„Otec dycky měl účel bejt prezident národně socialistický strany v exilu, a tak měl nějaký články v novinách do Ameriky a vždycky to odbíral a četl český noviny a nakonec řekl, no, bude sjezd v Paříži a mohl bych pomoct v Paříži na sjezdu, ačkoli se to potom změnilo. Bylo to v Praze, a tak sem byl rád, že jedeme jako rodina poprvé do Prahy. Sestra, já, matka a otec. Tak ten kruh se pěkně zavřel, že ten život rodičů měl takovej pěkněj konec. Tam sme poprvé potkali všechny moje příbuzný, co sem znal jen z fotografií. A taky sme potkali presidenta Havla. To bylo moc zajímavý a moc hezký. A vidět poprvé, jak to všechno vypadá. A zajet do Třebíče a vidět ty cesty a tak dále. Bylo to moc krásný. No, dostal otec vyznamenání v republice a taky tady v Kanadě za jeho práci. A dost brzy (po příjezdu do Kanady – pozn. M. Č.) se rodiče zajímali vo společnost tady ve Vancouveru. Profesory jiný na univerzitě, kruhy gourmet. Jejich život se změnil za kanadskej život. I když pořád milovali český národ a českou zem, matka nakonec řekla, když přijeli sme domů do Vancouveru, že je ráda, že je doma.“
„Otec jel do Nanaima, to je místo tady blízko, kde studovali ekologii, a jeho student byl Dieter Müller. Otec si ho vážil jako syna. ‚Tady ten člověk je významnej a je to vopravdu jako můj syn.‘ Vychovával ho v lesnictví a ekologii. No, já jsem ho potkal několikrát. Když jsme byli v té boudě, kde jsme byli v létě, kde študoval tu ekologii a pracoval. Pan Müller a jeho paní šli se vykoupat večer. Tam bylo malý jezero. Jejich děti seděly na klíně u matky a plakaly trochu. A vona je objímala a dávala jim pusinku. A zavolala mě a řekla: ‚Vláďo, kdyby někdo mně řekl v tom koncentráku, že budu objímat německý děti, tak bych jim řekla, že se zbláznili.‘ Já vo tom mluvím jen proto, že je to zajímavý, že ty rodiče byli vopravdu skrz těžký doby v koncentráku a tak dále, ale neměli v nich takovou hroznou zlost. A nenaučili mě nenávidět lidi, i když měli takový zlý zkušenosti. A jsem vděčnej.“
„Tak sem vždycky měl vztah k českým lidem, protože rodiče je měli kolem nich pořád. A když jsem jel do České republiky poprvé, takovejch 1990 když byla ta sametová revoluce, tak to mně votevřelo voči, že každej Čech není možná můj příbuzen, moje DNA nebo tak, ale bylo to zajímavý zešířit první dojmy, kdo je Čech a tak dále. No, otec byl takovej vlastenec, že. Vždycky vypravoval, jak Češi sou ohromný lidi, a tak jsem vždycky byl hrdej, že sem Čech. Dyž sem přijel do Čechách, tak sem se naučil, že Češi jsou jako jiní lidi. Některý, co jsou ohromný, a některý, co mají jiný názory. Tak to bylo pro mě zajímavý slyšet, že český národ je tak ohromnej, ale když sem do toho vstoupnul, tak sem viděl, že to je národ jako každej národ. Že má ohromný výhody, ohromná karakteristický věci, nač sme hrdí. A na druhé straně jiný, nač nejsem tak hrdej. To se taky najde v Kanadě.“
Vladimír Krajina se narodil 15. prosince 1947 v Praze. Jeho téměř veškerý dosavadní život se ale odehrával v Kanadě. Z Československa byl totiž odnesen jako osmiměsíční miminko. Přesto si po léta zachoval jazyk i vědomí češství a vztah k české kultuře. Vladimír pochází z výjimečné rodiny: jeho otec profesor Krajina byl vedoucím nekomunistického odboje za války, známým přírodovědcem a po válce generálním tajemníkem národně socialistické strany. Jeho matka byla za války v Ravensbrücku a po propuštění byla uvězněna spolu se svým mužem v Terezíně. V Kanadě Vladimír úspěšně dokončil studia medicíny, založil rodinu a stal se respektovaným lékařem. V roce 2016 žije v Kanadě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
