Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Král (* 1934)

• narozen 17. ledna 1934 ve Varnsdorfu

• v roce 1938 byl jeho otec Jiří Král vězněn v německém internačním táboře

• po propuštění otce odešla v roce 1938 rodina pamětníka z Varnsdorfu do Mladé Boleslavi

• pamětník německé okupace v letech 1939 až 1945

• na konci války zažil bombardování Mladé Boleslavi sovětským letectvem

• hned po válce vstoupil do Skautu

• byl praktikujícím věřícím a ministrantem

• v roce 1953 maturoval na obchodní akademii v Mladé Boleslavi

• pracoval jako účetní a kontrolor v traktorové stanici v Březné

• v roce 1968 vstoupil do obnoveného Skautu

• v roce 1969 se vydal na ekumenickou cestu do francouzského Taizé

• v roce 1969 vedl obnovený skautský oddíl v Mladé Boleslavi

• po opětovném zákazu Junáka musel v roce 1970 oddíl rozpustit

• v roce 1970 vstoupil do turistického oddílu

• v roce 1988 nastoupil na místo účetního do Středočeských uhelných skladů v Mladé Boleslavi

• po sametové revoluci v roce 1989 znovu obnovil skautský oddíl v Mladé Boleslavi

• od roku 1990 do roku 1994 pracoval jako okresní tajemník Československé strany lidové

• v roce 1994 odešel do důchodu a začal psát kroniku Mladé Boleslavi

• v roce 2013 skončil s městským kronikařením a začal psát rodinný rodokmen a kroniku

• v roce 2023 žil v mladoboleslavské čtvrti Čejetice

Jiřího Krále vedli doma k víře. Chodil ve Varnsdorfu do školky, kterou vedly řádové sestry. Později ministroval v kostele. Netušil, že po nástupu komunistů k moci v roce 1948 se mu kvůli náboženskému založení může o vysoké škole jenom zdát. „V mém posudku, který jsem dostal po roce 1990, bylo napsáno: ‚Nábožensky zatížený‘. Navíc jsem nebyl svazákem a do KSČ jsem nevstoupil, na rozdíl od otce, který kvůli práci musel.“

Zato do Skautu vstoupil třikrát. Skautingu propadl v roce 1945 díky četbě foglarovek. „S tatínkem dělal na okresním úřadě v Mladé Boleslavi bývalý důstojník Československé armády Kovařík a ten mě přihlásil do 5. oddílu katolických vlčat. První tábor jsme měli u Janova nad Nisou v Jizerských horách. Chodili jsme se koupat do řeky Kamenice, jezdili na výlety, pořádali církevní průvody, účastnili se slavností Božího těla a svatovojtěšských oslav,“ vzpomíná Jiří Král.

Komunisté v roce 1950 skauting zakázali a Jiří Král vzápětí přešel k turistice. Když byl v době politického uvolnění v Československu během takzvaného pražského jara v roce 1968 Junák obnoven, opět do něj vstoupil, tentokrát už jako vedoucí. Měl skautskou přezdívku Orel. „Vybral jsem si ji podle svatého Jana Evangelisty, jehož symbolem je orel. A také proto, že jsem psal básně a on je patronem umělců,“ vysvětluje pamětník.

V roce 1969 se Jiří Král zúčastnil společně s evangelickým knězem Alfrédem Kocábem ekumenického zájezdu do Taizé ve Francii. „První schůzku k ekumeně jsme měli 17. ledna 1969, den po tom, co se upálil Jan Palach. Tehdy jsme dostali doporučující dopis od biskupa Štěpána Trochty.“ Do Taizé odcestovala vlakem skupina 25 katolíků v září 1969. Sešli se s věřícími celého světa a také se zakladatelem ekumenického bratrstva v Taizé Frére Rogerem. „Po našem návratu spadla klec. Hranice na Západ se na 20 let zavřely,“ zklamaně konstatuje Jiří Král. Do Junáka znovu vstoupil až v roce 1989 po sametové revoluci.

