Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Kraus (* 1933  †︎ 2021)

• narozen 9. února 1933 v Kateřinkách u Liberce

• česko-německá rodina

• září 1938 útěk ze Sudet do vnitrozemí

• říjen 1938 sběrný tábor v Jabkenicích

• 1939–1945 žil v Mladé Boleslavi

• v květnu 1945 zažil bombardování Mladé Boleslavi

• v květnu 1945 se rodina vrátila do Kateřinek u Liberce

• 1954–1956 základní vojenská služba Český Krumlov a Milovice

• příslušník Lidových milicí LVZ Liberec, následně vstup do KSČ

• 21. 8. 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy v Liberci

• 21. 8. 1969 demonstrace k výročí invaze v Liberci

• 1970 vyloučen z KSČ i Lidových milicí

• za normalizace zbaven profesního postupu

• zemřel 14. dubna 2021

Zdeněk Kraus je kateřinský patriot. V obci Kateřinky se narodil a prožil tu prvních pět dětských let. Po nedobrovolném odchodu v roce 1938 se sem po válce vrátil a sledoval proměnu dříve prosperující obce na zlatokopecký ráj. Kateřinky, které se v roce 1954 staly součástí Liberce, po nuceném vystěhování většinového německého obyvatelstva chátraly a pustly. O to víc Zdeňka Krause těší občanské aktivity současných kateřinských obyvatel – díky místnímu osadnímu výboru, poradnímu orgánu zastupitelstva, se podařilo například renovovat zdevastované koupaliště a hřiště nebo oživit společenský život obce.

Odjížděli jsme ve spěchu

Kateřinky jsou pojmenované podle Kateřiny z Redernu, leží v údolí Černé Nisy a na přilehlém kopci v okrajové části Liberce, jehož čtvrtí už šedesát let tato původně samostatná obec je. Žila zde většina německých obyvatel, kteří od poloviny 19. století v obci zakládali průmyslové továrny, především textilky, přádelny a podobně. Na začátku 20. století měly Kateřinky téměř tisícovku obyvatel. Zdeněk Kraus se zde narodil 9. února 1933 do smíšené, česko-německé rodiny. Jeho otec byl slovy pamětníka „zapřisáhlý, vlastenecky založený Čech a masarykovec, do pohraničí přišel z Plzeňska za prací, oženil se a zůstal“. Maminka pocházela z německé rodiny, která však také měla český původ, ostatně i předkové pamětníkova otce před staletími přišli z Německa v rámci kolonizace pohraničních oblastí Čech. Smíšené rodiny nebyly v pohraničí ničím výjimečným a národnostní příslušnost se tam do určité doby nevnímala tak vyhraněně. Zdeněk Kraus vzpomíná: „Doma se mluvilo výhradně česky, protože němčinu tatínek zakázal, a mezi rodiči v tomto panovala shoda, ačkoli v matčině rodině se mluvilo německy.“

Otec pracoval jako policista a matka pomáhala v kadeřnickém salonu svých rodičů, syn Zdeněk Kraus chodil do české školky v sousedních Ruprechticích. Rodinná situace se zásadně změnila na podzim 1938 – po podpisu mnichovské dohody a přičlenění pohraničních oblastí Sudet k německé říši se rodina Krausových rozhodla z Kateřinek odejít. „Odjezd byl chvatný, každý sbalil něco málo, pro nábytek se otec vracel až dodatečně. Několik týdnů jsme strávili v táboře pro utečence v Jabkenicích, pak se nás ujala rodina otcova bratra.“ Matčini rodiče, oba antifašisticky smýšlející Němci, v Kateřinkách zůstali a pamětník si vybavuje, že se s nimi krátce po odstěhování setkali na hranici u Žďárek nedaleko Sychrova. V té době žila rodina v provizorním uprchlickém táboře v Jabkenicích nedaleko Mladé Boleslavi, Vánoce roku 1938 a následujících několik měsíců strávili u příbuzných v Letinách u Plzně.

