Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Krejčí (* 1914  †︎ 2018)

• narozen 6. května 1914 ve Svatobořicích u Kyjova

• 1920 nastoupil do obecné školy

• 1928 byl přijat do učení, o rok později nastoupil do Zbrojovky v Brně

• 1936 narukoval k pluku útočné vozby

• 1943 se zapojil do ilegální činnosti organizované v rámci Slováckého krúžku v Brně

• 1949 se oženil s Věrou Mikulčákovou

• 1950 začal pracovat v kyjovské šroubárně

• 1968 nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• zemřel 21. října 2018

Oldřich Krejčí je nejstarším obyvatelem Kyjova. Jeho vzpomínky sahají až k první světové válce a díky aktivnímu tatínkovi i dál. Pochází ze Svatobořic a miluje folklor. Je největším pamětníkem a nejstarším účastníkem známého festivalu Slovácký rok v Kyjově. Členství v krúžku v Brně ho přivedlo k odbojové činnosti za druhé světové války, díky pražskému krúžku se seznámil s manželkou. Komunismus mu práci dal i vzal. Život dlouhý více než sto let přináší mnoho cenných vzpomínek.

Dětství a vzpomínky na tatínka

Oldřich Krejčí se narodil 6. května 1914 ve Svatobořicích u Kyjova v rodině Tomáše a Marie, rozené Řihákové. Rodina měla čtyři děti a byla bez náboženského vyznání. Pamětníkovo dětství poznamenalo tatínkovo zatčení na začátku první světové války. „Otec získal leták ruského cara, který vyzýval Moravany, aby přebíhali do Ruska, že ruský car dá Slovanům svobodu. Otec byl zatčen, když si opisoval leták v obchodě.“ Zavřen byl za velezradu a odsouzen k trestu smrti. Rakousko mělo málo vojáků, tak z těchto zajatců dělalo vojíny a otec se dostal k vojenskému pěšímu pluku v Haliči. Koncem války byl jeho oddíl přesunut na západní frontu k Verdunu, kde válka skončila. Otec byl propuštěn. „Přišel domů a byl hodně opálený. Já jsem se ho bál, já jsem ho neznal. Nevěděl jsem, jestli mu mám tykat nebo vykat, nevěděl jsem, jak oslovit tátu.“

První republika

Po válce byl otec velmi činný v různých spolcích a Oldřicha přivedl do Sokola. Matka vyšívala děvčatům kroje, malovala na modré plátno. Otec byl pokrokový a uměl nadchnout podobně smýšlející lidi, společně nechali postavit pomník padlým v první světové válce. Po válce vznikly na obcích komise, které dohlížely na dodržování zákonů mezi sedláky. „Já jsem byl pomocník, chodil jsem s ním, přesně na centimetr se odměřovala šíře pole. To se obyčejně měřilo násadou na bič, no, jak jsme to mohli odměřit,“ dodává se smíchem.

V roce 1924 navštívil Kyjov prezident Masaryk. „Tam jsem se dostal a byl jsem v první řadě špalíru, kudy šel Masaryk. Tam byl udělaný z písku koberec a malérečky na něm udělaly bílým pískem slovácké květy. To byl takový živý koberec.“

Do obecné školy nastoupil Oldřich ve svých šesti letech. „Nechodil jsem rád do školy, protože se hodně vyučovalo náboženství. A já jsem se ho učil z Bible.“ Pamětník se nikdy k žádnému vyznání nepřihlásil, zůstal bez vyznání. Do školy chodil v kroji, stejně dorazil i do měšťanky do Kyjova, kde ho učitel přivítal slovy: „Co ty, šohaju? Ty budeš chodit v tem kroji do konce života? To je přece odsouzené k zániku…“ Nebylo, Oldřich byl ve svém životě mnohokrát svědkem obnovy lidových krojů a tradic.

Technikem v brněnské Zbrojovce

Po měšťance zůstávalo mnoho chlapců bez zaměstnání. Oldřich měl štěstí. V září 1929 byl přijat do učení firmou Witorin a spol. ve Svatobořicích. „Tenkrát jsem byl přidělen k partě, kteří poznali, že se chci něco naučit, a pomáhali mi.“ Po roce a půl mu tatínek zajistil místo v brněnské Zbrojovce. Po povinném čase v učňovské dílně byl Oldřich přeložen do mechanických dílen automobilky, kde pracoval na různých obráběcích strojích – revolverových soustruzích, frézách, vrtačkách a obrážečkách.

V mechanických dílnách automobilky Zbrojovky byl vyroben také prototyp pětiválcového hvězdicového dieselmotoru. Tehdy se všude ve světě zbrojilo a probíhaly pokusy s vývojem dieselmotorů, ten „zbrojovácký“ byl jeden z nejlepších.

