Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kraus (* 1941)

• narodil se 3. února 1941 v Pardubicích

• otec Jiří Kraus pod tíhou nacistických protižidovských represí spáchal v roce 1942 sebevraždu

• matka se po válce vdala za sedláka z Vysočiny

• z kádrových důvodů byl pamětník v roce 1957 vyhozen ze Střední zemědělské školy v Hořicích

• zaměstnán jako dělník v Semtíně

• vstoupil do divadelního souboru, který se po čase profesionalizoval

• v roce 1965 byl soubor rozpuštěn, odešel do Ostravy

• v srpnu 1968 emigroval do Švýcarska a později do Německa

• v roce 1971 se vrátil do Československa

• roku 1991 získal v restitucích řeznictví svého dědečka Wursta

• od roku 2003 je správcem židovského hřbitova v Pardubicích

• v roce 2021 žil v Pardubicích

Srpnová invaze v roce 1968 zastihla Josefa Krause na dovolené v Rumunsku. Správně odhadl, že je to konec demokratického procesu, kterým Československo v posledních letech procházelo. „Bál jsem se, že to bude jako v roce 1948. Já jsem ale chtěl cestovat a konečně poznat svět,“ vysvětloval hlavní důvod emigrace tehdy sedmadvacetiletý Josef Kraus, který byl tou dobou ženatý a měl malou dceru. Po třech týdnech putování Evropou požádal o azyl ve Švýcarsku a později se přestěhoval do Německa. Státní bezpečnost kontaktovala manželku Josefa Krause v Pardubicích a tlačila na ni, aby svého muže přivedla zpět.  

Josef Kraus se nakonec skutečně po necelých třech letech vrátil. Stýskalo se mu po rodině a spoléhal přitom na amnestii prezidenta Ludvíka Svobody z května 1969. Ta slibovala beztrestnost pro navrátivší se československé občany, kteří emigrovali po srpnu 1968. Josef Kraus skutečně po návratu k soudu nemusel, ale ihned po příjezdu mu úřady zabavily auto a StB si ho pravidelně zvala na návštěvy.

„Nejdřív jsem se bál, že mě budou nutit podepsat spolupráci, ale k tomu nikdy nedošlo. Vykládal jsem jim tam vždycky takové blbosti, které nemohly nikomu ublížit, byli to blbci,“ vyprávěl o těžkostech po návratu z emigrace Josef Kraus. Nemohl najít práci, až se dostal mezi skupinu lidí, kteří organizovali pardubický zásilkový obchod Magnet. „Byli jsme takový československý Neckermann,“ smál se Josef Kraus.

Otec to příkoří neunesl

Po listopadu 1989 získala jeho rodina v restitucích uzenářství dědečka Wursta a dvacet let se pokoušela rodinný podnik obnovit. „Nakonec jsme to prodali. A vydělali tolik, kolik jsme do toho za ta léta investovali,“ vzpomínal na své  podnikání Josef Kraus. Věnoval se potom intenzivně svojí největší životní vášni, ochotnickému divadlu. A čas věnoval i pardubickému židovskému hřbitovu, jehož je od roku 2003 správcem.

Na tomto židovském hřbitově leží několik předků Josefa Krause. Pomník tam má otec Jiří Kraus, předválečný majitel kartonážky na pardubickém zámku. Jiří Kraus se ještě před válkou oženil s dcerou řezníka Wursta a 3. února 1941 se jim narodil syn Josef. Dceru Janu už Jiří Kraus do svých rukou vzít nemohl, narodila se dva měsíce po jeho smrti.

Jiří Kraus odešel z tohoto světa z vlastní vůle, zřejmě už nesnesl příkoří plynoucí ze stále se stupňujících protižidovských opatření. Aby ochránil rodinu, tak se na radu pardubického právníka JUDr. Theina nechal rozvést a od manželky a malého syna se odstěhoval. Ovšem odloučení od rodiny i podřadné veřejné práce, které musel jako židovský občan dělat, narušily jeho psychiku natolik, že 19. září 1942 spáchal sebevraždu.

„Také maminčina maminka byla maďarská Židovka a dědu Wursta to muselo stát hodně párků, aby se jí židovské perzekuce vyhnuly,“ vysvětloval Josef Kraus. Nevyhnuly se ale většině příbuzných z otcovy strany – v Osvětimi zahynuly obě jeho sestry Hana a Marie i s malým synovcem Petříkem.

Maminka Josefa Krause žila s dvěma dětmi s pomocí rodičů sama až do konce války. Na letním bytě u Hlinska se seznámila s místním hospodářem, kterého si v roce 1948 vzala. Nečekal je ale klidný život na vsi, statek byl dost velký na to, aby o něj v procesu kolektivizace přišli. Vrátili se do Pardubic a Josef Kraus už ve městě absolvoval měšťanskou školu.

