Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Krátký (* 1929  †︎ 2016)

• narozen v roce 1929 v Plzni

• pamětníkův otec byl vyšším úředníkem ve Škodových závodech, jako jejich zaměstnanec působil i v zahraničí a později v Mladé Boleslavi

• za druhé světové války zažil spojenecké nálety na Plzeň a osvobozování města americkou armádou

• po válce nastoupil do Škodových závodů a jako absolvent gymnázia vystudoval v 50. letech ještě chemickou průmyslovku, na vysokou školu jej nepřijali

• ve Škodovce se stal členem týmu specialistů, který v Sovětském svazu utajeně připravoval stavbu první československé jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích

• na přelomu 50. a 60. let vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy a získal doktorát

• začátkem 60. let vyhrál konkurz na místo tiskového mluvčího Škodovky a v této funkci působil až do roku 2004

• spolupracoval se Státním oblastním archivem v Plzni

• zemřel 23. prosince roku 2016

Vladislav Krátký se narodil 16. 9. 1929 v Plzni na Borech, kde jeho otec, dlouholetý zaměstnanec Škodových závodů, postavil rodinnou vilu. V roce Vladislavova narození Škodovka stavěla závod ve Varšavě a jeho otec tuto stavbu řídil. V hlavním městě Polska pobýval už v roce 1905 a seznámil se tam se svou budoucí manželkou. Vladislavův starší bratr se narodil v roce 1914 v Rusku, kam otec z Polska přešel, protože Rusové potřebovali zahraniční odborníky. V ukrajinském Kramatorsku se stal šéfem strojních dílen a rodina tam prožila nejen bolševickou revoluci, ale i část občanské války.

Když byly poměry v Sovětském vazu za občanské války už nesnesitelné, nechali tam manželé Krátcí všechen svůj majetek a jen v tom, co měli na sobě a s malým synem v náruči odjeli vlakem k rodičům paní Krátké do Polska. Přes hranici je málem nepustili, protože jejich chlapec, kterému bylo šest nebo sedm let, promluvil na pohraničníky rusky – měl totiž rusky mluvící chůvu.

Ve Varšavě se od poloviny 20. let stavěl závod Škodovky na výrobu leteckých motorů, a když byl začátkem 30. let dokončen, vrátil se Vladislavův otec zpět do Plzně, kde mu bylo svěřeno řízení výroby automatických obráběcích strojů, odstředivek na mléko a strojů na výrobu cigaret. V polovině 30. let zahájil koncern Škoda pásovou výrobu osobních automobilů v Mladé Boleslavi. Byly to laciné, lidové vozy vlastní konstrukce Škoda Popular, protože řemeslná výroba mladoboleslavské firmy Laurin & Klement, která se v roce 1925 stala součástí Škodových závodů, nemohla konkurovat produkci zahraničních automobilek. Vladislavův otec byl přeložen do Boleslavi, aby tam dohlížel na rozjezd sériové výroby, a s ním se přestěhovala i rodina.

Otci se v Mladé Boleslavi líbilo. Měl tam k dispozici auto a s rodinou jezdil na výlety do Krkonoš, do Prahy nebo na pstruhy k Mnichovu Hradišti, byl vášnivý rybář. Bydleli v činžovním domě nedaleko továrny, kde bylo docela příjemné prostředí. Vladislav začal v Mladé Boleslavi chodit do školy. Jeho bratr už studoval na technice v Praze stavitelství, ale do uzavření českých vysokých škol německou okupační správou v roce 1939 stihl absolvovat jen čtyři semestry. Otce poslal zaměstnavatel o rok dříve zpátky do Plzně.

Zpět v Plzni

Vladislavův otec upozornil s půlročním předstihem svého židovského podnájemníka, že se rodina hodlá vrátit do domu v Plzni na Borech. Podnájemník, který měl na náměstí směnárnu, však na výzvu nereagoval. Škodovka tehdy měla pronajaté byty na Klatovské třídě a rodina Krátkých pak dostala jeden z nich. Po německé okupaci v březnu 1939 dům obsadili příslušníci gestapa. Často se opíjeli a po nocích pak uvnitř pro zábavu stříleli. Každou chvíli také například utrhli kliku u otcova automobilu a neustále naléhali, aby se rodina vystěhovala. Otec se nedal, a když jim vysvětlil, že se nemají kam vrátit, začali se zajímat o podnájemníka. Jeho židovský původ otec ale před Němci zamlčel.

Gestapo zpočátku v domě na Klatovské třídě vyslýchalo zadržené osoby. Některé místnosti, kde se výslechy konaly, přiléhaly k bytu rodiny Krátkých. To pak vždy přišel příslušník gestapa a celou rodinu zahnal do kuchyně, protože ta byla od místností, kde vyslýchali, nejdále. Usadil se přede dveřmi a na klín si položil pistoli. Rodina musela čekat, dokud výslechy neskončily. Ve sklepě domu členové gestapa věznili a mlátili Židy a komunisty. Když byl židovský podnájemník rodiny Krátkých donucen k vystěhování, vrátili se do své vilky na Borech.

