Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Josef Krám (* 1937)

• narodil se 24. ledna 1937 v Pardubicích

• otec pamětníka Antonín Krám se účastnil odboje

• otec byl popraven 7. května 1945 za pomoc výsadku Barium

• rodina žila obtížně v komunistickém režimu a zajímala se o ni StB

• vystudoval Vysokou školu pedagogickou v Praze a později získal při zaměstnání doktorát

• pětatřicet let učil na průmyslové škole v Rychnově nad Kněžnou

• v roce 1968 spolupracoval se Svobodným vysílačem Podorlicko

• po celý život se věnoval vědecké a badatelské činnosti

• vytvořil významné multimediální dílo Rychnovský průvodce

„Josef Krám – člověk, o němž se mnoho nemluví, ale díky jehož nezměrnému úsilí se snad na spoustu lidí, událostí a památek hned tak nezapomene.“ Takto charakterizuje pamětníka, o kterém budete číst na následujících řádcích, jedna z internetových stránek. Sám o sobě říká, že je jen obyčejným učitelem na průmyslové škole. Ve skutečnosti však za ním stojí obdivuhodný kus práce. Zmiňme alespoň některé osobnosti, kterými se badatelsky zabýval. Má podíl na objasnění posledních dnů života Karla Poláčka, publikoval neznámé údaje o kořenech Bohumila Hrabala v Rychnově nad Kněžnou či pátral po osudu Henrietty Rettig, jedné z nejslavnějších českých sopranistek a dceři slavné Magdaleny Dobromily Rettigové. 

Josef Krám se narodil 24. ledna roku 1937 v Pardubicích v rodině živnostníka. Dětství strávil v obci Vysoká nad Labem, náležící dnes do okresu Hradec Králové. Otec byl vždy jeho vzorem: „Tatínek byl velmi činorodý člověk. V naší obci vlastnil mechanickou dílnu, kterou si vybudoval z chlévů. Na tehdejší dobu byla velmi moderní. Vedle dílny vlastnil i obchod. Měl tam skvělé vybavení. Například elektrickou smaltovací pec, tehdy supermoderní věc, či svářečku. Kromě stavění kol vyráběl například i elektrické sporáky. Dnes se nám to zdá jako úplně obyčejná věc, ale tehdy to bylo něco jako dnešní počítač.“

Vedle své živnosti se Antonín Krám aktivně podílel na životě v obci. Odvahu prokázal, když se zapojil do odboje. Jeho smysl pro čest a spravedlnost mu kázal stavět se proti bezpráví. „Byl to odboj řízený z Londýna. Otec patřil mezi vedoucí činitele,“ vzpomíná Josef Krám. Zároveň ale říká, že jako malý hoch o působení otce v odboji absolutně nevěděl. Antonín Krám se snažil o zachování maximální bezpečnosti. „Všechny kontakty se skupinou byly naprosto utajené. Nikdo v okolí o tom neměl ani ponětí a už vůbec ne my děti.“

Antonín Krám spolupracoval na zakrytí stop po výsadku Barium, který byl vysazen v dubnu 1944 právě poblíž Vysoké nad Labem. Zmíněný výsadek měl několik stovek spolupracovníků. A patřila k nim i skupina partyzánů z Vysoké nad Labem, vedená tamním občanem Antonínem Krámem. Dodnes se na něj vzpomíná jako na jednu z největších kapitol odboje severovýchodních Čech.

