Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. PhDr., CSc. Marie Krčmová (* 1940  †︎ 2023)

• narozena 24. prosince 1940 v Brně

• otec Josef Hrabák byl český literární historik, teoretik a kritik, komparatista a univerzitní profesor české literatury

• matka byla v domácnosti

• z dětství má rané vzpomínky na osvobození Brna

• po srpnových událostech roku 1968 byla přeřazena z Ústavu pro jazyk český na Akademii věd na univerzitu, kde vyučovala, spoluzaložila a následně vedla Ústav jazykovědy a baltistiky na Masarykově univerzitě

• emeritní profesorka, za svou odbornou činnost obdržela zlatou medaili Masarykovy univerzity, Cenu města Brna a mnohá další ocenění

• přeřazení na univerzitu ji však připravilo o činnost v oblasti dialektologie, kterou měla velmi oblíbenou, na univerzitu jít nechtěla

• sametovou revoluci na fakultě strávila praním prádla pro vyučující i studenty ve stávce

• zemřela 6. března 2023 ve věku 82 let

Osvobození Rudou armádou očima malého dítěte

Marii Krčmové bylo koncem druhé světové války necelých pět let. Vzpomíná, jak se s celou rodinou včetně prarodičů z obou stran i prababičky schovávala ve sklepě před bombardováním: „Byla zakrytá sklepní okna a byly na nich nasázené netřesky. Pamatuji si, jak tatínek tenkrát říkal, že to třeba pomůže,“ popisuje pamětnice detaily, které jí i jako malému dítěti uvízly v paměti. Do ulice spadly dvě bomby, ale domu, ve kterém se schovávala celá rodina, se vyhnuly. To samé však nelze říci o vojácích. „Vojáci vešli do domu a bylo to i slyšet. Mě drželi v náručí, já jsem byla ještě malinká. A vylezla prababička a řekla to, co si dodneška pamatuju. Řekla, že je stará, že jí už škoda nebude a že se půjde podívat. Měla tu odvahu, protože to bylo hrůzné,“ vypráví Marie Krčmová. Vojáci se k rodině chovali slušně a malou Marii dokonce naučili ruskou básničku o ptáčkovi, kterou si dodnes pamatuje. Za odměnu od nich dostala jantarové korále.

Marie Krčmová, rozená Hrabáková, se narodila na Štědrý den roku 1940 do rodiny českého literárního historika, teoretika, kritika, komparatisty a univerzitního profesora české literatury Josefa Hrabáka. V rodině měly ke vzdělávání blízko i předchozí generace, pamětnice popisuje, jak její pradědeček, který byl profesorem na gymnáziu za Rakouska-Uherska, musel nosit uniformu i s šavlí, navštěvovat vybraná divadelní představení a účastnit se určitých společenských událostí. To vše bylo součástí společenského statutu, vycházejícího z jeho povolání. Matka Marie Krčmové byla v domácnosti navzdory tomu, že měla vysokoškolské vzdělání. Starala se o dům a tvořila manželovi zázemí pro jeho širokou publikační činnost. Rodina bydlela i s prarodiči v ulici nad Kounicovými kolejemi, takže si pamětnice vybavuje mašírování Němců před okny. Popisuje i vzpomínky své kamarádky, která bydlela přímo naproti Kounicovým kolejím a maminka ji každé ráno okolo deváté brala z domu, neboť byla slyšet střelba – to v objektu přes ulici Němci popravovali zajatce. Vojáky Rudé armády, kteří osvobozovali ulici, kde rodina bydlela, pamětnice popisuje jako noblesní a celkově nemá z války – ani zprostředkovaně – špatné vzpomínky.

Padesátá léta byla dobou reforem 

Na druhý stupeň základní školy, tzv. měšťanku, chodila Marie Krčmová na ZŠ Sirotkova do dívčí školy. Vypráví, že když se ve třídě náhodou objevil kluk, byl to šok. „My nebyly zařízené na to, že kluci jinak vypadají, že mají jiné názory. Kdo doma neměl bratra, tak nevěděl,“ vysvětluje úskalí tehdejšího uspořádání.
Na té samé škole se také rozhodla pro studium českého jazyka, které jí díky otci bylo blízké. Původně se však chtěla věnovat chemii, nicméně tehdejší učitelka chemie nedokázala její zájem o předmět rozvíjet a udržet, takže čeština byla nakonec jasná volba. Pamětnice se také dotkla reforma školství, která zkrátila výuku na základní škole z devíti let na osm. „Vynechal se jeden ročník, který pak chyběl. Jak jsem šla na češtinu, a tím, že se úplně přeskočil syntax, tak to vadilo. V přírodopisu se třeba přeskočilo lidské tělo,“ popisuje změny ve vzdělávání, které ji ovlivnily.
V roce 1953 došlo k další reformě, která ovlivnila nejen pamětnici a její rodinu, ale dotkla se života všech občanů v tehdejším Československu. „Ono se tak vykládalo: ‚Padnou peníze,‘ to věděly baby v kavárně. Ale vystoupil prezident a prohlásil, že žádná měnová reforma nebude, naprosto vážně, byl to projev v rozhlase. A druhý den to bouchlo. Doslova,“ vzpomíná pamětnice na den, kdy peníze ztratily hodnotu. Pro všechny to byl strašný šok, ale díky babičce, která ten den brala důchod už přepočítaný jedna ku pěti, si rodina mohla koupit alespoň jídlo. Bezprostředně po reformě v obchodech totiž nechtěli, aby jim lidé nosili plné pytlíky korun.

