Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Král (* 1967)

• narodil se 21. prosince 1967 v Ostravě, otec stavební inženýr a matka lékařka

• vystudoval gymnázium a po maturitě pracoval jako kulisák v divadle

• fingovaný pokus o sebevraždu, psychiatrická léčebna a osvobození od vojenské služby

• kontakty s disentem, psaní, rozmnožování a distribuce samizdatu

• sledován a opakovaně vyslýchán Státní bezpečností

• výjezdy na undergroundové koncerty a festivaly po celé republice

• od roku 1988 pravidelná setkání disidentů u Dolores Šavrdové

• leden 1989 – podpis Charty 77, sledování a výslechy StB, trestní stíhání

• po listopadu 1989 práce novináře pro Moravskoslezský den, Český deník, Lidové noviny

„Pamatuji si, jak nám v roce sedmdesát sedm ve škole vykládali o Chartě. ‚Děti, chodíte ze školy po Leninově třídě. Tam je přece knihkupectví a obchod Dílo,‘ rozumovala soudružka učitelka. ‚A představte si, že jsou lidé, kteří tvrdí, že se nesmí psát knížky a že se nesmí malovat. Vy ale v tom knihkupectví přece vidíte tu spoustu knih. A v tom Díle zase visí obrazy. Takže to není vůbec žádná pravda, co ti lidé říkají.‘ To si pamatuji dodnes. Už tehdy mi bylo jasné, že nám lžou. Ta lež byla zřetelná. Tu přednášku bych dokázal zrekonstruovat úplně přesně. Kdybych psal scénář pro nějaký film z té doby, tak to tam klidně vrznu.“

Na společenstvu

Výčep v přízemí, výčep v patře, schodiště, spousta místností a k tomu ještě ohromná zahrada. Také s výčepem. Chlapi ze všech koutů Československa, nejrůznějšího původu a nářečí, všichni ovšem s černou linkou kolem obočí. Ta je spojovala jako cejch. Horníci, kteří každou chvíli byli v sobě. Půllitry létaly a v chodbě pod schody se válela svalnatá těla. To byla hospoda Na společenstvu v Ostravě. Hospoda známá daleko za hranicemi města. Slavná knajpa, do které se ale každý jen tak neodvážil.

Jan Král měl vlasy na ramena, na nose kulaté brejličky a byl v té hospodě jako doma. Stejně tak i další máničky. Ne že by se horníků nebál. Měl z nich respekt hraničící se strachem, ovšem „Spolek“, to byla centrála. Kdo chtěl v Ostravě žít s prstem na tepu doby, ten na „Spolek“ v Nádražní ulici prostě chodit musel. Chodili tam horníci, chodili tam kulisáci z divadla, mladí intelektuálové, muzikanti, dělníci z železáren, studenti.

A všichni pili pivo, rum a borovičku, vodku nebo režnou, každý podle svého gusta, podle nářečí a původu. Desítka za korunu sedmdesát, dvanáctka za dvě osmdesát. Cigarety startky za čtyři kačky. Pro všechny stejně. Každý pil a kouřil u svého stolu, ve své extrovně, máničky společně, horníci pospolu, všichni se svými. A dost často se to promíchalo, jako ostatně skoro všechno v celém tomhle městě, do kterého se hned tak každý neodvážil.

„Byla tam místnost, do které chodívaly máničky, a když někdo neměl na pivo, tak mu ho koupil někdo jiný a on to vrátil, až bral výplatu. Dvacet korun byla závratná suma. A hodně se tam hrály kostky,“ vzpomíná na „Spolek“ osmdesátých let Jan Král.

Synci pod haldami

V Ostravě se sice narodil, ale skutečnou Ostravu začal Jan Král poznávat až někdy ve dvanácti čtrnácti letech. Z nově vystavěné, socialisticko-realistické Poruby s prostornými dvory plnými dětí se tehdy přestěhoval do Muglinova na slezském břehu řeky Ostravice. Otec tam vybudoval rodinný domek a pamětník na prahu puberty objevil město, o kterém do té doby neměl ani tušení.

