Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Krejčíř (* 1932)

Zajímavé bylo, že kostel byl rozbitý, ale oltář zůstal

  • narozen 5. srpna 1932 v Ořechově (Brno-venkov)

  • ve dvanácti letech se stal svědkem bitvy u Ořechova

  • v letech 1953 až 1956 sloužil vojenskou základní službu na Slovensku v obci Šahy

  • v době maďarského povstání roku 1956 sestřelil tzv. pátrací balon, který překročil hranice Československa

  • po vojně pracoval v brněnské Zbrojovce a oženil se

  • roku 1972 odešel na Slovensko poté, co mu bylo vyhrožováno zatčením

  • ve slovenském Púchově žije v dodnes (2018)

Jaromír Krejčíř (* 1932) se narodil v Ořechově u Brna jako prostřední ze tří synů. Jeho otec pracoval celý život na dráze a matka se starala o domácnost a malé hospodářství. Druhá světová válka se rodiny nijak citelně nedotkla až do dubna 1945. 
Ořechov, blízké Ořechovičky a Tikovice byly v té době vesnice s maximálně tisíci obyvateli. Leží stranou hlavních tahů na Brno, a tak se nepředpokládalo, že by mohly být během osvobozování nějak vážně zasaženy. Němci však využili Ořechova coby opěrného a strategického bodu k obraně Brna před vstupem jednotek Rudé armády. Tak se 18. dubna strhla bitva o Ořechov.[1]

Přišel za mnou kamarád a říká: Pojď se podívat, u kostela jsou tanky

„Šel jsem ven. Byli tam Němci a i naši chlapi a normálně se s vojáky bavili. Ti přišli toho 16. ráno,“ vzpomíná Jaromír Krejčíř na chvíli, kdy do obsazeného Ořechova přijel jeden z prvních průzkumných ruských kozáků, a pokračuje: „Vtom najednou svrchu od kostela jede vozataj. Kůň a táhne dvoukolák a na něm seděl Rus. Asi usnul. Tak ti Němci se tak dívají. Jeden vzal pušku, namířil, buch do vojáčka, druhá rána: bác do koně. A tak padl první Rus u nás. Jel od Syrovic, tam byl ten lihovar. Jestli si cucnul, nebo byl utahaný?! Říct to nemohu, ale takhle lacino padl...“

„Pak najednou  průjezdem u Dvořáků projel ruský tank – to byly ty střední. My stáli u kovárny a ten tank projel asi do půl cesty a zůstal stát,“ vzpomíná Jaromír Krejčíř na chvíli, kdy to všechno skutečně začalo. Po první střelbě se postupně jako lavina přidávala další: „Pak začaly padat rány a Němci říkali: ‚Běžte domů, běžte se schovat.‘ Tak jsem přišel domů a do sklepa se snesla postel, hrnky a jídlo.“

Dva dny bylo nejhůř

„Scházeli jsme do sklepa, který měl padací dveře. Mamka šla přede mnou, já už měl pomalu třináct roků, a říkám: ‚No, budeme tam týden. A mamka: ‚No to bys dostal!‘ A akorát to vyšlo. Týden jsme tvrdli ve sklepě,“ vzpomíná. Když se nestřílelo, vycházeli ven, aby zjistili, co se děje nahoře. „Ale my jako kluci jsme dělali chybu, protože jsme vždycky vylezli na plot a dívali se směrem jako na Syrovice, a ti Rusi, kde se co hýbalo, tak tam to nasměrovali,“ přibližuje Jaromír Krejčíř dění prvních dní a navazuje vzpomínkou na zásah komína a střechy ruskou kaťuší: „To bylo odpoledne, a najednou rána. Zatřepalo to s námi a táta šel, že nadzvedne ty padací dveře ze sklepa. Jenomže dírou, kterou se šlo na půdu, napadala na tu desku skřídla ze střechy a táta, i když měl sílu, s tím pohnout nemohl.“ Břidlice ze střechy zatarasila východ a hořela střecha. Naštěstí přispěchali sousedé a Krejčířovým ze sklepa pomohli. Střechu se podařilo rychle uhasit. Otec totiž prozíravě pár dní předtím se syny vyházel větší část slámy z půdy.

