Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V těch nejhorších dobách bylo důležité mít nějakou srandu
narozen 4. dubna 1925 v dělnické rodině
zažil osvobození Brna Rudou armádou
po únoru 1948 v době vojenské služby utekl přes hranice do Rakouska
převáděl uprchlíky v Rakousku ze sovětské do americké zóny
během čtvrtého převodu zatčen a deportován do Prahy
za údajnou spolupráci s Americkou tajnou službou odsouzen na 28 let
vězněn na Borech a v Opavě
z opavské věznice uprchl, brzy dopaden
následně vězněn v Leopoldově
propuštěn 28. ledna 1958
pracoval ve vodárně, v autodílně, stal se stavbyvedoucím
Rostislav Krejčiřík se narodil 4. dubna 1925 na jižní Moravě ve Velkých Pavlovicích, kde poté i vyrůstal. „Byli jsme dělnická rodina, já se vyučil instalatérem, bratr byl zaměstnaný na dráze a otec byl pomocným dělníkem. Před válkou byl otec sociální demokrat, bratr národní socialista. Po únoru 1948 jsme byli celá naše rodina zavření. Považovali nás za zločince,“ začíná pozoruhodné vyprávění, které by svou tíhou vydalo na deset životů.
Městys Velké Pavlovice leží těsně na hranici se Sudetami, po obsazení okupanty v roce 1938 tuto hranici tvořila železniční dráha. „Na nádraží v Zaječí jsem vyprovázel otce, když byla mobilizace a odjížděl. Mezi lidmi byla cítit ochota bojovat za vlast a láska k národu.“ V době po Mnichovské dohodě byl Rostislav Krejčiřík už na učení v Brně, kde sledoval, jak po Masarykově náměstí pochodovali Hitlerjugend a každého, kdo před nimi nesmekl, udeřili pěstí do obličeje. „Tak jsem taky dostal,“ dodává. Instalatérskému řemeslu se učil čtyři roky, dostal tovaryšský list a začal pracovat ve fabrice v Líšni. O pár let ho minula povinnost totálního nasazení: „Já jsem nebyl ten ročník, na práci museli ti, co se narodili ve dvacátém čtvrtém.“
Brno utrpělo množství náletů a Rostislav Krejčiřík i ostatní vždy utíkali za město za Žabovřesky do kopců a odtamtud z bezpečí sledovali oblohu osvětlenou svazky střel a požáry ve městě. „Protože jsem uměl svářet, tak mě šéf poslal do Moravské Ostravy, kde jsem dělal pro rozvaděče potrubí, a když bombardovali Brno, to se hlásilo v rozhlase, tak jsem jel domů. Město hořelo, bydlel jsem tou dobou v domě u pasáže u Moravské banky a náš dům, když jsem přišel, už neexistoval.“ Soused řezník ten den dělal sádlo a jak tam padla bomba, tak všechno shořelo. Jediné, co Rostislavovi zbylo, byla košile, kterou měl na sobě.
První noc přespal v bývalé sokolovně, pak ho spolu s dalšími ubytovali v Králově Poli v zařízení okresní péče o mládež. Po příchodu Sovětů ho postavili se zbraní, s níž ani neuměl příliš zacházet, na stráž, protože vojáci Rudé armády znásilňovali ženy. „Opravoval jsem jim motocykly a dostal jsem přes hubu jenom proto, že jsem měl delší vlasy,“ vzpomíná Rostislav Krejčiřík, který z prvních setkání s osvoboditeli neměl valný dojem: „Nejdřív přijeli elitní tankisti a potom koníčkáři – koně s vozy, a ti vojáci na nich neměli vůbec nic, byli uboze vyzbrojení, ale byla jich masa. Bylo jasné, že všechno rozkradou – rozbourali sklepy a ožrali se, pak je Němci postříleli a oni se stáhli, celkem třikrát se fronta obrátila.“
Po skončení války se Rostislav nijak nezapojoval, ani nefiguroval v Revoluční gardě. Vypráví, že během odsunu Němců nebyl svědkem explicitního násilí: „Neviděl jsem, že by je mlátili, byli to Rakušáci, do Rakouska to měli šedesát kilometrů pěšky.“ Rostislavův švagr byl tajemníkem okresního výboru národních socialistů v Mikulově. Ti, kdo obsazovali čerstvě opuštěná hospodářství, přicházeli většinou z Valašska. „Pochopitelně že nevěděli nic o tom, co to je vinice, všechno, co tam bylo, rozkradli. Komunisti ty krádeže sepsali a ten, koho měli v záznamu, musel do KSČ: ‚Půjdeš do kriminálu, nebo do strany,‘“ vzpomíná Rostislav na turbulentní poválečné časy.
