Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Králová - London (* 1943)

• narodila se 7. března 1943 v Praze

• vystudovala medicínu, kde se také seznámila se svým manželem

• během Pražského jara se účastnila různých akcí, během okupace vysvětlovala vojákům, že nemají v Československu co dělat

• jejím tchánem byl Artur London, komunistický politik, který byl v procesu s Rudolfem Slánským odsouzen na doživotí

• po vydání tchánovy knihy Doznání se rozhodla natrvalo odejít z Československa za svým manželem do Paříže

• dalších deset let se nemohla do Československa vrátit a se svými rodiči se potkávala jen na dovolených

• dodnes žije v Paříži, má dva syny

Dětství a mládí

Alena London, rozená Králová, se narodila v Praze 7. března 1943. Její tatínek byl profesorem na lékařské fakultě, maminka byla v domácnosti a starala se o malou Alenu a její mladší sestru a bratra. „Dětství jsem měla šťastné až do té doby, kdy moje sestra, když mně bylo třináct, jí bylo devět, tak zemřela na leukémii. Takže od té doby se atmosféra v rodině velice změnila, protože pro rodiče to byla hrozná rána. Už to nebylo tak úsměvné jako před tím.“

Do první třídy měla Alena nastoupit do církevní školy k Voršilám. „Pak tu školu zavřely, jeptišky byly poslané do továren, takže škola byla zavřená, tak jsem začala chodit do normální školy, ne katolické. Postupně začalo být cítit i na malých dětech ten tlak, který chtěl vychovávat děti v tzv. novém duchu. Když jsem doma slyšela něco, rodiče si něco povídali […], tak jsem hlavně musela slibovat, že to, co slyším doma, nesmím říkat venku, ve škole, protože rodiče kritizovali systém.“

Ze školy si pak pamatuje na březen 1953, kdy zemřel Stalin. „Jeden z kluků dělal rámus a prostě dělal neplechu ve třídě, tak ho postavili na stupínek. To jako byl trest, že při vyučování byl vyřazen z lavice a musel stát na stupínku. No a pak jich už bylo několik těch kluků, který stáli na stupínku, a už to trvalo dlouho a musela se přinést ještě židle, protože už tam ty kluci dělali neplechu, když stáli. Najednou přilítla školnice, která přišla a plakala a byla příšerně rozzuřená, že jak my můžeme dělat ve třídě neplechu, když zemřela taková osobnost, že všichni bychom měli plakat, a ne dělat nepořádek ve třídě. Tak to je věc, která mě poznamenala. Protože školnice ve škole udělala scénu, protože Stalin zemřel a žáci dělali neplechu ve třídě.“

Pražské jaro

Se svým budoucím manželem se Alena seznámila při studiu medicíny. Od roku 1966, tedy po promoci, její manžel žil v Paříži, kde také studoval medicínu. Londonovi tak za sebou vzájemně jezdili a v roce 1967 se vzali. Pražské jaro a následnou okupaci Alena prožila ještě v Praze. „Chodila jsem na všechny schůze, kde vystupovali vedoucí toho Pražského jara, Smrkovský, Černík a jiní. A snažila jsem se přesvědčit všechny lidi, že je důležité se do toho zapojit a jít s tím myšlením, že se dá v Československu změnit způsob žití, aniž bychom se odpoutali od Sovětského svazu, protože to nějak nikomu ani nepřišlo na mysl, že by se od Sovětského svazu Československo odpoutalo. No potom, když přišli, přijely tanky do Prahy, tak jsem chodila okolo různých míst, kde byly tanky a snažila jsem se rusky mluvit na vojáky, abych je přesvědčila, že tam nemají co dělat.“ Na otázku, zda se nebála, dnes říká: „V tom momentu se nikdo nebál. To bylo něco tak silného, že jsme se chtěli jít bít za tu myšlenku, že bychom mohli během Pražského jara mluvit pravdu, číst pravdu v novinách, nedávat pozor, jestli vás někdo slyší, jestli vás někdo udal, s čímž jsem žila celé dětství a celé mládí, že jsme se báli a často jeden druhého.“

Odchod z Československa

Po okupaci Československa se Alena definitivně rozhodla, že se přestěhuje za manželem do Paříže. „Jmenovala jsem se Londonová a v té době vyšlo Doznání. Kniha, kterou napsal můj tchán, která vysvětlovala, jak během Stalinského procesu byl schopen přiznat něco, co neudělal. Říkala jsem si, že můj život v Československu bude po pádu svobody velice komplikovaný, například pracovat v Praze bude absolutně vyloučené.“ Jejím tchánem byl totiž Artur London, který byl členem komunistické strany a od roku 1949 náměstkem ministra zahraničí. V roce 1951 byl ale zatčen, donucen k přiznání k protistátním zločinům a v procesu s Rudolfem Slánským odsouzen na doživotí. V roce 1956 byl zproštěn viny a následně se s rodinou natrvalo přestěhoval do Francie. Aleniny rodiče o jejím záměru emigrovat věděli a samozřejmě byli smutní, ale nebránili jí v tom. „Nikdy nepadlo slovo ‚Zůstaň tu.‘“

Začátky ve Francii byly pro ni samozřejmě těžké, a to obzvláště proto, že neuměla francouzsky – základy gramatiky měla dobré, ale neuměla mluvit. Navíc ji nebyla uznána maturita ani vysokoškolský diplom. Naštěstí si ale brzy našla místo ve výzkumné laboratoři. „Šéf kašlal na to, že nemám diplom platný ve Francii. Neměla jsem kontakt s pacienty, ale jenom s krysami a zkumavkami.“

S rodinou v Československu si mohla psát dopisy a telefonovat, ale věděla, že hovory jsou odposlouchávané. „Telefonovat jsem mohla, vždycky jsem slyšela, že to cvaklo a že to bylo odposlouchávané.“ Od roku 1970 se do Prahy dalších deset let nedostala a s rodiči se scházela na dovolených v Rumunsku, Maďarsku nebo Polsku.

Přestože její dva synové vyrůstali ve Francii, kde i studovali, mluvila na ně vždy česky a mluví tak spolu dodnes. A na otázku, zda je víc Češka nebo Francouzka, říká: „Když jsem v Praze, tak jsem Češka, a tady jsem už taky Francouzka.“