Připomeňme alespoň stručně celou událost. Skupina Barium, již tvořili velitel nadporučík Josef Šandera, radista četař aspirant Josef Žižka a šifrant četař Tomáš Býček, seskočila v noci z 3. na 4. dubna 1944. Plnila poté úkoly zpravodajské, koordinační, sabotážní a organizační na Královéhradecku, Holicku, Rychnovsku a Žambersku. Jejím úkolem bylo navázat spolupráci s domácím odbojem, udržovat rádiové spojení s londýnskou centrálou a organizovat tajnou odbojovou armádu, která by zahájila otevřený boj proti okupantům při předpokládaném povstání. Do Baria bylo zapojeno na tři stovky osob, z nichž několik desítek bylo popraveno a jiní se dostali do koncentráků. První vlna zatýkání proběhla v říjnu 1944 nejprve na Královéhradecku, odkud se rozšířila na další oblasti. Jen do konce roku 1944 bylo zatčeno a uvězněno sto osmdesát lidí. Svoji roli tu sehrála zrada Gustava Žida a dříve zatčených parašutistů Vítězslava Lepaříka a Adolfa Horáka, proto pak došlo 16. ledna 1945 k tragédii u Žabkových v osadě Polsko u Žamberka, kde se fašistům podařilo zajistit obě kompletní vysílačky a zpravodajský materiál. Velitel pararoje Josef Šandera se při obléhání raději střelil do hlavy, a byť byl rychle operován v královéhradecké nemocnici a probral se z bezvědomí, nic neprozradil. Josef Žižka spáchal v cele na Pankráci sebevraždu. Zatčení unikl jen Tomáš Býček, protože byl v kritickou dobu na Semilsku a Turnovsku, kde vytvořil odbojovou skupinu. V okolí Tanvaldu se v březnu 1945 připojil k partyzánům, přešel k sovětskému výsadku Chan a podílel se na jeho sabotážní i zpravodajské činnosti.

Mezi prvními lidmi, kteří přišli na místo seskoku skupiny Barium, byl Antonín Krám z Vysoké nad Labem spolu s několika dalšími muži, kteří zahlazovali stopy po přistání na rozbahněném poli. O několik týdnů později za své činy zaplatil. „Bohužel gestapo mělo své donašeče. Tatínek už tehdy věděl, že je velice zle. Někdy 5. května nás otec poslal přespat k dědovi a babičce. Situace byla kritická. Brzo ráno za svítání jsme šli do vesnice Roudnička, kde jsme se schovávali u jedněch lidí v prádelně na dvoře. Tam jsme se dozvěděli tu hrůzu, že Němci pro tatínka přišli a veřejně ho popravili.“

7. května 1945 byla Vysoká obklíčena Němci. Popraven byl Antonín Krám, Jan Dvořák, Josef Krpata a šest ruských vojáků. Další podrobnosti popisuje Josef Krám ve své knize. „Chtěli, aby naši vesnici postihl osud Lidic a Ležáků. Při obléhání zastřelili Josefa Trojana, který nesl jídlo partyzánům. Čtyři sovětské zajatce a šest našich lidí, mezi nimi mého otce, odvedli k myslivně, kde je popravili. Já k tomu mám poměrně hodně dokumentů.“

Celá událost byla pro rodinu nesmírně tragická. Matka zůstala sama se dvěma malými dětmi – dcerou (roč. 1939) a synem (roč. 1937). V březnu 1945 se jim narodil syn Jan, ten ale po dvou měsících zemřel. „Pro matku to byla hrozná tragédie. Já jsem ročník třicet sedm, moje sestra třicet devět. V březnu čtyřicet pět se nám narodil bratříček Jeníček. Bohužel po dvou měsících zemřel. Pamatuju se, jak tatínek s maminkou nesli tu rakvičku a my jsme šli za nimi. O týden později Němci popravili otce. Asi si dovedete představit, co to pro nás bylo.“

Po válce se tedy rodina ocitla bez otce. Matka se bála, že se něco stane i dětem. „Já jsem Josef, ale po otci mi všichni říkali Toníku. Po válce jsme nacházeli všude možně nejrůznější zbraně. Jeden kluk našel pistoli a při hře omylem zastřelil jiného hocha, který se jmenoval také Krám. Sousedka přišla za matkou a říkala jí, že jí zastřelili syna. Přitom já při té hře ani nebyl! Matka byla vyděšená k smrti.“