V Brně první poválečné volby vyhráli národní socialisté: „Všichni to věděli, jak to v Rusku funguje a jak se Sověti v Brně chovali. Ty ostatní strany o tom informovaly. Není vůbec žádná pravda, že nikdo nevěděl, co může přijít.“ Sedláci, kteří nechtěli spolupracovat, měli brzy obstavené pozemky a všechno jim sebrali. Státní bezpečnost dělala nábor, mladí muži se houfně přidávali k Lidovým milicím. „Ani to nejde těm rodičům vyčítat, že své syny ke vstupu do StB a k milicím podporovali, chtěli jen, aby se měli dobře. Nakonec ale estébáci dostávali vysoké funkce za bití vězňů.“
Po únoru 1948 nastoupil Rostislav Krejčiřík vojenskou službu v Popradu na Slovensku, kde se lidé chovali vůči českým vojákům často velmi nepřátelsky – nemohli se vyrovnat s koncem Slovenského štátu. „Někdy nám ani chleba neprodali, když jsme mluvili česky. Já jsem uměl to nářečí, když jsem byl z jižní Moravy, tak jsem nakupoval vždycky i pro kamarády.“ Velitelé byli většinou bývalí partyzáni. Když byli narukovaní rozděleni podle profesí, odeslali Rostislava jako budoucího šoféra do vojenského kurzu do Olomouce. Zajímavým detailem je, že se odmítl účastnit vojenské přísahy, kterou musí každý vojín absolvovat. „Přísahu jsme strávili na záchodě. Pak se musela ještě stvrdit písemně - to jsme šli s kamarádem taky někam pryč, když přišli na cimru s tím papírem, a tak to podepsal někdo za nás. Oni byli spokojení, že měli od každého podpis, a bylo.“
V Olomouci ho čekala důstojnická škola letectva. Tam se přihodilo, že se mezi mužstvo dostaly protikomunistické letáky. Rostislavovou povinností bylo řídit vůz důstojníka OBZ (obranného zpravodajství), ať už po barech, nebo trasy až do Trenčína nebo Žiliny. „Byl to důstojník vyškolený v Sovětském svazu. Celé letiště bylo prázdné, když on tam přijel, protože se ho všichni báli, byl to nebezpečný chlap.“ Když se tento důstojník dozvěděl o letácích, byl to pro Rostislava Krejčiříka a jeho kamaráda impuls k rozhodnutí opustit republiku. Kamarád se jmenoval František Hilšer a byl také řidičem. „Vzali jsme si volno, jeli jsme k mojí matce a už jsme byli připraveni.“ Šli přes Novou Ves, osídlenou Chorvaty, a v noci na hranici, kterou tvořila železnice na trase Znojmo Mikulov. Běželi vinicí a přímo k hranici se dostali přes kukuřičné pole. Tam zalehli a sledovali hlídku. Když přešla, překročili hranici. „Tehdy nehlídali hranici tak jako později,“ vypráví Richard. Dvojice nezpozorována došla pěšky na vlakovou stanici, kde si koupila jízdenky do Vídně. Ve vlaku nebyly kontroly, jen muži cestující brzy ráno do práce, mezi něž se do civilu převlečení mladíci vmísili.
