To byl zajímavý okamžik… V pátek, jako učitel, tak v pátek mi končí práce ve dvě hodiny odpoledne a mám volný víkend. Tak ve čtvrtek večer ještě byla taková situace, že teď už je Praha naše, ale ten venkov tehdy… Byly docela velké apely na to, aby teď tedy, když přijde víkend, Pražáci by se měli rozjet na venkov a tam nějak agitovat. Tak já jsem si také vyzvedl ve Špalíčku plakátky, velké štosy, měl jsem auto škodovku, vzal jsem kamaráda Honzu Meisnera a vyjeli jsme, a teď byla hlášení poslední, že Plzeň je velký problém. Plzeň! Jeďte, kdo můžete, tak jeďte na Plzeň. Takže jsme vyrazili v pátek asi ve dvě, ve všech místech po cestě jsme se stavili, rozvěsili pár plakátků, pak už se stmívalo, přijeli jsme do Rokycan, vyvěsili jsme jeden plakátek, pak že se půjdeme najíst – a normálně StB. Čtyřiadvacátého listopadu osmdesát devět jsme byli zatčeni StB. Co tady… jakou protistátní činnost… nás odvedli na stanici a plakáty nám všechny sebrali. To byl kuriózní výslech, pak nás pustili bez těch plakátů, my jsme se šli do hospody najíst a tam zrovna byl televizní přenos ze zasedání ÚV KSČ, kde to Jakeš položil, a tehdy jsme si říkali, no tak vida, teď už je další kolo za námi.“
„Když jsme přijeli [z prázdnin na venkově], tak nás rodiče velmi důrazně upozornili, že nemáme vůbec chodit do předního pokoje, obývacího pokoje, který byl směrem na park, na jih. Protože celý park se hemžil ruskými vojáky, to bylo jedno z ležení, které si v Praze udělali. Nevím, kolik takových míst v Praze bylo, ale protože to je velká rozloha, tak tam byly až po obzor vojenské stany, vojenská technika. Pamatuji si, že ta ulice Tomanova byla rozježděná, asfalt byl rozježděný tankovými pásy, a že tam byly pár desítek metrů před naším domem zaparkované tanky, které měly věže otočené právě směrem k tomu obytnému území. “
„Vlaky, které jedou do Všetat, staví v Praze-Vysočanech na nádraží. Já jsem šel na Prahu-Vysočany a najednou koukám – pět minut před příjezdem vlaku šli policajti se psy a všechno to sebrali. Všechno prostě, babičky s kufry, nezájem, prostě celé nástupiště vyklidili, všichni nastoupit do autobusu, všichni jste zatčení, všichni jste zatčení tady z toho nástupiště. Odvezli nás na policejní služebnu, tam nás nahnali do jednoho místa. Sebrali prostě celé nádraží, jak byli nervózní, se psy. A teď nás tam vyslýchali a pustili nás odpoledne. No a proč tohleto povídám? To byla sobota, pak neděle a pak bylo pondělí. A v pondělí: ,Máš jít k paní ředitelce.‘ A ona: ,Tak tady mám hlášení. Co jste dělal v sobotu na nádraží Praha-Vysočany?‘ To je blbá otázka, že jo. ,Já nevím, co jsem tam dělal. Já jsem jel za kamarádem.‘ – ,Tady mám napsáno, že vás zatkli.‘ – ,To je pravda, ale já vůbec nevím proč.‘ Já jsem dělal blbého v téhle situaci a myslím, že to dělala většina lidí, že nikdo neřekl. Ano, mohl jsem říct: ‚Jo, já jsem jel do Všetat, jel jsem uctít památku Jana Palacha.‘“
„Teď jsme šli a šli jsme k Máji a já jsem si říkal... Tak ona byla sobota, ne, byl to pátek, pátek byl tehdy v Praze, tak zase to nebylo úplně nenormální, ale bylo to divné – nebylo tam ani živáčka, ani živáčka. Tak my jsme šli s tím Jirkou Weinerem a šli jsme po pravé straně. Přišli jsme za ten roh, nebo přesně blížili jsme se k tomu rohu, a já vím, že normálně jsme byli překvapení, protože najednou zpoza toho rohu vyběhl těžký ozbrojenec s bílou přilbou, jestli to znáte z obrázků, s obuškem a za ním druhý, za ním třetí a najednou tam, kde nebylo nic, tak přímo před námi najednou vyběhli a začali uzavírat celou tu silnici tam. A nás nechali, my jsme byli dva. My jsme prošli a ve Spálené jsme viděli, že všechna ta auta, co jsme předtím viděli na náplavce, tak tam byla narovnaná a z nich... a že to byly stovky policajtů, nebo nám připadalo, že jich tam bylo hodně. My jsme si říkali: ,Ty jo, oni to zavřeli, jak to, že my nejsme na té druhé straně.‘“