Škola, nálety a konec války

Na přelomu let 1943 a 1944 začali Britové s nočními nálety na Plzeň a před osvobozením v roce 1945 město bombardovali Američané. Říkalo se, že domy podobné tomu, v jakém bydlela rodina Krátkých, při náletech neobstojí – a zkušenosti z války to potvrdily. Proto bylo nutné dostat se co nejrychleji do velkého činžovního domu, nejlépe čtyř- nebo pětipatrového, a přečkat tam nálet ve sklepě.

Rodina Krátkých to do jednoho takového měla asi 200 metrů. Když se rozezněla siréna oznamující letecký poplach, sebrali připravené kufříky s nejnutnějšími věcmi a vyrazili. O chodníky zvonily střepiny protiletadlových střel a oblohu ozařovaly britské osvětlovací rakety, kterým se říkalo vánoční stromečky. Jako kryt sloužil obyčejný sklep se zazděnými okny. Zpravidla měl proraženou zeď do sousedního sklepa, stropy a zdi byly podepřeny trámy. Podél zdí byly dlouhé lavice, na kterých se sedělo. Lidé měli v kufrech sbalený chléb a další potraviny, důležité byly potravinové lístky.

Za dlouhých hodin v krytu si členové rodiny Krátkých říkali: „Jestlipak náš domek ještě stojí?“ Bomby občas dopadly blízko něj a vysklily okno nebo poničily střechu, ale jinak se vilce nic nestalo. Při denních amerických náletech už nebylo nutné chodit do krytu, protože cílení bylo přesnější, i když se bombardovalo z výšky 7000 metrů; naopak anglické bombardování bylo spíše kobercového rázu. Plzeň a okolí se staly terčem celkem dvanácti náletů, při nichž zahynulo několik set lidí.

Americká 15. letecká armáda měla bombardovat nádraží v Koterově, ale došlo k navigační chybě a bomby byly shozeny předčasně. Nejdramatičtější však byl poslední nálet. Díky českému vysílání BBC z Londýna, ale i organizované evakuaci ze strany Němců byli zaměstnanci Škodových závodů včas informováni a většina z nich areál závodů opustila. Tehdy ve Škodovce pracovalo 60 tisíc lidí, ale kryty, ačkoli byly postavené podle předpisů, všechny zaměstnance nepojaly. Ti, na které se nedostalo, tedy museli odejít a po náletu se měli zase vrátit.

Letadla 306., 308. a 319. bombardovací skupiny americké 8. letecké armády měla rozkaz bombardovat vizuálně, nikoli podle radarů, protože to by bylo nepřesné. Bohužel se zmýlili meteorologové, kteří hlásili, že nad Plzní je jasno. Prahu si spletli s Plzní, nad níž se naopak držela oblačnost. Pro Američany i Brity, kteří na Plzeň zaútočili ze severu, byly identifikačním bodem Bolevecké rybníky. Nálet provedla bojová sestava asi 180 letadel, a přes nepříznivé podmínky se spojencům podařilo zničit 75 procent všech budov Škodových závodů a z 90 procent ochromit výrobu.

Po náletu každý, kdo měl ruce a nohy, pomáhal při obnově. Škody dosahovaly asi 2,5 miliardy tehdejších korun, ale díky obětavé pomoci lidí podnik nepotřeboval od státu ani korunu. Asi třetinu uvedené částky pokryly peníze z dluhu, který v době německé okupace, kdy byl ředitelem Škodových závodů bratr Hermanna Göringa Albert, vrátily Rumunsko a Jugoslávie.

Při osvobozování města byli američtí vojáci ubytováni v plzeňských rodinách. Naproti u Wollnerů (rodina obchodního zástupce hornobřízské továrny na výrobu obkládaček, otce televizního reportéra Marka Wollnera) přebýval v roce 1945 major švýcarského původu Walter Ducloux, civilním povoláním dirigent a asistent hudebního skladatele Artura Toscaniniho. Major Ducloux pak v červnu zorganizoval v Tylově divadle operní představení Prodané nevěsty. U Wollnerů nějaký čas také bydlel chlapec z nizozemského Rotterdamu jménem Remmie Ispert, který byl tak jako mnoho jiných židovských dětí zavlečen do Německa a teď čekal na návrat domů. Remmie mluvil německy a skamarádil se s Vladislavem. Později se stal námořním důstojníkem a oba si dopisovali.

Manželka Vladislavova bratra uměla dokonale francouzsky a dělala tlumočnici u americké 16. obrněné divize, které velel brigádní generál John Pierce. Štáb sídlil v Mariánských Lázních a generál ji jednou pozval na koncert. Bratr s manželkou tehdy bydleli u rodičů, protože ještě neměli svůj byt, a když pro ně přijel džíp, vydal se s nimi na koncert i Vladislav. V Mariánských Lázních je přišel osobně přivítat generál Pierce. Pozval je na večeři a zeptal se jich, jestli jim nebude vadit, že tam bude zpívat „barevnej“. V té době totiž v americké armádě existovala rasová segregace, černí a bílí vojáci měli své vlastní kluby. Tím „barevným“ byl slavný černošský zpěvák Paul Robeson. V kině Elektra, které sloužilo jako vojenský biograf, Vladislav zase viděl filmovou hvězdu Ingrid Bergmanovou. Američané také hráli v Plzni fotbal, s Viktorií prohráli 1:14.