Druhý den kolem oběda do domácího úkrytu přibyla i pamětníkova babička se sousedkou a bratranci z Ořechoviček. Než si stačili vše vypovědět, objevil se německý voják, že všichni musí ven. Wehrmacht prý potřebuje dům jako krytí pro vůz a munici. Jelikož jich bylo hodně, rozdělili se na dvě skupinky. Babička se sousedkou a bratranci šli s tatínkem zadem zahradami do Ořechoviček a Jaromír Krejčíř s bratry a maminkou vyšli před dům. „Na ulici byl hluboký příkop a Němci tam měli obrněný vůz, ze kterého stříleli. Říkali jsme tomu rakev. Běželi jsme v takové propadlině ke dvěma domům a začalo se bombardovat. Tak maminka řekla, že skočíme k Šimkovým. Nikde nikdo, tak jsme se schovali u nich ve sklepě. A najednou bác. Rusové shazovali bomby a spadlo to kousek od toho sklepa. Kdybychom byli ještě venku, tak by nás to někoho chytlo.“ U Šimkových je pak našel otec na cestě domů nakrmit zvířata. Vyběhli s maminkou ven a utíkali dál do Ořechoviček do domu k dědečkovi. „U mostku v příkopu ležel německý voják. Tvář měl zatřenou tmavohnědou barvou a nechal nás projít. Na co nezapomenu, bylo, jak kolem nás hořely asi čtyři domy. Němci to zapalovali sami, protože v nezbořeném domě se špatně bojuje. A tak jak jsme běželi, tak to sklo křupalo. A to jsem pak slyšel ještě hodně dlouho,“ líčí pamětník.

Zkáza Ořechova a okolních vesnic byla strašlivá. V Ořechovičkách boje asi nejvíc zpustošily ulici, kudy Rusové najížděli a Němci ustupovali zpět do lesa. Také fotografie kostela Nejsvětější trojice v Ořechově výmluvně dokládají intenzitu tehdejšího boje. Propadla se střecha a věž, ze které stříleli němečtí vojáci, byla téměř zničena. Neporušený zůstal jen oltář. Zdevastovaná skončila i škola, obecní úřad, sokolovna a orlovna nebo hostinec. Všechny domy s doškovými střechami o ně přišly.  

Rusové na koních

„Shořel dům tety, co k nám na začátku přišla. Druhý den zase hořel dům dědovi. Táta nám pak říkal, že když vyháněli krávy z chlíva, nechtěly vylézt. Mysleli si už, že shoří přímo tam...“ popisuje Jaromír Krejčíř, co se zatím dělo v Ořechovičkách. „K večeru posledního dne už padla sem tam rána. Najednou ale buchl dělostřelecký granát a zešikma vletěl do místnosti – tam byla taková pevnější lavice. Šmiknul se po její desce a odrazil se nahoru. Seděli jsme tam s bratránkem a asi dvacet centimetrů od něho se ta špice zabodla do stěny. Začal naříkat: ‚Už jsem to dostal! Už jsem to dostal!‘ Ale byly to jen cihly, co to vyhodilo,“ popisuje pamětník událost v domě sedláka Hladůvky, kde v jeho sklepě s rodiči přečkali konec válečného běsnění. Poslední dny takto společně nocovalo asi padesát lidí.

Většina obyvatel širokého okolí ale přečkala boje ve „Fabrice“, opuštěném komplexu textilní továrny, kde podle výpovědí svědků našlo azyl až tisíc lidí. V rozsáhlém sklepě se uprchlíci tísnili na donesených židlích, spalo se na slámě. Prostor byl bez elektrického proudu, svítilo se svíčkami a petrolejovými lampami. Z toho důvodu a hlavně kvůli množství ukrývaných lidí se nedalo ve sklepě dýchat. Muselo se použít dvou fukarů na čištění obilí, aby se vzduch rozproudil a lidé neomdlévali. Ve vzpomínkách účastníka Ladislava Smejkala se objevuje záznam o jednom ze světlých momentů – narození dítěte manželům Plíškovým: „Několik dek pověšených na provázky a různé klacky vytvořily v rohu sklepení malý prostor, spíše kouteček, o pěti metrech čtverečních, kde na dece podestlané slámou pan doktor Hartman pomohl na svět děvčátku, které později pokřtili po mamince Olinka. Seděl jsem hned naproti, pospával mamince na klíně a neuvědomoval jsem si vážnost chvíle, že nás zde právě o jednoho človíčka přibylo. Olince by mohly závidět děti celého světa. Kdo z nich by se mohl chlubit, že měl při prvním nadechnutí přítomno přes tisíc kmotříčků a kmotřenek?“

Podle pamětníkova svědectví měli Němci po okolí poschovávána kola k ústupu. Možná se jednalo o členy německé domobrany. „Najednou se k večeru přestalo střílet. A začal útok ruských kozáků. Utíkali si pro kola, ale lidi jim je pokradli. Místní měli štěstí, že Němci museli couvnout, jinak by se s nimi vypořádali. A říká se, že to byl poslední útok kozáků v této válce. Využili německého střídání stráží a projeli to,“ líčí Jaromír Krejčíř.