Vraťme se ale k osobě Josefa Kráma. Navštěvoval obecnou školu ve Vysoké nad Labem. „Do školy jsem chodil nejprve do dvojtřídky ve Vysoké nad Labem. Potom jsme na kolech jezdili do Opatovic nad Labem, kde tehdy byla takzvaná újezdní měšťanská škola.“ Základní vzdělání dokončil v Hradci Králové, kde navštěvoval vyhlášené Drtinovy obecné a měšťanské školy. Ve studiu pokračoval v Hradci: „Byl jsem ze živnostnické rodiny, proto mně nechtěli dovolit další vzdělání, ale nakonec to vyšlo. Studoval jsem nejprve na Tylově gymnáziu, které bylo později přeměněno na jedenáctiletou střední školu. Tam jsem odmaturoval. Mám rád jazyky, proto jsem chtěl potom jít studovat český jazyk a literaturu, což se stalo.“ Gymnázium mělo výtečnou úroveň. Na výši byla především výuka jazyků, vedle ruštiny se z jazyků vyučovala ještě latina a francouzština. Josef Krám odmaturoval jako premiant třídy.

„Já jsem byl poněkud netypický příklad. Většina mých kolegů z fakulty šla studovat kvůli literatuře, kdežto já šel studovat kvůli jazyku. Mě nesmírně zajímala srovnávací jazykověda. Vždycky jsem chtěl vědět, co znamenají jednotlivá slova a odkud se vzala.“ Začal tedy studovat Vysokou školu pedagogickou v Praze. K ní se váže zajímavá historie, související s poválečným vývojem československého pedagogického školství. V roce 1946 vznikla Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy na základě jednoho z prvních prezidentských dekretů po obnově samostatné Československé republiky a zákona o zřízení pedagogických fakult na všech tehdejších univerzitách. Znamenalo to vyvrcholení dlouhodobých snah uskutečňovat přípravu učitelů všech stupňů na vysokoškolském, univerzitním základě. Avšak školská reforma v roce 1953 ukončila existenci všech pedagogických fakult a přípravou učitelů pro všeobecně vzdělávací předměty byla pověřena Vysoká škola pedagogická – Vyšší pedagogická škola. Pedagogické fakulty byly obnoveny až v roce 1964.[1]

Z profesorského sboru vzpomíná Josef Krám například na zakladatele české historické dialektologie a předního badatele v onomastice Františka Cuřína či Aloise Jedličku, mimo jiné redaktora časopisu Naše řeč. „To byly kapacity. Ti tím žili,“ vzpomíná na zapálenost svých vyučujících pro vědu. „Tehdy byly v republice dvě velké osobnosti svého oboru – brněnský František Trávníček a Alois Jedlička z pražské školy. Vzájemně se jemně ironizovali. Nezapomenu na to, jak Jedlička pronášel věty typu: ‚Víte, studenti, profesor Trávníček ve svém díle uvádí toto tvrzení a my se domníváme, že tomu bylo naopak!‘ Bylo to až zábavné.“ Měl také řadu zajímavých spolužáků, zmiňme například Miloně Čepelku či Zdeňka Svěráka. Později Josef Krám vystudoval také španělštinu.

Školu absolvoval se skvělým prospěchem. Přesto mu ve druhém ročníku hrozilo, že bude z politických důvodů vyloučen: „Když jsem byl ve druhém ročníku, tak přišlo z vyšších míst nařízení, že mě musí vyhodit. Dali to vědět také mamince. Pamatuju se, že maminka tehdy přijela do Prahy se všemi tatínkovými vyznamenáními. Šli jsme do prezidentské kanceláře. Samozřejmě jsme nebyli přímo u prezidenta. Tam apelovala na to, že můj otec byl velká osobnost. Podařilo se jí, že jsem mohl v klidu dostudovat.“ 

Po studiích Josef Krám čekal, kam bude umístěn: „Po škole jsem měl jít na tři roky učit na nějakou univerzitu v cizině. Protože jsem mluvil polsky, německy a španělsky, dalo se očekávat, že to bude jedna z těchto zemí. Myslel jsem, že by to mohla být třeba Vratislav nebo Krakov, abych mohl alespoň občas jezdit domů. Ale pak to dopadlo tak, že jsem měl jít učit na Lomonosovu univerzitu do Moskvy. Kolegové se se mnou už rozloučili, všechno bylo připraveno, ale nepřišel žádný papírek s konkrétními údaji, kdy že mám nastoupit.“ Pravděpodobně byl jeho odjezd na poslední chvíli zrušen z politických důvodů.

