Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Už se v životě nevrátím a musím se koukat jenom dopředu
narodila se 13. listopadu 1968 v Praze
hrála za volejbalový národní tým Československa
v srpnu roku 1988 emigrovala do Nizozemska
rodiče se jí kvůli kariéře oficiálně zřekli
hrála za nizozemský národní tým
získala stříbrnou medaili z ME v roce 1991 a zlatou na ME v roce 1995
zúčastnila se olympiád v Barceloně a v Atlantě
vrátila se do vlasti
Irena Králová se narodila jako Irena Machovčáková roku 1968 v Praze do právnické rodiny. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem. V jejím životě hrál a doposud hraje obrovskou roli volejbal, ke kterému ji dovedli rodiče. „Měla jsem si vybrat mezi volejbalem, basketbalem a házenou. Moji rodiče vybrali za mě, protože jim přišlo rozumný, že ta síť mezi soupeři je bezpečnější, než je to na basketbale a házené, který jsou k sobě docela drsnější, že tam ta síť nás drží od sebe. A tím začala moje sportovní kariéra volejbalu.“
Tvrdě trénovala, od dvanácti let hrála za Rudou hvězdu Praha, která si ji vybrala jako velký talent. Postupně se probojovala do národního týmu. Těžce však nesla poměry, které tehdy v československém volejbale panovaly. „Při cestách do zahraničí, když jsme jezdili s Rudou hvězdou, jsme viděli, že tam je to jiný, jinej přístup trenérů, jinej přístup hráček, prostě všechno jiný, ta tráva je tam zelenější.“ V roce 1988 jí bylo devatenáct let, úředně byla dospělá, rozhodla se tedy, že se z některého ze zahraničních přátelských utkání domů do Československa nevrátí. „Řekla jsem si: ‚Buď mi to vyjde v Holandsku nebo v Německu.‘ No, a vyšlo mi to v Holandsku a tam jsem zůstala.“
Pohyb sportovkyň byl během zahraničních výjezdů bedlivě monitorován. „Byl nás plnej autobus. Teď si vemte, je tam čtyřicet šest sedaček, z toho dvanáct hráček, dva trenéři, jeden doktor a zbytek sedaček byl obsazený pracovníky policie. Ti tam jeli jakoby na dovolenou a měli za úkol nás hlídat.“ Volejbalistky měly zakázáno mluvit s cizinci. Po návratu domů musely psát report, s kým a o čem mluvily, koho oslovily, kde byly…
Československý tým před přátelským utkáním v Nizozemsku ubytovali ve sportovním centrum v Papendalu u Arnhemu. Irena se se svým plánem utéct nikomu nesvěřila. Když je vozili autobusem na tréninky nebo na zápasy, vyhlédla si trasu, kterou půjde na vlakové nádraží. Asi dvakrát mohly dívky do města na nákup, tam se pohybovaly minimálně ve dvojicích, nikdy samy. Kamarádkám řekla, že jde do vedlejšího obchodu, a spěchala na vlakové nádraží. S sebou měla jen nákupní tašku, asi padesát marek a cestovní pas.1)Koupila si jízdenku a nasedla do vlaku směr Amsterodam.