Bál jsem se o rodiče

Na jaře 1939 se otci podařilo získat místo policisty v Mladé Boleslavi, později pracoval u kriminální policie. Za války musela pamětníkova matka odolávat nátlaku protektorátních úřadů, aby se přihlásila k německé národnosti, kterou by získala výhody spočívající například ve vyšším přídělu potravinových lístků nebo v lepší lékařské péči o mladšího syna. Zdeněk Kraus začal v Mladé Boleslavi chodit do školy a každé prázdniny trávil u prarodičů v Kateřinkách: „Sice jsem viděl, že v obci nejsou muži, ti narukovali do wehrmachtu, ale jako kluka mě zajímalo spíš koupaliště a další klukovské zábavy. Německy jsem uměl a po pár dnech se mi jazyk zase osvěžil, takže jsem se s kamarády domluvil snadno. Utkvěli mi jen ruští zajatci, internovaní v táboře v Kateřinkách, kteří se chodili do dědečkovy oficíny holit a stříhat, ve vojenských uniformách, bez dozoru…“

Jedním z nejsilnějších válečných zážitků bylo pro tehdy dvanáctiletého pamětníka bombardování Mladé Boleslavi. 9. května 1945 provedla Rudá armáda nálety na ustupující německou kolonu, která nedodržela dohody o stažení.[1] Událost má Zdeněk Kraus v živé paměti: „Bylo to před polednem, po jedenácté hodině nebo kolem půl dvanácté. Právě jsem šel z náměstí, kudy projížděly kolony, domů. Na náměstí se objevil otec a říkal, ať se honem utíkám do sklepa schovat. Tak jsem se sebral bez kufru, běžel jsem dolů do sklepa, a jak jsem otvíral dveře, tak najednou se ozvala rána, dveře se rozletěly a tlaková vlna mě hodila do sklepa. Tam už byli schovaní další lidi a s nimi jsme tam nálet přečkali.“ Otec Zdeňka Krause jako policista organizoval přesun obyvatel do krytů a sám odnesl nálet naštěstí jen prostřeleným kloboukem. Protože ani matka v době náletu nebyla doma, ale někde ve městě, měl Zdeněk Kraus strach: „Plakal jsem ne ze strachu z náletu, ale o rodiče. Lidé v krytu mě utěšovali, ale o to víc jsem měl podezření, že mě chlácholí, protože se dověděli, že moji rodiče zemřeli.“ Při této tragické události, která se stala v poslední den války, zahynulo až několik set civilistů, Zdeněk Kraus vzpomíná na těla obětí shromážděná na nedalekém Bělském náměstí. 

Němce vyhnali a zlatokopové zase odešli

Hned po skončení války se rodina vrátila do Kateřinek. Nejdřív, na přelomu května a června 1945, se do původního bydliště přesunul otec ze služebních důvodů, rodina ho brzy následovala. Bezprostředně po osvobození došlo k odsunu německých obyvatel Kateřinek a na jejich místo přišli tzv. zlatokopové z vnitrozemí, kteří k místu neměli žádný vztah: „Kdysi prosperující obec se postupně vylidňovala, ale hned se sem zase stěhovali Češi. Jenže někdy za tři neděle nebo za měsíc byli zase pryč. Přijeli s prázdnou, vyrabovali a sebrali nábytek a všechno, co se dalo, a zase odjeli dál. Některé domy byly vyrabované i víckrát, pak se tam další lidi už nechtěli nastěhovat, takže zůstaly prázdné, až zchátraly, propadly se střechy a konec.“ Pamětníkových prarodičů se odsun netýkal, prokazatelně patřili k antifašistům, navíc za války pomáhali někoho skrývat, ačkoli detaily Zdeněk Kraus nezná. Odsun ale postihl některé matčiny příbuzné: „Rodina mé pratety musela odejít do Německa, ale ještě před odsunem jim Rusové znásilnili dceru.“

Zdeněk Kraus dokončil základní školu, nastoupil do učení strojním zámečníkem a později na Vyšší průmyslovou školu strojní. Z finančních důvodů nepomýšlel na studium vysoké školy, jeho se otec totiž po nástupu komunistů k moci „z pozice vrchního kriminálního inspektora propadal na stále nižší posty, až nakonec skončil tak, jak začal – jako pochůzkář“. V letech 1954–1956 nastoupil Zdeněk Kraus základní vojenskou službu. První rok sloužil v Českém Krumlově, kde absolvoval školu pro důstojníky v záloze: „Tehdejší vojna byla neustálá příprava na další válku – cvičení, nesmyslné pochody, dokonce nás dvakrát přivolali na pomoc při ochraně státní hranice, protože naše jednotka sloužila jako záloha pro nečekané události.“ Druhý, trochu klidnější rok strávil u posádky v Milovicích, kde se náhodně setkal se dvěma hrdiny Sovětského svazu. „Maršálu Koněvovi, který tam přijel na inspekci, jsem podával hlášení, že se během mé služby nic zvláštního nestalo, a generál Richard Tesařík mě pokáral za to, že pokud jeho, hrdinu Sovětského svazu, bude někdo zdravit z předepsané vzdálenosti tří až pěti kroků, tak že s ním zatočí,“ směje se Zdeněk Kraus. 

