Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Bohumil Kožela (* 1938)

Každý je strůjcem svého štěstí, to platí furt

  • narozen 29. srpna 1938 v Uherském Ostrohu

  • otec František byl členem KSČ a po roce 1948 se angažoval v agitaci za kolektivizaci vesnice

  • od roku 1953 studoval Vyšší průmyslovou školu v Gottwaldově, zároveň hrál hokej za Spartak Gottwaldov

  • v roce 1957 se oženil a s manželkou Jarmilou vychovali syna Petra

  • mezi lety 1957 až 1959 absolvoval vojenskou službu v Dukle Zvolen, kde hrál druhou hokejovu ligu

  • po vojně hrál dále za Gottwaldov, s nímž odehrál několik sezon v první lize

  • aktivní kariéru ukončil v roce 1969 ve Vsetíně

  • poté se vrátil do Gottwaldova v roli trenéra a funkcionáře

  • jako trenér zachránil třikrát klub před sestupem do druhé ligy, dvakrát postoupil z druhé ligy do první

  • mezi lety 1986 až 1989 byl předsedou klubu

  • díky náhodě prožil Sametovou revoluci přímo v ulicích Prahy

  • jeho dres je vyvěšen na stadionu Luďka Čajky mezi legendami zlínského hokeje

  • v roce 2024 žil ve Zlíně

Kromě vojenské služby a závěrečných let sportovní kariéry strávil Bohumil Kožela celý život v jednom klubu, TJ Gottwaldov. V dobrých i těžkých časech, jako útočící obránce v dresu, jako trenér zachraňující prvoligovou příslušnost i jako předseda klubu. V 50. letech začínal v nižších soutěžích a v roce 2004 jako funkcionář svazu ledního hokeje předával hráčům Zlína historicky první titul. Pořád na ledě nebo blízko něj. Legenda zlínského hokeje, Bohumil Kožela.

Bohumil Kožela se narodil 29. srpna 1938 v Uherském Ostrohu na jihu Moravy. Vyrůstal spolu s o čtyři roky mladším bratrem Josefem a už od útlého věku dělal všechny sporty. Kromě fotbalu, házené, volejbalu, plavání a hokeje museli s bratrem pomáhat rodičům v zemědělství. Matka Anna Koželová, rozená Veselá, pocházela ze šesti sourozenců a neměla lehké dětství. Na vesnici byl nedostatek a všichni členové rodiny museli pomáhat na poli. Pamětníkův dědeček z otcovy strany, Jan Kožela, padl v první světové válce na italské frontě, a tak se otec František musel postarat o matku a mladší sourozence. Pamětník popisuje, že právě kvůli těmto okolnostem se z otce stal po válce komunista. Otec pracoval v továrně Dyas, kde se později stal dělnickým ředitelem. V Dyasu pracovala jako dělnice i pamětníkova matka.

Přechod fronty

Jednou z nejranějších vzpomínek Bohumila Kožely je přechod fronty přes Ostroh během druhé světové války. Tři dny se schovávali ve sklepě, kde se modlil, aby přežili. Pamatuje si, že sousedy zabila bomba, která spadla na jejich dům. Má také vzpomínky na osvobození na jaře 1945. Popisuje, že nejprve přišla rumunská vojska a až potom sověti. „Pamatuju si, jak jsme jako kluci běhali mezi vojákama a škemrali o bonbóny, čokolády a laskominy, abysme ochutnali, protože na vesnici byla v tu dobu chudoba.“ Nepamatuje si, že by s vojáky ve městě byl tehdy nějaký konflikt.

Politicky věřící otec a přesun do Zlína

Otec pracoval v továrně na překližky a dýhy Dyas a po roce 1948 se začal angažovat v politice. Jak popisuje sám pamětník, stal se z něj „politický věřící.“ Jezdil po sousedních vesnicích a přesvědčoval soukromé zemědělce o výhodnosti kolektivizace zemědělství. Matka měla ale jiný názor, vedla pamětníka i jeho bratra, aby chodili do kostela, a tím, že sama pocházela ze zemědělské rodiny, měla vztah k půdě a zemědělskému vlastnictví. Názory otce, který myšlence komunismu bezmezně věřil, trpěla. Bohumil Kožela to sledoval zpovzdálí, dle svých slov se tehdy zajímal spíš o sport a děvčata.

Od roku 1953 žil v Gottwaldově, kde studoval Vyšší průmyslovou školu. Na začátku padesátých let to bylo stále město plné baťovců. Do politických sporů s otcem se začal pouštět až po roce 1959, kdy přešel do závodu ZPS Gottwaldov. 

