"Těsně po osvobození se lidé v Budapešti báli vycházet na ulici. Já jsem třeba chtěla varovat jednu sousedku, aby nezůstávala doma, ale přišla k nám, protože u nás byli Rumuni, ne Rusové; jenže když jsem k ní dorazila, už na ní ležel Rus… Rusky zase o sto šest rabovaly. Tak se chovali Rusové v Maďarsku."
"Otec byl internován v pracovním táboře, který se nacházel na letišti, na předměstí Budapeště. Ve stejné oblasti příbuzní našli a pořídili domek. Strýc nám zajistil také padělané doklady; s falešnými doklady jsem pak chodila pracovat, abychom dostali potravinové lístky."
"Teta šla na úřad a musela prokázat, že před válkou bydlela v Teplicích; pak jí přidělili byt. Ona ho ale nechtěla, protože tam na stole ještě stála teplá, kouřící polévka. Byl to byt po Němcích."
„Můj otec totiž tam se zaměstnával... Tím, že jsme měli auto, tak dělal takovou taxislužbu, se dá říct. A trhy a obchody většinou byly v tom Volovém a to bylo asi třicet kilometrů odtamtud, ale přes kopec. A on tam jednou odvezl ty lidi a stáli v hloučku a on tvrdí, že ne, ale kouřil, a přišli četníci, že si odplivnul na vojenský auto, které jelo s sebou. A zavřeli ho, odvezli ho do Debrecínu do vězení. Tam ho asi po čtyřech týdnech pustili, ale musel se vždycky hlásit na policii. Jenom proto, že si prý odplivnul. To byl důvod, proč ho odvezli. No a potom, když se hlásil, pak už v tom jednačtyřicátým, když nás odvezli, tak jako to vypadlo, to hlášení na tý policii.“
„Tam byly ale po cestě, to já si pamatuju dodnes, byly kontroly. Kontrolovaly, co v těch autech vezou. A ten můj otec, ne, ještě někdo tam byl, nějaký spolujezdec toho pána, který řídil to auto, ten měl tu pásku Červený kříž a vyložil to takhle jako z okna. A dědečkovi řekli, aby se schoval, kdyby se tam jako jó podivali, aby neviděli, že má fousy a pejzy a tak... Tak toho jsme uložili úplně na zemi. A my, jako maminka, já a otec, jsme seděli, aby (nás) viděli, ale byli (jsme) tak nějak přikrčení, že nebylo vidět, jestli jsme ranění, nebo nejsme ranění, a tak. No tak ty kontroly proběhly asi třikrát. Až jsme se dostali na tu stranu zase maďarskou, tady na tu Podkarpatskou Rus.“
„Tam přišel třebas k nám ruskej voják s bandou (bandaskou) s rumem, to si pamatuju, jak jsou ty mlíčný bandy. Byl větší než ty dveře, musel se ohnout, vožralej jak nevím co... Ještě štěstí, že tam byl ten pucflek toho rumunskýho důstojníka, ten ho vystrnadil a poslal ho do první linie. A to byli samí takoví vlastně trestanci, ta první fáze. Tak ti tam rabovali, ničili a zabíjeli kdekoho.“
„Na náměstí tady se srocovaly ty německý skupiny, hlavně děti taky, v našem věku, no a šly proti nám, my jsme utíkali, oni nás dohnali, z druhý strany přišli, začali do nás bušit. Právě ty punčochy a tak nám roztrhali, prostě napadli nás po všech stránkách. No a tím jako se to vlastně urychlilo, že jsme odsud potom odjeli, protože se tady nedalo existovat, i když jsme byli v českém prostředí, víceméně.“
„Já jsem tam přišla, když tam tu holku 'mordoval'. To nikdy nezapomenu. Tam byly ale i ženský jako ruský vojandy, jak se říká, a ty zase šly do nábytku, rozbily, sebraly, co se dalo. To bylo děsný, protože tam byly jenom vilky. To bylo takový předměstí. Čili ty vilky byly rozházený. -- (No a proč jste tam chodila? To přece pro vás bylo nebezpečný, vždyť vás tam taky mohli znásilnit.) -- No, nikdo to netušil, že jo, já jsem věděla, že ona tam je, tak jsem jí chtěla nabídnout, aby přišla k nám, že jo. -- (A už bylo pozdě.) -- No, tam ležely mrtvoly kolem dokola. -- (Oni zabíjeli i ty maďarské civilisty?) -- Civilisty tam zabíjeli, civilisti zabíjeli ruský vojáky. -- (Tam navzájem po sobě stříleli?) -- Navzájem, tam byl střet takovej, ale přišli potom s bílým praporem, že jako vyjednávat, tak se trošku jako odsunuli... Oni právě měli zaměřeno, to bylo kousíček od toho letiště. -- (A kdo přišel s bílým praporem?) -- Ti Maďaři.“
Každý ať počítá s tím, že celý život je kompromis a nic se nedá lámat přes koleno
Lotte Kozová, roz. Lebovičová, se narodila 19. července 1925 v severočeských Teplicích. Její matka Gertrude, roz. Langhansová, také pocházela z Teplic, ale otec Max Lebovič se do města přiženil až z Podkarpatské Rusi. Lotte měla o čtyři roky mladšího bratra Bernharda, který později zahynul během šoa. V souvislosti se záborem Sudet v roce 1938 se museli Lebovičovi z rodinné vily v Teplicích stěhovat přes Prahu a Piešťany na Slovensku do Sineviru na Podkarptské Rusi, kde bydleli otcovi rodiče. V roce 1941 musela celá rodina nastoupit do transportu na východ. Více než čtyři měsíce pak strávili na cestě. Žili ve vagonech, po nádražích a v různých ohrazených prostorech. V lednu 1942 z transportu (internace) utekli s pomocí otcova bratra v německé sanitce. Po útěku se skrývaly děti s matkou dočasně v Chustu, otec v Mukačevě. Pravděpodobně po udání byli matka s bratrem zatčeni maďarskými četníky a později zavražděni v lese za Sinevirem. Lotte se podařilo uniknout. Skrývala se pak po různých rodinách - převážně v Budapešti a na budapešťském předměstí. Poslední měsíce války žila společně s otcem a tetou na budapešťském předměstí Köbanya v pronajatém domku. Všichni používali falešnou identitu a zakoupené cizí doklady. Po příchodu sovětské armády se Lotte Kozová stala svědkyní různých násilností páchaných sovětskými vojáky na maďarském obyvatelstvu. Do rodných Teplic se vrátila v srpnu 1945. Zatímco otec se rozhodl pro odchod do Palestiny, Lotte již v Teplicích zůstala a provdala se v roce 1947 za Ladislava Kozu. O rok později se jim narodil jediný syn Petr. Lotte Kozová po válce nejdříve pracovala několik let v Narpě a později 38 let ve sklárnách Kavalír. Po odchodu do důchodu ještě 15 let působila jako turistická průvodkyně v Čechách i v zahraničí. Lotte Kozová zemřela 6. prosince roku 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!