Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jaroslav Kraus (* 1935)

• narozen 21. ledna 1935 v Plzni

• válečná léta prožil v Plzni a ve Starém Plzenci

• zažil osvobození Plzně americkou armádou

• vystudoval medicínu a roku 1959 nastoupil do nemocnice v Chebu

• roku 1968 zakládal rentgenologické oddělení v Mariánských Lázních

• v roce 1989 se angažoval v Občanském fóru

• dodnes je primářem rentgenologického oddělení v Mariánských Lázních

Jaroslav Kraus se narodil 21. ledna 1935 v Plzni. Otec byl úředníkem na magistrátu a maminka se starala o domácnost a rodinu. „Když mi byly čtyři roky, přepadla nás německá armáda, to bylo 15. března 1939. Vím, že jsem stál u okna, koukal se na letadlo a pravil jsem: ‚Hitlel,‘“ vybavuje si jednu z prvních vzpomínek. V letech druhé světové války nastoupil do první třídy obecné školy, která sídlila v moderní funkcionalistické budově. V této škole však zůstal pouze do konce pololetí, protože německá armáda si z objektu udělala lazaret. Po bombardování Plzně v dubnu 1945 se přestěhovali za tetou do Starého Plzence a zanedlouho se dočkali osvobození americkou armádou. Pamětníkovi se podařilo ukořistit část jejich výzbroje. „Tahleta přilba, tu jsem ukořistil, když Američanům vypadla z džípu. Tak jsem ji potom pořád nosil. To je taková lehká helma, to není ta těžká ocelová, ale oni měli takový lehký helmy a teprve v boji nasadili tu přilbu ocelovou,“ vypráví Jaroslav Kraus. Po základní škole nastoupil na gymnázium. Následující studium mu zkomplikovaly dvě školské reformy, takže nejprve putoval zpět na obecnou školu a po nějaké době opět přestoupil na gymnázium, kde odmaturoval.

Měl podepsat rezoluci požadující vyloučení spolužáků. Odmítl

Jeho otec se angažoval u národních socialistů a dotkly se ho poúnorové čistky. „Byl propuštěn z radnice a byl dán takzvaně do výroby. To byla akce 77 000 úředníků, které tehdy poslali do výroby. Tak si asi dokážete představit, jak se doma mluvilo o režimu.“ Přišel rok 1953 a s ním i další reforma školství, která se týkala zkrácení studia vyššího vzdělání na tři roky. Místo prázdnin pamětníka čekalo doučování látky, kterou by se učil následující rok, a v srpnu maturitní zkouška, již úspěšně složil. Toho roku také proběhla měnová reforma, která reálně znehodnotila peníze obyvatel. Dělníci ze Škodových závodů vyšli do ulic a  někteří jeho spolužáci se vytratili ze školy, aby se na to mohli podívat. „Vedení školy poslalo po třídách oběžník, který jsme měli podepsat, že požadujeme, aby ti, kteří se zúčastnili demonstrací na 1. června, byli vyloučeni z Československého svazu mládeže. Což by znamenalo, že by je nepustili k maturitě. Já jsem to odmítl podepsat, a jeden ze spolužáků to udal na vedení.“ Hrozilo, že pamětník se nedostane na vysokou školu. Díky zastání jednoho z profesorů ale nakonec odmaturoval a následně absolvoval medicínu.

Na vojně ve slovenských horách

Na povinnou vojenskou službu narukoval jako lékař. Sloužil ve vojenské zotavovně Smrekovica u Ružomberku, kde se zotavovali vysocí armádní důstojníci. Z časů vojenské služby ve slovenských horách si vybavuje následující vzpomínku: „Když jeden strašně vysoce postavený generál nebo plukovník ve vojenské zotavovně Smrekovica dostal infarkt, já jsem mu nemohl pomoct. Volal jsem do Ružomberku, aby mi poslali sanitku, a oni mi řekli: ‚Vždyť je tam sníh. Tam žádná sanitka nevyjede.‘ Tak jsme ho museli naložit do nákladního auta a vézt ho do vojenské nemocnice v Ružomberku tím nákladním autem. To jsem měl opravdu strach, kdyby zemřel, abych z toho neměl oplétačky. Ačkoliv jsem tam nic neměl. Prakticky tam nic nebylo, čím bych mohl léčit.“

