Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Kozumplíková (* 1947)

• narodila se 7. března 1947 v Praze

• pochází ze zemědělského rodu

• v roce 1950 komunisté rodině znárodnili statek v Břešťanech, o rok později se museli vystěhovat

• vystudovala Střední průmyslovou školu v Karlových Varech, odmaturovala v roce 1966

• během okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 viděla střelbu u vinohradského rozhlasu

• pracovala v Geologickém ústavu Akademie věd, kde se věnovala elektronové mikroskopii a mikroanalýze

• v roce 1989 vstoupila do Občanského fóra

• v listopadu 1990 kandidovala do zastupitelstva městské části Praha 3 za Občanské fórum

• v roce 1991 se stala členkou ODS

• v letech 1998-2006 byla místostarostkou Prahy 3

• v letech 2007-2011 byla starostkou městské části Praha 3

• iniciovala vznik nadačního fondu Karla Hartiga

• v roce 2023 žila v Praze

Milena Kozumplíková pochází z velké sedlácké rodiny, jejíž kořeny sahají až hluboko do 18. století. Její tatínek Josef Hornický hospodařil na dvoře v Břešťanech, který koupil jeho otec v rámci první pozemkové reformy v roce 1924. Po druhé světové válce se statku začalo velmi dobře dařit. Období prosperity však netrvalo dlouho. Osudovou ránu rodině zasadily události po únorovém komunistickém puči 1948.

„V roce 1950 k nám přišli dva pánové a řekli, že statek se zabírá. Rozhodně ne proto, že by můj otec neplnil kontingenty, tedy předepsané dodávky. Byl dobrý hospodář,“ řekla Milena Kozumplíková. O rok později se rodina ze statku musela ze dne na den vystěhovat a Josef Hornický v Břešťanech zanechal vše, co on i jeho rodina po dlouhé generace budovali.

Na stěhování přijelo nákladní auto, na které věci rodiny Hornických nakládali najatí cikáni. „Táta seděl před domem v křesle. Cikáni se ho ptali, proč nepomáhá, a on odvětil, že se stěhovat nechce. Tak se sebrali a odešli. Proti tátově vůli to dělat nechtěli,“ popsala jednu z posledních situací v rodném domě Milena Kozumplíková.     

S rodiči a s mladší sestrou Monikou se nastěhovali do Zlonic k babičce, kde všichni společně obývali jednu místnost. Odpor k totalitnímu režimu, který zničil rodinné dědictví, byl u nich doma samozřejmostí. „Táta stále ladil Svobodnou Evropu, měli jsme ale strach, jestli nás někdo neudá. Maminka mě posílala sedat na schody na chodbu. Měla jsem za úkol poslouchat, zdali rádio není moc nahlas a někdo nemůže vysílání slyšet,“ vzpomínala.

Dvůr přežil války, ale ne socialismus

Po studiích odešla do Prahy, kde na vlastní kůži zažila nejen domnělou svobodu během Pražského jara, ale zejména nepříjemné procitnutí v podobě vpádu vojsk Varšavské smlouvy. „Domlouvali jsme chudáčkům vojáčkům, ať se vrátí, že u nás se žádná kontrarevoluce neděje. Oni ale většinu času jen mlčeli,“ popsala jednu ze svých vzpomínek.

Po roce 1968 začala pracovat na Geologickém ústavu Akademie věd. „Pracovali tam lidé, kteří byli podobně naladěni jako já. Nebyla jsem navíc akademik, ale technik, větší prověrky mě proto minuly,“ uvedla.

Po pádu železné opony začala být pamětnice politicky aktivní. Vstoupila do Občanské demokratické strany, dlouhá léta strávila v zastupitelstvu Prahy 3, zastávala funkci místostarostky a nakonec i starostky.

Na začátku 90. let rodina Mileny Kozumplíkové restituovala dvůr v Břešťanech, Josef Hornický stále žil, ale nezbývalo mu dost sil na to, pustit se do oprav statku, který se ocitl v dezolátním stavu. Rozhodl se jej tedy prodat. „Dvůr, který přežil mnoho válek, nepřežil socialismus,“ uzavřela.

Pochází ze sedlácké rodiny

Milena Kozumplíková, rozená Hornická, přišla na svět 7. března roku 1947. S rodiči a o dva roky mladší sestrou Monikou žila na statku v Břešťanech. „Ke dvoru patřilo osmdesát hektarů polí, barokní špejchar a deputátní domek. Stabilně u nás pracovalo deset zaměstnanců, ale v době žní a sklizně cukrovky tam bývalo až šest desítek lidí,“ vysvětlila Marie Kozumplíková.