Koncem sedmdesátých let se ve slezské Ostravě ještě topilo v kamnech, ve kterých hořel hornický deputát, a z komínů se valil žlutý sirný dým. V tom dýmu se nad střechami domů vznášely vozíky lanové dráhy přepravující hlušinu na ostravské haldy a na těch haldách se Jan Král proháněl v partě synků z hornických rodin.

„Velká část těch kluků už měla otce mrtvé. Zavalilo je to na šachtě,“ vypráví. „Další tátové mých spolužáků byli čtyřicetileté trosky. Jen se tak ploužili, jak byli sedření, měli nejrůznější nemoci, zaprášené plíce a odrovnané ruce od té strašné dřiny v dole. To jsem tenkrát celkem zíral. O těch lidech jsem nic nevěděl. Soudružka ve škole nám o nich neřekla.“

Začalo to ještě v Porubě, když učitelka dětem vyprávěla o Chartě 77, o knihkupectví plném knih, o Díle s obrazy na Leninově třídě. Janu Královi bylo teprve deset let, přesto začínal chápat, že tady něco nehraje, že si soudružka nejspíš vymýšlí. Zmordovaní tátové spolužáků a smradlavé město pod haldami byli pak jasnou zprávou o skutečné realitě ocelového srdce socialistického Československa. Aniž by Jan Král dokázal dnes přesně popsat, kdy to přesně nastalo, už jako chlapec prostě věděl, že žije ve společnosti založené na lži.

Ze základní školy nastoupil na gymnázium v centru města. Do školy chodil po lávce přes Ostravici, ve které se valila černá voda, tekuté bahno. Nebo jezdil narvanými páchnoucími autobusy plnými šedivých lidí.

Na gymnáziu však poznal nové spolužáky. Jejich starší bratři měli vlasy po límec a poslouchali bigbít. Black Sabbath, Led Zeppelin, AC/DC. „To byl nářez, ze kterého šla obrovská energie a svoboda. Muzika ze světa, který byl jiný než ten náš,“ vzpomíná Jan Král. K tomu noviny a časopisy z roku 1968, knížky na indexu v tátově knihovně a debaty u prvních piv v ostravských hospodách včetně slavného „Spolku“. „A taky české kapely. Pražský výběr, Jasná páka, Visací zámek, Žabí hlen.“

Ostrovem svobody byla pro ostravské kluky tribuna stadionu na Bazalech. V nejslavnější éře Baníku chodily tehdy na fotbal desítky tisíc lidí. „Crvena zvezda Bělehrad, Ferencváros Budapešť, Bayern Mnichov,“ jmenuje pamětník slavné kluby. „V kotli na Bazalech lítaly kelímky s pivem. Tam jsme mohli zpívat a křičet, co jsme chtěli. Tam byli všichni spolu s modrobílými šálami kolem krku.“

PL Opava

Seděl v sanitce se zápěstím omotaným obvazy, jelo se do blázince v Opavě a věděl, že má vyhráno. Strávit dva roky v komunistické armádě bylo něco nepředstavitelného. Recept na modrou knížku znaly v hospodě na „Spolku“ všechny máničky a odpor k vojně byl silnější než strach z podříznuté žíly a uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny. Košile s logem „PL Opava“ byla trofejí ohromné ceny, která na „Spolku“ vzbuzovala respekt a vážnost. „Ta košile byla opravdový odznak undergroundu.“

Předstíraný pokus o sebevraždu byl nejvyšším a nejodvážnějším stupněm odporu k armádě, jakého bylo možné dosáhnout. Jan Král si pořezal žíly a kamarád zavolal záchranku. Přesně tak, jak to na „Spolku“ slýchali, že se to má dělat. Sanitkou se jelo nejdříve na záchytku a potom do nemocnice na Fifejdách, kde měl právě službu doktor Kozár, ochránce ostravských mániček. „Když někdo předstírá, že je duševně nemocný, je to důkaz, že skutečně není v pořádku, a nemá na vojně co dělat,“ říkával Kozár a psal jedno doporučení na modrou knížku za druhým.