Z fabriky k divadlu

Přes jisté těžkosti se Josef Kraus dostal na zemědělskou střední školu v Hořicích. Na konci druhého ročníku mu ale vedení školy sdělilo, že ho Okresní výbor KSČ odvolává ze studií z kádrových důvodů. „Tak jsem si šel v šestnácti letech napravit svůj kádrový profil do Semtína, kde jsem na směny pracoval dva roky. Moc jsem si ho ale nenapravil, navíc jsem měl těžký úraz, když jsem šlápl do sudu s horkým asfaltem,“ říkal Josef Kraus, který o tomto období mluví jako o novodobém totálním nasazení. 

Semtínské prostředí mu ale přineslo i jednu veskrze pozitivní zkušenost – seznámil se s herci tamního ochotnického souboru. „Dal jsem se do kupy s několika bezvadnými lidmi, jako byl Jiří Sýkora, pozdější redaktor Hlasu Ameriky, Stáňa Klapková nebo Jana Jiskrová, později nás převedli pod PKO (Park kultury a oddechu) a udělali z nás profesionální soubor,“ vyprávěl Josef Kraus.

Tři roky pak hráli v komorním divadle v Husově sboru v Pardubicích. Jmenovali se Expirient, protože tušili, že vzhledem k jejich satirickému repertoáru (Dalekohled, Hrajeme si na kabaret) nebude doba expirace příliš dlouhá. A skutečně, v roce 1963 dostali výpověď pro ztrátu důvěry, nakonec se ale domluvili na odchodu dohodou a Josef Kraus ještě se dvěma kolegy odešel do Ostravy. Tam pokračovali jako profesionálové v divadle s Janem Kačerem, Evženem Němcem a Lubošem Hrůzou a posledního půldruhého roku hrál v pražském divadle Paravan u pana Picka Ve Smečkách.

„Nakonec jsem byl u divadla sedm let, znaven a poučen tím, co je profesionální divadlo, jak těžká je to práce být komediantem, jsem se vrátil domů do Pardubic,“ vzpomínal Josef Kraus. Divadlo ho však zcela neopustilo, ještě v roce 2002 spoluzakládal ochotnické divadelní Studio Agnes.

Útěk přes Rumunsko do Švýcarska a Německa

V létě 1968 jel Josef Kraus s rodinou na dovolenou do Rumunska. Informace o invazi vojsk Varšavské smlouvy je dostihly právě tam. „Několik nás mluvilo o tom, že emigrujeme, když už jsme venku. Báli jsme se, že to bude stejné jako v roce 1948. A my jsme byli mladí. Nakonec jsem ale z toho autobusu vystoupil jen já. Řidič mě dovezl k jugoslávské hranici a na cestu mi dal i nějaké dináry,“ vzpomínal Josef Kraus.

Rumunský pohraničník ho pustil a jugoslávští pohraničníci po kratším dohadování také. Josef Kraus neutíkal sám, v řadě za ním stálo dalších pět Čechoslováků. „Vydal jsem se na cestu Jugoslávií, chvilku jsem šel s nějakým hochem z Ústí nad Labem, který chtěl do Ameriky a pořád nadával na ty svině bolševický, já jsem ale začal mít strach, aby nebyl problém mezi Jugoslávií a Západem, a tak jsem šel do Bělehradu,“ vzpomínal na počátky emigrace Josef Kraus.

V Bělehradě šel na švýcarské zastupitelství a tam dostal měsíční vízum, přešel hranici, prošel Alpy a došel až do Lucernu, kde se přihlásil na úřadě. Tam se sešel s asi padesáti jinými emigranty. „Ale s mnohem slavnějšími, než jsem byl já, byl tam mistr sportu nebo baletka. A  když jsme v Lucernu vystupovali z vlaku, tak tam byly červené koberce, vlála československá vlajka a hráli hymnu. My jsme byli takoví otrhaní a oni brečeli a starosta Lucernu brečel víc než my všichni,“ vyprávěl Josef Kraus. Českoslovenští uprchlíci dostali podporu a šanci studovat nebo si najít práci. Josef Kraus nastoupil do firmy na výrobu umělého vlákna, jejímž ředitelem byl docent Peníz, český emigrant z roku 1948.

Maminka Josefa Krause měla v Německu sestřenici Karlu. Když se tetička dozvěděla o Josefově útěku, pozvala ho do jejich domu v německém Braunschweigu. „Teta neměla děti, a tak si myslela, že tam zůstanu a budu jim dělat správce domu. Ale to se mi nezdálo. Chtěl jsem studovat a něco poznat,“ vysvětloval Josef Kraus. V Braunschweigu začal chodit do kurzů němčiny, které navštěvovali také američtí vojáci z místní posádky.

Uvěřil amnestii a vrátil se

Na manželku Josefa Krause vyvíjela nátlak StB, aby přiměla jejího muže k návratu. Dvakrát ji dokonce za ním do Německa pustila. Josefovi se stýskalo po domově i po rodině, a tak se v roce 1971 vrátil do Pardubic. Každého čtvrt roku si ho pak zvali na StB, aby jim povykládal, co se děje mezi jeho uměleckými přáteli.