Jaderná elektrárna a příhody s fotografováním

Po válce Vladislav nastoupil do výzkumného ústavu plzeňské Škodovky, kde měl na starosti analýzy kovů. Po únoru 1948 se jako syn vyššího úředníka a člena Československé strany národně socialistické nedostal na vysokou školu. V Praze však vystudoval chemickou průmyslovku a po návratu do Plzně pracoval do roku 1956 jako civilní zaměstnanec vojenské správy ve Škodovce. A když tam bylo koncem 50. let založeno oddělení pro výstavbu první československé jaderné elektrárny, stal se jedním z členů expertního týmu.  

Pracovalo se v utajení v jednom z leningradských závodů. Sovětský svaz v té době právě spustil na vodu atomový ledoborec Lenin a členové československé pracovní skupiny dostali pozvání k jeho prohlídce. Když tam ale přišli, Rusové se omlouvali, že je nemohou přijmout, protože se musejí věnovat delegaci italských odborářů. Nejspíš se ale báli, že Češi konstrukci plavidla až příliš rozumějí a mohli by si všimnout nedostatků.

Vladislav si chtěl ledoborec aspoň vyfotit, ale vtom se ozval dupot koňských kopyt a někdo ho vyzdvihl za límec do vzduchu. Byl to sovětský milicionář. Hned se začal vyptávat, co je Vladislav zač a co tam dělá. Pamětník mu vysvětlil, že je tam se skupinou československých odborníků na oficiální pozvání. Milicionář po něm chtěl film, protože Vladislav si s ledoborcem vyfotografoval i tajný závod na výrobu ponorek. Nakonec ho milicionář pustil. Podobnou příhodu pamětník zažil v 70. letech v lotyšské Rize, kde si chtěl vyfotit bývalý prezidentský palác.

V Sovětském svazu měl Vladislav problém i při koupi letenky do Prahy. Zapomněl totiž, že musí mít zvláštní povolení od policie. V leningradské pobočce cestovní kanceláře Čedok pak už na něj čekal milicionář, kterého musel následovat na policejní stanici. Tam se při výslechu ukázalo, že Sověti své zahraniční přátele bedlivě sledují, neboť vyslýchající komisař věděl o Vladislavově pobytu všechno do nejmenších podrobností. Po omluvě a slibu, že si příště už dá pozor, ho i tentokrát propustili a on mohl odletět do Prahy. Z Leningradu si Vladislav přivezl i svou budoucí manželku.

Muzeum a archiv Škodových závodů

Koncem 50. let Vladislava přijali na Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy a začátkem 60. let, kdy už dělal doktorát z žurnalistiky, vypsaly Škodovy závody konkurz na tiskového mluvčího podniku. Vladislav konkurz vyhrál a v této funkci pak působil až do roku 2004, takže zažil celkem deset generálních ředitelů.

V roce 1973 vedení Škodových závodů rozhodlo, že bude založeno podnikové muzeum. Inspirací byla už existující muzea mladoboleslavské automobilky, vítkovických železáren a kladenských hutí. Vladislav je všechna objel, aby porovnal jejich přednosti a nevýhody. Muzeum Škodových závodů pak bylo zřízeno v budově bývalé knihovny na Korandově ulici. Sbírky byly uloženy i jinde, protože samotné muzeum bylo malé. Přesto sem jezdily návštěvy a exkurze z celého světa a Vladislav je provázel i po areálu Škodovky.

Muzeum fungovalo i po listopadu 1989, kdy ve Škodě Plzeň docházelo na všech úrovních k dalekosáhlým změnám. V roce 2000 se stal novým generálním ředitelem podniku Martin Roman, který podle pamětníka jako jediný z posledních šéfů Škody držel nad muzeem ochrannou ruku. Vladislavovi vycházel ve všem vstříc a chtěl, aby pokračoval v práci podnikového historika. Vladislav se na to už ale necítil, protože zbyl na všechno sám. Po dalších změnách ve vedení Škody v letech 2006–2007 se však změnila i podniková strategie a v ní už nebylo pro muzeum místo.

Archiv plzeňské Škody, ve kterém je uloženo 4,5 kilometru spisů, ale zrušen nebyl. Stal se součástí Státního oblastního archivu a byl přemístěn do budovy bývalé vojenské nemocnice v obci Klášter u Nepomuku. Pan Krátký s archivem dodnes spolupracuje. Záležitosti spojené se Škodovkou řeší z Plzně. Řadu věcí vyřídí telefonicky nebo mailem, ale občas do archivu i zajede. Dotazy chodí z celého světa, s návštěvností je to však slabší. Obec Klášter je přece jen hůře dostupná než Plzeň a cizinci, například Američané, do ní zavítají jen výjimečně.