Češi proti Čechům

Po návratu z vojny nastoupil Zdeněk Kraus do Libereckých vzduchotechnických závodů (LVZ) jako konstruktér, oženil se a založil rodinu. Kvůli zkušenosti z vojny ho vedení podniku vyzvalo, aby se stal velitelem minometné čety závodních Lidových milicí. Lidové milice, takzvaná ozbrojená pěst dělnické třídy, představovaly dělnické bojové jednotky, jejichž původním účelem bylo bránit podniky a továrny, později měly mimo jiné zasahovat při pouličních nepokojích. Členství v Lidových milicích bylo podmíněno členstvím v Komunistické straně Československa. Zdeněk Kraus vysvětluje: „Původně jsem si myslel, že by to mohla být i nějaká zábava, že se občas s kamarády sejdeme a půjdeme si zastřílet, ale zas taková legrace to nebyla. Členství v milicích nešlo odmítnout, navíc mě kvůli tomu dodatečně museli přijmout do strany.“

Konec šedesátých let prožíval tak jako mnoho Čechoslováků s euforií a nadějí na změnu. Ta skončila nečekaným vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. I po téměř padesáti letech se mu srpnové události v Liberci vybavují detailně: „Celou noc jsme slyšeli letadla. Ráno pak městem jezdily tanky a obrněné vozy, nedalo se dýchat, všude bylo plno prachu. Na náměstí tank najel do domu a pobořil ho, několik lidí Rusové zastřelili a hodně jich zranili.“ O rok později, při prvním výročí okupace, se v celé zemi konala protestní shromáždění. „Tehdy se zvažovala účast Lidových milic při rozhánění demonstrací, ale liberecký šéf milic rozhodl, že tam milice nenastoupí. Také byl proto později odvolán,“ připomíná pamětník. Demonstraci v Liberci 21. srpna 1969 zažil Zdeněk Kraus ne jako milicionář, ale jako účastník: „Spolu se švagrovou jsme odcházeli z tehdejšího Gottwaldova, dnes Soukenného náměstí, když demonstraci začali rozhánět. Přímo na nás najednou začal najíždět obrněný transportér, vyjel na chodník, kde jsme šli, ale naštěstí byl zrovna hned vedle vchod do domu, takže jsme rychle skočili tam a stačili jsme mu uhnout natolik, že nás těsně minul.“ Zatímco před rokem, v srpnu 1968, se národ spojil proti okupantům, v roce 1969 stáli na obou stranách protivníci stejné národní příslušnosti: „Kdo by si pomyslel, že půjdou Češi proti Čechům...“

Z obnovy Kateřinek mám radost

Po srpnu 1968 zvažovali manželé Krausovi emigraci, ale z rodinných důvodů se rozhodli zůstat v zemi, kde s nastupující normalizací nastala šedivá doba. Zdeňka Krause po prověrkách vyloučili ze strany i z Lidových milicí, což znemožnilo jeho další kariérní postup i případnou změnu zaměstnání. V 70. a 80. letech se pak věnoval především svým zájmům, koníčkům a rodinnému životu, s manželkou vychovali tři dcery, které společně přivedli na svět, vedle tohoje otcem dvou dcer z předchozího manželství. 

I když léta žije v jiné části Liberce, zůstal příznivcem svých rodných Kateřinek a sleduje místní společenské a kulturní aktivity. „Mám radost z Kateřinského sousedského divadla i z obnovy koupaliště, kam jsem chodíval jako kluk a které léta pustlo,“ uzavřel Zdeněk Kraus vyprávění o svém životě a rodné obci. 

V roce 2021 jsme obdrželi smutnou zprávu. Pan Zdeněk Kraus zemřel dne 14. dubna roku 2021 ve věku 88 let.   

[1] K bombardování Mladé Boleslavi viz stručně http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1let_na_Mladou_Boleslav nebo http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/175583-v-praze-se-slavilo-na-boleslav-a-melnik-jeste-padaly-bomby/?mobileRedirect=off, dále http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/historie-cs/166397-proc-nas-spojenci-bombardovali/