Personální změny po srpnové okupaci v roce 1968

Vzpomínky pamětnice na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jsou rámovány strachem o dítě. Synovi Marie Krčmové nebylo ani půl roku, když do republiky přijely tanky. Pamětnice vzpomíná, že zrovna byla rozkopaná ulice, protože se měnila kanalizace a že to bylo lepší než barikády, neboť za nimi k domu vojáci nemohli. Jednou z prvních starostí pak bylo sehnat sunar pro dítě a baterky do rádia, u kterého celá rodina seděla v touze porozumět situaci. „Měli jsme zkušenost s Rudou armádou, která byla v roce 1945 vítaná. Naráz to ale byl atak a nemohli jsme dělat vůbec nic, člověk se v tom nemohl vyznat,“ popisuje pamětnice pocity bezmoci, strachu, zmatení a nejistoty. Politická situace spojená s okupací se promítla i do profesního uspořádání. Spousta lidí byla vyhnána z práce, pamětnici vyměnili za kolegu. V Ústavu pro jazyk český v Akademii věd měla místo, které bylo za málo peněz. Ale kolega byl prorektor, vyhodili ho z fakulty a vyměnili za pamětnici. Ta šla na jeho místo na univerzitu, kam ale jít nechtěla. Nemohla se totiž dál věnovat své milované činnosti, dialektologii. „Naráz mě zavolali na fakultu a sdělili mi, že od 1. ledna učím. Ale já jsem ani nevěděla, co učím. Takže když někdo říká, že byl vyhnán z práce, tak já říkám, že jsem povýšila. Ale vůbec ne dobrovolně. Já tam nechtěla. Jenomže tak se zacházelo s lidmi, jako s balíkem,“ popisuje Marie Krčmová komickou situaci, která pro ni v profesní oblasti nastala po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy.

Během sametové revoluce na fakultě prala prádlo

Marie Krčmová už na fakultě zůstala. Zde ji také zastihly události spojené se sametovou revolucí. Pamatuje si, že 17. listopadu byl pátek, který ještě normálně odučila na fakultě. Osmnáctého byli kolegové v Praze na zájezdu a odtud přivezli informace. A v pondělí vypukly stávky na vysokých školách. „My jsme měli normálně učit. Ráno jsem šla na osmou, nic moc jsem nevěděla. Přišla jsem na fakultu a tam byli velice znervóznění a zmatení studenti, protože oni taky nevěděli. Teprve postupně se vytvořil stávkový výbor,“ popisuje Marie Krčmová. Ta měla v turbulentních časech na fakultě dle svých slov zásadní úkol – byla vrchní pradlena a brala domů vyprat špinavé prádlo. Členkou stávkového výboru však nebyla a celou tuto dobu označuje za strašlivě znervózňující. „Celkem vzato, ta doba byla velmi nepřehledná. Dneska s odstupem času se zdá, že nebyla, ale byla dost nepřehledná. Bez ohledu na to, že tady nepobíhaly milice. Protože někdy se v takové situaci vylíhnou i lidé velmi zvláštního charakteru,“ uzavírá pamětnice líčení sametové revoluce na fakultě.

Prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc. celý život žila v jednom domě na Březinově ulici v Brně. Kromě pedagogické a publikační činnosti spoluzaložila Ústav jazykovědy (a baltistiky), kde se také stala první vedoucí. Za svou odbornou činnost obdržela zlatou medaili Masarykovy univerzity, Cenu města Brna a mnohá další ocenění. Měla syna a vnučku. Obloukem se navrátila ke své vášni pro dialektologii, avšak zpracovat alt brűnnische, což bylo jejím snem, již nestihla. Zemřela 6. března 2023 ve věku 82 let.