Její tatínek Josef Hornický se narodil v roce 1921. Od třech let žil na dvoře v Břešťanech. Jeho otec ale brzy zemřel. Josef Hornický tak musel brzy převzít zodpovědnost za rodinný statek. „Táta studoval Vyšší hospodářskou školu v Roudnici, kterou dokončil v roce 1940. Během války musel plnit dodávky, díky tomu nebyl totálně nasazen,“ uvedla.

Na konci války přijeli do Břešťan vojáci Rudé armády, kteří krátký čas strávili také u nich doma. „Táta vždy vzpomínal, s jakou chutí jedli babiččinu bramboračku a k ní přikusovali tvarohové koláče,“ popsala.

Po válce nakupoval tatínek Mileny Kozumplíkové nové stroje, hospodářství se na statku v Břešťanech dařilo. Vše se změnilo v roce 1950, kdy komunističtí funkcionáři rozhodli o znárodnění rodinného majetku. Rodiče nesli tuto zprávu velmi těžce a Josef Hornický se s takovou situací nechtěl smířit. Dočasnou útěchou byla alespoň skutečnost, že rodina měla do konce života smluvně zajištěno bydlení v obytné části statku.

Maminka řekla, ať si sbalíme panenky

O rok později bylo vše jinak. Tatínkovi přišel dopis, že se s celou rodinou musí vystěhovat, na sbalení osobních věcí měli 24 hodin. „Otci bylo třicet, mamince dvacet osm. Táta řekl, že nikam nepůjdeme, a podal odvolání ke Kanceláři prezidenta republiky,“ objasnila pamětnice tatínkovu snahu zachránit rodině střechu nad hlavou. Z Pražského hradu ale přišla odpověď, že o vystěhování rozhoduje okresní a místní úroveň. Posledního července roku 1951 se tak rodina musela z domu definitivně odstěhovat. „Maminka řekla, ať si sbalíme panenky, že odcházíme,“ vzpomínala.  

Čtyřčlenná rodina se měla nastěhovat do místní pastoušky, kde chyběla elektřina a v místě netekla ani voda. Babička pamětnice ale zasáhla. „Matka mojí máti měla dům ve vedlejší obci a nesouvisel se statkem, který nám zabavili. Šla na národní výbor, kde pracoval její bývalý spolužák, a řekla mu, že přeci nedopustí, aby si její dcera věšela klobouky na hřebík ve zdi,“ přiblížila babiččinu návštěvu tamějšího úředníka. Apel na starého známého pomohl. Rodina dostala povolení a mohla se nastěhovat do jedné místnosti babiččina domu ve Zlonicích.

Táta bydlel v maringotce

Tatínek Mileny Kozumplíkové začal pracovat jako dělník v ČKD. V polovině 50. let pak svážel dříví v Krušných horách. „To byly skutečně těžké časy, táta odjížděl v neděli ráno a vracel se v sobotu odpoledne. Bydlel tam s dalšími muži v maringotce.“

Ačkoliv pole již dávno nepatřila rodině, Josef Hornický se nikdy nesmířil se skutečností, že komunisté rodině majetek sebrali. „Každý Štědrý den, ačkoliv už nic nebylo naše, pole obcházel,“ vzpomněla tatínkův vánoční rituál.

Pionýrský šátek doma schovávala

Milena i její o dva roky mladší sestra Monika chodily na základní školu do Zlonic. Ve čtvrté třídě byly všechny děti  zapsány do Pionýra. „Nikdo se nás neptal, jestli chceme nebo ne. Nosila jsem kolem krku šátek, musela jsem ho ale doma v přízemí sundat. Tatínek nesměl vědět, že jsem v Pionýru,“ pousmála se při vzpomínce.

Pamětnice se dobře učila, když však v deváté třídě dostala výstupní archy, bylo jasné, že gymnázium nepřipadá v jejím případě v úvahu. „Na mém archu bylo tužkou napsáno ‚studium nežádoucí‘. Moje chytrá maminka řekla, že na školu půjdu do pohraničí, kde lidem nebudu tolik na očích,“ vysvětlila záměr maminky poslat dceru do Sudet.

Milena Kozumplíková tak v roce 1962 nastoupila na Střední průmyslovou školu v Karlových Varech. „Zajímavé bylo, že řada mých spolužaček pocházela z velmi podobných poměrů jako já. Dcery sedláků a živnostníků, kterým komunisté vše vzali. Holky, které odešly do pohraničí za vzděláním,“ popsala. Odmaturovala v roce 1966 se samými jedničkami a odstěhovala se do Prahy, kde začala pracovat v podniku Stavební hmoty.

