Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandra Krejčová (* 1947)

• narozena 15. července 1947 v Praze, celý život prožila v Berouně

• vystudovala pedagogickou fakultu

• pracovala jako družinářka a poté jako učitelka na základní škole v Berouně

• dětem a školství se věnovala celý život

• před odchodem do důchodu pomáhala ve škole jako třídní asistentka dětem s poruchami učení

Alexandra Krejčová při svém vzpomínání často vypráví o místech svého mládí v Berouně, a především v okolí řeky Berounky. Před dětmi z projektu Příběhy našich sousedů, v rámci kterého natáčení vzniklo, se tak odvíjí nejen příběh jejího života, ale i příběh míst, kde samy vyrůstají.

Dětství u Berounky

Alexandra Krejčová se narodila 15. července 1947 v Praze. Celý život však prožila v Berouně a jeho okolí. Její rodina byla sportovně zaměřená a denně se věnovala sportu. „Víte, kde se říká Na šancích?“ ptá se na úvod svého vyprávění dětí z projektu PNS. „Tam bývaly tenisové kurty a různá hřiště, chodila jsem tam každý den,“ vysvětluje pamětnice. Druhým nejzásadnějším místem je pro ni řeka Berounka a její okolí. „U řeky jsme trávili celé dny. V létě jsme plavali a hráli hry. V zimě jsme tu bruslili a sáňkovali,“ vybavuje si Alexandra. Řeka umí být ale i krutá, jak pamětnice zjistila v roce 2002, kdy přišly povodně a Berounka se vylila ze svých břehů. „V dětství jsme mívali oblíbenou paní učitelku, která u řeky bydlela. Když pak byly povodně, tak jsme se jako třída sešli, abychom jí pomohli při stěhování a vyklízení zaplaveného domu,“ přidává pamětnice ke svému vyprávění o Berounce neveselý zážitek z nedávné doby.

Paní učitelka

Zmiňovaná paní učitelka byla pro Alexandru Krejčovou jedním ze zásadních lidí v jejím životě. Zřejmě i díky jejímu příkladu se rozhodla pro studium pedagogické fakulty a následně se celý život věnovala vzdělávání dětí. Po ukončení vysoké školy nejprve působila jako družinářka a po návratu z rodičovské dovolené začala učit na prvním stupni. Později, s nabytou praxí, přestoupila na výuku druhého stupně se zaměřením na český jazyk a dějepis. S velkou vděčností vzpomíná na své tehdejší kolegy a kolegyně, kteří jí byli zejména v začátcích velkou oporou a zdrojem inspirace. „Moc ráda vzpomínám i na tehdejší děti. Byly všechny moc šikovné a vstřícné, dělaly úkoly a měla jsem je moc ráda,“ vypráví Alexandra a přidává i malé srovnání s dnešními dětmi. „Dneska si všímám, že dětem chybí například manuální zručnost. Taky rodiče na ně nemají tolik času, jak to bylo zvykem dřív,“ zamýšlí se pamětnice.

Taková byla doba

Sama o sobě říká, že „nebyla žádný bouřlivák“. Každá doba pro ni měla určité plusy i minusy. Některé povinné aktivity ji nebavily, ale za jiné byla vděčná a ráda na ně dodnes vzpomíná. Patří mezi ně například chmelové brigády. Povinně se musela účastnit třeba i pracovní praxe během studia, různých průvodů nebo nácviků spartakiády. Coby pedagožka zodpovídala za správné secvičení spartakiádní sestavy se svěřenou skupinou žáků. Pokud se cviky nepodařilo nacvičit v určeném termínu, přišel trest. „Jednou se mi děti nepovedlo přesvědčit, aby se cvičení věnovaly naplno, a dostala jsem pak důtku. S jinou skupinou o pár let později jsme se ale dostali až na spartakiádu do Prahy,“ vybavuje si pamětnice jeden z hlavních motivů osmdesátých let.

Pro Alexandru Krejčovou je současná doba příliš uspěchaná a opakovaně zmiňuje, že se jí nelíbí, jak mají lidé na sebe málo času, zejména při péči o své děti. Zároveň oceňuje možnosti těch, kteří mají ambice, a můžou tak třeba studovat v zahraničí. „Vnímat, koukat se, poslouchat, využít všechny možnosti a učit se jazyky,“ to je hlavní rada Alexandry Krejčové pro současnou mladou generaci.