Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kožíšek (* 1942)

• narodil se 4. listopadu 1942 v Plzni

• dětství a mládí strávil v dnes již zaniklé čtvrti Karlov

• vyučil se a celý život pracoval ve Škodových závodech

• ve 14 letech se stal jedním z prvních členů oddílu rychlostní kanoistiky v Plzni

• slavil úspěchy na mistrovství Československa i mezinárodní regatě, dostal se do národní reprezentace

• v oddílu TJ Plzeň Prazdroj vychoval řadu úspěšných kanoistů, mj. Karla Kožíška mladšího a Radka Šloufa

Jméno Kožíšek je neodmyslitelně spjato se sportem, zejména s rychlostní kanoistikou. Té se Karel Kožíšek starší (1942) věnoval od svých 14 let v oddílu rychlostní kanoistiky na řece Radbuze. Díky dobrému vedení brzy slavil úspěchy, které pokračovaly i během vojny v pardubické Dukle. Kořeny jeho náklonnosti ke sportu přitom můžeme hledat už v dětství stráveném v Plzni na Karlově. Tady si s ostatními kluky poléval hřiště a vyráběl tak kluziště, v létě hrál fotbal, chodil plavat k řece, pravidelně se tužil ve zdejší sokolovně a někdy také pořádně zlobil sousedy s prakem. „Na Karlově jsme zkrátka strávili dětství, které by nám leckdo mohl závidět,“ vzpomíná sportovec, který své zkušenosti později předával jako trenér. Mezi jeho slavné odchovance patří olympijský medailista Radek Šlouf, ale také mistr světa i Evropy Karel Kožíšek mladší.

Dnes již zaniklou čtvrť Karlov pro své zaměstnance nechal zbudovat syn Emila Škody Karel. V letech 1911 až 1913 postavila slavná plzeňská firma Müller & Kapsa deset ulic, pojmenovaných podle činností továrny, třeba Slévárenská, Soustružnická.[1] Místní si je ale přejmenovali řadovými číslicemi, podobně jako na Manhattanu. Dvě kolmé ulice nesly název Emilova a Na Pomezí. Tři z deseti bloků domů zůstaly poničené po spojeneckých náletech na konci druhé světové války. Během socialismu se už do čtvrti neinvestovalo a nechávala se chátrat, oficiální rétorika poukazovala na nevyhovující podmínky bydlení dělníků v kapitalismu. Karlováci se přitom stále scházejí a vzpomínají na soudržnost tamních obyvatel a bohatý komunitní život.

Na Karlově to žilo, děti si hrály v předzahrádkách i na ulicích

Karel Kožíšek starší se narodil 4. listopadu 1942 v Plzni na Doubravce. Měl starší sestru, a protože byl Kožíškovým jednopokojový byt malý, přestěhovala se rodina brzy na Karlov. „Bydleli jsme naproti prarodičům, takže jsem jenom přeběhl dvorek a babička mi dala něco dobrého,“ říká pamětník, který stejně jako jeho otec a děda, i jako většina karlovských obyvatel, zasvětil celý svůj profesní život plzeňské Škodovce. Karel Kožíšek vzpomíná, že lidé ve čtvrti drželi hodně pospolu. Nikdo nikomu nezáviděl, protože všichni měli podobnou životní úroveň a ta prý na svou dobu nebyla špatná. „Maminka mohla být takzvaně v domácnosti, protože táta nás uživil,“ dodává.

Dětství na Karlově se neslo ve znamení volnosti. Na širokých ulicích, kudy málokdy projelo auto, hrály děti fotbal, „cukr, káva, limonáda“ nebo si cvrnkaly kuličky. „Hodně se žilo také na předzahrádkách, já jsem si třeba od dědy vypůjčil vercajk a postavil jsem si tam altán. Tam jsem měl svůj ponk a svěrák a kutil jsem si. Přehraboval jsem se také v nářadí tátovi, každý kousek jsem uměl pojmenovat česky i německy,“ vzpomíná Karel Kožíšek. Karlováci podle něj byli pověstní svou šikovností: „Kluci, kteří měli motorku, si ji uměli pochopitelně sami opravit.“

