Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Krajíčková (* 1935)

• narozena 17. července 1935 v Boskovicích

• zažila události spojené s koncem války v Boskovicích

• v roce 1954 ukončila střední pedagogickou školu

• po škole dostala umístěnku jako učitelka ve školce na Ostravsku

• v roce 1956 se vdala za skauta Pavla Krajíčka

• učila v několika školkách v okolí Boskovic

• roku 1980 odešla do invalidního důchodu

• poté šila péřové spacáky, bundy a dětské fusaky

Jako malá si myslela, že Židé nosí žlutou hvězdu jako ozdobu, bohužel ani dospělí tehdy netušili, k čemu to všechno nakonec povede.

Marie Krajíčková se narodila 17. července 1935 v Boskovicích rodičům Marii a Janovi Šedovým. Po rozvodu rodičů žila s maminkou a babičkou v malém domku v Nerudově ulici, která sousedila s židovskou čtvrtí. Babička Julie Baráková v první světové válce přišla o manžela a jako válečná vdova si přivydělávala pomocnými pracemi v židovských rodinách.

Židovská holčička z fotky

Pamětnice popisuje tehdejší židovskou čtvrť jako místo, které žilo svým vlastním životem a kam ostatní obyvatelé Boskovic neradi chodili. Její strýc František Trunda se živil jako krejčí a šil oblečení pro místní továrny nebo malé manufaktury, které vlastnili židovští majitelé. Jedním z nich byla i firma Arnold Nussbaum a Mořic Goldmann – pánská a dámská konfekce na Havlíčkově ulici v Boskovicích. Pamětnice vzpomíná na stejně starou židovskou holčičku, které strýc šil nové oblečky a na ní je zkoušel: „Jednou tam ta holčička byla, strýc ji postavil na stůl a délku jí dělal na tom stole. Poslední kabátky předtím, než je odsunuli, zkoušel strýc na mně, že jsme byly stejně veliké, vím, že jeden byl chrpově modrý a druhý byl takový zelinkavý, pamatuju si, jaký měly límečky, takový kulatý a knoflíky potažené tou stejnou látkou,“ říká Marie Krajíčková.

Hotové kabátky šla i se strýcem předat do židovské čtvrti a detailně popsala, jak vypadal dětský pokojíček, kam ji holčička pozvala, i to, jak byla vyvedená z míry, když viděla postýlku a její krásné panenky. Těžko to chápala, když sama měla jen jednu panenku, které navíc upadávala nožička. Tehdejší dětský pohled na svět dokreslují její slova: „Jak jsem byla malá, tak jsem si myslela, že ty židovské hvězdy, že to oni mají na ozdobu. Říkala jsem mamince: ‚Proč já to nemám?‘“ Dnes dodává: „To jsem netušila, co děti a tyto lidi čeká.“

V Boskovicích žila před válkou početná židovská komunita, ale v březnu roku 1942 muselo přes 400 mužů, žen a dětí nastoupit do transportů. Většinu zavraždili v koncentračních táborech a po válce se jich vrátilo jen velmi málo, uvádí se 14 přeživších. Ve dnech 80. výročí násilného odsunu židovských obyvatel proběhla v Boskovicích přednáška o osudu rodiny Goldmannových. Pamětnice v jednom obchodě zahlédla fotografie dvou dětí, nevšimla si, že je to pozvánka na přednášku, ale jednou věcí si byla naprosto jistá: „Když jsem uviděla tu holčičku, tak jsem na první pohled věděla, že jsem ji už někdy v životě znala.“ Vybavila si i to, že jméno Goldmannovi u nich v souvislosti s babičkou a její službou u židovských obyvatel občas zaznělo.

Osud rodiny Goldmannových

Gerta a Mořic Goldmannovi měli dvě děti, staršího syna Petra (1933) a mladší dceru Liannu (1936). Otec Mořic zemřel v roce 1937 na břišní tyfus a děti po něm zdědily polovinu továrny a větší obnos peněz. Matka se znovu provdala za palestinského občana Marca Aviriho a rozhodla se i s dětmi přestěhovat do Palestiny. Dětem dělal poručníka strýc Kurt Goldmann, který nesouhlasil s převodem peněz do zahraničí i proto, že by tím o velkou část financí přišli. Gerta už byla v Palestině, aby zařídila potřebné formality, ale situace se během několika měsíců v Československu pro židovské obyvatele neustále zhoršovala, až veškeré možnosti převodu peněz i odjezdu dětí byly vyčerpány. Oba sourozenci i se svými prarodiči museli nastoupit 15. března 1942 do transportu a v roce 1944 všichni zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi.

Gerta Aviri žila po válce s novou rodinou v Tel Avivu a zemřela až někdy po roce 2000. Po 80 letech se pamětnici vybavily vzpomínky na krátké setkání s malou Liannou a znovu si uvědomila, jak smutný osud potkal během druhé světové války židovské obyvatele nejen z Boskovic.

