Zdena Krejčíková

„Povinně se šlo devátého května směrem ke hřbitovu a na hřbitov k památníku Rudé armády. Já ani nevím, jak vypadal. A prostě tam šel průvod, ale já jsem tam osobně nechodila. S mojí kamarádkou, se kterou jsem jezdila debl na kajaku, se Slávkou Brčákovou, mimo jiné reemigrantkou z Jugoslávie, jsme vždycky natrhaly květiny a šly jsme… (To už jsem vám možná říkala? Tak jsem to říkala jinde.) Šly jsme s tím průvodem, jenže průvod zahýbal na hřbitov, kde byl památník těch Rudoarmějců. A my jsme pokračovaly rovně, s kamarádkou a s těma květinama, šly jsme k americkému pomníku, protože tam byl pomník americké armádě, je tam dodneška. Protože tam skutečně přišli a bojovali ti Američani. A my jsme tam šly se Slávkou, ty kytky jsme tam položily, byl tam taky věnec amerického zastupitelství. A druhý den jsme tam se Slávkou jely na kole, protože to bylo několik kilometrů za Chebem. A naše kytky byly pryč. Prostě to někdo měl za úkol odklízet. Ten věnec, který tam dalo to americký vyslanectví, ten tam byl. Ale jakýkoliv květiny, který tam dal někdo jiný, byly pryč.“

„To si nás pozvali do Bartolomějský; já myslím, že jsme tam byli všichni (adresováno Jiřímu Lukšíčkovi – Rysovi a Jindřichu Valentovi – Vlkovi, pozn. zpracovatele).“ – „Mhm.“ (Jiří Lukšíček) – „Sakumprásk. No a tam nás zpovídali. Co, proč, jak, já už si to ani všechno nepamatuju, byla jsem tam snad půl dne. A oni mi pak říkali: ‚A ne abyste teď šla a vykládala lidem, že jste tady byla.‘ No co myslíte, že já jsem udělala. Obešla jsem všechny známý a říkala jsem: ‚Hele, byla…‘ A přišla jsem třeba ke Stopařovi a ten mi říká: ‚Užs tam byla?‘ Já říkám: ‚No, já jdu odsud.‘ Smích. A on měl doma nějakej papír, že má, že tam jako se má dostavit. Takže můžu vám říct, že to jako moc příjemný nebylo, a já jsem tam dělala takovýho blbce ze sebe, že jsem si říkala, že musej – já nevím, že mě musej pustit, protože to bylo zralý na Bohnice.“

„Můžu vám říct, že jsme jely z Františkových Lázní ve vlaku s touhle jednou kamarádkou a říkaly jsme si spolu, hele, co, támhle je ta hranice, dyť to není tak daleko, to by, co bysme, jak bysme. A to byly takový ty dřevěný kupé. Ve vedlejším kupátku zřejmě seděl prostě chlapík, najednou k nám přišel a říkal: ‚Myslíte to vážně?‘ No, my: ‚Jo, samozřejmě, myslíme to vážně.‘ A on nám řekl: ‚Jestli to myslíte vážně, tak v úterý,‘ já nevím, ‚v osmnáct hodin na dolním nádraží Karlovy Vary.‘“