„Že jsme už mohli chodit do obchodu, tak jsme šli do obchodu, jsem šla do obchodu, myslím chleba, máslo, takové nějaké základní potraviny. A jak jsem přicházela zpátky, tak bylo vidět, že tam stál tank, asi od našeho domu na tom mostě do Kunčiček stál tank, asi tam, jak je teď zahradnictví. Prostě kolik je to metrů dvacet, možná třicet, stál tank, mířil tou hlavní jako na tu vesnici. A já jsem, jak jsem šla z toho obchodu, tak ten tank se rozjel a zastavil u mě. A to byl hroznej pocit samozřejmě, že. Zastavil u mě a my jsme se museli po osvobození povinně učit rusky, od čtvrté třídy byla povinná ruština, takže já umím rusky, takže rozumím rusky, ale nevím, já to řeknu asi česky. Nebo vám to řeknu, jak oni na mě: ‚Děvoška, kuda na Frýdlant?‘ se mě zeptali. Jako: ‚Děvče, kam se jede na Frýdlant?‘ A teď vidíte to dělo, teď ty lidi, tam za nima další tanky a obrněné transportéry. To byla pro mě strašná chvíle v tom, že já jsem věděla, že nesmím lhát, že jsme byli vychováváni k tomu, že čestnost a pravda, jak to bylo na praporu, pravda vítězí, že nesmím lhát. Ale zase z druhé strany jsem si říkala, já přece nemohu lidem, kteří nám tady ubližují, který nás okupují, jim přece nemohu říct, jak se jede na Frýdlant, kudy se jede na Frýdlant, to jako to nejde. A tak jsem, tak se to ve mně bilo, ale potom zvítězilo takové to, to je blbé tak říkat jako u děcka vlastenectví, ale potom hrozně jsem se zamyslela, jsem si řekla, tak jsem jim ukázala a řekla jsem jako: ‚Tuda‘ a ukázala jsem jim zpátky směrem na Staré Město. To znamená ne na Frýdlant, ale zpátky. Oni projeli přes trať a jeli doleva zase do Starého Města a na Frýdek, celá kolona. No a já jsem tam tak stála a já jsem utekla tam do Olšiny k řece a tam jsem si sedla a prostě brečela, prostě jsem měla strach. Teď jestli zjistí, že jsem jim lhala, tak že nám přijdou vypálit dům. To člověk nevěděl, nevěděli jsme, jak se ty okupanti budou chovat. Nebo že nás zastřelí. A teď, když se vrátím domů, tak zas budu bita. Nebo bitá, nás nikdy nebili, jako i slovně, že jsem lhala, to byla hrozná situace pro mě. Ale, jelikož ta olšina byla kousek, ta hráz řeky kousek od našeho domu a naši mě začali volat, tak jsem po příkopu šla domů prostě úplně ve strachu, co bude, co se s naší rodinou stane. Já jsem měla strach, že nás, že nám třeba vypálí dům. Člověk nevěděl, co bude. A oni, soused totiž slyšel ten můj rozhovor a viděl, co jsem jim řekla, tak to našim přišel říct a řekl jim, že jsem v pořádku. Tak mě zavolali a oni mě vítali s otevřenou náručí. To bylo takové až dojemné, až teď mi to připadá, že jsem se tak zachovala, že vlastně to, že jsem lhala, bylo upozaděno tomu, že vlastně jako vlastenka, je to blbé tak říkat, že jsem se zachovala jako takto. A takže to byl takový můj silný zážitek.“