Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Kozel (* 1929)

• narodil se 25. června 1929 v Jihlavě

• za války nedokončil gymnázium a byl nuceně nasazen “k vrtačce”

• 5. května 1945 se přihlásil revolučnímu národnímu výboru jako spojka

• jednal o složení zbraní s maďarskými vojáky v Hruškových Dvorech

• 7. a 8. května 1945 byl vězněn gestapem

• po konci války velel pracovní skupině Němců

• pro národní výbor pracoval do konce května 1945

• v roce 1949 byl z politických důvodů vyloučen ze studia na vysoké škole

• pracoval jako kontrolor družstva

• v roce 2023 žil v Praze

Jeho maminka Pavla Novinská pocházela z Gelnice na východním Slovensku. Tatínek Arnošt, lesní inženýr, z Kamenice nad Lipou. Krátce předtím, než se Jiří Kozel v červnu 1929 narodil, přivedla otcova státní služba rodinu do Jihlavy. Ta tehdy byla, jak pamětník vzpomíná, většinově německým městem.

„Maminka i tatínek ovládali němčinu. Maminka se celkem dost bavila se staršími ženami od nás z ulice, což byli slušní lidé. Takže se domnívám, že vztah s Němci byl poměrně velmi slušný do pětatřicátého šestatřicátého roku. Když začalo sudetské tažení, vzájemné vztahy ochladly. Češi už se vyhýbali Němcům a naopak.”

Česko-německé vztahy se od poloviny 30. let rychle zhoršovaly, a Jiří tak mezi svými kamarády žádné Němce neměl. Fotbal prý hráli čeští a němečtí hoši zvlášť a při potyčce, kdy po sobě s německými kluky házeli kameny, Jiří přišel o zub.

Místo do gymnázia k vrtačce

15. března 1939 se jihlavští Němci, převážně zklamaní vývojem po Mnichovské dohodě v roce 1938, kdy Jihlava ještě zůstala součástí protektorátu, konečně dočkali. Oblečeni do „bavorských kazajek” vítali na náměstí německé vojáky. „Pro zajímavost: když jsem 15. března před polednem šel na náměstí, jeden Němec z protějšího domu se za mnou rozběhl a kopl mě do zadku,” vzpomínal Jiří Kozel na počátek nacistické okupace, kdy chodil do čtvrté třídy.

V září 1940 ještě nastoupil na osmileté gymnázium, absolvovat ale stihl jen primu. Ve školním roce 1941/42 totiž protektorátní orgány jihlavské gymnázium zavřely, údajně kvůli výskytu protiněmeckých letáků. „Tatínek mě odvezl do Prahy, objel se mnou asi šest nebo osm pražských gymnázií, kde zpočátku byli ochotní mě vzít – než zjistili, že na to musí mít zvláštní potvrzení. Pak se zjistilo, že nikdo z jihlavského gymnázia nesmí být přijat.”

Jiří se musel vrátit na jihlavskou měšťanku (odpovídající dnešnímu druhému stupni základní školy) a poté v roce 1943 nastoupil na dvouletou obchodní školu v Havlíčkově Brodě. Když i ta o rok později zavřela studentům své brány, byl Jiří totálně nasazen „k vrtačce” do německé firmy.

Zatčen gestapem

Na konci války mu bylo necelých šestnáct let. 5. května 1945 se z rozhlasu dozvěděl, že v Praze vypuklo povstání. „A protože jsem také věděl, že komunisté už připravují revoluční národní výbor, tak jsem okamžitě jel do Hluboké ulice (...) a přihlásil jsem se jako skaut, sokol a cyklistický závodník – že budu dělat spojku. Přijali mě s otevřenou náručí,” líčí Jiří Kozel, jak se stal členem revoluční spojovací služby. “Poručík Kotrba nám vydával rozkazy. Jezdit po Jihlavě a zjišťovat pravděpodobné stavy posádek v jednotlivých kasárnách a podobně.”

O dva dny později mu poručík Kotrba nakázal, aby zajel do Hruškových Dvorů (dnes součást Jihlavy), kde byla na bývalém statku ubytována skupina prý asi 30 až 50 maďarských vojáků. Jiří Kozel spolu s další spojkou Stránským (na jeho křestní jméno si pamětník nevzpomíná) měl s vojáky jednat o složení zbraní. „Kotrba mi výslovně říkal: ,Beze zbraně a v žádném případě nevyvolat konflikt!‘ Třeba se i nechat zavřít, ale nebojovat.”