V Gottwaldově, jak byl tehdy Zlín přejmenován, začal patnáctiletý Bohumil Kožela hrát hokej za dorost Spartaku. Vynikal v útočné řadě a už v šestnácti letech dostal šanci v prvním mužstvu. Hrál tak některé zápasy za dorost a některé za A-tým, od sezóny 1956/57 už válel v áčku natrvalo.

Ve škole měl štěstí na třídního učitele. Rudolf Plajner, významný český skaut, byl vězněn nacisty i komunisty a pro pamětníka byl zásadní postavou ve tvorbě světonázoru. Když se při hokeji zranil a musel zůstat na internátě se sádrou na noze, byl to právě Plajner, který jej přišel povzbudit a navštívit.

„Někdo zaklepal na dveře a vstoupil pan doktor Rudolf Plajner, můj třídní. Přišel si se mnou povykládat o tom, jak se mám, jak se cítím, proč nechodím do třídy. To bylo velké překvapení,“ dodnes si toho velmi cení. Rudolf Plajner ale nezůstal ve škole dlouho, začal organizovat besedy se studenty a nabývat na popularitě, což se komunistům ve vedení školy nelíbilo, a tak byl jednoduše odejit.

Vysněná Dukla

V roce 1957 se Bohumil Kožela oženil. S manželkou Jarmilou se jim o rok později narodil syn Petr. V sedmapadesátém rovněž nastoupil na vojnu, doufal, že bude zařazen do jedné z Dukel, což byly de facto sportovní oddíly pod hlavičkou lidové armády. Dlouho to ale vypadalo, že vojenskou službu stráví v Pezinku na západě Slovenska. Náhodou však potkal důstojníka, který pocházel ze sousedního města, a ten mu i jeho kamarádovi domluvil přesun do Dukly Zvolen. „Převlékli jsme se ze zelených uniforem do modrých a odjeli do Zvolena. A tam jsem strávil v Dukle Zvolen dva roky při hokeji. Tím jsem se vlastně zachránil pro hokej, jinak bych byl u Bratislavy v tom poli a hlídal bych ji před imperialisty.“

Útočící obránce

Po návratu z vojny pokračoval v hraní za stejný klub, teď už přejmenovaný na TJ Gottwaldov. Jednu chvíli bydlel s manželkou a synem přímo na stadionu. Tehdejší podmínky jeho sportu byly velmi pionýrské, neměli pořádnou šatnu, ani sprchy, vybavení na led bylo prosté. I tak ale hokej miloval. A protože měli v jednu chvíli nedostatek obránců, změnila se i jeho pozice, z útočného křídla šel do obrany a i tam stále atakoval soupeřovu bránu. Jako první zlínský obránce v historii nastřílel tři góly v jednom zápase. Díky hokeji se podíval do Rakouska, Itálie, Švédska a také do Sovětského svazu. Tam absolvovali turné po městech Irkutsk, Novosibirsk, Novokuzněck a Moskva. Vzpomíná na ukrutnou zimu, stadiony pod širým nebem a noviny, které si museli dávat do bot, aby neumrzli. Místní lidé se mu zdáli vyplašení a i je samotné hlídala policie.

Na začátku 60. let se klub střídavě pohyboval v první a druhé nejvyšší soutěži. Mezi lety 1963 až 1970 se jim podařilo hrát první ligu nepřetržitě. Úroveň byla vysoká i díky tomu, že nikdo z hráčů nemohl přestoupit do zahraničí. První roky mezi elitou reflektuje Bohumil Kožela takto: „Fandové a veřejnost očekávala, že se nám bude dařit ještě i v té první lize, že budeme porážet ty tradiční kluby a budeme snad někde uprostřed tabulky. Nemohli pochopit, že už jsme na svém limitu, protože jsme neovládali tu taktiku,“ vzpomíná s úsměvem na první zkušenosti s první ligou. Jako nováčci se nebáli hrát otevřený hokej, a tak dostávali spoustu gólů. Za TJ tehdy nastupoval i pamětníkův bratr Josef, a tak si zahráli i spolu.

Nutno dodat, že zlínští hokejisté nebyli profesionálové v dnešním slova smyslu a museli při hraní hokeje chodit do práce. Bohumil Kožela tak kromě tréninků musel stíhat i práci konstruktéra v ZPS Gottwaldov, aby splnil politiku tzv. „plné zaměstnanosti“. Se svým hokejovým oddílem neměl žádnou smlouvu, peníze za tréninky a zápasy v řádu několika stokorun měsíčně mu chodily jako příplatek ke mzdě řadového dělníka.