O fingované sebevraždě však Jan Král hovoří jen proto, že jsem ho o to několikrát požádal. Nemá to téma rád. Jako by se za ně styděl. „Dnes už to působí naprosto nepatřičně. Co bylo tenkrát normální, jeví se teď jako něco nepředstavitelného,“ vysvětluje.

Vzpomíná ovšem, že ve svém okolí neznal nikoho, kdo by na vojnu narukoval a celou dobu tam vydržel. Kdo neměl odvahu říznout se do zápěstí, šel na to jinak. Vypráví o kamarádovi, který pod sebe v kasárnách močil tak dlouho, dokud v léčebně neskončil také. „Ty vole, Honzo, tohle já nedokážu,“ říkal jiný známý, když byl pamětníka v opavském blázinci navštívit. Aby se vyhnul vojně, utekl do ciziny a dodnes žije ve Spojených státech amerických.

Signatář Charty 77 Ivo Mludek z Opavy je pouze o něco starší než Jan Král. A přestože jejich život i postoje si byly v první polovině osmdesátých let velmi blízké, Ivo Mludek patří k těm, kteří si dva roky vojny odkroutili celé. Ve svém příběhu pro Paměť národa vypráví, jak se to stalo.

„Dodnes nezapomenu na ten pocit beznaděje, když jsem vešel do kasáren. Už mne měli v hrsti, už jsem nebyl svým pánem a to bylo strašné,“ říká Ivo Mludek. „Všude plno lidí, řev a hulákání. Přinutili nás svléknout civil, který okamžitě někam zmizel, a dostali jsme modré tepláky. Vystříhali nás dohola a už jsem stál v davu vystrašených lidí, kteří vypadali všichni stejně. Byl jsem si jistý, že tohle nemůžu zvládnout, ty dva roky. Co to bude? Co tu budu dělat? Co se bude se mnou dít?“

Nástup do základní vojenské služby vnímal Ivo Mludek jako své velké selhání. Před maturitou na Střední ekonomické škole v Opavě si byl totiž jistý, že zná fintu, „jak s vojnou vydrbat“. Kdo šel tenkrát pracovat třeba k železnici, toho místo dvou let čekalo jen pět měsíců. Byl si proto jistý, že práce posunovače problém s vojnou vyřeší. Jenže nebylo tomu tak. Nevšiml si totiž nového nařízení, podle kterého lidi s maturitou nesměli k posunovačům brát. A tak narukoval...

Návrat domů byl vysvobozením. V břeclavských kasárnách definitivně pochopil, jak zrůdně se komunistický režim chová a jak láme lidské charaktery. Dva roky vojenské služby byly součástí systému a šikana mezi vojáky, se kterou se tam denně setkával, dělala z mladých mužů poslušné ovce, jednající přesně tak, jak to režim vyžadoval.

Chartistou

„Tady ti ostravští estébáci byli takoví víc od rány. Ovšem v souvislosti s mými kontakty na disidenty z jižní Moravy mne jezdilo vyslýchat také StB z Brna. Byli to takoví třicetiletí hoši v džínách s delšími vlasy. K nim byste si v hospodě na pivo klidně přisedl a tím byli mnohem nebezpečnější. Snažili se dát výslechu punc předstírané zákonnosti. Poučili vás o vašich právech a tak dále, prostě snažili se, aby to vypadalo jako co nejvíce zákonné. Zatímco ti Ostraváci ne. Ti na vás rovnou řvali. Ti z Brna byli ale velmi distingovaní a jakoby přátelští. Byli mnohem chytřejší ti z toho jihu než ti ze severu.“

Po maturitě nastoupil Jan Král do Divadla Zdeňka Nejedlého jako kulisák. Nafasoval plášť, kladivo, hřebíky a začal stloukat kulisy. Dílna kulisáků ostravského divadla byla snad tím nejsvobodnějším prostředím, které si v té době lze představit.

