Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerhard Krakl (* 1940)

• narozen 14. února 1940 v Nejdku

• žil v Abertamech

• pochází z německy mluvící rodiny

• otec Johann Krakl provozoval rukavičkářskou dílnu

• Kraklovi nebyli vysídleni a po válce zůstali v Abertamech

• matka Emma Kraklová několik let pracovala v Jáchymovských dolech

• celý život pracoval v rukavičkářském podniku

• působil jako mezinárodní rozhodčí skoků na lyžích

• v letech 1992–1999 působil jako ředitel rukavičkářské továrny v Abertamech

• v roce 2022 žil v Karlových Varech

Když skončila válka, bylo Gerhardu Kraklovi pět let. Ačkoli otci Johannovi se samotný odsun kvůli nepostradatelné odbornosti vyhnul, přišel v roce 1945 o svou rukavičkářskou firmu v krušnohorských Abertamech.

Vedle hrozby odsunu Kraklovi coby německá rodina po druhé světové válce čelili řadě dalších perzekučních opatření, ačkoli o politiku se nikdy příliš nezajímali. Na veřejnosti museli nosit bílou pásku. Pamětník doplňuje: „My děti ne, ale rodiče ano. A nesměli jsme chodit po chodníku, ale jen po silnici.“ Dále museli úřadům odevzdat také lyže, známky či rádia, i když z dětské perspektivy Gerhard Krakl nevnímal, že by jejich život byl nějak zvlášť těžký.

Pamětníkovým prarodičům, kteří bydleli v nedalekém Jáchymově, se odsun nevyhnul. Nakonec se usadili v Lipsku. Gerhard se s nimi znovu setkal až v roce 1960. Místní obyvatelé pochopitelně nesli odsun těžce a mnozí doufali, že neodjíždějí natrvalo. Nákladní vozy je nejprve vozily do lágrů v Nejdku a Staré Roli, poté čekali na vlak dále do Německa. Pamětník dodává: „Dobrovolně nechtěl nikdo. I ti, co museli do odsunu, počítali s tím, že se vrátí. Proto se po barácích našlo spoustu schovaných věcí.“

Rodiče pamětníkovi o událostech kolem takzvaného divokého odsunu nic nevyprávěli. Vzpomíná jen, že na Prvního máje 1946 z náměstí zmizel prapor. Úřady z toho podezřívaly německé obyvatele a místní nahnaly na fotbalové hřiště. Jejich domy tak zůstaly otevřené pro možné prohlídky či rabování. „Nakonec se zjistilo, že prapor ukradl Čech.“

Nebyly to však jediné projevy násilí v okolí. Od roku 2012 je na hřbitově v Abertamech umístěn pomník, který připomíná zavraždění 16 obyvatel obce. V češtině a němčině na něm stojí: „Na památku obětem násilí z roku 1945, tří žen a třinácti mužů z Abertam, a všech těch, kteří zemřeli později na následky represálií. Requiescat in pace.“

Rukavice, kam se podíváš

Gerhard Krakl se narodil 14. února 1940 v Nejdku. Podle něj sahají kořeny německé rodiny v regionu až do roku 1700. Domovské Abertamy byly původně hornickou vesnicí, kde se těžilo stříbro. V roce 1850 zde Adalbert Eberhart založil firmu na výrobu rukavic, která se zde postupně rozšířila. Dědeček Gerharda Krakla Johann svou rukavičkářskou firmu v obci otevřel v roce 1892, a to přímo v domě, kde pak Gerhard Krakl s rodiči a mladší sestrou bydleli.

„V Abertamech se během první republiky všechno odvíjelo od rukavic. Nejvíc rukavic se vyrobilo v roce 1937, kdy tady bylo asi 11 tisíc zaměstnanců a vyrobilo se asi šest a půl milionu párů,“ líčí Gerhard Krakl. Tehdy se zboží vyrábělo převážně na vývoz do USA a různých evropských zemí. V Abertamech v té době také působilo přes 30 rukavičkářských firem. Konjunkturu však přerušila druhá světová válka, po níž osudy německých obyvatel obce poznamenal nucený odsun i likvidace německých firem.

Maminka byla kuchařka, ale musela čistit uran

Když v roce 1946 Gerhard nastoupil v Abertamech do první třídy, ještě neuměl česky. Třídní učitel s nimi německy už nemluvil a malý Gerhard v první třídě z českého jazyka ještě nedostal známku. „Ve druhé třídě už jsem měl dvojku,“ dodává. Rodiče se česky také naučili, jen babička, která s nimi bydlela a vypomáhala v domácnosti, už nikoli.

