Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Král (* 1944)

• narozen 9. září 1944 v Českém Brodě

• pocházel ze selské rodiny

• během kolektivizace bylo rodinné hospodářství zestátněno

• na podzim roku 1951 rodinu vystěhovali do nedalekých Rostoklat

• otec František Král byl nucen na jejich bývalém statku pracovat

• za svůj třídní původ čelil pamětník šikaně ve škole

• vyučil se zedníkem a večerně absolvoval stavební průmyslovku

• po roce 1989 se rodině hospodářství vrátilo v restituci

Příběhem bezostyšné lidské bezohlednosti je životní zkušenost Jana Krále, který stejně jako mnoho jiných sdílel osud perzekvovaných sedláků v padesátých letech. Zážitek z dětských let, kdy spolu se svou rodinou přišel zásahem zločinného komunistického režimu o rodný dům, se mu vryl do paměti na celý život.

Jan Král se narodil 9. září 1944 v Českém Brodě na rozlehlém rodinném statku jako prostřední ze tří dětí. Rodiče se vzali v průběhu války roku 1940. Otec František, který byl na rozlehlém statku hospodářem, zde zaměstnával kočího a dojičku. Spokojeně zde žili a hospodařili.

Vystěhováni do Rostoklat 

Situace se radikálně změnila po roce 1948, kdy komunisté provedli puč a byl nastolen totalitní režim. Statkáři se stali nepřítelem proletariátu a po vzoru kulaků v Sovětském svazu měli být zlikvidováni. To se nevyhnulo ani Královým. V lednu roku 1951 byla na statek uvalena tzv. nucená správa a Královi byli vyrozuměni o tom, že je nežádoucí, aby statek využívali jako své bydliště. Následovaly četné návštěvy Státní bezpečnosti a na podzim 1951 byla rodina nucena přestěhovat se do přiděleného bytu v Rostoklatech.

Byt byl naprosto nevyhovující, chybělo mu i sociální zařízení. Na chodbě byla pouze výlevka se studenou vodu. Otec nesl zabavení hospodářství velice těžce, o to hůř, že musel na statku zůstat jako zaměstnanec a viděl, jak špatně je s ním zacházeno. Na statku bylo naprosto běžné, že zaměstnanci, kteří byli členy KSČ, si připisovali více práce, než kolik skutečně udělali, a bylo jim to tolerováno. V té době bylo Janovi sedm a půl roku. V Rostoklatech to neměl jednoduché, obyvatelé měli k bývalým statkářům silný odpor a rodiče dokonce dětem zakazovali, aby k sobě malého Jana zvaly. Šikana ze strany režimu nepřestala ani zde. Když se Janův starší bratr Václav po absolvování základní školy s vynikajícím prospěchem dostal na střední školu, postaral se místní stranický funkcionář, aby bylo přijetí zrušeno.

V nedalekých Úvalech se nacházel tehdy již vyvlastněný zájezdní hostinec, který patříval příbuzným Králových. Zde objevila Janova maminka prostory bývalé sběrny surovin, které mohly její rodině posloužit jako důstojnější obydlí než rostoklatský byt. Po večerech pak byt opravovala společně se zedníkem, aby se po půl roce mohli konečně přestěhovat. Jan musel v polovině sedmé třídy nastoupit do nové školy. I zde pociťoval nenávist od spolužáků a Janovi prý často nadávali do kulaků. Zdravotní stav otce se bohužel začal rapidně zhoršovat a Jan ve svých třinácti a půl letech o otce přišel.

Prodíral se kolonami tanků

Ředitelem úvalské školy byl „svazák“ Drábek, který byl přímo zasedlý na lidi s nevyhovujícím původem. Zřejmě i proto rozhodla komise na pracovním úřadě, kam byl Jan po ukončení základní školy poslán, že doplní stavy místního zemědělského družstva, místo aby dál studoval. To už bylo na maminku Vlastu příliš. Synovu umístěnku odmítla a u komise si vynutila, že bude moci jít na zednické učiliště. Jan se úspěšně vyučil, poté pět let večerně studoval průmyslovou stavební střední školu. V kariérním žebříčku se dostal až na hlavního stavbyvedoucího u stavebního podniku, což bylo nejvyšší možné dosažitelné místo bez členství ve straně. Do KSČ ho mnohokrát zvali, ale nikdy do strany nevstoupil. V této době se seznámil s Irenou, současnou manželkou, se kterou má tři děti.

V průběhu let se režim měnil. Postupná demokratizace, tzv. pražské jaro, skončila v noci na 21. srpna 1968. Do země vpadla vojska Varšavské smlouvy a začala dvacet let trvající okupace. Když Jan Král vytáhl ráno 21. srpna rolety, zjistil, že mu před domem projíždí maďarská bojová vozidla. Jako stavbyvedoucí si nemohl dovolit nejít do práce, a tak se vydal po silnici do Kunratic. Cestou se prodíral kolonami tanků a v práci pochopitelně nikoho nenašel. Část jeho spolupracovníků, která protestovala proti režimu, se na pár týdnů ztratila, a poté se vrátili jako zničení lidé, kteří ztratili veškeré iluze. Když byl později dotazován, zda souhlasí se vstupem vojsk do republiky, řekl, že to šlo řešit jinými způsoby. Žádné problémy mu to ale nepřineslo.

Zpátky k rodinnému řemeslu

Po roce 1989, kdy proběhla sametová revoluce, zažádala rodina v restitucích o českobrodský statek, který jim byl vydán. Za komunistického režimu byl objekt využíván jako internátní ubytovna pro žákyně místní střední školy a po přestavbách už nebylo možné používat ho k zemědělským účelům. Ačkoli Královi nabídli škole možnost pokračovat ve využívání budov i po revoluci, nebyl ze strany této instituce již o statek zájem. Komplex byl tedy pronajímán podnikateli, který se časem ovšem projevil jako nespolehlivý. Statku se tedy ujala rodina a mladší ze dvou Janových synů jej využívá jako prostory pro podnikání ve stavebnictví.

Jan Král začal po revoluci v 53 letech se třemi dalšími přáteli podnikat v oblasti stavebnictví. Společníci však odmítali reinvestovat vydělané peníze do firmy, a tak se časem rozešli. Jan pak začal podnikat sám, přičemž mu jeho žena dělala účetní. Takhle pracoval až do roku 2014, kdy definitivně odešel do důchodu.

Za zmínku stojí i statek v Břežanech, který byl restituován Janovou manželkou po jejích předcích. Jan se rozhodl zde hospodařit a dlouhou dobu to také úspěšně činil. Ráno vstával v půl čtvrté, aby dal najíst kravám, a večer po práci chodil pracovat na pole. V současnosti na statku žije druhý z Janových synů, který zde pokračuje v zemědělské činnosti. Královi se tedy nakonec po čtyřiceti letech perzekucí konečně mohli vrátit ke své tradiční rodinné živnosti.