Tady si nikdo nebral servítky, tady se mluvilo na rovinu a slova „komunista“ nebo „socialismus“ tu fungovala jako rudý hadr na býka. Jan Král dodnes vzpomíná na staré chlapy, syny sedláků, a na vyprávění, jak s jejich otci bolševici zatočili, když je nazvali kulaky, sebrali jim pole a zavřeli je do pracovních lágrů. „Vyslovil jsi jméno Husák a už letělo kladivo,“ usmívá se s nadsázkou.

Když akce „modrá knížka“ skončila a hrozba vojny byla zažehnána, začalo pamětníkovi naplno to období svobody v nesvobodě, o kterém disidenti často vyprávějí. Městský byt v menším starém činžáku v Ostravě-Kunčičkách neměl sice koupelnu s teplou vodou, topilo se v kamnech a v zimě táhlo všemi škvírami, ovšem nájem vyšel na pár korun a pamětníkovi byl „královskou“ rezidencí.

Pokud nebyla o víkendu práce v divadle a především v době letních prázdnin, vyjížděl na undergroundové koncerty po celé republice. Na koncertech v zapadlých vesnicích, ve stodolách a v hospodských sálech poznával další lidi z disentu a potkal se tam také s ikonou českého undergroundu Ivanem Martinem Jirousem. Jeho odhodlání nespolupracovat se zlem za žádnou cenu pamětníkovi imponuje dodnes.

Koncerty, které často končily zátahem Veřejné bezpečnosti, kontakty s chartisty i aktivní účast při výrobě a distribuci samizdatu vedly nevyhnutelně k tomu, že se Jan Král dostal na seznam lidí pod permanentním dozorem Státní bezpečnosti. Armáda estébáků a jejich spolupracovníků byla tou dobou ohromná a kulisák z Ostravy odhodlaný neustoupit zlu je měl neustále za zády.

Zatýkali ho na ulici, v práci nebo doma. Do schránky dostával písemná předvolání „k podání vysvětlení“, a když odcházel k výslechům, nikdy nevěděl, zda se vrátí za hodinu, nebo třeba za dva roky. Strach z vězení byl permanentní. „Myslel jsem si, že se tady režim nikdy nezmění. Vůbec jsem si to nedokázal představit. Výměna prezidenta Svobody za Husáka byla jedinou politickou změnou během dvaceti let a lidé mé generace nic jiného než beznaděj a buzeraci nezažili,“ vzpomíná.

Často tehdy přemítal o emigraci. Vykašlat se na všechno, prostě zdrhnout a žít normální život někde ve svobodné zemi. Myšlenky na útěk za hranice přicházely denně a dlouhé noci se pamětníkovi honily hlavou. Přesto zůstal a v lednu 1989 podepsal prohlášení Charty 77. V bytě paní Dolores, vdovy po ostravském disidentovi Jaromíru Šavrdovi, připojil svůj podpis pod formulaci, že souhlasí s textem z ledna 1977, a předal ten papír mluvčímu Charty 77 Tomáši Hradílkovi.

Útok na státní orgán

„Když potom pokračovaly výslechy, nechodil jsem už na Státní bezpečnost, ale na kriminálku v ulici Na Hradbách. Jako normální kriminálník. Měli to tak různě rozlišené. Samozřejmě o tom vysílala Svobodná Evropa a ten kriminalista se jmenoval kapitán Vojvoda a říkal mi: ‚Pane Král, já samozřejmě nevím, kdo to na tu Svobodnou Evropu dává, ale představte si, že nade mnou jsou krajské orgány strany, městské orgány strany… Kdybyste tam příště nedávali to moje jméno.‘ Takže oni měli někdy větší strach z nás než my z nich.“

Krátce po podpisu Charty 77 zadržela Státní bezpečnost Jana Krále, když nesl v tašce petici za propuštění Václava Havla. V té době byl Havel ve vězení kvůli účasti na shromáždění k uctění památky Jana Palacha. Událost odstartovala mohutné protesty na Václavském náměstí známé jako Palachův týden a Československem kolovala výzva k jeho propuštění na svobodu.

