Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Krejčíková (* 1936)

• narozena v Nymburce 22. srpna 1936.

• za války rodina ukrývala v pražském bytě pronásledované spoluobčany a příbuzného, který zběhl z německé armády

• během pražského povstání bojoval otec na barikádách a matka se starala o dva německé vojáky, kteří se ukrývali ve sklepě

• po válce pomáhala ošetřovat polské ženy zachráněné z koncentračních táborů

• pracovala jako úřednice v odborech

• v roce 2023 žila v domově pro seniory ve Zruči nad Sázavou

Věra Krejčíková zažila druhou světovou válku jako malé dítě. I přes snahu jejích rodičů uchránit ji od všudypřítomného zla, vryla se jí do paměti celá řada smutných a pohnutých událostí, kterých se stala svědkem. Deportace židovských sousedů, otec na barikádách pražského povstání či péče o zubožené navrátilce z koncentračních táborů. To všechno byly okamžiky, které na tehdy devítiletou dívku silně zapůsobily a na které nedokáže zapomenout do dnešních dnů.

Poctivý člověk se neměl čeho bát

Věra Krejčíková, rozená Hemišová, se narodila 22. srpna 1936 v Nymburce. Dětství strávila v Praze 4 na Kačerově, kde její rodina žila v družstevním domku. Kačerov byl tehdy vilková čtvrť, ale rodina Hemišových žila v jednom z mála obecních činžovních domů, které tam tehdy stály. Otec pamětnice Otakar Hemiš pracoval jako slévač barevných kovů ve firmě, která odlévala zejména sochy a busty. Některé z nich byly určeny pro Středočeské muzeum. Matka Elsa se za svobodna jmenovala Hamtilová a vyučila se švadlenou a krejčovou. Po většinu života ovšem pracovala v domácnosti a svému řemeslu se věnovala jen, když to vyžadovaly okolnosti. Na dětství v Praze vzpomíná pamětnice jako na idylickou dobu. Její otec byl aktivní fotbalista a i jeho zaměstnavatel pan Janeček (celé jméno si pamětnice nevybavuje) podporoval Bohemku a Slávii, takže pamětnice vyrůstala ve fotbalovém prostředí. Na prázdniny jezdila do Nymburka za tetou Marií a jejími dětmi. Později, když se teta přestěhovala do České Lípy, jezdila za nimi i tam.

Heil Hitler, piva litr

Chodila do obecné školy, která stála mezi pražskou Michlí a sídlištěm Zelená Liška. Učili tam výborní kantoři a mezi povinné předměty patřila i němčina, protože do první třídy nastoupila už za války. „Rodiče se mě snažili válečných událostí uchránit. Když přijela do Prahy na návštěvu teta Marie z Nymburka, chodili jsme na procházky. Tehdy se muselo zdravit Heil Hitler a teta říkala: ‚Heil Hitler, piva litr.‘ Strýček jí to vyčítal a varoval ji, že ji zavřou,“ vzpomíná pamětnice. Teta Marie, sestra pamětničiny matky, se provdala za Němce Hugo Bayera, což rodině Hemišových lehce zkomplikovalo život. Hugo sice nebyl nacista a před válkou požádal o české občanství, to mu ale uděleno nebylo a otec pamětnice jej neměl rád. „Němec pro něj byl Němec bez ohledu na politické názory. S Hugem se vůbec nestýkal,“ vzpomíná na rodinné rozepře Věra Krejčíková. Jednou jí prý otec řekl, že si od ní přeje jediné, aby nenosila copánky a nikdy neříkala Heil Hitler. Na německé vojáky, nebo jiné viditelné známky probíhající války si pamětnice nepamatuje. Jako děvče s nimi nepřišla do styku a na Kačerově se malé školačce žilo poklidně. Jako představitel okupační správy tam tehdy působil pouze místní strážník pan Roubíček. Pamětnice na něj nicméně vzpomíná ráda, protože byl prý k lidem slušný a snažil se jim ze své pozice pomáhat jak mohl. „Když se například dozvěděl, že budou někoho deportovat, tak to těm lidem řekl dopředu, aby se mohli připravit. Samozřejmě nikdo netušil, jak hrozné to v koncentrácích bude,“ vzpomíná pamětnice. Rodiče se sice ze všech sil snažili uchránit ji od hrůz, které s sebou doba nesla, ale přesto jí válečná léta přinesla řadu traumatizujících zážitků. vzpomíná na to, když Němci odvedli rodinu jejich židovských sousedů z domu. Nikdo z nich se po válce nevrátil. A lidí, kteří zmizeli, bylo v jejím okolí více. Nějakou dobu v jejich sklepě na žehlícím prkně přespával cizí muž, tetin spolužák, který se skrýval před Němci. Po nějaké době se přesunul k Sečské přehradě, kde jej otec spolu se svými známými schovával do konce války. Žehlící prkno ve sklepě posloužilo i bratranci Hugovi mladšímu. Ten byl jako syn Němce odveden do wehrmachtu, odkud zběhl. „Jednoho dne u nás zazvonil a když ho matka uviděla spráskla ruce a vykřikla: Ježišmarjá, co tu děláš?“ vzpomíná pamětnice. Pomoc mu ovšem neodmítla a Hugo u nich v bezpečí přečkal do konce války.