„Celou dobu jsem koukala na hodinky – tak ještě nejsou čtyři, ještě se můžu vrátit. Za pět minut čtyři, to si pamatuju doteď, jsem si řekla: ‚Ještě se můžu vrátit.‘ A to už jsem vystupovala v Amsterodamu, to už se nedalo vrátit. Pak byly čtyři, a tak jsem si řekla: ‚Už se v životě nevrátím a už musím koukat jenom dopředu.‘“
V Amsterodamu se přihlásila jako uprchlík na policii. „Pro Holanďany bylo nepochopitelný, že jsem v cizí zemi, bez jazyků, bez ničeho, málo peněz, sedla do vlaku a odjela do Amsterodamu.“ Trenéři ji samozřejmě hledali, mysleli si, že se ztratila, místní policie po ní vyhlásila pátrání. Později našli vzkaz, který dala do knížky, protože věděla, že jí budou prohlížet kompletně všechny věci. „Nehledejte mě, přijel si pro mě přítel, do Československa, domů, se nevracím. Děkuju. Zdravím Irča.“
Emigrace negativně ovlivnila vztahy s rodiči. „Táta se mnou nekomunikoval, chtěl mě vzít sekerou, protože jsem mu zničila jeho kariérní postup na nejvyššího vrchního soudce. Mamince odebrali pár pravomocí, takže ta mě taky neměla ráda…“ Matku asi po roce pustili do Nizozemska, aby Irenu přesvědčila k návratu do vlasti. Kdyby to udělala, musela by ovšem jít do vězení – za opuštění republiky2) ji v nepřítomnosti odsoudili k pěti letům vězení. „Šla bych si odsedět trest, jenom za to, že jsem se rozhodla žít v jiný zemi.“ Tím by se všechno vymazalo, otec by mohl postupovat dále na kariérním žebříčku. Irena se ale odmítla nabyté svobody vzdát. „Maminka se vrátila a oficiálně se mě zřekli. Že nemají dceru. A tím si zachránili svoje kariérní místa.“
Holanďané se k Ireně chovali ohromně, manažer volejbalového týmu Dynama Apeldoorn ji vzal k sobě do rodiny, nemusela do utečeneckého tábora. Brzy se naučila řeč, studovala, dostala malou podporu, přivydělávala si po večerech mytím nádobí a hlavně pilně trénovala. Do dvou let získala státní občanství. Brzy se dostala do nizozemského národního týmu, se kterým získala stříbrnou medaili na mistrovství Evropy v roce 1991 a zlatou na mistrovství Evropy v roce 1995. Volejbal si zahrála téměř na všech kontinentech. S holandským národním týmem se zúčastnila dvou olympiád, roku 1992 v Barceloně a v roce 1996 v Atlantě. „Obě byly jiný, ale obě byly úžasný. Já jsem to brala tak, jak říká Coubertin, není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Fantastická atmosféra. Potkáváte se s řadou sportovců a je to v podstatě to vyvrcholení tý sportovní éry.“
Do Československa se podívala až v roce 1991. Návratu se hodně bála, měla strach, aby ji nezatkli a neposlali do vězení. Zvědavost, jak se to tu po sametové revoluci změnilo, zvítězila. „Ta je silnější než strach, teda aspoň u mě.“ Navštívila rodiče, setkání bylo hodně nervózní a křečovité, ale měla radost z proměny lidí. „Pozorovala jsem šťastný lidi na ulicích. Konečně jsem viděla ne ty šedivý myšky, ale šťastný lidi.“
Na jedné z cest s nizozemským národním týmem se na letišti seznámila s manželem. „Já na zádech holandsky Netherlands, on sundával kufr z pásu, hodil mi ho na nohu a přesekl mi šlachy na kotníku.“ Irena strašlivě nadávala. „Hned jak se ten kufr dotkl mého kotníku, věděla jsem, že je zle. A von se v byznysmenským obleku narovnal a řekl: ‚To jsem rád, že v daleké cizině slyším rodnou řeč.‘“ Zůstali spolu dvacet pět let, až do manželovy smrti.
Sportovní kariéru ukončila ve třiceti třech letech a vrátila se s manželem do vlasti. Irena si v Nizozemsku zvykla a byla tam spokojená, zpět se jí nechtělo, ale návratu nelituje. „Manžel byl světoběžník, ale nejvíce se mu líbilo tady.“ Narodily se jim dvě děti.
V současnosti Irena pracuje jako učitelka v mateřské škole, hraje sedmým rokem volejbal za Českou zemědělskou univerzitu v rámci ligy superseniorek a ráda by se stala volejbalovou trenérkou. I přes velké úspěchy, které přišly jen díky její vytrvalosti a odhodlání, si Irena uvědomuje, že v jejím životě sehrálo velkou roli štěstí a náhoda.
1) Pasy hráček mělo při zahraničních zápasech vedení výpravy po celou dobu u sebe. Ten, který měla s sebou, zapomněla vrátit po jednom z výjezdů a byl brán jako ztracený.
2) „Opuštění republiky byl v době komunistického režimu v Československu trestný čin spočívající v neoprávněném opuštění území státu nebo v neuposlechnutí úřední výzvy k návratu ze zahraničí. Stát se tak snažil odstrašit své občany od útěku do svobodnějších zemí a potrestat ty, kteří se o to pokusili.“ Zdroj: www.wikipedia.org.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy
Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport pro legendy (Petra Verzichová)