V únoru 1960 nastoupil povinnou základní vojenskou službu. Na vlastní žádost se dostal na Slovensko, kam obyčejně nikdo nechtěl. „Každá fakulta měla svůj směr. My jsme byli vychováváni jako důstojníci štábu letectva. Po fakultě jsme samozřejmě museli jít k bojovým útvarům. Většina kluků chtěla k leteckým útvarům Plzeň nebo Prostějov. Ale já miloval jazyky, tak jsem chtěl na Slovensko. Byl jsem umístěn v Bratislavě.“

Vystudoval také doktorát, již při zaměstnání. Učil tehdy v Rychnově nad Kněžnou. Úsměvné vzpomínky má na skládání závěrečné rigorózní zkoušky. „Přede mnou sedělo pět kapacit svých oborů. Trvalo to víc než dvě hodiny, což se zdálo jako neuvěřitelně dlouhá doba. Potom všichni povstali a podávali mi ruce. Ale já ani nevěděl, jestli jsem to udělal, nebo ne! Tak jsem pak šel za panem profesorem Čuřínem, jestli to tedy mám, nebo ne. On překvapeně reagoval: ‚Vy jste to samozřejmě udělal, a výborně!‘ Prosil jsem ho o omluvenku pro školu, kde jsem tehdy učil. Potvrzení mi napsal na kus obyčejného papíru, dlouho jsem ho měl schovaný. Začal psát: ‚Soudruh Josef Král vykonal rigorózní zkoušku.‘ Pak se ale zarazil: ‚Když tam napíšu, že vykonal, tak to bude vypadat divně a vůbec nebudou vědět, že jste ji vykoval vynikajícím způsobem!‘ Ale pak to tak stejně napsal,“ směje se.

Přes své excelentní studijní výsledky byl Josef Krám umístěn na nově vybudované průmyslové škole v Rychnově nad Kněžnou,[2] kde učil po celý svůj život. „Naše generace dostávala umístěnky. Naprosto nebyla možnost nějakého výběru pracovního místa.“ Vyšší škola průmyslová byla propojena s odborným učilištěm. Josef Krám tedy učil jak budoucí maturanty, tak učně. Na své studenty vzpomíná velmi rád: „Já jsem měl ve třídách klid, ticho, žádné rozčilování. Přitom jsem učil i tesaře nebo zedníky. Mohli si říct, ať jim dám pokoj. Když jsem ale vstoupil do třídy, tak jsem jim řekl: ‚Podívejte, vy budete jednou fachmani ve vašem oboru a já si zase vydělávám tímhle.‘ Asi to nějakým způsobem respektovali.“

V Rychnově nad Kněžnou vedl dlouhodobě také oddíl dětské turistiky. „Možná si řeknete, že to nic není. Ale já s nimi chodil o sobotách, o nedělích, víkend co víkend. Obyčejně jsme absolvovali dvacet až třicet kilometrů denně. Obyčejně jsme jezdívali někam do hor, nicméně byl jsem s nimi i osm dní v Berlíně. Dokážete si představit, že jsme za komunistů vycestovali do Berlína? Jen to domlouvání ubytování na Humboldtově univerzitě!“ Mezi jeho svěřence patřil mimo jiné i bývalý český atletický vícebojař a olympijský vítěz v desetiboji z roku 2004 Roman Šebrle.

V šedesátých letech také jezdil jako průvodce českých turistů po Sovětském svazu. „Přes Ústřední výbor Svazu československo-sovětského přátelství vyjeli do SSSR nejlepší učitelé lidových kurzů ruštiny. Byl to pobytový zájezd. Bydleli jsme v Kyjevě a v Oděse. Měli jsme se tam královsky, všechno bylo úžasné. Ale měli jsme samozřejmě přesně určeno, kam smíme. Ale účastníci za mnou přišli, že by se rádi podívali na Jaltu, že je to jen malý kousek. Oponoval jsem: ‚To vůbec není možné! To je nesmysl!‘ Nakonec se mi ale přece jen podařilo zařídit, ač se to zdálo skoro nemožné. Skutečně jsme tam jeli! Plout jsme ale museli na palubě lodi. Cesta trvala devatenáct hodin a během plavby se strhla bouře. Loď se kymácela, patnáct metrů nahoru a dolů. Skoro všem Čechům bylo hrozně blbě. Učitelé mi s odpuštěním sežrali všechny léky, které jsem u sebe měl. A popravdě, moc to nepomohlo.“ Přes veškeré nesnáze ale mohli vidět místo spojené například s významnou jaltskou konferencí v únoru roku 1945, kde se setkali zástupci Sovětského svazu, Velké Británie a Spojených států amerických, či se slavným ruským dramatikem Antonem Pavlovičem Čechovem.

