Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Kraus (* 1935)

• narozen 18. prosince 1935 v Drahoňově Újezdu

• v roce 1946 rodina přesídlila do Nepomyšli v Sudetech

• vystudoval pedagogické gymnázium v Karlových Varech

• vyučoval v Mukodělech a Podbořanském Rohozci

• pedagogickou kariéru završil na základní škole v Lubenci

• do roku 1990 působil jako ředitel základní školy v Lubenci

V Drahoňově Újezdu

„Jak jsem postupně pracoval jako učitel, tak jsem si uvědomoval, že pro to je rozhodující mít děti rád, a to od těch nejmenších až po ty nejstarší,“ vypráví Eduard Kraus.

Narodil se 18. prosince v předválečném roce 1935 jako druhý syn manželů Antonína a Antonie Krausových. Rodiče své syny, Zdeňka a o šest a půl let mladšího Eduarda, vychovávali přísně, ale zároveň s láskou. Svou přísnost a zklamání dávali najevo především mlčením, málokdy pomocí březové rákosky (například za roztrhané kalhoty či boty).

Mezi bratry převažoval vřelý vztah. Eda si vybavuje, jak se na bratra vracejícího se z učitelských studií v Praze, vždy velmi těšil. Většinou v tu dobu pásával krávy a Zdeněk se vždy připlížil a začal na brášku houkat jako sova či jako kukačka a vždy Eduardovi přivezl nějakou drobnost. Zprostředkoval mu také dva velké zážitky v Praze – zemědělskou výstavu a zápas Sparty na Letné.

Během druhé světové války bylo náročné uživit se. Rodina měla asi tři hektary půdy – ty měla na starost maminka včetně péče o domácnost a výchovu synů. Tatínek byl v obci krejčím, ale šil spíše po večerech. Přes den měl dost práce na cizích pozemcích. Přes zimu pracoval v lese a říkalo se tomu dělat „sáhy“. Vykácené dříví se dávalo do metru, a pak ho hajný přijal. Ve Zbirohu dělával také v továrničce na drobné nářadí jako jsou kleště nebo kladívka.

Eduard žil v domě č. 27, který již neexistuje. Ve vzpomínkách má Eda velký společný dvůr pro několik domácností, které byly soběstačné vlastními produkty, ať to bylo mléko, vejce, maso. Jedna ze selek vždy upekla tolik bochníků, kolik bylo rodin a chleba byl vždy čerstvý. K potravinám a zboží kupovanému v obchodě bylo nutné přiložit přídavkové (přídělové) lístky.

„Když skončila druhá světová válka, byli jsme ve škole. Jako žáci jsme měli přestávku a přes obec jel člověk na kole s praporkem a vyhlašoval, že je konec války. Protože už se čekalo na konec války, tak jsme byli všichni samozřejmě šťastní, radovali jsme se. Přes naší vesnici ustupovaly německé jednotky do zajetí americkou armádou, protože se bály pomsty Rusů. No a my jsme jako děti někdy šly za nimi a protože odhazovali „sumky“ a odhazovali některé části výstroje, tak jsme se je snažili sbírat a potom to používat při našich klukovinách. Jednou byla taková situace, že tam nechali někde jízdní kolo, a to pro nás tenkrát byla dost lákavá věc. Tak jsme se ho chtěli zmocnit a to se nám málem vymstilo, protože voják, který ho odložil byl blízko, a byl ještě ozbrojený a začal střílet do vzduchu. Utekli jsme a nic z toho nebylo. Jinak k žádným násilnostem nedocházelo,“ vzpomíná pamětník na konec druhé světové války. 

V Drahoňově Újezdu vyrůstal Eduard do svých 11 let. Vychodil zde čtyři třídy obecné školy. V květnu 1945 musel složit zkoušky kvůli přijetí na další školu. Podle jeho slov byla zkouška „vostrá“ – složená z diktátu, slovního rozboru a další gramatiky. V roce 1938 se jeho otec Antonín dostal díky mobilizaci do oblasti Sudet, na Podbořansko a Lubenecko. Když válka skončila, přihlásil se s rodinou na výzvu prezidenta E. Beneše k osidlování pohraničí. Vybral si právě kraj kolem Podbořan, kde sloužil v malých pevnostech stavěných roku 1937 na obranu pohraničí. Dodnes se ale do svého rodiště vrací pravidelně na Dušičky, na hrob svých rodičů.

Poválečné stěhování do Nepomyšli

Tak se ocitl Eduard v novém domově – v Nepomyšli u Podbořan. Starali se zde o hospodářství a tatínek kromě krejčovského řemesla živil rodinu, jak se dalo. Eduard zde začal chodit do páté třídy, bylo tam spoustu nových spolužáků i volyňských Čechů, kteří mluvili spíše ukrajinsky. Až do 5. třídy měl samé jedničky. Třídy v té době byly číslovány zvlášť 1.–5. třída na 1. stupni, a 1.–4. třída na 2. stupni. Eduard pokračoval v Podbořanech jeden rok jako žák reálného gymnázia, ale po reformách ministra Zdeňka Nejedlého, kterými se nižší ročníky gymnázií rušily, už jen jako žák měšťanské školy v Podbořanech. Eduard byl odmala pilný a zodpovědný žák, učebnice a knihy si s sebou brával i na pastvu krav, která byla jeho každodenní povinností. Nejraději si četl ve Starých pověstech českých o Horymírovi, Křesomyslovi, ale i pohádky o Honzovi miloval. Ovšem někdy se neubránil únavě a mezitím, co si zdříml, krávy se rozutekly k lesu a bylo náročné je sehnat, a hlavně pak ustát zlobu otce. Později si rodina mohla dovolit koupit koně, tak hlídával stádo krav i z koňského hřbetu. Pomocí koní také obdělávali pole, sekali trávu apod. Po práci si Eduard rád zajezdil jen tak bez sedla a také chodil koně plavit.