Po válce přišli Kraklovi také o dům, který do vlastnictví převzaly Jáchymovské doly. Rodina tam sice mohla zůstat, ale maminka Emma Kraklová, která se vyučila kuchařkou, kvůli tomu musela začít pracovat v Jáchymovských dolech. Až do roku 1962 čistila uranovou rudu na dole Eliáš. Po odchodu z této rizikové práce nastoupila do expedice rukavičkářského závodu.

Po zestátnění rukavičkářských firem v roce 1948 výroba v obci nadále zůstala a stále se vyrábělo i na vývoz, ale řízení přešlo pod Rukavičkářské závody Dobříš, které byly zodpovědné za veškerý prodej. Odvětví se po odsunu také potýkalo s odlivem zkušených pracovníků. Do regionu se po válce stěhovali například Němci ze Slovenska, a to hlavně v souvislosti s Jáchymovskými doly. Rozvoj pásové a strojové výroby v rukavičkářství usnadnil zaškolení čerstvé pracovní síly.

Jako rozhodčí se dostal do Švýcarska

Gerhard Krakl se stejně jako jeho otec i dědeček vyučil rukavičkářem a po návratu domů z vojny v roce 1962 znovu nastoupil do rukavičkářského závodu, kde si vyzkoušel řadu funkcí – od skladníka, kvalitáře po vedoucího výroby a vrchního mistra. Vedle práce se začal věnovat také lyžařským závodům. „Jednou z podmínek, když mě ředitel dal do skladu usní, bylo, abych pracoval v tělovýchovné jednotě. Takže jsem se dostal k lyžování ne jako lyžař, ale jako funkcionář,“ vzpomíná Gerhard Krakl.

Postupně se vypracoval až na mezinárodního rozhodčího skokanských závodů, pravidelně jezdil na závody do Tater, východoněmeckého Oberwiesenthalu a v roce 1988 se vydal i na týdenní turné do Švýcarska. Zájem Státní bezpečnosti v souvislosti s častějšími výjezdy do zahraničí zaznamenal pouze jednou. „Jednou jsem jel do Německa na návštěvu ke strejdovi a ptali se mě, kdy pojedu. Pak jsem jel o týden později a u strejdy už se byli ptát, jestli jsem tam,“ říká pamětník.

Maminka plakala štěstím, že neemigroval

V srpnu 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, byl Gerhard Krakl na dovolené v Rumunsku a Bulharsku a kvůli okupaci Československa se jejich zájezd změnil ve zdlouhavou anabázi. Zůstali v Rumunsku o dva týdny déle, než se vedoucímu zájezdu podařilo sehnat vagón, který pak polská souprava odvezla do Bratislavy. Několik členů výpravy se zpět do Čech nevrátilo, uchýlili se na německé velvyslanectví v Rumunsku.

Podobné obavy měli i rodiče Gerharda Krakla. „Při příjezdu do Karlových Varů jsem potkal mámu. Ta tam začala brečet: ‚Já jsem věděla, že nás neopustíš, já věděla, že se k nám vrátíš.‘ Ale já si říkal: ‚Sám, co tady budu dělat sám? Rodinu mám v Abertamech, tak jedu domů,‘“ uvádí pamětník.

Z krachu rukavičkářství má pocit zmaru

Události listopadu 1989 do rukavičkářských dílen bezprostředně nedolehly. „V rukavičkárně se pracovalo v klidu, vůbec nic se tam nedělo,“ poznamenává Gerhard Krakl. Ředitel podle něj nevěděl, na kterou stranu se přidat. V roce 1992 se pamětník sám stal ředitelem závodu, na což byl náležitě hrdý také jeho otec, který zemřel až o dva roky později.

Gerhard Krakl podnik řídil šest let až do jeho uzavření na konci roku 1998. „Byl jsem tam ještě o měsíc déle, až do ledna 1999,“ říká. Z Abertam se do Dobříše stěhovaly všechny stroje, kůže, zařízení, vše ostatní se postupně rozkradlo nebo zchátralo. Pamětník má z úpadku závodu a celého řemesla pocit zmaru: „Už jsem tam víckrát nešel,“ dodává a diví se, jak továrna zarostla. Italský vlastník žádnou aktivitu kolem podniku nevyvíjel. „Je to věčná škoda. Co se týče rukavic, to je konec, to už v Abertamech nikdo nedá dohromady,“ lituje Gerhard Krakl, který v době natáčení vzpomínek pro Paměť národa v roce 2022 žil v Karlových Varech. V Abertamech dnes připomíná slávu rukavičkářského řemesla muzeum.