Od Syrovic vešlo do Ořechova ruské levé křídlo a bez střelby vytlačilo německé vojáky do poloviny vesnice. Ti pak ještě jako poslední odvetu vystříleli selský dvůr, kde už Rusové rabovali a poptávali dívky a ženy.

Lidé vycházeli z úkrytů a začínali sčítat ztráty. Během konfliktu zahynulo třiadvacet občanů obcí Ořechov, Tikovice a Ořechovičky. Úplně zbořených skončilo 176 domů, ostatní byly poničeny. Obnova obcí trvala mnoho let. Řada občanů se po válce nastěhovala do domů po odsunutých Němcích v Želešicích a Moravanech. V Ořechově a okolí zůstalo rozeseto 36 zničených tanků. Počty obětí vojáků se různí. Pohybují se v rozmezí od 184 do 1 469. Ostatky jsou uloženy ve dvou hromadných hrobech a vojáci, kteří byli identifikováni, jsou pohřbeni v prostoru památníku osvobození. Památník Bratislavsko-brněnské operace se nachází v Křepicích.

Pušku nalevo, kříž na pravé rameno a valil jsem s tím domů

Po válce a prázdninách pamětníka čekala měšťanská škola a pak nastoupil do učení. Základní vojenskou službu vykonával v letech 1953 až 1956 na pozici radisty hlásné služby. V době kolem maďarského povstání na podzim roku 1956 si vzpomíná například na pátrací balony, které překračovaly i hranice tehdejšího Československa: „To byly balony asi 3 x 3 metry a pod tím papírová krabička. Tam se naskládaly letáky. Pod tím byla pružina, která to určitou dobu držela, a podle toho, jak to bylo natažené, se smrskla a otevřela krabičku a to se vysypalo.“ Jednalo se o letáky posílané z Rakouska na podporu maďarské opozice, která se snažila o osvobození Maďarska od sovětského vlivu. Povstání z přelomu října a listopadu 1956 bylo však krvavě potlačeno a podobně jako u nás se země postupně ponořila do šedi normalizace, která skončila až roku 1989. 

Na sklonku padesátých let, když byla tvrdá kolektivizace v plném proudu a perzekuce katolických řádů a duchovních běžela na plné obrátky, pamětník (tehdy už člen mysliveckého spolku) při jedné pochůzce v okolí Ořechova natrefil na poničený kříž. Odnesl ho domů a opřel v zahradě. Druhý, poutní kříž, který ukazoval cestu procesím do Mariazell (největšího poutního místa v Rakousku), pak našel ve směru na Syrovice. S pomocí syna ho na dvoukoláku odvezli a uschovali. Čas prvního nastal v době uvolnění komunistického režimu roku 1968. Pamětníkův otec se postaral o jeho renovaci a dodnes stojí v Ořechovicích u kostela. O druhý se v devadesátých letech přihlásila ořechovická rodina Vejhonkových a zasloužila se o jeho obnovu.

Díval jsem se na tu složku a chtělo se mi do ní nahlídnout

Šedesátá léta pamětník prožil prací na střelnici brněnské Zbrojovky. Po nevydařeném prvním manželství žil nějaký čas sám. Později se seznámil se svou nynější ženou, za kterou se roku 1972 odstěhoval. Odchodu na Slovensko do pohraničního Púchova ale předcházela řada událostí.

„V Ořechově se nemohl udržet kněz. Řekl nějaké slovo proti komunistům a už ho balili. Hlavně ti staří chlapi museli jít. I v té době [v 50. letech] jsme do kostela chodili, ale protože jsme měli pušky, tak jsme s tím už trochu brzdili. To by vám nepovolili držet zbraň. A nás byly čtyři rodiny Krejčířů – dohromady nás bylo s puškami deset. Zbraně u nás byly celý život, co si pamatuji,“ přibližuje Jaromír Krejčíř svůj a rodinný vztah ke zbraním a zmiňuje také svého dědečka Floriána Krejčířemajitele patentu tříštivého granátu (Sprenggeschos) z roku 1905.

I proto se nakonec ze smaltovny snažil dostat na zajímavější místo, do dříve zmiňované Zbrojovky. Pracoval pak jako obsluha na střelnici a nastřeloval zbraně. Tady si ho někdy v roce 1972 vyhledala StB a předvolala k výslechu. „Ráno jsem dorazil na Leninku. Byl tam nějaký nadporučík a měl na stole před sebou složku. A říkal: ‚Toto by na zatčení stačilo.‘ A já se ptám proč. ‚No, že jste změnil výpověď,‘“ vysvětluje okolnosti své konfrontace s tajnou policií pamětník. Až zpětně si vybavil vše, co se kde mohlo na něho střádat. Člověka, který často postával pod okny jeho bytu v Ořechově, kontakt s kamarádem, který využil známosti s velvyslancem Argentiny a emigroval, známého z Tikovic, který se snažil zdiskreditovat jeho mysliveckou čest. Zmiňovaná změna výpovědi se týkala právě nařčení z nedovolené střelby a zamlčení osoby, která v lese s Jaromírem Krejčířem v té době byla. Z výslechu se mu nakonec povedlo vykroutit díky osobě agenta s krycím jménem Hrabě, se kterým se znal. Skutečný obsah spisu vedeného na svou osobu ale nikdy neviděl a ani později vidět nechtěl.