Díky životu na venkově měl odjakživa úzký vztah k přírodě – jako kluk nosil domů kvočnám k odchovu mláďata bažantů, koroptví, ale staral se také sám o mláďata. Vzorem byl pro něj i starší bratr Zdeněk, který si pořídil loveckého psa. Tento koníček se rozvinul do celoživotní lásky – myslivectví. Na jiné záliby zbývalo velmi málo času kvůli povinnostem doma. Přesto se z Eduarda stal časem vášnivý sportovec, především fotbalista.

Studia na Pedagogickém gymnáziu v Karlových Varech 

Po ukončení deváté třídy chtěl Eduard odejít na střední zemědělskou školu do Žatce. Maminka s otcem měli obavy, že díky aktuální kolektivizaci zemědělství (1950–51) by Eduard neměl dobré vyhlídky a stal by se z něj prý jen „lepší kočí“, tak ho přihlásili do Karlových Varů na pedagogické gymnázium pro vzdělávání žáků 1.–5 ročníků. Jeho starší bratr v té době dokončoval studia v Praze na Učitelském ústavu.

Roky nabité především usilovným sportováním a pilným studiem zakončil úspěšně maturitou v roce 1955. Domů se dostal několikrát za měsíc, ale v té době byly velmi přísné podmínky v internátních zařízení, co se týče vycházek a plnění školních povinností. Pokud byla možnost, rád si Eduard vyšel nad město na sokolské hřiště. Z této doby popisuje velmi intenzivní seberozvoj ve sportovních disciplínách, které v té době bylo možno provozovat (volejbal, košíková, sportovní gymnastika, ale hlavně hokej a fotbal). „Sportovně zdatní jsme byli z venkova,“ dodává pamětník. Již v Nepomyšli pod vedením svého bratra cvičili v tělocvičně i venku sportovní gymnastiku či box. Dobrou fyzickou kondici zužitkoval Eduard Kraus i po narukování na základní vojenskou službu. Složil v letech 1956–1957.

Pedagogické vzory a volba povolání

Eduard Kraus vzpomíná na svého prvního učitele z Drahoňova Újezdu, pana učitele Hrubého, kterého popisuje jako přísného, ale i obětavého člověka, který zvládal řídit a učit směsici různě starých dětí. Ve třídě měl žáky staré od šesti až do čtrnácti/patnácti let. Starší žáci byli ve třídě proto, že rodiče a tehdejší školský zákon jim umožnil chodit stále do obecné školy místo do měšťanské, která byla již ve Zbirohu. Z dalších studií vzpomíná p. učitele Vřelkého, Hosta, Valentovou, Valeše, Marka, Městka a další. Díky nim se rozhodl pro učitelské povolání. „Dostali jsme umístěnky ještě před maturitou. Dlouhý dopis jsem dostal na první štaci, o tom rozhodoval odbor pro školství a kulturu v Podbořanech, kdo kam půjde. První místo – Vroutek, pár měsíců než mi bylo 20, a pak na vojnu,“ vzpomíná na první zaměstnání v roce 1955.

Jak sám Eduard Kraus s humorem uvádí, do dalšího zaměstnání v Radotíně se dostal tak, že odmítl hrát fotbal za Kryry. Objednal si taxíka – cestoval s peřinou a pár věcmi do malinké vesničky Radotín poblíž Bohuslavi proslavené díky známému žokejovi a chovateli koní panu Váňovi. V Radotíně učil jednu třídu národní školy (děti chodily postupně podle ročníků, některý den měly kratší školu, někdy delší). Dle jeho slov to bylo dobrodružné živobytí: „Kolo jsem neměl, pěšky jsem chodil přes kopec několik kilometrů na oběd. Druhým rokem jsem si sehnal kolo, občas někdo poslal buchtu, jitrnici.“

Zajímavostí bylo že v roce 1958 přijel pan Nesrsta – osvětový inspektor, „obrovský chlap“ a přinesl první malinkou televizi. Kino tam v té době nebylo ani „pojezd“. Většina obyvatel pracovala na statku v obci Bohuslav, a tak se sledování televize stalo pravidelnou kulturní aktivitou. Lidé se docházelidívat na televizi do školy, do stejné místnosti, kde Eduard Kraus dělal své učitelské přípravy a zároveň i spal.

Mukoděly

V roce 1959 Eduarda Krause přeložili na jednotřídku do Mukoděl. Působil zde pouze rok, byl čas se oženit (dosáhl 25 let). Do Nepomyšli přijela děvčata z Moravy (mladí zaměstnanci byli posláni z gottwaldovských podniků v létě na brigády) a setkala se s panem učitelem Krausem v Nepomyšli. Skončilo to svatbou s Janou Tomkovou z Velkých Kralovic v Nepomyšli v lednu 1960. V tomto roce též složil Eduard Kraus myslivecké zkoušky. Nejdříve myslivost provozoval tam, kde učil, tedy v Podbořanském Rohozci, a později pak v Lubenci. V Lubenci učil od roku 1965 až do současnosti, kde roku 1990 složil Eduard Kraus funkci ředitele. Poté zde ještě učil do roku 2002 do odchodu do důchodu.