„Já jsem tam přišel, tam byli dva chlapové v civilu, ne uniforma. Dneska už vím, že to byla StB, to jsem do té doby nevěděl, co to je, vůbec že to funguje. A teď mě posadili a první – a ta otázka už mě dostala: ,Tak, soudruhu Krátký, víte, proč jste tady?‘ – ,Jak to mám vědět? Já nevím.‘ – ,Tak nám řekněte, co se stalo toho osmého května před prázdninami.‘ – ,Osmého května? Osmého května... Jo, to jsme měli ve škole rozloučení, poslední zvonění.‘ – ,No právě, tak povídejte.‘ A teď já jsem si říkal: ,A jéje.‘ Bylo to pro mě, devatenáctiletého kluka... pro mě to byl fakt šok, takže já si to moc nepamatuju. Vím akorát, že oni na mě hráli tu taktiku, kterou jsem si od té doby přečetl, že je jeden hodný a jeden je zlý. A to bylo hodně nepříjemné, protože to trvalo asi tři hodiny, ten výslech, a já jsem odtamtud přišel a byl jsem dost zhroucený, ne že bych se fyzicky zhroutil, ale říkal jsem si, teď už nemůžu věřit nikomu.“
„Tak jsem na Hradčanské nastoupil do meziměstského autobusu, který jel do Lán. Ten autobus byl narvaný, tak jsem si říkal: ‚To je dobře, že je narvaný, ale že to je jenom jeden autobus...?‘ Ten autobus byl narvaný a já jsem tam stál za nějakým člověkem. Byl jsem tam sám a oni se ti lidi evidentně mezi sebou znali a bavili. A až později jsem si uvědomil, že ten člověk, co seděl přede mnou, byl Václav Havel a že ti lidi okolo, že to byli chartisti. Tak jsme přijeli k Lánům, vystoupili jsme a já jsem si říkal: ,Ty jo, fakt jenom jeden autobus, já jsem myslel, že tady budou davy lidí.‘ Tak jsem se cítil trapně a šel jsem s těmi lidmi a teď mi postupně... A přijeli tam lidi auty, jenomže ti nás spíš fotili a natáčeli. Teď jsem si najednou říkal: ,Jé, ale teď jsem zase v tom hloučku.‘ Tak jsem šel s tím hloučkem a říkal jsem si: ,Tak co? Vždyť jdu přece oslavovat nebo připomínat prvního prezidenta. To snad není tak úplně špatné.‘“
Uměli ve vás vyvolat pocit, že nemůžete už věřit nikomu
Hynek Krátký se narodil 7. srpna 1961 v Praze. Otec Věněk Krátký pracoval jako úředník, matka Irena, rozená Hanfová, jako zdravotní sestra. Rodina bydlela u parku Ladronka, kde se v srpnu 1968 usídlila část okupační armády. Po maturitě na gymnáziu začal studovat na Filozofické fakultě UK obor český jazyk – dějepis. Již na začátku studia v roce 1980 byl vyslýchán Státní bezpečností kvůli poslednímu zvonění, které se spolužáky na gymnáziu chystali. Po promoci se stal učitelem na střední zdravotní škole, kde učil i Moniku Kaplanovou. Díky vysílání Hlasu Ameriky se dozvěděl o aktivitách jejích bratrů a nakonec se sblížil s celou rodinou Kaplanovou i dalšími lidmi z křesťanského disentu. Zúčastnil se řady demonstrací; v lednu roku 1989 byl zatčen cestou do Všetat, kde si chtěl připomenout výročí upálení Jana Palacha. Během demonstrace 17. listopadu šel před samotným průvodem a byl svědkem obsazení Národní třídy příslušníky ozbrojených složek. Do dění v době sametové revoluce se aktivně zapojil. Po roce 1990 působil jako úředník v Kanceláři Poslanecké sněmovny a později na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Angažoval se i v komunální politice. Téměř dvě desetiletí působil v oblasti IT a telekomunikací, v roce 2012 se vrátil do školství jako středoškolský učitel. V době natáčení v roce 2022 učil na gymnáziu Deutsche Schule Prag a žil s rodinou v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!