Druhý den ho v práci čekala nemilá novinka: „Sotva jsem přišel, mistr mi říká: ‚Tak už nejdeš na střelnici. Půjdeš do stolárny.‘ A já mu jen řekl: ‚Stěhuju se na Slovensko.‘“
V Púchově pak založil pamětník druhou rodinu a žije tam dodnes.

[1] V Ořechově bojovali na straně Německa příslušníci 8. německé armády Hanse Kreysinga, patřící do skupiny armád „Jih“ pod vedením Otto Wöhlera, Volkssturm (německé domobranecké oddíly složené z německých obyvatel okolních obcí) a vojáci 10. výcvikového praporu SS. Na straně Ruska 1. gardová jezdecko-mechanizovaná skupina, jíž velel generálporučík I. A. Plijev.

Podle kronikáře Ořechova Jaroslava Komínka přijely první německé jednotky od Syrovic již 16. dubna. Rozmisťovaly střelivo a materiál a přivezly první děla. Další den přijely tanky a dorazila většina pěšího vojska. V odborné literatuře se ale uvádí až datum 18. dubna – tento den byl zahájen sovětský útok a nálet bitevního letectva. 

Za dělostřelecké palby odpoledne 18. dubna se vojáci 125. střeleckého pluku a kozáci 8. gardové jezdecké divize pokusili zaútočit na Ořechov a Tikovice. Záměr nevyšel, a tak po přeskupení sil pěchota s pomocí tanků a samohybných děl zaútočila na návrší s kostelem, které se po dvouhodinovém boji po 22. hodině podařilo Rusům obsadit. Boje pokračovaly po celou noc na 19. dubna. Němci během ní získali posily v podobě 16. tankové divize, které byly povolány ze svého dosavadního působení u Opavy. V Ořechově se pak rozmístili severně od kostela Všech svatých. Ve sklepě u kostela si zřídil své velitelské stanoviště kapitán Richter a v Ořechovičkách velitel pluku podplukovník Dörnemann. 

Dne 20. dubna propukly nové boje. Němcům se podařilo dobýt ztracené území zpět a německé tanky pronikly až do vesnice. Boje tohoto dne byly velmi kruté. Bojovalo se muž proti muži a používaly se i plamenomety. Sovětští vojáci se stáhli do svých výchozích pozic do Žlebů a úvozů za Malým Véhonkem. Po ústupu ostřelovali Sověti obec slavnými „kaťušemi“. Němci své postavení houževnatě bránili. Obsadili kostel, který jim sloužil jako pozorovatelna, jeho okolí a všechny domy při silnici k Hajanům a také Křiby. Po vesnici rozestavěli a zamaskovali dělostřelectvo a tanky. Pro jejich úkryty využívali domy obyvatel vesnice. Další bojové operace probíhaly západně a jihozápadně od Ořechova. V noci ze soboty na neděli 22. dubna se pokazilo počasí, ochladilo se a začalo pršet. Na obou stranách se projevilo vyčerpání. Fronta se před Brnem zastavila, ale jen nakrátko. Další noc se sovětské tanky přesunuly pod Ořechov. Tanky 63. a 64. mechanizované brigády zaujaly postavení k útoku u Syrovic. Němci se tímto dostali do obklíčení, a proto začali přesouvat svou techniku směrem k Brnu. V Ořechově zůstaly jen krycí jednotky zadního voje. 

Dne 24. dubna se po desáté hodině podařilo kozákům 10. gardové divize překonat odpor v Tikovicích a v odpoledních hodinách obsadit Secovu cihelnu. Po dělostřelecké a raketové přípravě vyrazila jízda, 9. gardová jezdecká divize, od Bratčic na Ořechov. Jiné jednotky postupovaly na Tikovice a Ořechovičky. Poslední němečtí obránci se za silné kulometné palby stáhli do lesů k řece Bobravě. Asi za hodinu byly všechny tři obce osvobozeny.


Čerpáno z bakalářské diplomové práce Hany Frišaufové: Památníky osvobození v Ořechově a Křepicích (2008, Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav). 
Bitvě o Ořechov se věnuje také kronikář Mgr. Jiří Poledňa.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)