Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lotte Kozová (* 1925  †︎ 2020)

• narozena 19. července 1925 v Teplicích

• oběť rasové perzekuce, musela odejít po odstoupení Sudet

• v letech 1938-41 žila postupně v Praze, Piešťanech a Sineviru na Ukrajině

• v srpnu 1941 s rodiči a bratrem uprchla z transportu (internace)

• skrývala se na různých místech na Ukrajině a v Maďarsku

• matka s bratrem zavražděni maďarskými četníky, Lotte se podařilo uniknout

• v Maďarsku se dočkala s otcem konce války pod falešnou identitou

• po válce se znovu usadila v rodných Teplicích

• zemřela 6. prosince 2020

Dětství, rodina a život v Teplicích

Lotte Kozová, roz. Lebovičová, se narodila 19. července 1925 v severočeských Teplicích. Její matka Gertrude, roz. Langhansová, také pocházela z Teplic, ale otec Max Lebovič se do města přiženil až z Podkarpatské Rusi. To přinášelo určité rozdíly v přístupu matky a otce k židovskému náboženství a tradicím. Nicméně otec dbal na to, aby se v rodině jedlo košer a světil se šabat a hlavní židovské svátky. „S maminkou jsme ale potají chodily na párky a na šunku.“

Lotte Kozová měla o čtyři roky mladšího bratra Bernharda, který později zahynul během šoa. Otec byl zaměstnán jako obchodní zástupce u dodnes existující španělské firmy na výrobu barviv Montana. Jako úspěšný prodejce vydělával slušné peníze a mohl využívat i služební vůz. Rodina žila až do roku 1938 v Teplicích ve vlastní vile, postavené ve třicátých letech.

V rámci školní docházky absolvovala Lotte Kozová nejdříve čtyři třídy v židovské škole s německým vyučovacím jazykem. Poté pokračovala na českém gymnáziu v Duchcově.

1938 – odchod z Teplic

V roce 1938 došlo v souvislosti s radikalizací sudetoněmeckých emancipačních snah v Teplicích k různým nepokojům. Na ulicích byli napadáni zejména Češi a Židé, útokům se nevyhnuly ani děti. „Na náměstí se srocovaly německé skupiny, hlavně děti v našem věku, no a šly proti nám. My jsme utíkali, ale Němci nás dohnali a napadli. Začali do nás bušit, punčochy nám roztrhali… No a tím se urychlilo, že jsme z Teplic odjeli, protože se tam už nedalo existovat.“

V Sineviru na Ukrajině

Lebovičovi po odchodu z Teplic nejdříve krátce pobývali v Praze, poté asi půl roku ve slovenských Piešťanech, kde otec dostal nový „rajon“ od firmy Montana. Rodinný rozpočet navíc zřejmě dotoval i z úspor a peněz utržených za prodej teplické vily. „Dodnes vyčítáme otci, že když to začalo, odmítl takzvaný kapitalistický certifikát na vystěhování do USA, který mu chtěla zaplatit firma Montana. Raději zvolil přestěhování k rodičům na Podkarpatskou Rus.“

Když na jaře 1939 přesídlili do Sineviru na Ukrajině, otec o práci u firmy Montana přišel. Služební automobil si ale mohl ponechat a živil se pak jeho prostřednictvím jako taxikář. Lotte Kozová se v novém domově cítila dobře, prostředí dobře znala již od raného dětství, neboť v Sineviru trávila s rodiči mnohé prázdniny.  

Do rodinného domu v Sineviru se v těžkých dobách po roce 1939 přistěhovali i příbuzní z Ostravy a Brna. Celkem pak žilo v domě asi patnáct lidí včetně malých dětí. K novému a poměrně prostornému domu s verandou patřila velká zahrada. Rodina vlastnila i rozlehlé polnosti a zalesněné pozemky v okolí. „Každá rodina měla v domě k dispozici jednu místnost. Dědeček Herman byl pobožný Žid, vážený člověk, a pracoval jako písař u notáře. Byl velmi přísný. Vzpomínám si, jak jsem tam v těch čtrnácti letech musela dělat všechny možné práce a dědeček říkal: ‚Nemusíš to dělat, ale můžeš to umět.‘ Dojit, slepice prohlížet, chleba zadělávat, často i patnáct kilo těsta, až jsem z toho měla na rukou puchýře, ale musela jsem to dělat. Maminka, která byla zvyklá na jiný život, to nerada viděla, že mě tak honí.“

V Sineviru žila rodina relativně spokojeně přes dva roky. Tehdy již byla celá oblast pod maďarskou nadvládou. České úředníky a státní zaměstnance vystřídali maďarští.

Lotte Kozová navštěvovala v Sineviru místní jednotřídku s rusínským vyučovacím jazykem, kam chodily společně rusínské i židovské děti. Na popud matky se navíc učila šít, což ji ale moc nebavilo.