„Nejdřív jsem se toho strašně bál, ale když jsem tam byl asi popáté, tak jsem zjistil, že jsou to pěšáci, kteří prostě udělají ze čtyřhodinového pohovoru zápis, a tak jsem si z toho dělal trošku srandu. Vykládal jsem jim blbosti, které nemohly nikomu ublížit. I tak to bylo nepříjemné. Ti hloupí si říkali: ‚On se vrátil a fízluje, chodí na fízlárnu.‘ A já toho fízla, co v padesátých letech mlátil lidi v ‚kachlíkárně‘ a později byl šéfem zahrádkářů v Sakařově ulici, pravidelně potkával, když jsem vodil dceru do školy. Čekával na mě a připomínal mi: ‚Tak čtrnáctého jdete k nám, Kraus!‘ A když to prasklo a já jsem ho potkal, tak se mě ptal: ‚Vy proti mně něco máte, Kraus? Já jsem vám někdy ublížil? Že se na mě tak koukáte...‘ Divná doba to byla,“ konstatoval Josef Kraus.

Po návratu z Německa měl Josef Kraus problém sehnat zaměstnání. Vystřídal kolem třiceti různých míst, až se dostal ke skupině lidí, kteří budovali první český zásilkový obchod Magnet. Pracoval v propagaci, kde v provizorních podmínkách s primitivním zařízením vyráběli katalogy. „Byla tam bezvadná parta, náměstka dělal vyhozený bolševik z Tesly a osm set padesát lidí u pásu balilo zboží. A tam jsem byl deset let,“ vyprávěl Josef Kraus, který nejraději vzpomínal na konkurzy, ve kterých hledali modelky do katalogů.

Katalog o osmašedesáti stranách tenkrát tiskla Severografia Liberec a fotografie jezdili vyvolávat do Coloru Teplice. „Naší biblí byli Neckermanni, chtěli jsme k nim na exkurzi, ale úřady nás nepustily, když už jsem přece jednou utekl,“ vzpomínal Josef Kraus, který se až do roku 1989 za hranice nedostal.

Rozdal klíče od židovského hřbitova

Od roku 2003 je Josef Kraus klíčníkem židovského hřbitova v Pardubicích. „On to nikdo nechtěl dělat,“ vysvětluje příčiny svého správcovství. Kopie klíčů rozdal všem příbuzným, kteří mají na hřbitově pochované své předky. „Kvůli nedostatku lidí se v Pardubicích zrušila židovská obec a vznikl synagogální sbor. Rozdal jsem čtyřicet klíčů, ale dnes nechodí na hřbitov ani deset lidí,“ vysvětlil Josef Kraus. Založil návštěvní knihu a do ní nechal zapsat mimořádné návštěvníky, kteří hřbitov navštívili a většinou hledali své předky. Poslední pohřeb na židovském hřbitově v Pardubicích proběhl v roce 2002.

Josef Kraus otevírá bránu hřbitova pro veřejnost pravidelně na Dny evropského dědictví, ale po telefonní domluvě mimo sobot prakticky kdykoliv. Židovský hřbitov je jednou z mála památek připomínajících místní židovskou komunitu. Synagogu v centru města nařídily úřady zbourat v roce 1958 a na jejím místě nechaly postavit Dům služeb. „V roce 1992 byla na tu budovu umístěna pamětní deska, že tam stála synagoga. Tu ale při opravě budovy v roce 2018 sundali a tehdejší majitel ji tam odmítl vrátit, protože se s Židovskou obcí v Praze dohadoval o pozemek. Tak ji mám u sebe, než se pro ni najde důstojné místo,“ vysvětloval Josef Kraus.

Návrat do uzenářství dědy Wursta

V roce 1991 získala rodina Josefa Krause v restituci zpět uzenářství po dědečkovi Wurstovi, které mu komunisté zabavili v roce 1949. „Děda se tenkrát ani na dvůr nepodíval, zabavili mu celý provoz a půl bytu, nejdřív ho tam nechali pracovat, vytáhli z něho všechny recepty a pak ho vyhodili,“ vzpomínal Josef Kraus.

Státní podnik Pramen, který uzenářství do devadesátých let spravoval, požadoval náhradu za stroje. „Chtěli po nás tři sta padesát tisíc, a tak jsme od toho se strýcem, maminčiným bratrem, dali ruce pryč. Ale pak vyšlo Kočárníkovo nařízení, že se nemovitosti musí předat i se zařízením. Tak jsem si nakonec užil masíčka až do dny,“ smál se rodinnému podnikání Josef Kraus.

Jejich firma měla kolem třiceti zaměstnanců a výrobu rozšířili z pěti na sto třicet výrobků. Po téměř dvaceti letech podnikání zavedenou firmu prodali. „Chtěl jsem si před důchodem zapodnikat a musím říct, že mi k tomu léta emigrace pomohla. Tuhle zkušenost by měl zažít každý. Zkusit si život na Západě a hlavně zkusit tam podnikat. Pak by to i u nás vypadalo všechno jinak! Ale já jsem optimista, jsme úžasný národ, přestože to pořád někdo kazí,“ uzavřel své vyprávění pro Paměť národa Josef Kraus, který ve svých osmdesáti letech žil se svou manželkou Evou v Pardubicích.