Oldřich v Brně chodil cvičit do Sokola a závodil v pětiboji. V březnu 1936 na pozvání sestry Vlasty navštívil Slovácký krúžek v Brně. „Byl zrovna fašank. Můj první dojem byl ohromující, nikdy na něj nezapomenu. Sloupový sál se mně zdál obrovský a byl úplně zaplněný lidmi v krojích celého Slovácka.“

Odchod na vojnu

V dubnu 1936 byl Oldřich odveden a v září narukoval do Přáslavic u Olomouce ke třetímu pluku útočné vozby, jak se tehdy tankové jednotky jmenovaly. „Vojnu sem bral jako občanskou povinnost a snažil jsem se vykonávat ji spolehlivě.“ V březnu 1937 byl Oldřich jmenován do plukovní poddůstojnické školy v Turčianském Svatém Martině, po návratu k mateřské jednotce ho povýšili na svobodníka. Do Martina se dostal ještě o rok později jako výcvikový instruktor.

Když Hitler zabral Rakousko, byla důstojnická škola rozpuštěna. Tanky byly přiděleny armádě. „Byla to nová zbraň, nebyly předpisy – vojenský řád, střelba, věci nebyly vyřízené. Nacvičovali jsme uložení kanonu do tanku, rozebrání a složení kulometů. Byl jsem v míru velitelem tanku.“ Na podzim 1938 byl Oldřich odvelen na Těšínsko. Podle mezinárodní dohody byla v pohraničí stanovena pochůzková povinnost. Na vojně pamětník odsloužil dva roky, ale protože byla vyhlášena mobilizace, zůstal jako záložník v prodloužení do 15. března 1939.

Odbojářem díky folkloru

„Brněnské strojírenské závody si stěžovaly na ministerstvu školství, že nemají technické kádry, že by chtěly, aby byly povolené průmyslovky. Začínalo to ráno, že jsme museli jít do práce od šesti do jedné hodiny, pak jsme šli do školy, od dvou do sedmi večer byla teorie.“ Oldřich tímto způsobem složil maturitu na střední průmyslové škole a pracoval dál v brněnské Zbrojovce.

Slovácký krúžek v Brně se vyvinul ze schůzek a veřejných vystoupení brněnských studentů ze Slovácka. Na začátku války se stal úředně registrovaným spolkem, a proto mohl dál působit. Oldřich se po vojně vrátil do Zbrojovky a také do krúžku. Zde se zapletl do ilegální činnosti.

Ve Zlíně byla veliká ilegální skupina a brněnská skupina měla na ni spojení. „Dělal jsem kurýra. A tam to bylo nebezpečné, když se někdo dostal do osidel gestapa, měl osud určený.“ Zprávy Oldřich předával asi třikrát. Měl odevzdat obálku ve Zlíně. Tenkrát byly povoleny cesty jen do padesáti kilometrů, další úsek cesty musela zaplatit pamětníkova sestra. Než obálku stihl předat, padla zlínská skupina do rukou gestapa. Zatčeno bylo tehdy 270 lidí. „Jel jsem do Brna, ohlásil jsem se tam, kde jsem obálku dostal, a řekl jsem, že Zlín vyhořel. Věděl jsem, že do fabriky nesmím. Kdyby někoho zatkli a on řekl moje jméno, zavřeli by mě do vězení.“

Oldřich měl nějaké známé lékaře, kteří mu postupně psali potvrzení na domácí léčení, a práci ve Zbrojovce se tak mohl vyhýbat. Nějaký čas strávil na falešné jméno v nemocnici, od zimy 1944 se skrýval. „Spával jsem doma nebo ve vinohradnických búdách. Nad sklepem mého strýce bylo harampádí, kožuchy, halenky a podobné věci, a tak jsem tam přespával. To už nebylo nebezpečné, protože gestapáci, jak už měli protříděné lidi z té akce, tak nebyli tak bdělí.“

Konec války a úmrtí tatínka

Oldřich se v pořádku dočkal konce války. Radost z osvobození překazilo těžké zranění tatínka při přechodu fronty. „12. dubna 1945 ve dvanáct hodin Němci od nemocnice spustili dělostřeleckou přehradu a stříleli. Jeden šrapnel se roztrhl nad školou, druhý dopadl jako trhací granát a dopadl na silnici v místě, kde otec přecházel domů. Chtěl se podívat, co dělá dobytek.“ Kamarád půjčil dodávku, v improvizovaném lazaretu v Mistříně dali otci první pomoc a Oldřichovi papír s červeným pruhem, který mu měl umožnit převézt raněného do nemocnice ve Skalici. Cesta do třicet kilometrů vzdáleného města vedla přes Hodonín. „Řekli nám, že nikdo nás nesmí zastavit. V Hodoníně jsme se dostali do fronty. Třemi proudy jeli od Rohatce vojáci, dostali jsme ale přednost.“ Ve skalické nemocnici byla přerušena dodávka elektrického proudu, raněný musel počkat na operačním stole do rána. „Já jsem tam přespal a ráno šel do nemocnice. A on byl mrtvý. On tu noc nepřežil.“

