Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Emil Krause (* 1934  †︎ 2023)

• narodil se 3. srpna 1934 v Jilemnici

• po mnichovském diktátu se rodina přestěhovala ze Sudet do Prahy

• v roce 1945 zažil nálety na Prahu

• po únoru 1948 se spolužáky založil malou odbojovou skupinu

• v roce 1951 se pokusil nelegálně opustit republiku a byl chycen pohraniční stráží

• propuštěn z vazby po pěti měsících s podmíněným trestem

• s přáteli i nadále plánoval útěk přes Berlín

• v roce 1953 zatčen na území Německé demokratické republiky

• na vojně sloužil u Technických praporů (TP)

• v roce 1962 dálkově vystudoval Právnickou fakultu UK

• od roku 1964 civilním soudcem v Nymburce

• v roce 1990 jmenován Dagmar Burešovou předsedou středočeského krajského soudu

• zemřel 1. března 2023

Emil Krause na vlastní kůži pocítil, jaké je to ocitnout se pod tlakem Státní bezpečnosti, když ho jako sedmnáctiletého kluka zavřeli do vazby v Bartolomějské ulici. Se skupinou spolužáků se marně pokoušel utéct z vlasti a narukovat do cizí armády. Paradoxně díky tomu poznal soudce, který ho inspiroval, aby se nakonec v šedesátých letech sám stal mužem v taláru i s nepříznivým vztahem k režimu. 

Emil Krause se narodil 3. srpna 1934 v podkrkonošském městě Jilemnice. Zde však prožil pouhé první dva roky svého života. Jeho otec - jmenovec Emil Krause - coby chemický inženýr dostal místo v Olšanských papírnách, kde se dodnes vyrábí cigaretový papír. Po mnichovském diktátu se otec, též důstojník v záloze, z Olšan, které spadaly do sudetského záboru, rozhodl utéct. S tím se pojí i raná pamětníkova vzpomínka: “Probudil jsem se v tátově automobilu Praga Piccolo. V jedné ruce držel volant a v druhé pistoli. Maminka seděla na zadním sedadle vedle mě.” 

Židé pod ochranou arizátora

Rodina Emila Krauseho se přestěhovala do Prahy. Tatínek Emil Krause začal pracovat v židovské firmě s názvem Emanuel Urbach a spol. Když zaniklo Československo a vznikl protektorát, vlastníci firmy utekli. Židovští zaměstnanci však překvapivě zůstávali na svých pracovních místech. V rámci arizace dostal židovskou firmu na výrobu svíček a mýdla do rukou Němec Alfred Otto Kuhl, o kterém se tvrdilo, že byl tajný Žid. Tato domněnka byla podpořena jeho vřelým vztahem k zaměstnancům, kteří zde zůstávali až do roku 1943. Následně je čekala deportace do koncentračních táborů. Mezi nimi byli i přátelé z dětství Emila Krauseho. 

Období v protektorátu vnímal dětskýma očima jako velké dobrodružství: “Dodnes nemohu pochopit, že jsem s rodiči poslouchal londýnský rozhlas. Jednou probíhal dokonce hromadný poslech u nás ve služebním bytě na Palmovce, kde poslouchal voják wehrmachtu, který byl antifašista, a židovka na klopě s šesticípou hvězdou.” Emil Krause vzpomíná i na konkrétní detail, jakým byla cedulka na rozhlasovém přijímači, kde stálo: “Pamatuj, pamatuj, že poslouchání Říši nepřátelského rozhlasu se trestá káznicí a v těžkých případech i smrtí,” dokresluje pamětník.

Ještě pět let a jsem Němec

Tím, že Emil Krause začal chodit do školy za protektorátu, neminula ho na vlastní kůži vzdělávací reforma konfidenta Emanuela Moravce. “Kdyby protektorát trval ještě pět let, tak jsou z nás Němci,” konstatuje přesvědčen pamětník. Ke gymnáziu, kam docházel, se váže také vzpomínka na blížící se konec druhé světové války. Od jara roku 1945 totiž studenti nemohli školu navštěvovat, protože v ní pobývali tzv. národní hosté. Jednalo se o etnické Němce, kteří prchali před postupem východní fronty. Studenti se museli chodit učit místo do školní budovy do přírody. 