Středobodem společenského života na Karlově byla sokolovna[2], která se zachovala dodnes, i když už ne ve své původní kráse. Funkcionalistický objekt s typickým výklenkem – gondolou, nechala postavit Tělocvičná jednota Sokol Plzeň Karlov v roce 1932 na adrese Na Pomezí 22. „Chodili jsme tam na cvičení a pořádaly se besídky pro veřejnost, dodnes si pamatuji jména všech cvičitelů, to byli pánové Malina, Tauterman, Štětina, Matoušek, Říhánek,“ vyjmenovává pamětník. Vzpomíná také, že na fotbalové hřiště za sokolovnou nosili s dalšími chlapci z okolí několik dnů a nocí v kýblech vodu. „Vzniklo tam parádní kluziště, kde se bruslilo a hrál se tam hokej – každý den, celé odpoledne až do večera, a led nám vydržel několik měsíců,“ popisuje s tím, že u sokolovny se v parku na lavičkách často scházeli kluci a dívky, někteří si na sebe mysleli.

Každý kluk měl prak

Matné vzpomínky si Karel Kožíšek uchoval na konec druhé světové války, kdy coby čtyřletý hošík dostával od amerických vojáků čokolády nebo plechovky s džusem. „Starší kluci chodili na borské letiště, kde po válce zůstala rozbitá auta po vojácích, nacházeli tam různé poklady, třeba i kompletní indiánský oblek,“ líčí. Tři z deseti bloků Karlova vzaly stejně jako tamní škola za své během spojeneckých náletů na Plzeň.[3] „Když se potom ty trosky likvidovaly, tak se na ulici skladovaly plynoměry z těch vybombardovaných domů. Každý plynoměr měl přes měřák takové sklíčko. No a já jsem měl jako správný Karlovák šísprak a s kluky jsme všechna ta sklíčka vystříleli. Správce Karlova pan Špilar to potom tátovi v hospodě žaloval a byl výprask,“ říká pamětník.

S prakem zlobil předškolák Karel dál, a tak když šel k zápisu do první třídy, ptal se ho pan ředitel: „Tak to jsi ty, který si přivolal hasiče?“ „V každé ulici na Karlově byl požární hlásič, to byla taková asi půlmetrová nádoba s knoflíkem pod sklem. Starší kluci mě hecovali, abych se trefil do sklíčka, kámen byl asi o něco větší, cvrnknul do knoflíku a za pět minut byli na místě hasiči ze Škodovky,“ dokresluje pamětník. Ten stejně jako celá poválečná generace dětí z Karlova chodil do školy pěšky na Skvrňany. Asi dvoukilometrová cesta se skupinkou spolužáků prý byla dobrodružná: „Třeba jsme běhali po tenkém ledě přes potok, přišli jsme domů a tepláky jsme měli úplně zmrzlé, z toho byl zase doma průšvih.“

Pověstné bitky kluků ze Skvrňan a z Karlova si Karel Kožíšek nevybavuje, naopak prý spolu děti ze sousedních čtvrtí na zamrzlé řece hrávaly hokej. „Jednou jsme ale zbili kluky z Bor, protože si obsadili zemljanky po vojácích na borském letišti. Vyhnali jsme je a každý dostal facku z jedné strany, a byl zase problém doma i ve škole,“ popisuje. Borské vojenské letiště přitahovalo pozornost většiny kluků z okolí, kteří si neuvědomovali rizikovost svých her na travnaté přistávací ploše. Pamětník líčí ošklivou nehodu, která se zde odehrála v druhé polovině padesátých let: „Jednou za sebou letadlo táhlo lano, protože na tom laně zřejmě mělo předtím pytel, na kterém si vojáci trénovali střelby. Při přistání to dlouhé lano vleklo za sebou po zemi v trávě, čehož my jsme si nemohli všimnout. Běhali jsme při hře po ploše a kamarádovi Jirkovi Novému se to lano omotalo kolem nohy a utrhlo mu ji nad kotníkem. To mu muselo být kolem 15 let, jako mně.“

Všichni se znali ze Škodovky nebo z party

Když karlovské děti dorostly do let učňovských a studentských, vyrážely společně celé party do Plzně do Měšťanské besedy nebo do Pekla. „Bylo nás asi 50 a obsadili jsme dva stoly, v partě jsme o sobě věděli, jakou má kdo povahu, kdo je třeba lakomec, zkrátka jsme se znali. Podle vyprávění kluků ze Škodovky, kteří bydleli třeba v nějakém činžáku, v jiných čtvrtích tahle soudržnost nebyla,“ míní Karel Kožíšek.