Za šíření petice byl Jan Král obviněn ze „schvalování trestného činu“ a „útoku na státní orgán“. Obvinění byla sice absurdní, protože z dnešního pohledu normální a regulérní petici označila tehdy komunistická policie jako „útok“, ovšem pamětníkovi hrozilo vězení. „Jendo, zase o tobě hlásili na Svobodné Evropě. To je skvělé, jsi borec,“ plácali kulisáka vrátní v divadle. Jenže jemu to skvělé nepřipadalo. „Do vězení se mi nechtělo. Vězení jsem se bál jako každý. Kdo říká, že se nebál, ten pořádně kecá.“

Samizdatový zpravodaj Infoch přinášel jednoduchá sdělení Charty 77. Vycházely v něm dokumenty Charty 77 a přinášel také zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Šlo vlastně o zpravodajství o tom, kde koho estébáci zatkli, koho začali stíhat, kdo dostal jaké tresty, kdo byl naopak osvobozený a podobně. Jan Král Infochy rozmnožoval a po svém obvinění se také sám dostal do jejich obsahu.

„Vycházelo to jednou měsíčně. Někdy možná častěji,“ popisuje Infoch. „Z Prahy jsme dostávali blány, na kterých už byly texty napsané, a naším úkolem bylo dát to do rámečku a namnožit na co největší množství. Měli jsme adresy, třeba někam do Znojma, na jižní Moravu, a tam jsme posílali už hotové výtisky.“

Takzvané blány byly koncem osmdesátých let nejdostupnější technologií, kterou opozice šířila samizdatový tisk. Primitivní množící nástroj spočíval v dřevěném rámečku vyplněném skleněnou tabulkou. Blána, do které byly psacím strojem vyražené texty, se připínáčky připevnila na rámeček a tiskařská barva se pak z plátna přes blánu válečkem nanášela na papír. Tak bylo možné množit jednu stránku po druhé.

Kde jsou ti fízlové?

V pátek 17. listopadu 1989 přišel Jan Král večer domů z divadla a pustil si Svobodnou Evropu. „Už tam hlásili, že v Praze zmlátili nějaké svazáky, kteří pořádali pochod z Albertova. Takže jsem usínal s takovým lehkým pocitem zadostiučinění, že už nemlátí pořád jenom nás. A že už také někdo jiný pozná, co jsou ti komunisté zač. Dobře se mi usínalo. To si pamatuji.“

Jenže druhý den ráno, v sobotu, už to tak vesele nevypadalo. Začala se šířit zvěst o tom, že na Národní třídě zemřel student Martin Šmíd. Jan Král vypráví, že člověka toho jména znal, patřil k nezávislému sdružení jménem Mírový klub Johna Lennona, a tak si byl téměř jistý, že to musí být on. „To už mi teda trochu zatrnulo, že zabili člověka, kterého znám, že je po smrti. Potom se naštěstí ukázalo, že to nebyla pravda…“

Spolu s dalšími lidmi z Ostravy se Jan Král domluvil, že v pondělí 20. listopadu 1989 půjdou na náměstí Lidových milicí v centru města a uspořádají tam shromáždění. Dnes o tom dni vypráví a nostalgie je v těch slovech patrná.

„Vzal jsem si čepici zmijovku, omotal jsem se šálou, jako bych byl z Islámského státu, šel jsem na tramvaj a čekal, že mě zase seberou. Jenže jel jsem tou tramvají a nic. Nikdo mě nikam netahal, jak to estébáci normálně dělali. Vystoupil jsem tedy na Smetanově náměstí, šel jsem na to náměstí Lidových milicí, pořád jsem se ohlížel a pořád nic. Sakra, kde jsou ti fízlové?“ říkal si Jan Král, když viděl, jak se na náměstí shromažďují lidé.

„Z náměstí se šlo k divadlu a vtom jsem je uviděl. Soudruzi postávali na rohu, já jsem je pozoroval, ty policajty v civilu, a nijak jsem se neangažoval. A oni také nic. Neudělali nic. Potom ještě 22. listopadu byli pro mne v divadle, ale to už jsem jim utekl. A tím byla má setkávání s StB a režimem jednou provždy ukončena.“