Situace rodiny se poněkud zdramatizovala po incidentu, kdy byl otec obviněn policisty v nedalekém Volovém, že úmyslně plivl na vojenské auto. „Odvezli ho do Debrecínu do vězení, kde ho zavřeli. Asi po čtyřech týdnech ho sice pustili, ale musel se nadále pravidelně hlásit na policii. Jenom proto, že si prý odplivl. Teprve když nás potom v jednačtyřicátém odvezli, tak to hlášení na policii skončilo.“

Útěk z transportu

Velké těžkosti začaly v srpnu 1941, kdy musela rodina Lebovičových společně s rodiči otce nastoupit do transportu. „Oficiálním důvodem“ ale nebyl jejich židovský původ, nýbrž fakt, že měli československé státní občanství. „Říkali, že prý nemáme maďarské státní občanství, nejsme Maďaři, tak nás musí přemístit. Že nemůžeme zůstat na maďarském území.“ Ze Sineviru tehdy vyvezli asi třicet Židů. „Nejdříve nás vezli nákladním autem do Chustu, kde nás přeložili na přistavené vagony. A protože bylo léto, tak to byly otevřené vagony.“

Rodině Lebovičů i ostatním deportovaným začala čtyři a půl měsíce trvající anabáze, kdy pomalu a s přestávkami cestovali z nádraží do nádraží na trase Delatin, Kolomyja, Kamenec Podolský. Spali ve vagonech, po nádražích, v různých ohrazených prostorech. Strážní se k nim chovali neurvale a často je různě šikanovali.

Nakonec ale měli alespoň Lebovičovi štěstí. V otevřeném vagonu je zahlédl vzdálený příbuzný, který sloužil u maďarské židovské pracovní čety a jel zrovna autem kolem trati. Ten sledoval transport až na místo dalšího vyložení a pak vyrozuměl bratra otce Nándora Leboviče, který jezdil pro německou armádu sanitkou (Max Lebovič měl pět bratrů a jednu sestru). Mezitím již transport dorazil do Kamence Podolského. 

Strýc Nándor urychleně zorganizoval záchrannou akci. Zanedlouho přijel strýcův kolega Meller s prázdnou sanitkou a místo raněných vojáků do ní naložil celou rodinu Lebovičů. „Po cestě byly kontroly. Kontrolovaly auta, co vezou. Spolujezdec pana Mellera, který řídil sanitku, měl pásku s červeným křížem a vyložil ji takhle z okna. Dědečkovi řekli, aby se schoval. Kdyby se důkladněji podívali dovnitř, aby neviděli, že má fousy a pejzy. Tak toho jsme uložili úplně na podlaze. A my ostatní jsme seděli tak, že na nás viděli, ale tak nějak přikrčení, že nebylo vidět, jestli jsme ranění, nebo ne. Ty kontroly proběhly asi třikrát, než jsme se dostali zase na maďarskou stranu, zpět na Podkarpatskou Rus.“

Útěkem z Kamence Podolského si Lebovičovi zachránili holý život. Všichni, kdo zůstali na místě, byli později povražděni v okolí města.

Život na útěku

Po příjezdu do Chustu v lednu 1942 se rodina raději rozdělila. Ve městě zůstala jen matka s dětmi. Otec se svými rodiči odjel k sestře do Mukačeva. Později, když byli všichni mukačevští Židé deportováni do Osvětimi, otec znovu utekl. Přes Szatmárnemét, kde měl strýce, a Budapešť se dostal v rámci židovské pracovní čety na letiště Feryhég, kde nějaký čas pracoval. Po čase z letiště utekl, podhrabal plot, a znovu se setkal s dcerou Lotte v jejím úkrytu v domě v Köbanyi.

Předtím v Chustu žila Lotte Kozová s matkou a bratrem relativně normálním životem. Ona i bratr dokonce chodili do školy. Pronajímali si dvě místnosti, kam si nastěhovali svůj starý nábytek ze Slovenska. Jednou ale přišla teta s varováním, že rodinu hledají četníci. „Zřejmě nás někdo udal. Maminka mě hned poslala za tatínkem do Mukačeva, protože se domnívala, že hledají jeho, že se přestal hlásit na policii. Mezitím přišli četníci a odvezli matku s bratrem pryč. Když jsem se večer vrátila, nikdo už doma nebyl a byt byl zapečetěný.“

Lotte už maminku s bratrem nikdy neviděla. Podle dostupných informací byli oba zavražděni maďarskými četníky v lese za Sinevirem. Proč je četníci odvezli zpět do Sineviru, zůstává dodnes záhadou.

Lotte přenocovala u sousedů, kteří ji druhý den poslali ke svým známým. Takto se v následujícím období stěhovala ještě několikrát. Bydlela u různých rodin, většinou příbuzných, kterým pomáhala v domácnosti a s péčí o děti.