Podle něj se lidé na Karlově dobře znali a dobře spolu vycházeli. „Pokud byly nějaké rozbroje, tak jsem je už zapomněl, možná se řešilo, že jeden soused druhému sebral jablko spadlé přes plot,“ říká s tím, že se sousedé nemuseli bát ani žalování v době nesvobody, i když na komunisty se pochopitelně nadávalo. „Táta komunista nebyl a já jsem nebyl ani pionýr, ani svazák,“ podotýká. Později jako dělník ve Škodovce nebyl příliš nucen vstoupit do strany, horší to prý měli ti, kterým šlo o kariérní postup. „Jen jednou ke mně přišel mechanik, komunista. Chtěl, abych podepsal přihlášku do strany. Řekl jsem mu, že jako sportovec potřebuju rovnou páteř, tak to zaklapl a odešel,“ vzpomíná a přidává rodinnou historku: „Otce vzali po válce do pohraničí, aby jako dělník přemlouval soukromníky ke vstupu do družstva. Jenže táta měl rád pivo, hned tam zašel do hospody a bylo po přemlouvání.“

Kanoistika si ho získala na celý život

Ve svých 14 letech se Karel Kožíšek díky svému staršímu kamarádovi Josefu Korbelovi z Karlova dostal ke kanoistice, která se mu stala životní vášní. Byl jedním z prvních členů místního Oddílu rychlostní kanoistiky Plzeňské pivovary na řece Radbuze, který založil místní pedagog odborného učiliště Jaroslav Klíma, ten údajně nebyl ve straně a musel tedy zastávat nějakou veřejnou činnost, aby si vylepšil kádrový profil. Za klub, který o něco později dostal název Oddíl rychlostní kanoistiky TJ Prazdroj Plzeň, Karel Kožíšek následující roky závodil. Místní kanoistické začátky popisuje takto: „Loděnice na řece Radbuze vznikla tak, že náš trenér Jarda Klíma převzal budovu po Českém plaveckém klubu. Když se totiž nárazově uměle zvedala hladina řeky, nesměli plavci kvůli činnosti papírny z hygienických důvodů do vody.“

Trenér Klíma vedl mladé sportovce tvrdou rukou. Díky své houževnatosti ale sehnal lodě a první úspěchy klubu na sebe nenechaly dlouho čekat. „Měli jsme dobrou fyzičku už z karlovského Sokola, takže jsme hned druhý rok vyhráli mistrovství Československé republiky,“ říká pamětník. Konkrétně se jednalo o mistrovství v roce 1958 v Praze, kde Karel Kožíšek se spolujezdcem Václavem Kovaříkem zvítězili v disciplíně C2 mužů na 500 metrů. Další úspěch na mistrovství měl pod vedením trenéra Václava Novotného (stálého trenéra z oddílu Škoda Plzeň). „Každý rok jsme jako klub z mistrovství přivezli medaili, tak to pokračovalo až do vojny v Dukle Pardubice, tedy cca do roku 1960,“ vzpomíná Karel Kožíšek. Ten se po vojenské službě se svým novým spolujezdcem Miroslavem Spěváčkem umístil na třetím místě na mezinárodní regatě v Praze v roce 1963 a dostal se do národního mužstva, ale na účast na olympijských hrách nakonec bohužel nedosáhl.

Karel Kožíšek se vyučil opravářem obráběcích strojů ve Škodových závodech, které mezi lety 1951–1965 nesly ideologicky zatížený název Závody V. I. Lenina. Ve svých 28 letech už dělal parťáka, což znamenalo, že řídil malý tým pracovníků. Po svatbě se z Karlova přestěhoval na Bory. Tou dobou už se také jako kanoista dostal do národního mužstva a sportu se věnoval opravdu naplno. Sportovní kariéra ale měla nepříjemné dopady na jeho osobní život. „Bylo to časově náročné, tréninky v týdnu, závody a soustředění o víkendech, plus práce ve Škodovce. Mělo to bohužel za následek to, že se manželství po deseti letech rozpadlo. Naštěstí se mi ale podařilo udržet si hezký vztah s dcerou. Její syn Ivan Procházka, tedy můj vnuk, již také úspěšně závodí,“ říká.