Jako kluk Emil Krause zažil také všechny tři letecké útoky na Prahu. Poslední nálet přežila celá rodina schovaná v krytu s velkými obavami, protože útok spojenců mířil na Libeň a Vysočany. “Byli jsme přesvědčení, že ten dům, ve kterém bydlíme, určitě nestojí. Nakonec první zbouraná budova byla jen 300 metrů od nás,” popisuje pamětník. Mír byl pro desetiletého Emila Krauseho zklamáním. “My ty poplachy brali jako úžasné dobrodružství, a když skončila válka a byl mír, tak jsme si říkali, že je škoda, že to nějak nepokračuje,” vysvětluje s úsměvem. K pohledu malého kluka se pamětník vrací do momentu, kdy rodina odcestovala za protektorátu na dovolenou do Rychnova nad Kněžnou. “Každou neděli zde Hitlerjugend dělalo obrovskou parádu na náměstí. My jsme na ně s kamarády koukali a musím se přiznat, že jsme jim záviděli uniformy, bubínky i dýky za pasem.” 

Zlikvidovat Slánského

Rodina Krauseových a jejich přátelé se do období tzv. třetí republiky nadechli s nadějí. Jako antikomunisté si během dvou poválečných let nepřipouštěli fatální scénáře, které nastaly během tzv. Vítězného února v roce 1948. Sám čtrnáctiletý gymnazista Emil Krause se osobně zúčastnil demonstrace před Melantrichem, kde sídlil tiskový orgán Národně socialistické strany. Zde také poprvé dostal pažbou pušky do hlavy od příslušníků SNB, kteří opoziční demonstraci rozháněli. “Jako kdyby to bylo dnes si vzpomínám, jak v těch vyklápěcích oknech Melantrichu stála mladá děvčata a skandovala: ‘Ať žije svoboda slova,’ na což dav studentů na ulici odpovídal stejným pokřikem. Následně nás však pažbami pušek rozehnali příslušníci SNB,” vrací se do minulosti rozhodujících dní naší historie.

Po Vítězném únoru 1948 se Emil Krause jako mladý gymnazista snažil společně s partou vrstevníků vytvořit jakousi odbojovou skupinu. “Když si dnes vzpomínám na to, co jsme vlastně dělali, tak to byla více méně legrace. V našich klukovských vzpomínkách byla živa heydrichiáda jako něco úžasného, takže jsme si řekli, že musíme zlikvidovat generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Dokonce jsme měli vyhlédnuté místo, kde to provedeme,” popisuje s úsměvem pamětník.

Mladí kluci kolem sedmnácti let se ve své naivitě pokoušeli vzdorovat také vydáváním časopisu V boj, kterým odkazovali na významnou tiskovinu z dob nacistické okupace. “My jsme prostě věděli, že ten komunismus musí skončit, protože to bylo totéž co fašismus,” konstatuje Emil Krause. 

Vánoce v Bartolomějské

Tento způsob uvažování stál také za rozhodnutím, které vyústilo v riskantní akci v roce 1951. Skupina čtyř mladých chlapců, konkrétně Miroslav Loukota, Milan Štorch, Luboš Vávra a Emil Krause, se rozhodli utéct za hranice, kde chtěli vstoupit do armády. Plán nevyšel a na hranicích chlapce chytla pohraniční stráž. Emil Krause se jako sedmnáctiletý kluk dostal do vazební věznice zřízené v Bartolomějské ulici 

“Člověk musel spát v pozoru v plném světle a každých pět minut ho vzbudili. V tom byli dokonalejší než gestapáci. Z těch vězněných se po několika měsících stávali trosky a přiznali se ke všemu, co chtěli,” popisuje těžké chvíle pro nezletilého chlapce. Emila Krauseho nejvíce zasáhl příběh, jenž prožil na Vánoce. Nacházel se tehdy v Bartolomějské ulici. Den před Štědrým dnem 1951 ho převezli do vazby městského soudu na Karlovo náměstí. “Ta vazba, to bylo něco úžasného, tam jsme měli opět jména, na StB jsme měli jenom číslo. Bachaři nebyli Estébáci a zacházeli s námi po lidské stránce mnohem lépe. Mohli jsme koukat z okna, což v Bartolomějské nešlo,” říká s hořkostí pamětník. 