Maďarská posádka se nebránila a sama již zbraně připravila k předání. Než však k odvozu několika desítek kulovnic mohlo dojít, dorazili do Hruškových Dvorů příslušníci SS. „Dvojice v otevřeném terénním voze, jeden na prsou automat, druhý s revolverem.” Nacisté Jiřího i jeho společníka Stránského naložili do auta a odvezli do kanceláře gestapa vedle jihlavského kina Reform. Drželi je tam celou noc a pustili je teprve druhý den, v situaci, kdy již docházelo k postupnému předávání správy města revolučnímu národnímu výboru.

Velel pracovní skupině Němců

Již v těchto dnech si přitom postavení v revolučním národním výboru zajišťovali komunisté a lidé, kteří se vedoucích funkcí ujali během květnového povstání, byli záhy po skončení bojů vystřídáni. Tak i novým velitelem spojovací služby se 9. května stal Milan Moučka. „První úkol, který dostal od NKVD, byl soupis všech jihlavských obyvatel, kteří byli děti emigrantů nebo sami emigranti ze Sovětského svazu. Jako kupříkladu moje učitelka v měšťanské škole Klaudie Lebecká, později provdaná Šobová,” tvrdí pamětník. „Já už jsem věděl, že situace s komunisty je vážná, tak jsem držel pusu. Ale tušil jsem, že budou všichni odvezeni do Sovětského svazu odplatou za to, že utekli.”

Jiří pro národní výbor pracoval i po německé kapitulaci. Pověřili ho mimo jiné vyčištěním Jihlavy a okolí od zdechlin. Mrtvoly koní a dalších domácích zvířat totiž po závěrečných bojích války zůstávaly nezahrabané, zapáchaly a bylo třeba je odklidit. Pamětník tak každé ráno dostal přidělenu pracovní skupinu německých civilních obyvatel. „Dostal jsem patnáct Němců s lopatama a obcházel jsem po předem stanovené trase, třeba Jihlava – Polná. Všude jsme zašli na národní výbor, tam nám řekli, kde mají zdechliny,” vypráví Jiří Kozel s tím, že Němci, kterým tehdy jako patnáctiletý hoch se zbraní v ruce velel, byli starší lidé mezi 50 a 70 lety. „Měli nařízenou pracovní povinnost, podobně jako dřív měli nařízenou pracovní povinnost Češi.”

Neviděl prý v tom tehdy žádné provinění. „Nezkoumal jsem, jestli se provinili, nebo neprovinili. Oni věděli, že musí pracovat. Že Jihlavu musíme uklidit. Přišli ráno do práce, nevzpěčovali se.” Na těchto výpravách do okolí Jihlavy také Jiří Kozel zjistil, že ve vesnicích s převážně německým obyvatelstvem provázelo příchod Rudé armády masové znásilňování žen. Ke „všeobecnému znásilňování” podle něho docházelo především na venkově. I v Jihlavě se ale domy, kde žilo více německých obyvatel, stávaly terčem násilí.

„Konkrétně v Jihlavě byly všechny české byty vybaveny velikým plakátem: ‚Zde žijí Češi’. Já žil v městském domě a město se postaralo o těžké fošny, kterými byly zašprajcované vchodové dveře. Ale kde žilo více německých obyvatel a Rusové se dostali dovnitř – jako byly baráky Sterlyova 1, 2, 4 – tam docházelo k násilnostem. Nejméně ve dvou případech se mi ty Němky pak svěřily, že v noci byly znásilněné.”

Kdo není v KSČ, ať opustí místnost

Sověti prý pro své účely zabrali část Jihlavy od městského nádraží až po tzv. Hornovu vilu, takže Češi z těchto domů si museli hledat bydlení jinde. Prázdných domů ale byl v Jihlavě dostatek – vzhledem k tomu, že většina původního německého obyvatelstva z města musela odejít. „Němce začali cpát nejprve na sokolský stadion. Mohli tam přijít s 50 kg zavazadel, cennosti museli u vstupu odevzdat příslušníkům Svobodovy armády,” říká Jiří Kozel, který v rámci svých povinností ve spojovací službě několikrát navštívil také sběrný tábor v Heleníně.

Zde bylo německé obyvatelstvo internováno v bývalé Továrně na sukno Karla Löwa. „Lidé tam spali na polních lůžkách, přikrytí jen vlastními pokrývkami. V krátké době pak byli z Helenína lifrovaní pěšky na hranice,” popisuje pamětník odsun jihlavských Němců, se kterým by prý v poválečné době souhlasil, pokud by byly zachovány lidské poměry transportu.