Tátu zavřeli po Mnichovu do Křišťálového paláce

Jiří Král se narodil 7. ledna 1934 v pohraničním Varnsdorfu, v bývalých Sudetech. Podle vyprávění jeho rodičů žili Češi spolu s Němci před mnichovskou dohodou ve městě poklidně. Než je, jak zdůrazňuje, rozeštval Konrád Henlein. „V roce 1938, po zabrání Sudet, nějaký dobrý Němec tatínka upozornil, že ordneři budou dělat razie. Tak nás raději s maminkou poslal do vnitrozemí. Předseda okresního úřadu vzápětí ukázal na tatínka a nechal ho spolu s dalšími českými úředníky odvézt do Magdeburgu, kde ho zavřeli na několik měsíců. Byli namačkáni spolu s dalšími lidmi v koncertním a plesovém sále proslulého Křišťálového paláce.“

Důvody internace Jiří Král nezná. Vzpomíná na to, že maminka říkala něco o tom, jak tatínek běhal po obci s nožem. Důvodem ale podle něj spíš bylo rozněcování nenávisti mezi Čechy a Němci vyvolávané henleinovci. Matka odešla se synem nejprve do svého rodiště Poříčí nad Sázavou a pak do Mladé Boleslavi. Když se vrátila do Varnsdorfu pro nábytek, našla byt s německou důkladností zapečetěný. A směla si odvézt jen to, na co měla účty,“ připomíná Jiří Král. „Takže si vzala jen kuchyň, dodnes z ní několik skříněk máme. Ovšem ložnice tam musela zůstat.“

Matka vykrmila za války ve sklepě husu

Když otce Němci propustili, odstěhovali se do bytu na Starém Městě v centru Mladé Boleslavi, který jim nabídla židovská rodina, jež odjížděla do koncentračního tábora. „Židé tehdy byli sponzory fotbalového SK Mladá Boleslav, kde otec hrál. Znal se s židovským majitelem prodejny pánských obleků a ten mu řekl, ať se nastěhujeme do jejich bytu nad prodejnou,“ vzpomíná Jiří Král. Rodina si přilepšovala ve všeobecném válečném nedostatku králičím masem. „Trávu jsme sekali v městském parku a v příkopech. Matka dokonce ve sklepě vykrmovala tajně husu. Pro vajíčka jsme jezdili do Němčic. Měli jsme pouze jedno kolo, takže vždy jeden někam dojel a počkal, až druhý dojde a tak jsme se střídali.“

Jak dál vypráví Jiří Král, vždy, když měli Adolf Hitler nebo protektorátní prezident Emil Hácha narozeniny, všude v obchodech v centru Mladé Boleslavi visely jejich portréty a vlály vlajky. I za války se pořádaly různé výroční trhy se stánkovým prodejem.

Do školy Jiří Král chodil nejprve na Komenského náměstí a od čtvrté třídy do Masarykovy školy. Školní jídelny nefungovaly, na jídlo chodily děti domů nebo na charitu. Ke konci války Němci vykopali na Komenského náměstí zákopy, měli u tamního pomníku padlým legionářům kulometné hnízdo. V ulicích Mladé Boleslavi stály zátarasy.

„Jeden kamarád nás fotil na Komenského náměstí, přišel nějaký Němec a myslel si, že děláme sabotáž. A film mu z aparátu vyndal,“ líčí pamětník. Do školy ke konci války už děti podle jeho vzpomínek nechodily. Školní budovy zabrala německá armáda. Jiří Král docházel na radnici k učiteli pro úkoly a se spolužáky je společně dělali u Králů v bytě.

Město prý bombardovala Sověty ukořistěná letadla

Lidé v Mladé Boleslavi se připravovali na očekávané nálety. Odstraňovali mříže ze sklepů, aby se mohli snadněji evakuovat. Půdy byly vyklizené a v domech musely být kbelíky s pískem na hašení. Hasiči pravidelně pořádali u vodárenské věže cvičení.

„Bombardování nakonec přišlo v podstatě už po válce, 9. května 1945,“ zasmušile konstatuje Jiří Král. „Nejdříve začaly městem jezdit sem a tam kolony německých aut. V 11 hodin, aniž sirény zahoukaly, se objevila letadla se zamalovanými znaky. Dodatečně jsme se dozvěděli, že to byla německá letadla, která Sověti ukořistili.“

Bomby spadly kousek od jejich domu, v Bělské ulici. Zásah dostala i Masarykova škola. Otec hledal zasypané lidi. Pomáhali i váleční zajatci. „Psal jsem o tom později do novin, do Záře Mladoboleslavska,“ vzpomíná pamětník.