Vídeň byla v poválečném období stejně jako Berlín rozdělena na pásma, která spravovali Američané, Sověti, Francouzi a Britové. Sběrných táborů pro uprchlíky se mladíci rozhodli nevyužít. „Poradili nám, abychom si na CIC požádali o povolení vycestovat do Ameriky.“ CIC, kontrašpionážní sbor, byla zpravodajská služba armády Spojených států. Bratr Rostislava Krejčiříka, o čtyři roky mladší, který už byl za hranicemi nějakou dobu, se však mezitím rozhodl, že do USA nepojede. Setkal se totiž se západním parašutistou, který mu nabídl, že ho vezme do zpravodajské služby. Rostislav ho tedy převedl zpět do Vídně, přičemž touto cestou převedl třikrát celé rodiny. „Jel jsem do poslední stanice, která byla v ruské zóně, což bylo mimo městečko, a šel jsem směrem k rakouské hranici k Linci, do lesa, až k říčce, která tvořila přirozenou hranici. Na druhé straně byl statek, kam jsme došli, dostali jsme mléko, oni zaplatili a my se vrátili na autobus.“
Když bylo třeba najít lepší trasu, nebyl to až takový problém, protože pohraniční kontrola byla v plenkách. Jeden ze západních důstojníků vzbudil Rostislavovu ostražitost, když se vyptával, kudy nová trasa vede, cestu však stejně sdělil druhý z převaděčů. Onen důstojník však spolupracoval s StB, vše nahlásil NKVD a na cestě na Rostislava Krejčiříka i rodinu, která se chtěla dostat ke svobodě, čekali Sověti, zatkli je a převezli na voze taženém koňmi na rakouské velitelství, kde je převzali rakouští četníci. „Pak se Sověti vrátili a vytáhli nás zpátky, převezli do Baden Badenu na NKVD. To bylo v říjnu 1948.“
První období po zatčení strávil ve sklepě velké vily, kde byli jak Češi, tak Sověti. Dostal tu od jednoho spoluvězně radu: „Nesmíš říct, že jsi něco udělal proti SSSR, jinak půjdeš do gulagu.“ Hlad v té době neměli, mohli okrajovat brambory, které tam byly uskladněny. „Mně a Jirkovi Poláškovi, poručíkovi, svázali ruce a nohy k sobě dohromady a šest vojáků s automaty nás převáželo v lednu do Prahy. Málo se to ví, ale na Letenské pláni býval obrovský dřevěný lágr, byli tam uvězněni i ruští carští uprchlíci, ti nám dali najíst. Pak nás převezli na StB a pak už jsme patřili k armádě.“
Z Bartolomějské se dostal Rostislav Krejčiřík na krutostmi proslulý Domeček naproti pražské Loretě u Pražského Hradu, kde věznili všechny armádní důstojníky. Práci dostali hned druhý den. Měli za úkol na balkoně v ledové vodě vyrábět z uhelného prachu brikety a každý den absolvovali výslech. K jídlu dostávali většinou sójové boby. Rostislav Krejčiřík přišel při výsleších nejvíce do styku s vyšetřovatelem majorem Karlem Bohatou. Ten byl velmi obávaný pro své surové zacházení s vězni. „Byl jsem tam já a Milan Sobotka, jediný voják, jinak samí vysocí důstojníci, a nás nemlátil jako ostatní, ke mně se choval slušně. Nebyl to hloupý člověk.“
Spoluvězni odhadovali, že za nedovolený přechod hranic může dostat osm nebo devět let, prokurátor Karel Vaš však navrhoval trest smrti provazem. Předseda senátu Metlička ovšem rozhodl, že Rostislav Krejčiřík vešel ve styk s cizí mocí a musel tak vyzradit něco ze státních tajemství. A přestože chyběly důkazy o tom, co vlastně vyzradil, odsoudil ho k neuvěřitelným 68 letům. Trest pak byl snížen na 28 let a deset let zbavení občanských práv. „Když jsem to uslyšel, nohy se mi podlomily. Až když mě vzali zpátky na Pankrác, vzpamatoval jsem se a uvědomil si, že mne odsoudili neprávem, a to mě drželo nahoře.“
Nespravedlivý osud přivedl Rostislava Krejčiříka mezi elitu národa na Bory, a to na oddělení přezdívané Kreml. Byly tam tři cely, na dvou bylo po třiceti vězních, třetí byla pro čekatele na smrt. Jeho spoluvězni se stali hrdinové druhé světové války, bojovníci proti nacismu, generálové a plukovníci. „Generál Heliodor Píka mi říkával: ‚Rostíku, mě nepropustí, ani kdyby chtěli. I kdyby Gottwald chtěl, tak nemůže. Já budu popraven, protože jsem zařizoval pomoc pro Sovětský svaz a to Stalin nesnese, aby se vědělo, že nás podporovala jiná velmoc.‘“ Popravu generála Píky na dvoře věznice sledovali spoluvězni oknem mezerou v zatemnění dekami. Na popravu prý dohlížel osobně sovětský velvyslanec Valerian Alexandrovič Zorin.