Dva ušáci a porouchaný kulomet

Pražské povstání si pamětnice vybavuje dobře. Otec šel na barikády a krátce na to se v jejich domě objevili dva mladí němečtí vojáci. „Bylo nařízení, že v každém domě musí být německý voják. Ti u nás byli takoví dva mladí ušáci s kulometem. Měli ho porouchaný a pořád ho opravovali. Nikam nechodili a myslím, že se trochu báli,“ vzpomíná Věra Krejčíková na napínavé momenty z května 1945. Její otec se prý dokonce přišel na oba Němce podívat. Pomohl jim opravit kulomet, ale řekl jim, ať se neopovažují z něj na někoho vystřelit. Když se začalo bojovat poblíž míst, kde pamětnice bydlela, schovali se ve sklepě všichni. Protože její matka uměla dobře německy, byla schopná se s oběma mladými Němci domluvit a tak trochu se o ně prý i starala. Když bylo dobojováno, odvedla oba vojáky i zběhlého synovce na Pankrác na nynější Náměstí hrdinů. Tam stál sběrný tábor pro německé válečné zajatce. Náměstí jich prý bylo už plné a hodně lidí tam německé zajatce přivádělo. Bratranec Hugo se ze zajetí vrátil už po dvou dnech, asi mu pomohla přímluva matky pamětnice. Oba německé vojáky ale čekal spletitější osud. Teprve po letech přišel rodině Hemišů děkovný dopis, ve kterém je oba mladíci informovali, že jsou v bezpečí u svých rodin. „Ti dva byli takové maminčino vítězství. Němcům nefandila, byla duchem Češka, ale těmto klukům chtěla pomoci,“ vzpomíná na tehdejší události pamětnice.

Opuštěný Dirndl a hrachová kaše od sovětů 

Konec války byl pro Veru Krejčíkovou radostný, stejně jako pro všechny v sousedství. Slavilo se bujaře ve výletní restauraci v Krčském lese. Pamětnice s radostí vzpomíná i na návštěvy u sovětských vojáků v jejich táboře. Chodila tam po škole s kamarádkami na dobrou hrachovou kaši. Veselí z konce války ovšem neblaze poznamenala událost, na kterou nemůže zapomenout dodnes. Když přijela na návštěvu k tetě do České Lípy, ocitlo se tam zčistajasna sedmnáct polských žen, které prošly koncentračními tábory. Do České Lípy tehdy totiž dojely ve vagonech, ze kterých je osvobodili zaměstnanci tamějších drah, většinou Němci. Chovali se k nim ale prý dobře a předávali je dál místním lidem, aby se o ně postarali. „Byly v prádelně. Špinavé, smrduté, zavšivené. Teta naplnila velké necky a dala do nich ocet a my jsme jim pomáhaly s umýváním. Nejhorší bylo, že měly hrozný hlad. Jakmile někde viděly kus jídla, tak všechno zotvíraly. Teta se jim snažila vysvětlit, že musí pomalu, ale moc to nepomáhalo. Dostaly jsme tedy pěkně zabrat,“ vzpomíná na perné chvilky Věra Krejčíková. Život se ale přese všechno pomalu vracel do starých kolejí. Německé části rodiny Hemišových se vyhnul nucený odsun a Hugo Bayer mladší začal pracovat jako vedoucí pily. Jeho krátké angažmá v německé armádě mu nikdo nezazlíval. Ne všichni v okolí pamětnice ale měli takové štěstí. V České Lípě se kamarádila s německým děvčetem, jejíž rodina mezi odsunuté patřila. „Chodila jsem k nim pro mléko a kamarádily jsme se. Hrozně jsem jí záviděla její krásný dirndl (tradiční dívčí oblečení původem z alpských zemí). Byli odsunuti narychlo a museli odejít v noci, o čemž jsem nevěděla. Když jsem k nim ráno šla pro mléko jako obvykle, byl dům prázdný. Jen její dirndl ležel pod vrátky. Nechala ho tam pro mě jako rozloučení. Hrozně jsem tenkrát plakala,“ vzpomíná na smutné chvíle pamětnice. 

Po válce vystudovala Věra Krejčíková obchodní školu. Své první zaměstnání dostala coby úřednice na Nuselské radnici v Praze 4. Pracovala v oddělení osobní agendy, kde vyřizovala nemocenské a podobné záležitosti. Odtud pak později přestoupila do odborů, kde pracovala v oddělení Doly, hutě a chemie. Tam se také věnovala sociální agendě a později měla na starosti odborové dovolené a cesty do zahraničí. Když se stalo, že po ní někdo chtěl nějakou výhodu, jako například dovolenou na Krym, odmítla ho, pokud na ni opravdu neměl nárok. Výjimky nedělala a ctila pravidla. Okupaci vojsky Varšavské smlouvy ani následnou normalizaci nevnímala jako něco závažného. „Byla jsem tatínkova holka a měla jsem ke komunistům stejný vztah jako on. Nelituji toho. Když byl člověk poctivý, neměl se čeho bát,“ dodává Věra Krejčíková. Změnu režimu v roce 1989 hodnotí ale v podstatě pozitivně, přispěla podle ní ke zlepšení mnoha věcí. „Nejsem staromódní a docela mě těší, když se některé věci povedou. Každý den čtu noviny, protože jsem celá léta byla zvyklá číst noviny a tak je čtu i teď,“ uzavírá své vyprávění pamětnice.