Nadějná změna však netrvala dlouho. Hned na Štědrý den ho StB znovu přepravila se zavázanýma očima zpět do Bartolomějské, kde byl umístěn do malé podzemní cely pro jednoho a bez oken. Překvapivě se k tomuto temnému svátečnímu dni váže vzpomínka na nejoceňovanější dárek jeho života. “Na Štědrý večer se otevřelo okénko cely a estébák mi podal bochník chleba. Říkal jsem si následně, že i mezi nimi jsou slušní lidé,” vypráví dojatý pamětník. Po Vánocích se proces uspíšil a pamětník stanul před okresním soudem ve Slaném, který se specializoval na trestání mladistvých. Setkání se zdejším soudcem sehrálo klíčovou roli v budoucí životní dráze Emila Krauseho. 

Sedmnáctiletého kluka soudce oslovil: “Pane Krause, nedělali na vás na Státní bezpečnosti nějaký nátlak?“ Pamětník dále vzpomíná: „Já nevěděl, jestli mám brečet, nebo se smát. Se strachem jsem odpověděl, že ano,” popisuje s tím, že v jeho obžalobě hrálo roli lživé obvinění, že ukradl peníze, které u něj StB našla. Soudce mu dal za pravdu a v kontrastu s krutým zacházením Státní bezpečnosti se mu tento muž stal celoživotní inspirací. “Říkal jsem si, že až režim skončí, tak budu soudcem,” dodává pamětník. Týž soudce odsoudil Emila Krauseho na čtyři měsíce s podmínkou na dva roky a mladý chlapec mohl jít po rozsudku domů. Kromě toho byl však vyloučen ze všech škol v republice. Ostatní členové skupiny takové štěstí neměli, protože už byli plnoletí a odseděli si tak své tresty dalších několik měsíců. 

A znovu ve vazbě

O dva roky později se Emil Krause ve vazbě StB ocitl znovu poté, co byli chyceni na území tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), kde se se stejnou skupinou kamarádů připravovali na útěk do Západního Berlína. “V NDR, kam jsme chodili přes kopečky v Lužických horách, jsme si s tou naší partou dělali zásoby pro dobu, až kdybychom museli utéct, tak abychom se dostali do Berlína, kde v té době ještě žádná zeď nebyla,” vysvětluje pamětník a vrací se k situaci, kdy je nakonec německá hlídka chytila při nelegálním přechodu hranic.

“Pravidelně jsme chodili přes hranice s hloupou domněnkou, že z německé strany ji nikdo nehlídá. V německé vesnici Lückendorf jsme se zapovídali s jedním místním starším pánem a najednou na nás zpoza smrčku vyskočili dva ozbrojení příslušníci kasernované lidové policie.” Případný útěk do Berlína byl u konce. “Chtěli po nás dokumenty, ten starší pán jim je předložil a my jsme jim museli sdělit, že přicházíme z Československa. Oni rázem poodstoupili, odjistili pušky a křičeli na nás: ‘Hände hoch,’” popisuje Emil Krause dramatickou situaci na území NDR. “S rukama nad hlavou nás hnali do vesnice Oybin, odkud jsme byli převezeni do sběrného tábora ve městě Sassnitz na ostrově Rujána,” uzavírá kapitolu Emil Krause. 

Po třech měsících v NDR se následně přes vazbu v Litoměřicích vrátil napodruhé zpět do vazby StB v Bartolomějské ulici. Nakonec pamětník skončil v cele státního soudu na Pankráci, kde pobyl pět měsíců. Zde například potkal i uvězněné dělníky, kteří demonstrovali v rámci měnové reformy v roce 1953. Po propuštění narukoval k Technickým praporům (PTP). Nakonec se mu podařilo získat vysněnou modrou knížku, když zdárně simuloval zánět žlučníku. 

Z psance soudcem

Když opustil službu u TP, pokusil se v poněkud uvolněnějších poměrech dokončit vzdělání. Emil Krause tak podal žádost na národní městský výbor, aby bylo zrušeno jeho vyloučení ze škol a on mohl dostudovat. Maturitu si dodělat mohl, ale stále platil zákaz možnosti navazujícího studia. S tímto faktem se nesmířil a celý případ urgoval na ministerstvu školství. Na vrátnici, kde se dožadoval setkání s referentem, který měl celý jeho osud v rukou, to skončilo konfliktem. S hotovými maturitními písemkami se mu nedařilo zrušit zákaz studia na vysoké škole. Okolnosti ho donutily zavolat až na Pražský hrad, kde tehdy úřadoval prezident Antonín Zápotocký. Překvapivě si zde vyjednal schůzku s šéfkou školského odboru kanceláře prezidenta republiky, která dodala celému jeho příběhu naději. Dostal od ní telefonní číslo na tehdejšího generálního tajemníka Mezinárodního svazu studentstva, kterým byl pozdější emigrant a vydavatel exilového časopisu Listy Jiří Pelikán. 