Po čase se jí ozval otec z Budapešti, kde zanedlouho opět našla bydlení a práci u křesťanské rodiny s dětmi. „Chvíli to šlo, ale pak mě otec od té rodiny začal obtěžovat, tak jsem tam už nemohla zůstat.“

Lotte se poté odstěhovala k tetě z Chustu, která už v té době také bydlela v Budapešti. Pomáhala jí v domácnosti s dětmi a strýci Jindřichovi v jeho malé výrobně hraček. To trvalo až do října 1944, kdy se po převratu zmocnil vlády v zemi Ferenc Szálasi, hlavní představitel fašistické a antisemitské Strany šípových křížů. Nastalo další masivní pronásledování Židů včetně jejich vraždění na břehu Dunaje. V nebezpečné situaci Lebovičovi raději přesídlili do Köbanye na předměstí Budapešti, kde si z iniciativy strýce Jindřicha pronajali domek. V domku bydlela Lotte opět s tetou, jejími dvěma dětmi a později se k nim nastěhoval i otec. „Udělali jsme mu takovou skrýš pod podlahou, kde byl vždy, když někdo přišel.“ Strýc Jindřich utekl na východ a přihlásil se k sovětské armádě, kde pak sloužil jako překladatel.

V té době již žili falešnou identitou a používali zakoupené doklady podkarpatských Rusínů. Dokonce se úspěšně nahlásili jako utečenci z Podkarpatské Rusi a začali dostávat potravinové lístky. Lotte Kozová vlastnila papíry na jméno Maria Lyách a pracovala jako dělnice v pobočce švýcarské farmaceutické firmy Dr.Wander v Köbanyi.

Během pobytu v Köbanyi udržovala Lotte Kozová a její rodina častý kontakt s českými totálně nasazenými dělníky, kteří pracovali v sousedství. Krajanům poskytovali před i po osvobození všestrannou pomoc včetně potravin a potravinových lístků.

Jí i zbytku rodiny se v Köbanyi podařilo v lednu 1945 ve zdraví dočkat příchodu sovětské armády, se kterou se vrátil i strýc Jindřich.

Příchod Sovětů

Nutno ale podotknout, že příchod sovětských „osvoboditelů“ si asi nejen oni představovali jinak. Sověti v Köbányi násilím vnikali do domů, okrádali civilisty o majetek a znásilňovali mladé ženy. Došlo i k přestřelkám mezi Sověty a maďarskými civilisty. Lebovičovi měli štěstí, že se u nich v domku záhy ubytoval důstojník rumunské armády, který mluvil bezvadně česky, neboť dříve pracoval v plzeňské Škodovce. Ten nad nimi pak začal držet ochrannou ruku. Jeho pucflek dokonce v rámci možností zásoboval rodinu potravinami. Jiní sousedé ale takové štěstí neměli.

„Přišla jsem k sousedům, zrovna když tam tu holku (sovětský voják)znásilňoval. Na to nikdy nezapomenu. Byly tam ale i ruské vojandy. Ty zase lezly do nábytku, rozbíjely a braly, co se dalo. Okolo domu ležely mrtvoly. Chtěla jsem sousedku varovat a nabídnout jí, ať jde k nám, ale už bylo pozdě.“

Návrat do Teplic

Po příchodu sovětské armády strýc Jindřich nejdříve odstěhoval rodinu na předměstí Kiszpest a později zpět do centra Budapešti. Po květnu 1945 se postupně vraceli do Čech. Lotte Kozová se vrátila do rodných Teplic v srpnu 1945. „Teta přijela do Teplic už v květnu a ještě tam byli Němci. Přihlásila se na policii, že se vrací, a dostala možnost vybrat si byt po Němcích. Když do jednoho přišla, na stole ještě stál hrnec s teplou polévkou, ale lidé už byli vystěhovaní. To byl pro tetu hrozný zážitek.“ Tetě později přidělili jiný prázdný byt, kde s ní několik let po návratu bydlela i Lotte.

Otec se v roce 1947 znovu oženil a v následujícím roce se vystěhoval i s manželkou (Belou Friedovou z Chustu) do Izraele. Do židovského státu se postupně vystěhoval i zbytek rodiny a v Teplicích nakonec zůstala jen Lotte. V té době už byla vdaná a měla syna.

S manželem Ladislavem Kozou se seznámila, když bydlela u tety. I on bydlel shodou okolností s rodiči ve stejném domě. V roce 1948 se jim narodil jediný syn Petr. Manžel později pracoval jako ředitel základní školy. V roce 1975 ale musel odejít do invalidního důchodu. Poté pracoval na meteorologické stanici.

Lotte Kozová nejdříve pracovala několik let v Narpě, později 38 let ve sklárnách Kavalír, kde se vyrábělo laboratorní sklo. Po odchodu do důchodu ještě 15 let pracovala jako turistická průvodkyně v Čechách i v zahraničí.