Vězni měli na práci spínání špendlíků a kompletaci patentek. „Za to jsme byli rádi, protože nečinnost je strašná věc.“ Zabít čas a vydržet ponížení nebylo v 50. letech pro vězně to nejhorší. Každou chvíli mohla přijít katastrofa v podobě bití a mučení. Spolu s knězem Antonínem Huvarem měli na starost vynášení kýble s výkaly z cimry, vždy až poté, co skončili svou práci zahradníci z řad civilů. Od jednoho z nich se dozvěděli novinky ze světa za zdmi kriminálu. Porušení pravidla o zákazu kontaktu s vnějším světem vyústilo pro oba v krutý následek: „Za dva dny pro mě přišlo komando, a suita bachařů v čele s politrukem Strojínem mě odvedla do dolejší cely. Poručili mi lehnout si na břicho na pryčnu a začali mě řezat karabáčem, šest jich na mě bylo. Když jsem začal řvát, tak mi nacpali deku do úst. Napočítal jsem pětadvacet ran a omdlel jsem, vědomí vám prostě vypoví službu.“ Bolestí se pokálel a po měsíci, kdy mu bylo dovoleno se koupat, mu ještě spoluvězni sloupávali ze zad strupy z ran. Stejně dopadl i kněz Antonín Huvar. Po tortuře jeho tělo odnesli na jiné oddělení, kde měl za úkol drát peří. Za měsíc ho přesunuli na oddělení zvané Kreml.
Vedle týrání ale pamětník vzpomíná i na solidaritu mezi vězni, sám prý nemohl dostávat balíčky, ale když něco dostal spoluvězeň, s ostatními se rozdělil. Příběh Rostislava Krejčiříka je vzácný díky jeho schopnosti vidět vedle zlého i to dobré: „To byli nejlepší lidi na světě, já tam i vystudoval, co jsem se tam od kamarádů všechno naučil a kolik bojových historek jsem slyšel!“
MUKL znamená zkratku muž určený k likvidaci. Nebylo ve zvyku vězňům sdělovat, kdy a kam je čeká převoz. Když Rostislava s dalšími uprostřed noci vzbudili, aby si sbalili všechny věci a naložili do autobusu, obešla je hrůza, že je vezou do sovětského lágru. Vězni byli k sobě připoutáni po dvou. Dva autobusy se vydaly na cestu. Avšak vinou traktoru, který jel před nimi a v zatáčce špatně odbočil, havaroval první autobus i s dozorci ozbrojenými automaty, a převrátil se na bok. „Chlapi byli pomlácení, dupali po bachařích a ti kňučeli a prosili: ‚Neblbněte, my vás vezeme jenom do vězení v Opavě, tam to bude pro politické vězně!‘ Přijel náhradní autobus bez bednění na oknech a lidé, kteří si všimli projíždějícího antonu, na bachaře pokřikovali: ‚Gestapáci!‘“
Opavské vězení měl na starosti sám Alois Čepička, ministr obrany a zeť prezidenta Gottwalda. Rostislav Krejčiřík vzpomíná: „Za Čepičky bylo dobře.“ Nebyl tam totiž takový hlad. Vojenští prokurátoři se zajímali o to, jak s vězni zacházeli na Borech. „Vám nic nemůžu říct, protože byste mě okamžitě zlikvidovali,“ reagoval Rostislav Krejčiřík. Genrál Karel Janoušek a generál Karel Mrázek ho však nabádali, aby promluvil. Prokurátoři skutečně událost z borského kriminálu vyšetřovali. „Ten politruk se vytáčel: ‚Já vás nebil, já jenom byl u toho.‘ Já jsem mu řekl, že jsem ho neviděl, protože mi zavázali oči, ale kdybych ho viděl, tak bych ho roztrhal na místě. Pak to svedli na jednoho z nich, aby se neřeklo, a ten dostal dva roky.“
V Opavě vězni lepili pytlíky. Rostislavovi a dvěma dalším kamarádům se povedl husarský kousek: útěk. Nejprve plánovali podkopat se z věznice v kotelně, kterou obsluhovali. Když se prokopali dva metry hluboko až pod základy, narazili na jíl, který nešlo likvidovat spálením v kotli, protože se vypaloval na cihlové úlomky. Proto vymysleli druhý plán. Podle překreslených tvarů klíčů vyrobili v dílně duplikáty a uprchli kolem sedmé hodiny večer. „Museli jsme běžet celou noc, protože kolem nás se uzavíralo kolo v okruhu 15 kilometrů.“ Trojice se první den skryla u protisněhových zábran u silnice. U jedné vesnice se pokusili koupit si v hospodě chleba, ale bezúspěšně. Protože měli na sobě vojenské dresy z anglické armády, domnívali se lidi na hospodské tancovačce, že jsou parašutisté, ale trojici se podařilo bezpečně zmizet. Trýznivou žízeň uhasili v potoce, přespávali ve vysokém lese a ubírali se směrem k Vizovicím: Rostislav Krejčiřík, Karel Sláma a Karel Sobotka byli nakonec chyceni kvůli svědectví pomocníka Veřejné bezpečnosti, který je viděl pít z potoka.