Díky němu se dostal až k audienci u ministra školství Františka Kahudy. Pokusil se mu vysvětlit, že potřebuje dodělat maturitu a následně pokračovat ve studiu. “Kahuda byl postrach, ale sdělil mi, že nevidí důvod, proč by mi měli bránit, takže jsem uspěl,” popisuje pamětník. Nakonec se dočkal vytoužené maturity, vzpomněl si na soudce, kterého potkal ve Slaném a podal si přihlášku na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kam byl překvapivě přijat. Po pěti letech dálkového studia úspěšně absolvoval v roce 1962 a navíc zde potkal svoji budoucí ženu. 

Kruh se uzavřel a Emil Krause, který na začátku padesátých let prošel dvakrát vazbou Státní bezpečnosti, se v roce 1964 stal civilním soudcem u okresního soudu v Nymburce. Úspěch to byl znovu nečekaný, i když se zdálo, že jeho problémy s režimem v padesátých letech se stanou nepřekonatelnou překážkou. Předseda krajského soudu mu tehdy překvapivě sdělil: “My jsme ten váš případ probrali na výboru a usoudili jsme, že je to stará záležitost,” vysvětluje Emil Krause. Vzpomíná, že se díky uvolněným poměrům v šedesátých letech do justice dostalo mnoho slušných osobností jako Dagmar Burešová či Antonín Mokrý u Městského soudu v Praze. Zároveň se omezoval počet soudců a právníků, kteří absolvovali Právnickou školu pracujících (péešpáci). 

V sedmdesátých letech se Emil Krause přesunul z Nymburka k civilnímu krajskému soudu do Prahy. “Normalizace byla samozřejmě špatná i v justici, ale vnitřně se připravovala změna,” tvrdí pamětník s tím, že věřil, že brzy přijde znovu změna, která bude řízená reformou přímo ze Sovětského svazu. 

Česká justice je dnes spolehlivá

“Za normalizace byly problémy, ale nepopravovalo se. I v justici se tvořilo jádro lepší společnosti. Tehdy to byly dva tábory, kde působila např. pozdější ústavní soudkyně Eliška Wagnerová. My jsme se opravdu snažili soudit nezávisle a jako civilní soudci jsme se ničeho špatného nedopouštěli,” hájí svoje působení v justici za normalizace pamětník. “Situace byla také jiná soud od soudu. Velmi nešťastní byli soudci na Městském soudu v Praze, kde se odehrávalo nejvíce bouří proti režimu, ale středočeský soud neměl mnoho podobných případů,” vysvětluje pamětník.

Po roce 1989 se Emil Krause stal předsedou středočeského krajského soudu z rozhodnutí první ministryně spravedlnosti za Občanské fórum Dagmar Burešové. Sám zmiňuje, že navzájem znali svoji historii. Nastala tak doba, kdy bylo nutné justici zděděnou z dob socialismu měnit. Skupina soudců včetně Emila Krauseho se rozhodla, že nejlepší inspirací pro reformu bude rakouský model, a tak na počátku devadesátých let začala probíhat obrovská akce, která zahrnovala přes padesát společných seminářů, kde bylo pozváno přibližně dvacet českých soudců. Emil Krause dnes i díky tomu považuje českou justici za spolehlivou. Obává se však o justici polskou a maďarskou, kde jsou některé principy narušovány, a to hlavně v souvislosti s dělbou moci. 

Viděl Jana Kubiše

V březnu roku 2023 jsme se od neteře pamětníka paní Šárky Holečkové dozvěděli smutnou zprávu, že Emil Krause dne 2. března zemřel. Plánované pokračování rozhovoru tedy už bohužel neproběhne. Chtěli jsme se pamětníka mimo jiné doptat na historku, kterou na první nahrávce nevyprávěl, ale kterou nám sdělila právě jeho neteř. Týká se událostí z 27. května roku 1942, kdy českoslovenští vojáci v Libni zaútočili na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

„Můj strýc na vlastní oči viděl Jana Kubiše, jak zkrvavený vedl kolo, na kterém předtím ujížděl od atentátu na Heydricha. Opřel si kolo o Baťův krám a zakrátko viděl i tu patnáctiletou holku, jak kolo odváděla... Sděloval to pouze nám - příbuzným.“