Aktivní kariéru ukončil Bohumil Kožela v roce 1969 ve Vsetíně, kde s partou ze Zlína hostoval. Na samotném závěru kariéry se přesunul opět na útočné křídlo.

Letadla nad hlavou


Bohumil Kožela nikdy nevěřil na komunistické ideje. Tyto ideály považoval za naivní, jako prostředek pro mocipány. Když přišla v srpnu 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy, byl to šok. „Ráno jsem se probudil, vzal jsem kolo a jel jsem do práce. Pamatuju si, jak jsem jel na kole a nade mnou létala letadla. A v práci, v páté etáži jednadevadesáté budovy, jsme z okna sledovali, jak jezdili ruské vojenské jednotky.“ Vlivem okupace se přestal politicky angažovat jeho otec, který byl z vývoje situace velmi zklamaný. „Odezva okupace byla nepříjemná i pro partajníky,“ popisuje. „Myslím si, že to těžko nesli všichni. Bylo to zklamání a vlastně konec iluzí.“

Nová role v klubu

Předseda trenérské rady, Vladimír Kotek, Bohumila Koželu přesvědčil, aby i po ukončení sportovní kariéry zůstal u zlínského hokeje. Byl to právě Kotek, kdo do klubu přinesl systematičnost ve výchově mládeže, která se později klubu vyplatila. „Díky němu jsem měl trenérskou kariéru, funkcionářskou kariéru, manažerskou kariéru. Nakonec jsem pracoval i pro svaz a asociaci profesionálních klubů,“ shrnuje vliv svého kamaráda. Právě na práci s mládeží se ve Zlíně zaměřili. Po vzoru menších měst jako je Kladno a Litvínov začali i oni vytvářet akademii pro talentované hokejisty a zvali si k sobě odborníky, jako byl například Luděk Bukač, pro nové informace o tréninkovém procesu.
 

Trenér zachránce

Vladimír Kotek pamětníka přemluvil i k trénování. Začal jako druhý trenér u dorostu a zanedlouho už dokončoval sezónu u A-týmu. V jeden moment se musel rozhodnout, zdali vezme nabídku stát se vedoucím oddělení konstrukce obuvnických strojů, nebo si jako zaměstnání zvolí trenéřinu. Nakonec se mu podařilo zkombinovat obojí, opřel se ale o jistotu pevné práce v konstruktéřině, protože nechtěl aby případné cestování zasahovalo do chodu rodiny. Trénoval tedy po práci a třikrát dokázal klub uchránit před sestupem do druhé ligy a dvakrát postoupit ze druhé ligy do první. Později se z něj stal funkcionář, nejprve předseda trenérské rady sportovního úseku, pak člen představenstva, mezi lety 1986-1989 byl předsedou klubu. „Neměli nikoho, kdo by to chtěl dělat, tak mě zavolali na okresní výbor KSČ a já jsem jim ten můj hendikep [že nejsem ve straně] říkal a oni řekli, že to prověřovali a že jim to nevadí. Takže jsem nastoupil a byl jsem tenkrát jediný nestraník v tom výboru.“

Radost ze svobody

Sametovu revoluci prožil Bohumil Kožela shodou okolností v Praze. Předcházelo tomu rozhodnutí nenastoupit k zápasu proti Litvínovu ze solidarity vůči protestujícím studentům, k čemuž je přesvědčil herec Ondřej Vetchý ještě s dvěma hereckými kolegyněmi. Po bojkotovaném kole musel do Prahy jednat s dalšími představiteli ligy o dohrávce kola. „To bylo pro mě obrovské štěstí, protože jsem to [Sametovou revoluci] prožil do jedné hodiny v noci na Václaváku. Chodil jsem s aktovkou a díval jsem se na obchody polepené [protestními hesly], poslouchal jsem, jak hráli v tu dobu zakázaného Matušku. [Druhý den] v deset tam byla demonstrace, tak jsem šel na tu demonstraci, všechno jsem tam prožil,“ popisuje revoluční dny v pražských ulicích.

V roce 2019, kdy byl s Bohumilem Koželou rozhovor natočen, reflektoval tři dekády demokracie takto: „Jsem nadmíru spokojený. Nesmírná svoboda, taková tady nikdy nebyla.“ Své vyprávění shrnuje legenda zlínského hokeje mottem: „Každý je strůjcem svého štěstí, to platí furt.“ V roce 2024 žil ve Zlíně.