Na umístěnku k rentgenu

Po promoci v roce 1959 čekal na umístěnku. „Já jsem už v té době byl půl roku ženatý a manželka pracovala v Chebu, tak jsem musel jít do Chebu. Na umístěnce bylo napsáno interna a rentgen. Jedna ze studentek taky chtěla do Chebu a napsala se na internu. Tak mi nezbývalo nic jiného než napsat nemocnice Cheb, rentgenové oddělení.“ Práce na rentgenovém oddělení s sebou nesla i zdravotní rizika. „Když jsem v roce 1959 přišel na rentgen do Chebu, tak jsme museli hodně prosvěcovat pacienty. Tam byly ještě staré přístroje, čtrnáct let po válce, ještě od Němců. Ty nebyly chráněný proti ionizačnímu záření. Ionizační záření může u pracovníka způsobit pokles bílých krvinek. Jakožto nejmladší jsem musel všechny tyhle věci oddřít já. Po dvou letech mi poklesl krevní obraz. Pracovní lékař v Karlových Varech mě proto vyřadil z ionizačního záření. Poslali mě na tři měsíce na chirurgii, potom na měsíc na internu a potom jsem dělal praktického lékaře ve Františkových Lázních.“ Po šesti letech v Chebu dostal za úkol založit rentgenové oddělení v Mariánských Lázních. V roce 1968 se pamětník přestěhoval do Mariánských Lázní a stal se primářem oddělení, které založil. V roce 1975 se rozvedl a podruhé se oženil.

Nebylo v zájmu státu, aby sbíral v lese dříví

V šedesátých letech byl upozorněn na to, že StB na něho má zavedenou složku. Důvodem bylo jeho náboženské vyznání. Během studia na vysoké škole se angažoval v tamějším sboru Českobratrské církve evangelické a pravidelně navštěvoval bohoslužby. Dodnes je církev důležitou součástí jeho života. Z toho důvodu neměl ideální kádrový posudek. „Že jsem byl sledován a že jsem takováhle osoba, to jsem věděl taky podle toho, že mi zamítli, abych se jel do Jugoslávie rekreovat.“ Měl chalupu v Novém Hrozňatově, kam občas jezdil. Dříví chodil sbírat do lesa, ale až za tabulky, které vymezovaly hraniční pásmo. „V roce 1977 nebo 1978 jsem tam šel na dříví, přijel pomocník Pohraniční stáže a ptal se, co tam děláme. Já jsem říkal: ‚No tady děláme dříví, už léta.‘ Pomocník odpověděl: ‚Ne, to nesmíte. Za tabulky nesmíte. Musíte si vyžádat povolení.‘ Tak jsem si požádal o povolení. Musel jsem jít na správu Státních lesů. Ta mi musela dát potvrzení, že souhlasí s tím, abych sbíral klacky po lese. To jsem odnesl na policii do Chebu a oni řekli, že to vyrozumí. Za šest týdnů jsem od nich dostal přípis, že není v zájmu státu, abych vstupoval do hraničního pásma. Takže jsem nesměl za tabulkami sbírat klacky. I když Státní lesy by to byly uvítaly, protože by měly pořádek v lese. Ale já jsem tam stejně chodil.“

Angažmá po roce 1989

Během sametové revoluce stál Jaroslav Kraus u zrodu Občanského fóra v Mariánských Lázních. Zvažoval kandidaturu do tehdejší České národní rady, ale očekávalo se, že by se vzdal své lékařské praxe, což nechtěl. V komunálních volbách ho zvolili do městského zastupitelstva, kde působil po dvě funkční období. Dodnes pracuje jako primář rentgenologického oddělení Městské nemocnice v Mariánských Lázních. Vedle toho se věnuje svým koníčkům, především hudbě. Dlouhá léta byl členem amatérského smyčcového kvarteta. Další zálibu nalezl v latině, do které s kolegou přeložil Svatební košili od Karla Jaromíra Erbena.