V srpnu roku 1968 obsadily Rychnov nad Kněžnou polské jednotky. Díky své výborné znalosti polštiny byl vyzván starostou obce, aby ho doprovodil do jejich tábora: „Dostaly se do nedaleké Studánky, kde byly umístěny. Tehdejší místopředseda městského národního výboru mě požádal, abych tam s ním šel. Vzal jsem si fotoaparát a tajně jsem tam pořídil nějaké fotky. Chtěli jsme pak mluvit s jejich velitelem, ale nebyla s ním řeč. Na druhou stranu tu nedošlo k žádným incidentům.“ Josef Krám pak fotografoval protiruské a protiokupační nápisy a nápisy například v Dobrušce, v Opočně či pod Kunětickou horou. S tehdejším zástupcem ředitele a pozdějším dlouholetým ředitelem průmyslové školy v Rychnově nad Kněžnou se dokonce dostali do Prahy: „Představte si, že jsme se tenkrát vydali do Prahy! U Hradce stály na silnici sovětské tanky. Cesta byla komplikovaná, ale nakonec jsme se tam dostali. Fotil jsem nejrůznější situace – tanky, zoufalství lidí. Dal jsem to potom do místních novin. Samozřejmě bez jména, protože šlo opravdu o hubu. Ale stejně každý věděl, že šlo o mě. Potom visely i velké fotky ve výlohách. Potom jsem kvůli tomu měl problémy. Byl jsem předvolán na OV KSČ. Bylo to ještě komplikovanější, protože já jsem v té době spolupracoval se Svobodným podorlickým vysílačem. Myslím, že tak nějak se to jmenovalo. Byl nesmírně silný. Byl umístěn na zámku v suterénu. Bylo to utajené pracoviště civilní obrany. Měli silnou vysílačku, která byla slyšitelná poměrně daleko. Spolupracoval jsem s nimi jako takový novinář. To mi samozřejmě potom připočetli takzvaně k dobru. Vyslýchal mě muž jménem Szimanski, ideologický tajemník. Chtěli mě vyhodit ze školy.“

Josef Krám je mimo jiné velkým jazykovým znalcem. Už jeho otec se mohl chlubit perfektní znalostí němčiny. Pamětník se mimo jiné živil tlumočením do nejrůznějších cizích jazyků (polštiny, španělštiny, němčiny). Například slovensky mluvil již na vojně tak dobře, že si jeho velitel myslel, že musí být rodilým Slovákem: „Můj nadřízený vyplňoval formuláře a začal tam psát, že jsem národnosti slovenské. Zarazil jsem ho, že ne! A on na to: ‚Netárajte. Vy jste Slováčisko! Žádný Čehún!‘“ Pracoval také v českém rozhlase a pravidelně publikoval v nejrůznějších novinách.

Po revoluci se Josef Krám začal zabývat osudem českého spisovatele Karla Poláčka, respektive posledními dny jeho života. Jeho zájem probudila konference, která proběhla v Rychnově nad Kněžnou: „V roce 1992 zde byla první mezinárodní konference věnovaná Karlu Poláčkovi. Přednášely zde osobnosti ze Spojených států i z Ruska. Účastnil jsem se jako posluchač také. Několikrát tam bylo zopakováno, že za dva roky, tedy 1994, budeme vzpomínat výročí úmrtí Poláčka. Přihlásil jsem se do diskuse. Netušil jsem, že se to natáčí. Můj příspěvek se pak dostal do sborníku, který vyšel z konference. Jmenoval se: Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním. Vyvrátil jsem jim, že Poláček zemřel v říjnu 1944 v Osvětimi, jak se všichni učili. Zemřel až v lednu nebo únoru 1945 někde úplně jinde. Koukali na mě dost překvapeně.“ Podrobnější okolnosti úmrtí slavného českého spisovatele popisuje Josef Krám ve svém průvodci po Rychnovsku.[3]

