Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Albína Kratochvílová (* 1925)

• narodila se v roce 1925 v Kostelanech

• její otec byl učitel, matka byla v domácnosti

• vystudovala gymnázium a učitelský ústav

• během války zažila bombardování Kroměříže

• po konci války se na vládní výzvu přestěhovala do Jeseníků

• v pohraničí zažila odsun Němců i příchod řeckých emigrantů

• učila až do roku 1980

Dětství

Albína Kratochvílová se narodila v roce 1925 v Kostelanech poblíž Kroměříže. Její tatínek byl učitel a ředitel školy a maminka se starala o domácnost. Pamětnice měla ještě tři sourozence – staršího bratra, starší sestru a mladšího bratra. Nejvíce ze své rodiny vzpomíná na tatínka a obzvláště na to, „jaký to byl vzorný otec, vzorný učitel, vzorný muž“. V té době bylo ještě běžné, že děti svému otci vykaly, a nejinak tomu bylo i u Kratochvílových.

Když bylo Albíně pět let, začala její sestra chodit na gymnázium do Kroměříže. Celá rodina se přestěhovala do Bílan, aby to měla blízko. Bílany byla bohatá vesnice s velkými hospodářstvími, kde nebylo výjimkou, že sloužili i čtyři služební – pacholci a děvečky. Tam také začala Albína Kratochvílová chodit do jednotřídní školy, na což moc ráda vzpomíná. Jejím snem bylo nejdříve stát se kadeřnicí, ale když její sourozenci začali chodit na gymnázium, rozhodla se, že bude učitelkou, a studovala také gymnázium. Vyučované předměty byly stejné jako dnes – matematika, čeština, zeměpis, dějepis, latina, francouzština nebo třeba přírodověda. A protože na gymnázium chodila v době druhé světové války, měla povinnou také němčinu.

Druhá světová válka

O tom, že německá vojska začala okupovat Československo, se dozvěděla doma z rádia, ale vyjádřil se k tomu i učitel ve škole: „Nejhorší bylo, když jsem byla na gymnáziu a přišla ta okupace. Tak přišel profesor. Přišel, postavil se, uklonil se a říká: ‚Děti, milujte vždy svoji republiku.‘ A šel, jenom si držel hlavu a my jsme byli všichni z toho... ještě dneska říkám... jde po mně mráz, když si na něho vzpomenu.“

Do její třídy chodila také židovská dívka, která během války jednoho dne prostě zmizela a už se nevrátila: „To nás všechny úplně porazilo.“ Stejně tak dcera Ludvíka Svobody, která byla spolužačkou pamětnice, během války zmizela, s matkou se schovávala kdesi v beskydských lesích a vrátila se až po osvobození. Se spolužáky z vyšších ročníků se nebavili, ale ví, že někteří byli posláni na nucené práce do Německa, kde zemřeli během náletů. Nálet zažila po cestě do školy – každý den musela ujít pešky tři kilometry tam a zase zpátky – také Albína Kratochvílová: „Když jsem chodila do školy, tak jsem šla se spolužačkou kolem továrny, kde se vyráběly nějaké náboje nebo co. A tak to si pamatuju, jak jednou letěli a bombardovali. A protože z těch Bílan do Kroměříže jsme chodily polní cestou, tak jsme se schovávaly v příkopě a takhle. Nebylo to nic pěkného.“

V roce 1944 složila pamětnice maturitu, a protože otec měl strach, aby ji Němci neposlali na práci do říše, ihned ji v Kroměříži přihlásil do učitelského ústavu. Tam znovu odmaturovala a v roce 1945 začala učit ve škole v Tovačově. To už byl také konec války, na což Albína Kratochvílová vzpomíná jako na krásný čas, kdy se hodně zpívalo a tancovalo.

Stěhování do Jeseníků

V roce 1945 se také seznámila se svým budoucím manželem: „A v šestačtyřicátém už byla svatba. Pak jsme vyslechli přání vlády, aby se lidé stěhovali do pohraničního území. Tak jsem první rok odešla ke Zlatým Horám, Ondřejovice – Salisov, tam se mi narodil také syn. Ten rok jsem učila v Supíkovicích. Tam jsem musela dojíždět vlakem a zase jsem chodila pěšky vyučovat do školy, dobré tři kilometry přes pole.“ V pohraničí ale bylo v té době ještě málo dětí, a tak školu po roce zrušili.

Nicméně ve Zlatých Horách ji ještě zastihla tuhá zima roku 1946, kterou odnesl hlavně její syn, jenž se narodil s vrozenou úplavicí. Lékař je poslal do olomoucké nemocnice, kde se o nemocné staraly řádové sestry a v době, kdy byl stále nedostatek zboží, dětem dávaly vzácné sušené podmáslí. Albína Kratochvílová pomáhala sestřičkám s péčí o pacienty, a když z nemocnice odcházela, dostala jako poděkování sáček sušeného podmáslí s sebou.

Po uzavření školy se s manželem a dětmi přestěhovala do Javorníku, a to i kvůli tomu, že ji otcův kamarád přesvědčoval, že právě v této oblasti jsou učitelé potřeba. V dubnu 1949 tam nastoupila jako učitelka do páté třídy.

Do pohraničí se tak dostala v době, kdy v něm bydlelo ještě hodně Němců, obzvláště dětí. Na nějakou zášť si ale nepamatuje. Spíše si říkala: „Jak za to děti nebo maminky mohou?“ a bylo jí líto těch, kteří byli vystěhováváni ze svých domovů. K novému zabydlení pohraničí kromě nově příchozích Čechů pak pomohli i řečtí emigranti, kteří do Československa přicházeli po skončení občanské války v Řecku. I Albína Kratochvílová měla ve svých třídách řecké děti, které učila česky.

Učitelská dráha a vzkaz mladým lidem

Když bylo synovi šest let a dceři tři roky, rozešla se pamětnice se svým manželem, protože začal pít a dělal rodině dluhy. Proto poté veškerý svůj volný čas trávila po různých brigádách a přivýdělcích, aby děti uživila.

Celý její život je ale spjatý zejména s učitelskou dráhou – celkem učila pětatřicet let až do roku 1980, kdy odešla do důchodu. Poté dlouhá léta jezdila do Anglie, kam se vdala její dcera, aby jí pomáhala s péčí o vnoučata. Nejdříve mohla jezdit vždy jen na šest týdnů, ale postupem času dostávala povolení i na půl roku.

Na otázku, jestli byla Albína Kratochvílová přísnou učitelkou, odpovídá: „Jo, to musí říct děti.“ A co by vzkázala dnešním mladým lidem? „Aby byli poslušní nejen rodičů, ale i učitelů, aby byli vstřícní ke starým lidem, méně seděli u televize a více četli.“