Pokyny národního výboru Jiří plnil až do konce května 1945, kdy členy spojovací služby svolali na radnici. Očekával prý tehdy poděkování za měsíc nezištné práce, kdy celé dny nebo i noci hlídal různé byty, sklady či vodil pracovní skupinu Němců. Velitel spojovací služby Milan Moučka ale prý promluvil jasně. „Zvedl se a: ‚Kdo není členem KSČ, ať okamžitě opustí místnost.’ Já jsem si hodil pušku přes rameno a německým parademarsch jsem jako jediný odešel středem.” Později podle svých slov zjistil, že většina budoucích “papalášů”, kteří tehdy na národním výboru zůstali, vstoupila do strany až 26. nebo 28. května.

Měl štěstí, dostal žloutenku

V září roku 1945 nastoupil do druhého ročníku čtyřleté Obchodní akademie v Jihlavě. Zde prožil komunistický puč a bezprostředně následující „vyakčnění“ ředitele školy Gustava Šlosáka. Akčním výborem komunistické strany byl ze zaměstnání v lesním úřadu vyhozen i Jiřího otec Arnošt Kozel. Syn mohl dostudovat obchodní akademii a několik měsíců po převratu zahájit studium na Vysoké škole hospodářských věd. Tam ale vydržel jen do druhého ročníku. „Nepustili nás ke zkouškám. Škola si vyžádala informace: co byli rodiče zač, jaké byly jejich majetkové poměry před válkou, za války a po válce. Spousty takových dotazů. Jestli jsem se zúčastňoval brigád,“ popisuje Jiří Kozel politické prověrky vysokoškoláků, po nichž v roce 1949 musel ze školy odejít.

Pracovní úřad ho jako absolventa obchodní akademie a čtyř semestrů vysoké školy odeslal nejprve na brigádu „k lopatě“, než směl po měsíci pomyslet na práci více odpovídající jeho vzdělání. V té době dostal infekční žloutenku, což ho prý zachránilo před narukováním k Pomocným technickým praporům – povolávací rozkaz obdržel v nemocnici a po určitém „handrkování“ se mu podařilo získat modrou knížku a vojenské povinnosti byl zproštěn. Když se uzdravil, jeho situace se začala lepšit: uchytil se v Modetě, poté dělal vedoucího finančního a právního oddělení Mlýnů a pekáren a ještě později se stal náměstkem ředitele Pekáren ve Žďáře nad Sázavou. Nakonec se, stále ještě v padesátých letech, vrátil do Jihlavy jako kontrolor družstva Horácký nábytek. Další kariérní postup již byl podmíněn vstupem do strany – a to Jiří Kozel vždy odmítal.

Mrzelo je, že nemohli cestovat

V roce 1968 podnikl s rodinou měsíční cestu po západní Evropě a výjezd si zopakovali ještě o rok později. I napodruhé se vrátili v domnění, že situace v okupovaném Československu „nebude tak zlá“. Později, když přituhlo, již vycestovat nešlo.

V dubnu 1969 také Jiří Kozel v Jihlavě prožíval sebeupálení svého spolužáka z obecné školy Evžena Plocka, jednoho z následníků Jana Palacha. „Všeobecně se říkalo, že to udělal na protest proti příchodu Rusů,“ poznamenává k méně známému Plockově případu.

V době normalizace Jiří Kozel dál pracoval jako kontrolor Horáckého nábytku. V roce 1973 se o něho začala zajímat Státní bezpečnost. Vyhodnotila ho jako člověka, který se „nejeví jako vhodný typ pro využití“, nicméně na něho uhodila kvůli zahraničním časopisům, které mu posílal mimo jiné příbuzný z USA. „Chovali se v podstatě slušně,“ shrnuje Jiří Kozel, byť estébákům musel slíbit, že napíše na americkou ambasádu a další zasílání zahraničního tisku odmítne. StB si pak od něho vyžádala kopii dopisu ambasádě. „Na to vyslanectví jsem ale pochopitelně osobně zašel a poprosil je, aby byli tak laskaví, pochopili situaci a posílali mi věci jinak.“

Po celá sedmdesátá a osmdesátá léta usilovali se ženou o povolení výjezdu do severských států, nikdy ho ale nedostali. Že nemohli cestovat, je mrzelo, byli v nejlepších letech. „Až teprve když jsme se dostali do důchodu, pustili nás do Ameriky. To bylo až v roce 1989. Komunistický režim by zaplesal, kdybychom tam zůstali. Mohli by si ušetřit penzi,“ naráží na skutečnost, že penzisté skutečně v době normalizace cestovat většinou směli.

V polovině devadesátých let Jiří Kozel ovdověl a později se oženil podruhé a přestěhoval se do Prahy. V roce 2023 žil v Praze.