„Myslím, že jsem někomu říkala, že když jsem projela 60 zemí, že jsem to přestala počítat. A co bych řekla do budoucna? Já bych každému mladému člověku doporučila cestování. Rozhodně i profesionálně nebo hlavně profesionálně, to je dneska možné, je spousta stipendií. Ale i osobně a pokud možno, aby člověk chvíli v tom prostředí žil a aby pochopil, jaké ti lidé mají problémy, starosti, jak to tam funguje, jak se učí děti ve škole. A hlavně aby byl člověk zvídavý. Všechno je zajímavé. Já se vždycky zajímala, jak dělají keramiku, jak tisknou noviny, jak staví dům, jak řezají dříví. A hlavně jak žijou, jaký mají vztahy, jaký jsou k sobě navzájem, jak se chovají ke svým rodičům, jak se chovají ke svým dětem. To je všechno velký přínos, nehledě na to, že se naučí nějaký jazyk. Myslím, že dneska bez znalosti cizího jazyka je to špatný, ten svět se spojuje a je důležité se domluvit. Když jsem dělala přijímací pohovory, tak už se vás neptají, jak mluvíte anglicky, prostě s vámi mluví anglicky, a když nerozumíte, tak propadnete. To je úplná samozřejmost mluvit anglicky.“
„Další přínos z Afriky, co chci říct, byla povaha těch černochů. Já jsem si je strašně oblíbila. V té době tam bylo to, že se obrátil ten apartheid. Když se někdo dostal do nějaké vysoké funkce… já jsem tam bojovala s jedním úředníkem na ministerstvu, kde mně chtěl ukázat svou převahu. Ale v zásadě tam ty lidi byli hrozně vděčný. I když měli velký ztráty, když třeba ty děti umíraly, tak maminky tam opravdu velice od srdce lamentovaly. Ony se z toho dokázaly vyplakat. Černoši umí žít, díky své životní zkušenosti, přítomností. A to je velice vzácné, protože oni se umí radovat, i když nic nemají, i když mají hlad. Všechno oslavují tancem, zpěvem. To bylo opravdu velké poznání. A musím říct, že bohužel s nimi neudržuji žádný korespondenční kontakt, protože oni nejsou zvyklí si psát dopisy. Vzpomínám na to hrozně ráda. Nebála jsem se v té komunitě nikde, když jsme třeba jeli někam na výlet. Já jsem byla handicapovaná tím, že jsem neměla pořádný auto. Jinak jsem hrozně ráda jezdila do přírody. Jsem ráda, že jsem to mohla tenkrát svému dítěti ukázat.“
„Jak ten život šel, tak přece jenom ten čas ubíhal. Měli jsme rok 68 a v tom roce spousta lidí emigrovalo. Já jsem se taky snažila emigrovat, ale moje maminka to nemohla přenést přes srdce, takže já jsem se z té Anglie vrátila. To bylo taky dobrodružné. Sedla jsem si do vlaku, neměla jsem lístek, peníze, neměla jsem nic. Lidi mi pomohli už v tom vlaku, pozvali mě k sobě. Byla jsem chvíli v Brémách, pak mě odvezli do Anglie. Odjela jsem do Essexu, chvíli jsem tam pobyla, maminka mi psala zoufalý dopisy, já jsem byla jedináček, tak jsem se nakonec vrátila. A když jsem se vrátila, tak byla uvolněná místa, protože spoustu lidí chybělo, zvláště na fakultě, tak jsem se dostala na dětskou fakultu a dělala jsem pomocnou vědeckou sílu. Chtěla jsem udělat, tenkrát to bylo CSc., což je dneska PhD.“
Marie Krausová se narodila v Praze 17. března 1942. Rodiče byli oba úředníci, otec byl po roce 1948 vyhozen z práce na ministerstvu a několik let musel pracovat manuálně. Marie Krausová vystudovala gymnázium a podařilo se jí přihlásit ke studiu zubního lékařství, odkud po třech letech přešla na studia pediatrie. Krátce působila v pohraničí a v roce 1968 se nejprve rozhodla pro emigraci, ale po naléhání maminky se z pobytu ve Velké Británii vrátila zpátky do Československa. Celý život se věnovala pediatrii a sportovnímu lékařství. V 80. letech odcestovala i s osmiletou dcerou do Zambie a působila zde jako lékařka na pediatrickém oddělení v nemocnici v Lusace. Po roce 1989 se rozhodla dál působit jako humanitární pracovnice na různých místech světa. S organizací Člověk v tísni pracovala v Kosovu až do začátku války, účastnila se očkovací akce v Ghaně. Ve spolupráci s OSN absolvovala svou poslední humanitární akci v Bangladéši v letech 2000 – 2004. V dalším cestování pokračovala už soukromě. Za celý život navštívila desítky zemí, v mnoha z nich pomáhala jako humanitární pracovnice. O svých zkušenostech napsala knihy ‚Lékařkou v Zambii‘ a ‚Lékařkou v Bangladéši‘.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