Při bombardování v Mladé Boleslavi zahynulo 450 lidí. Den poté vjeli do města rudoarmějci. „Děvčata v národních krojích tancovala, lidé jásali.“ Němci postupně odjížděli. Lidé v Mladé Boleslavi se ale podle Jiřího Krále stali zároveň svědky drsného chování rudoarmějců. „Lovili ryby jako v Rusku. Do Jizery házeli granáty.“

Jako skaut vítal v Mladé Boleslavi prezidenta Beneše

V říjnu 1946 přijel do Mladé Boleslavi prezident republiky Edvard Beneš. Jiří Král už byl tehdy katolickým vlčetem v obnoveném pátém skautském oddílu. Vzpomíná na to, jak lidé vítali svého prezidenta – budovatele před Pražskou branou.

„Dělali jsme špalíry v ulicích, byla tam vojenská přehlídka a oficiality se odehrály na mladoboleslavské radnici. Průvod šel ke Sboru českých bratří, kde prezidentovi ukázali historické sbírky. Pohoštění pro něj připravili v Grand hotelu a z jeho balkonu pak zdravil občany.“

Dodnes si Jiří Král pamatuje báseň Jaroslava Seiferta Prezidentu Benešovi a cituje z ní: „Květiny zvadnou, slovo někdy zradí, i ruka ruce může často lhát. Když jste jel mostem, který máme rádi, v přívalu slávy šuměl vody spád.“

Otec Jiřího Krále musel vstoupit v roce 1948 do Komunistické strany Československa (KSČ). Pracoval na okresním úřadě a nemohl si dovolit přihlášku odmítnout. „Pamatuji si, že komunisté tehdy nosili odznaky, kterým se říkalo musílek. To jako že je museli nosit. A lidem, které KSČ donutila ke vstupu, se říkalo ředkvičky. To znamenalo, že navrch byli červení jako komunisté a uvnitř bílí.“

Jak dál vypráví Jiří Král, každý občan musel mít zaměstnání, razítko v občance bylo povinné. Jeho matka proto začala pracovat jako pomocná dělnice ve Škodovce. Otec jako úředník musel chodit povinně ještě na dělnické brigády. Například do uhelných dolů, cihelny nebo cukrovaru. „Tam se dokonce opařil, takže se tam už nevrátil. Pak jezdil ke kamarádovi Pavlíčkovi v Němčicích pomáhat do zemědělství.“

Na vojně chodil do kostela

Jiří Král vystudoval po měšťance Vyšší hospodářskou školu v Mladé Boleslavi, maturoval v roce 1953. Tenkrát se toho dělo hodně, vzpomíná: „Zemřel Stalin, pak Gottwald, v červnu byla měnová reforma. V mé první práci po maturitě v traktorové stanici v Březně jsem jako účetní přepočítával karty ve skladě v kurzu 1:50 nebo 1:5.“

V roce 1954 nastoupil na vojnu. První rok sloužil v Pardubicích u spojařů, druhý rok u školního pluku v Brně. „Bral jsem si tam dobrovolně služby v sobotu, kdy kluci chtěli jít většinou večer na zábavu. Já pak měl v neděli volno. Lampasáci byli pryč, všude klid, tak jsem chodil do kostela. Nejraději k sv. Jakubovi, na Petrov a do kostela sv. Máří Magdalény. O Vánocích jsem pak zavítal na půlnoční k františkánům a k dominikánskému sv. Michalovi.“

Záklaďáci pracovali v lomu ve Vyškově a byli také na cvičení v Libavé. Sloužili s ním Maďaři i Slováci. Šikanu během dvouleté základní vojenské služby nezažil. Měl ale strach, že je armáda nasadí v zahraničí. „Tehdy bylo povstání v polské Poznani. Velitelé měli strach, že budou Poláci utíkat přes Československo, a proto jsme stále hlídali. V říjnu 1956 se v Maďarsku odehrálo celonárodní povstání proti sovětské okupaci a my se báli, že nás kvůli tomu z vojny nepustí.“

Jiří Král si nakonec odsloužil řádné dva roky vojny a šel do civilu. Vrátil se do traktorové stanice. „V roce 1960 se sloučily dva okresy, Mladá Boleslav a Mnichovo Hradiště do jednoho. Traktorová stanice se proto přestěhovala do Kněžmostu na Jičínsku. Protože jsem měl už rodinu a stavěli jsme dům v příměstské části Mladé Boleslavi v Čejeticích, rozhodl jsem se v roce 1959 změnit zaměstnání. Šel jsem pracovat do strojně početní stanice ve Škodovce a později jsem přešel do organizačního oddělení,“ upřesňuje pamětník.