Nálet na Boskovice a konec války

Ke konci války přibývalo poplachů a rodina pamětnice měla ve sklepě vybudovaný malý úkryt se zásobami jídla, kam se schovávali v případě nebezpečí. Na zahradě vykopali díru a ukryli do ní hrnce se sádlem, protože měli strach, co se stane, až přijde fronta. V Boskovicích žádné boje naštěstí neproběhly, ale v sobotu 5. května 1945 si piloti sovětských letadel zřejmě spletli hlouček nakupujících obyvatel s ustupující německou armádou a shodili čtyři malé bomby kousek od náměstí. Tehdy zemřelo na místě šest lidí a další tři pak po převozu do nemocnice. Ten den si šla pamětnice hrát za svou kamarádkou Boženou Hubáčkovou do vily na Sušilově ulici: „Proběhla jsem kolem rezidence a po Sušilově ulici dolů a prošla jsem jejich brankou a najednou lup, lup, lup, začalo to padat, ještě jsem ani nebyla v tom domě. Kdybych bývala šla tak o tři, čtyři minuty později, tak bych tam na to místo došla taky,“ popisuje pamětnice. Zůstala ukrytá u nich ve sklepě a po dvou hodinách ji vedl pan Hubáček domů kolem místa neštěstí: „Už tam ti lidi na křižovatce nebyli, ale byly tam fleky od krve a na tom jednom místě nebyla jen krev, ale byl tam celý mozek,“ dodává pamětnice.

Prchající německá armáda za sebou nechávala vozy, koně a v Plačkově ulici v židovské čtvrti i nákladní auta plná trhavin. Při výbuchu bylo zničeno několik domů a měl takovou sílu, že dveře z jednoho náklaďáku odletěly až před jejich dům: „My jsme byli ve sklepě, ale maminka byla u těch venkovních dveří a kontrolovala, jestli někde nehoří, já jsem tam brečela, jak jsem o ni měla strach,“ vypráví pamětnice. Na vlastní oči viděla, jak se na kraji Boskovic zastavila kolona německých tanků, hlavně namířily přímo na centrum, ale naštěstí se po nějakém čase otočily a odjely. Podobný obraz se opakoval na opačné straně města, kudy prochází Hybešova ulice budovaná za protektorátu. Kousek od ní bydleli v rodinném domě příbuzní a u nich trávila pamětnice hodně času. Co jednou viděli z okna, popisuje slovy: „Po té Hybešově ulici jel jeden tank za druhým, přijely na ten nejvyšší bod a začaly se obracet těma hlavněma na Boskovice. Vypadalo to, že je chtějí celé rozstřílet. Potom se stočily, popojely kousek dál, namířily na Lipku (protější kopec) a tam to všechno vystříleli.“ Osvobození a konec války všichni společně oslavovali na náměstí, v některých domech v té době přespávali sovětští vojáci. Také u rodiny pamětnice jeden voják zůstal na noc: „Měl u sebe zbraň s tím bubínkem, dali jsme mu něco najíst, byl nesmírně unavený, tak si lehl, celou noc prospal a ráno odešel,“ popisuje pamětnice.

Co se po nás chtělo, to jsme dělali

Během krátkého období poválečné svobody se pamětnice zúčastnila několika sokolských táborů, které probíhaly o prázdninách v nedalekých Jedovnicích. Politická situace, násilné převzetí moci KSČ (Komunistická strana Československa) v roce 1948 nebylo pro mladou dívku tím, čím by se hlavně zabývala. V měšťanské škole a od roku 1950, kdy studovala střední pedagogickou školu v Boskovicích, se samozřejmě setkávala s komunistickou propagandou. Jako budoucí pedagogové museli recitovat na různých společenských akcích tzv. „agitky“. Pamětnice k tomu poznamenává: „Co se po nás chtělo, to jsme dělali, neradi, ale museli.“ Nikdy neměla svou vlastní svazáckou košili a když v roce 1954 maturovala, musela si ji půjčit od spolužačky.

První noc na Ostravsku a problémy ve školce

Po absolvování pedagogické školy dostala, tak jako většina nových učitelek, umístěnku, což znamenalo, že musí nastoupit do školky, kterou jí nadřízení vyberou. Ještě s dalšími spolužačkami z Boskovic se tak dostala na Ostravsko, konkrétně do mateřské školy na Leninově náměstí v Mariánských horách. „Maminka mně dala duchnu do krabice z lékárny, svázala provázkem a poslala to do Ostravy,“ popisuje tehdejší situaci a dodává: „První noc jsem strávila se spolužačkou v Heřmanicích v nové školce, nebylo tam nic než jedna postel, svetry jsme si daly pod hlavu a jednou pláštěnkou jsme se přikryly.“

Později bydlela v podnájmu v jednom pokoji a při neopatrné manipulaci s horkou vodou se opařila a byla jako první žena hospitalizována na novém popáleninovém centru v ostravské nemocnici. V té době už chodila se svým budoucím manželem Pavlem Krajíčkem z Boskovic. I proto se jí po roce podařilo dostat se blíž, do školky v Třebářově u Moravské Třebové. Svatbu měli v roce 1956 a o dva roky později se jim narodil syn Ivo (1958) a potom i druhý syn Zdeněk (1966). Denní dojíždění do vzdálené školky bylo hodně náročné, později však díky přímluvě známé začala učit v nedalekém Borotíně, kde se nakonec stala i ředitelkou.