Nechme zaznít jeho vlastní popis osudu Karla Poláčka v posledních letech války: „Jedna spoluvězeňkyně Karla Poláčka, Klára Baumöhlová, slovenská Židovka z Prešova, podala úplně jiné svědectví, než jaké se můžeme běžně dočíst. Karel Poláček žil po rozpadu svého manželství s doktorkou Dorou Vaňákovou.[4] Spolu je transportovali do Terezína a později do Osvětimi. Dora zde byla zplynována a on byl poslán do takzvaného pracovního tábora v Hindenburgu. Pracoval zde v továrně na technické saze. Odtud šli pochod smrti do Gleiwitzu. Jako oficiální datum Poláčkova úmrtí se dnes uvádí 21. leden 1945, Gleiwitz.“

Dcera Karla Poláčka byla během války v Anglii, což jí zachránilo život. Velkou měrou se o to zasloužila družka spisovatele Dora. Po válce se vrátili do Prahy. Její syn Martin Jelinowicz pak nemohl dostat místo na střední škole v Praze, a proto chodil do Rychnova nad Kněžnou. V šedesátých letech ho zde učil Josef Krám. Jeho matka Jiřina byla na jedné z poláčkovských konferencí, kde se spolu seznámili. Josef Krám se tak zná s rodinou Karla Poláčka a pravidelně se stýká s jeho potomky, kteří dnes žijí ve Spojených státech. „Z pověření potomků jsem přebíral z rukou prezidenta Václava Havla vysoké ocenění Řád TGM pro Karla Poláčka in memoriam. Bylo to 28. října roku 1995. Konalo se to ve Vladislavském sále. Přítomna byla celá řada významných osobností,“ vzpomíná Josef Krám.

Jeho články je možné nalézt nejen v denním tisku, ale také na internetu, například na stránkách www.seniortip.cz, www.pozitivni-noviny.cz, www.orlicky.net nebo http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-kram/.

[1] https://www.pedf.cuni.cz/index.php?menu=20

[2] Na základě usnesení vlády ze dne 9. června 1953 byla zřízena Vyšší průmyslová škola strojírenská v Rychnově nad Kněžnou s účinností od počátku školního roku 1953–1954, tedy od 1. 9. 1953. Vyšší průmyslová škola znamenala, že jde o čtyřleté studium zakončené maturitní zkouškou (vedle toho byly průmyslové školy, které byly dvouleté, zaměřené více na praxi; lidově se jim říkalo „mistráky”). Srov.: http://old.vosrk.cz/Historie/Brezina/Brezina1.htm

[3] Srov.: http://www.zrnka-pisku.cz/2014/07/karel-polacek-a-jeho-rychnovske-leto/, Krám, Josef: Průvodce Rychnovem nad Kněžnou.

[4] Do života mu ve zralém věku vstoupilo také srdcové eso, velká láska. Dora Vaňáková byla o patnáct let mladší židovská advokátka, sama už rozvedená. Zdá se, že na své okolí nepůsobila právě lidumilně. Karel Poláček se ovšem zamiloval ve čtyřiačtyřiceti letech, tedy někdy v roce 1936. Bez nadsázky lze tvrdit, že Dora s Poláčkem zachránili jeho dceři Jiřině život, když ji v hodině dvanácté dokázali poslat do Anglie. Zamilovaný pár se ocitl v Terezíně, tam prý Poláček působil tichým, posmutnělým dojmem, zatímco jeho družka si ani tam mnoho přátel nezískala. Za povšimnutí stojí, že Poláček patřil k terezínským prominentům a možná by se ho podařilo před transportem zachránit. Jedna verze říká, že Poláček šel dobrovolně s Dorou, kterou se zachraňovat nikdo nepokoušel. Druhá tvrdí, že naopak šla dobrovolně Dora se svým druhem. Srov.: http://josefhejna.blog.idnes.cz/c/176373/Osudovy-marias-Karla-Polacka.html