Další sportovní úspěchy čekaly Karla Kožíška v sedmdesátých letech, když začal jezdit divokou vodu. Dařilo se mu i v osobním životě, znovu se oženil a narodil se mu syn Karel. Začal také trénovat kanoisty v plzeňské loděnici TJ Prazdroj Plzeň na Radbuze. „Na žigulíka jsem si vyrobil přívěs, vozil jsem lodě a kluci jezdili vlakem,“ vypráví s nadšením trenér, který se nadějným sportovcům věnoval ve svém volném čase při práci ve Škodovce. Se svěřenci z klubu vyrážel na kolo nebo na běžky a hrál s nimi fotbal. „Děti sportem získají fajn partu kamarádů, kolem 14 let je někdy těžké udržet jejich zájem, ale když vydrží v dorostu, tak se pozná, že to myslí vážně,“ myslí si.

Sport dá mladým lidem smysl pro kamarádství

K nepříjemným povinnostem trenéra v éře socialismu patřilo podle pamětníka vyplňování nesmyslných formulářů: „Patřili jsme pod ČSTV a museli jsme vykazovat, jak sbíráme suroviny nebo kolik máme dárců krve, byly to hlouposti. Museli jsme jít také s pádly do prvomájového průvodu a jednou dokonce na spartakiádu, ale jen na okresní kolo, na státní jsme se už vymluvili na závody.“ Také po absolvování mezinárodních regat v zahraničí čekal na sportovce výslech. „Ptali se nás, s kým jsme se setkali, o čem jsme mluvili. A podobně to probíhalo v práci, na zvláštním oddělení ve Škodovce mi schvalovali cestu, sledovali, jestli mám zaplacené příspěvky ROH a po návratu se zase ptali, s kým jsem se stýkal,“ uvádí.

K úspěšné sportovní kariéře dovedl pamětník také svého syna Karla Kožíška mladšího. „Když se při tréningu zapomněl, tak mi místo ‚táto‘ řekl ‚Karle‘. Jinak si ale stěžoval, že jsem na něj byl přísnější než na ostatní svěřence,“ vzpomíná. Karel Kožíšek mladší vyhrával už v kategorii juniorů, byl sedmkrát mistrem republiky. Z plzeňské loděnice TJ Prazdroj šel trénovat do pražské Dukly, kde strávil sedm let. Uspěl na čtyřkánoi na mistrovství světa a opakovaně na mistrovství Evropy. „Za úspěch považuji i to, že byl jedenáctý na deblu na Letních olympijských hrách v Atlantě, protože vystřídat čtyřkánoi za debl není jen tak, je to jiná disciplína,“ myslí si táta a trenér v jedné osobě. Dnes je Karel Kožíšek mladší profesionálním trenérem, působil jako trenér žen v pražské Dukle a věnuje se reprezentaci dorostu a mládeži v plzeňské loděnici.

Karel Kožíšek starší byl v době našeho natáčení stále aktivní a vypomáhal svému synovi a dalším trenérům v plzeňské loděnici. (O otci a synovi Kožíškových natáčel také Olympijský magazín České televize.[4]) Činnost sportovního klubu zaznamenával do kroniky a radoval se z úspěchů svých svěřenců. Mimo jiné z bronzu, který vybojoval rychlostní kanoista Radek Šlouf na Letních olympijských hrách v Tokiu. Své díky vyjádřil veřejně i trenéru Kožíškovi.[5]

 

[1] http://www.antropologie.org/sites/default/files/publikace/downloads/v_plzni_na_karlove_-_web.pdf

[2] https://www.sokolskepamatky.eu/objekty/detail/sokolovna-plzen-karlov

[3] Operace amerických vzdušných sil byla namířena na plzeňské Škodovy závody, ty byly od začátku okupace součástí strojíren Reichswerke Hermann Göring a současně zásadní zbrojovkou nacistického Německa.

[4] https://www.ceskatelevize.cz/porady/10321897020-olympijsky-magazin/214471290290044/cast/366594/

[5] https://www.kurzy.cz/zpravy/606441-na-plzen-vzpominam-moc-rad-rekl-ve-svem-domovskem-meste-prvni-olympijsky-medailista-v-kanoistice-z/