Po narození prvního syna ji v Borotíně navštívili soudruzi ze školského úřadu a měli problém s tím, že ho nechali pokřtít: „Spustili tam na mě dost zhurta, já jsem jim řekla, že nemáme kde bydlet, bydlíme u maminky, to byla podmínka maminky, že nás tam nechá, když ten syn bude pokřtěný, nebyla to samozřejmě pravda. Všichni chodili do kostela, Pavel, maminka i babička, ale já jsem chodit přestala. Začala jsem, až to šlo,“ popisuje pamětnice.

Benešova legie svobody

Manžel Pavel Krajíček se brzy po válce i se svým bratrem Janem stal nadšeným skautem. Byl členem legendární družiny Modřinek, která fungovala i během války. Po roce 1948 a zákazu skautingu bratr Jan Krajíček ještě s dalšími mladými skauty a spolužáky založili v Boskovicích odbojovou skupinu s názvem Benešova legie svobody. Tiskli letáky, roznášeli je po Boskovicích, chtěli sestrojit vysílačku, plánovali ukrást zbraně ze skladu Lidových milicí a další sabotáže. V roce 1952 byli na udání jednoho z bývalých skautů Neklana Střechy všichni postupně zatčeni a souzeni za velezradu, spolčení k sabotáži a sdružování proti republice. Padlo celkem šest nepodmíněných rozsudků, z toho Jan Krajíček, který měl v té době podmínku za ilegální přechod hranice, dostal nejvíc, a to 11 měsíců.

Obsadili nás Rusi

Období konce 60. let bylo ve znamení křehké svobody, která skončila 21. srpnem 1968 a příchodem vojsk Varšavské smlouvy. V té době už pamětnice pracovala v nově postavené školce v Boskovicích, kterou měla od domu na dohled. Vzpomínala, kolik brigádnických hodin tam musela odpracovat, aby mohla nastoupit jako učitelka. Ani v období pražského jara nemohla v kolektivu učitelek a jejich nadřízených svoje politické názory sdílet před všemi. V srpnu roku 1968 byli u nich doma na návštěvě příbuzní, mladý pár z Ostravy, a 21. srpna ráno chtěla jet pamětnice s příbuznou do Brna nakupovat. Hned brzy ráno zjistily, že nikam jet nemůžou: „My jsme už byly nachystané, že půjdeme na vlak, přiběhla maminka z venku, kde žala srpem trávu pro králíky, a říká: ‚Nikam nejezděte, obsadili nás Rusi.‘“ Otec příbuzného byl na Ostravsku předsedou SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství) a jeho syn se několik dnů nehnul od rádia, kde poslouchal veškeré zprávy a měl strach, že tohle jeho otec nepřežije.

Přišla normalizace, doba, kdy lidé měli strach, znovu se začali zavírat odpůrci režimu, probíhaly prověrky v zaměstnání a mnozí byli z práce vyhozeni. Ve školství znovu zavládla výchova po vzoru Sovětského svazu s jediným možným marxisticko-leninským učením. Manžel Pavel musel skončit se svým milovaným skautingem a pamětnici začaly velké zdravotní komplikace, které nakonec vyústily v odebrání jedné ledviny a ve 45 letech musela odejít do invalidního důchodu.

Komunistů bylo všude dost

Události v roce 1989 sledovali všichni s velkou nadějí, ale v prvních dnech nebyli přesvědčeni o úspěchu: „Já jsem tomu vůbec nevěřila, že by to mohlo dopadnout, jak to dopadlo, vůbec. Těch komunistů bylo strašně moc, oni si to prostě nedají vzít, ale ono to naštěstí dopadlo,“ dodává pamětnice. Nakonec se i s manželem, který byl velmi nadšený z těchto událostí, zúčastnili všech shromáždění, které se v Boskovicích na náměstí odehrály. Jeden z jeho bratrů – Antonín Krajíček, lidovecký funkcionář –, se osobně zúčastnil 12. listopadu v Římě svatořečení Anežky České.

Jednou z věcí, které si pamětnice nejvíc považuje, byla stavba jejich rodinného domu, který postavili společně s manželem. V roce 1962 se přestěhovali z malého domku do vlastního rodinného domu, kde s nimi bydlela i její maminka. Její oblíbenou činností  byla starost o velkou zahradu, kde pěstovala zeleninu i okrasné rostliny. Celý život šila na šicím stroji oblečení pro sebe i všechny blízké a v období, kdy nebylo možné sehnat péřové spacáky, bundy nebo dětské fusaky, šila i toto nedostatkové zboží. Už v 80. letech měla povolení k jejich výrobě od městského národního výboru. K tomu pak na závěr poznamenává: „Já jsem stovkám mladých lidí pomohla, že jsem jim ušila spacáky a bundy a oni pak mohli začít jezdit.“