Všechny tři čekalo po návratu jídlo od kamarádů, ale na druhý den uprchlíkům v kovárně nasadili a skovali železná pouta na ruce i na nohy. „Major Sláma si popálil kůži pod těmi železy cigaretou, aby ho toho zbavili. Mně pořád říkali: ‚Krejčiřík, požádejte si, aby vám to sundali!‘ A já na to, že o nic žádat nebudu, protože to je protizákonné. Půl roku jsem v tom byl zakovaný, bylo to patnáct kilo železa.“
Rostislav Krejčiřík poznal také zevnitř lágr v Leopoldově. „Tam byli všichni, kdo byli na odpis. Hned na apelplace nám řekl velitel, že tam zdechnem.“ Leopoldov byl pod vedením sovětského poradce. Na doporučení spoluvězňů, armádních elit, se Rostislav Krejčiřík stal holičem. Měl proto přístup k celám v podzemí, kde byly samotky, z nichž se často ozýval křik bitých kamarádů. Vzpomněl si na dva, kteří byli nejvíce mučeni: Čech z francouzských legií zajatý ve Vietnamu, kterého mlátili ve svěrací kazajce, a také slýchal křik muže, který volal, že je zaměstnanec amerického velvyslanectví. „Těch se nejvíc báli, a proto je nejvíc mučili.“ Někteří vězni byli zastřeleni poté, co museli s trámem na ramenou pochodovat kolem ostnatých drátů a po rozkazu „Otočit!“ to posledního vězně vytlačilo za dráty. Za zdí Leopoldova byl hřbitov, kam pohřbívali zabité a umučené muže. „Jenže pak ten hřbitov zrušili, protože příbuzní si vyhrabávali své mrtvé a odnášeli těla. Pak mrtvoly spalovali. Kostelíček, co tam byl, taky vypálili,“ vypráví pamětník.
Bratr Rostislava Krejčiříka byl uvězněn také, a to v Novém Jičíně, kde režim soustředil především odsouzené duchovní. Když byl někdo z nich převezen do Leopoldova, dostal radu, aby se hlásil k Rostislavovi. Byl mezi nimi také Anastáz Opasek. „Ten mě měl moc rád a vždycky mi říkal: ‚Krejčiřík, až to tady skončí, tak vy budete dělat ve všech kostelech v republice ústřední topení.‘ Po revoluci jsem ho byl jednou navštívit.“
Většinu vězeňského života strávil Rostislav Krejčiřík na samovazbě. Nikdy se nehlásil na práci do dolů, protože viděl příliš mnoho zmrzačených vězňů. V roce 1956 se objevily zprávy, že by měl být propuštěn. Zničehonic ho spolu s dalšími převezli do Prahy, kde strávili čtrnáct dní v nemocnici a po dlouhé době leželi na opravdových postelích s dostatkem jídla, dokonce na talířích. Nikdo jim nic nevysvětlil, až jeden dozorce prozradil: „Máte smůlu, kluci. V Maďarsku je povstání, takže teď se vás bojí.“
Žádost o obnovu procesu byla zamítnuta, nicméně prokurátor naznačoval, že se připravuje propouštění vězňů a v první řadě to budou ti odsouzení za nedovolený přechod hranic. Rostislav Krejčiřík byl propuštěn 28. ledna 1958 po takřka deseti letech. Jeho kroky vedly do Brna a pak do Teplic na okresní velitelství. Začal pracovat v Povodí Ohře ve vodárně, v autodílně, jako vedoucí pomocných provozů a mezitím vystudoval večerní průmyslovku a stal se stavbyvedoucím. Dávno po smrti Anastáze Opaska se Richardu Krejčiříkovi zjevil ve snu, který měl po deseti dnech v kómatu. „Takhle mi ten Opasek zachránil život,“ vyprávěl Rostislav Krejčiřík.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Chvojková Růžičková)