V srpnu 1968 jedla jen tatranky

Období Pražského jara, kdy reformní křídlo KSČ vzbudilo v lidech naděje na obnovu demokracie a svobody, prožívala Milena Kozumplíková ve velkoměstě, kam po studiu odešla. „Na jaře 1968 stály na Václavském náměstí stánky s podpisovými archy. Člověk podepisoval, že chce rehabilitaci našich západních válečných letců, šel dál a takových petic podepsal třeba pět. Atmosféra byla krásná a očekávání jsme měli všichni velké,“ řekla. O to větší ranou byl srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa „První tři dny stály maminky od rodin fronty u potravin. Já jsem měla doma asi pět tatranek, odmítala jsem čekat před obchody, a tak jsem žila jen na těch tatrankách,“ uvedla.

Během pohnutých srpnových dnů s přáteli marně promlouvala k okupačním vojákům, vysvětlovala jim, že v Československu nemají co pohledávat. Milena Kozumplíková byla u Československého rozhlasu na Vinohradské třídě v momentě, kdy vojáci začali střílet do davu Čechoslováků bránících se proti okupaci. „Někdo tam přijel, dal povel a ti kluci to tam pokropili. My jsme utíkali do bočních ulic, vběhli jsme do jednoho vinohradského činžáku a já tam na schodech upadla. Nějaký hoch mě zvedl a vynesl do patra, jinak by mě dav asi ušlapal,“ vzpomínala na pohnuté srpnové dny.

Jako memento má dodnes schovanou nábojnici, kterou po střelbě u rozhlasu našla. „Zní to možná paradoxně, ale byla to krásná doba. Celý národ se na chvíli spojil, domů jsem se tehdy chodila jen vyspat,“ dodala.

Akademie věd byla oáza svobody

V tvrdých normalizačních poměrech, nastolených po okupaci konzervativními komunisty, si Milena Kozumplíková našla svůj ostrov svobody, kterým bylo její pracoviště. V roce 1968 totiž začala pracovat na Geologickém ústavu Akademie věd. „Po srpnové okupaci řada akademiků emigrovala, a tak mě tam přijali. Našla jsem tam oázu svobody,“ řekla.

Situace se na pracovišti výrazně změnila poté, co světlo světa spatřila Charta 77, dokument požadující dodržování lidských práv a svobod v totalitním Československu. „Pak přišlo kádrování. Měla jsem ale výborného vedoucího, který se za mě vždy postavil,“ uvedla. Prověrky se tehdy týkaly spíše vědeckých pracovníků a ona jako technik nikdy neměla větší problémy.

Na začátku 70. let se seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Kozumplíkem. „Poznali jsme se v Divadle Za branou, což bylo úžasné místo, kam jsme utíkali se nadechnout svobody, než ho pochopitelně komunisté zakázali.“ V roce 1974 se vdala a o šest let později se manželům narodil syn Petr.

Stala se kandidátkou Občanského fóra

O masakru studentů na Národní třídě, kterým 17. listopadu 1989 odstartovala sametová revoluce, se dozvěděla z rádia. „Od 21. listopadu jsme byli s manželem týden den co den na Václavském náměstí,“ vzpomínala. Milena Kozumplíková začala být záhy aktivní v Občanském fóru, za které v listopadu 1990 kandidovala do zastupitelstva městské části Praha 3. V roce 1991 se stala členkou Občanské demokratické strany. V letech 1998–2006 zastávala post místostarostky Prahy 3 a v následujícím funkčním období se stala starostkou.

Po ukončení aktivní politické kariéry iniciovala vznik Nadačního fondu Karla Hartiga. „Skončila jsem na radnici a nedovedla si představit, že se budu už jen starat o vnoučata. A tak vznikl Nadační fond Karla Hartiga, který mapoval osudy účastníků 2. a 3. odboje na Praze 3. Pak jsme se zaměřili na spolupráci s talentovanými dětmi a to trvá dodnes,“ objasnila.

Břešťanský statek se změnil v ruinu

Tatínek v roce 1991 restituoval znárodněné majetky. „Vrátili nám celý dvůr, polnosti i špejchar. Vše ale bylo v hrozném stavu. Věděli jsme, že nejsme schopni se o vše postarat,“ uvedla pamětnice, která v 90. letech budovala politickou kariéru.

Její manžel začal podnikat a sestra Monika neměla k rodnému statku citové vazby, aby na sebe vzala břímě a nastěhovala se zpět do Břešťan. Rodina nakonec polnosti pronajala a statek prodala.

V roce 2023 žila Milena Kozumplíková v Praze.