Odchod do Prahy a založení rodiny

Po válce se Oldřich vrátil do práce do Zbrojovky, ale ne na dlouho. Pamětníkova sestra žila a pracovala v Praze a pozvala bratra, aby jel za ní a ucházel se o místo tam. „Jezdil jsem do Prahy po průmyslových závodech a dotazoval jsem se na zaměstnání. Nabízeli jen kopáčské práce s cigánama. Dvě fabriky mě odmítly, protože jsem nevyplnil kolonku ‚člen strany‘. Pak jsem jel do letecké fabriky a tam se mě kádrovák neptal.“ Oldřich začal pracovat na vrtačce, později ho přeložili na kontrolu leteckých hřídel. Členství v komunistické straně bylo pro práci nutností, pamětník tedy doplatil členské příspěvky od začátku zaměstnání a stal se platným členem KSČ. „Chtěl jsem mít klid, stranická disciplína se ale hlídala, musel jsem chodit na schůze.“

Když byla nějaká oslava, veřejná přehlídka, dostali dělníci montérky a pochodovali v průvodech. „Vzpomínám si na rok 1948, to byl Gottwald prezidentem a plzeňská sokolská župa byla v krojích a chlapi měli v holínkách zasunuté americké vlajky, a jak přišli před Gottvalda, tak mávali americkými vlajkami. Bylo to postihované, oni všichni byli volaní ke kádrovému řízení, byli vylučování ze zaměstnání.“

Oldřich i po válce zůstal věrný sokolskému ideálu. Na jednom okrskovém cvičení v Osvětimanech se seznámil s budoucí manželkou Věrou. K vlastnímu setkání ale došlo v Praze, kde pamětník pracoval a Věra studovala. Za seznámením stál Slovácký krúžek, kam chodil Věřin bratr, a s Oldřichem společně nacvičovali nové lidové písně. Věra Mikulčáková studovala tělovýchovu, její rodiče pocházeli z Kyjova. Svatbu měli novomanželé v roce 1949 na Staroměstské radnici v Praze.

Mezi prvními pracovníky nové šroubárny

V Hranicích na Moravě se měla začátkem 50. let stavět šroubárna. Ministr průmyslu se dověděl, že ve Vacenovicích u Kyjova tryská kvalitní zemní plyn. Veliká výstavba padla na Kyjov a noviny byly plné inzerátů na nová pracovní místa. Inzerát se dostal také k pamětníkovi, který se rozhodl s manželkou vrátit na Moravu. Oldřich začal pracovat ve šroubárně, Věra dostala místo ve škole v Nenkovicích, později vyučovala brannou výchovu na gymnáziu v Kyjově.

Oldřich patřil mezi první zaměstnance šroubárny, pamatuje si kancelář, kterou tvořily dva stoly s telefonem na louce. Postupně se vypracoval na samostatného pracovníka investic. Protože do Kyjova do závodu přišlo mnoho lidí z venkova, pořádaly se pro ně hody a další kulturní akce.

Ve šroubárně pamětníka zastihly události roku 1968. „Přes Kyjov projížděli, od Trenčína ke Slavkovu. Když přijela vojska, tak se podepisovaly protestní listiny, a to podepsal kdekdo. Potom přišla politická změna a vytvořilo se nové vedení šroubárny. Lidé byli vyzvaní, aby podepisovali, že byli pomýlení. Já jsem nepodepsal.“ Pamětník byl přeložen na jiné oddělení, kde byl pod dohledem. Když měl později úraz a dostal se do nemocnice, byl sledován: „Já jsem tam byl na intenzivní péči, byli tam dva tajní policisté jako pacienti a hlídali, kdo jde za mnou.“ V roce 1974 dovršil věk pro odchod do důchodu a byl na hodinu propuštěn.

V kroji do vysokého věku

Oldřich se celý život aktivně věnoval folkloru. Po válce sám s pomocí literatury vytvořil mapu Moravského Slovenska, která je uložena v archivu Národního ústavu lidové kultury Strážnice. Až do vysokého věku pěstoval vinohrad a dělal víno. Oldřich s Věrou oslavili téměř sedmdesát společných let, paní Věra zemřela v roce 2015. Manželé vychovali dva syny, Jiřího a Vladimíra. Své vyprávění pamětník uzavírá lidovými písněmi. Umí jich stovky, zpíval i na festivalu Slovácký rok v roce 2015. Jednou z nejoblíbenějších písní je balada Počúvajte, radní páni, málo.