Na sochu Lenina dali ruksak. Aby odešel

Demokratizační proces v roce 1968 pro něj znamenal druhý návrat do Skautu. Odjel na lesní školu, kde se učil vedení oddílu. Jezdil se skauty na výlety a na letní tábory. V době, kdy vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, byl zrovna ve svém domě v Čejeticích. „Tam se 21. srpna 1968 naštěstí žádné drama neodehrálo. Pamatuji si ale na shromáždění v Mladé Boleslavi požadující neutralitu země. A také to, že kdosi pověsil na náměstí na sochu Lenina ruksak. Aby už konečně odešel,“ vysvětluje Jiří Král.

Měsíc po okupaci se mu narodila dcera Markéta. Podle jejích narozenin měřil délku dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu. V roce 1970 komunisté opět zrušili skauting. „Stihli jsme ještě odjet do Jindřichova v Jizerských horách na poslední tábor. A tehdy už jsem věděl, že kluky znovu nesvolám. Alespoň jsem měl od komunistů pokoj. Jiné oddíly úředně likvidovali, musely vydat majetek a seznamy skautů. Toho jsem byl ušetřen.“

Jiří Král byl rád, že v roce 1969 stihl ještě odjet společně s evangelickým knězem Alfrédem Kocábem na ekumenický zájezd do Taizé ve Francii. Po jejich návratu ze setkání věřících se za nimi na 20 let doslova zavřela klec. Během normalizace Jiří Král pracoval ve Svazu českých turistů. Díky tomu, že byl „funkcionář“, dostaly jeho děti slušné posudky na střední a vysoké školy. „Náš Vojta šel na stavařinu. Jirka se na vysokou ekonomickou sice nedostal, protože ministroval v kostele, ale dodatečně si udělal pedagogickou fakultu a učí postižené děti.“

Po sametové revoluci se dal k lidovcům

V roce 1988 odešel Jiří Král pracovat na krajské ředitelství Uhelných dolů. Za rok pak už přišla sametová revoluce a dovedla ho zpět do Skautu a také do regionální politiky. Pomohl obnovit v Mladé Boleslavi Junáka a stal se tajemníkem Československé strany lidové. Setkával se s čelními představiteli strany, jako byl někdejší předseda KDU-ČSL, místopředseda vlády, ministr zemědělství a poslanec Josef Lux, exposlanec Jan Kasal nebo bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová.

Ve volném čase pomáhal v mladoboleslavském skautském středisku Dakota, byl členem okresní střediskové rady, připravoval pro skauty program i letní tábory. Těšilo ho, že jim fandila radnice, která pomohla skautům s klubovnou.

„Skauting mi dal spoustu radosti, naučil mne zdravému životnímu stylu a rozumnému přístupu k lidem a přírodě,“ konstatuje Jiří Král.

V roce 1994 odešel do důchodu a začal se věnovat kronice města Mladá Boleslav, kterou dělal až do roku 2013. „Psal jsem ji nejprve ručně, pak na psacím stroji, dcera později mé texty přepisovala na počítači. Věnoval jsem se kultuře, školství, dopravě i mimořádným událostem. Nezapomínal jsem ani na osobní jubilea občanů,“ dodává pamětník.

V roce 2023 vedl rodinnou kroniku a sestavoval rodokmen. „Životní motto nemám, ale prozradím na sebe, že fandím svatému Ignáci z Loyoly. Pro jeho přísnost k sobě, důslednost, systém a řád. A pochopitelně i kvůli jeho působení mezi jezuity, jichž byl duchovním otcem. Jezuité byli v minulosti podle mne představováni jako nositelé všeho zlého. Ovšem musím připomenout, že opak je pravdou. Je tolik památek, které díky nim teď máme,“ dodává s přesvědčením Jiří Král.