Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Největším koníčkem pro mě byla hudba, která mi pomáhala jak ve společenském životě, tak v kamarádství... Bylo to pro mě sice dosti náročné, toho hraní byla spousta, možná tisíce, ale vzpomíná se na to krásně...“
volyňský Čech
původem z obce Lipiny
rodinné hospodářství vyhořelo během bojů mezi Němci a Sověty v roce 1941
muzikant
od roku 1945 žije v Čechách
od roku 1959 na Litoměřicku
zemřel 27. prosince 2016 v Litoměřicích
Rodinu Kozáků přivedl na Volyň roku 1868 pradědeček, když se svými blízkými odešel z obce Kozákov u Turnova. Usadili se v českých Lipinách na Volyni a živili se jako zemědělci. Postavili si zemljanku, zakoupili pole a lesy a začali zúrodňovat půdu. Dědeček byl šikovný, a tak postupně nakoupil další polnosti, na nichž rodina hospodařila.
Své dětství, než začal chodit do školy v Lucku, prožil Josef Kozák v Lipinách, kde se také 23. 8. 1929 narodil. Protože by musel s mladší sestrou Annou chodit několik kilometrů do školy ve městě, přestěhovala se později celá rodina do pronajatého bytu na okraj Lucku. Jen dědeček s babičkou zůstali na hospodářství v Lipinách.
Otec Antonín byl soukromý mlynář. Mlýn na parní pohon si sám vystavěl na rovenské silnici mezi Lipinami a Luckem, když prodal část hospodářství, které dostal od svého otce. Ve mlýně se mlelo všechno obilí a dodávalo se podnikům a obchodům. Jezdili si tam také mlít obilí zemědělci ze širokého okolí. Ve volných chvílích chodil otec rybařit k řece Styr s řezníkem Řehákem a zednickým mistrem Dostálem. Josef měl také malou udici a chodíval za otcem s bratrancem Jardou.
Matka Marie, roz.Šimoníčková, byla v domácnosti a jezdila denně pomáhat na hospodářství k rodičům do Lipin, protože její otec byl nemocný.
„Rodiče byli hodní, pracovití. Byli na nás přísní. Museli jsme zachovávat jak učení, tak i docházku do školy. Žádné záškoláctví jsme neprováděli.“
Do školy, která byla česká, chodily jen české děti a učili je čeští učitelé. Děti, které bydlely hodně daleko od města a nemohly dojíždět, bydlely přes týden na internátě. Když v roce 1939 přišli Sověti, začaly se učit i rusky a ukrajinsky. Josef Kozák chodil také na housle ke kapelníkovi Josefu Vejnarovi z Rovna, který ho zároveň připravoval na konzervatoř, na kterou však nenastoupil, protože přišla válka.
„Bylo to hodnotné, učili nás pravopis, vlastivědu, přírodopis, zeměpis a vše ostatní, co ke škole patří.“
Luck bylo město, kde žilo pohromadě mnoho národností. Češi, Poláci, Ukrajinci, Židé i Němci spolu až do druhé světové války vycházeli velice dobře. Polská demokracie udržovala na Volyni vzorný pořádek a policie měla obrovský respekt, nikdo si nic nedovolil.
Když přišla v září 1939 sovětská armáda, bylo po pořádku. Sovětští vojáci působili zaostalým dojmem, byli neupravení a špinaví. S jejich příchodem se začaly rabovat obchody, Sověti kradli a skupovali vše, co viděli a neznali, aby to mohli odvézt do Sovětského svazu. Vznikl chaos, zavíraly se kamenné obchody, zhoršil se prodej a začalo se prodávat na bazarech, jarmarcích a tržnicích, kde se zboží vydávalo přímo z vozu.
„Bylo tam hodně zlodějíčků, na které jsme si museli dávat pozor, což dříve neexistovalo. Za polské vlády byla skutečná demokracie a pořádek, teď začal chaos.“
Zabavoval se majetek, a protože rodina Kozáků měla mlýn s vybavením, museli vše opustit a zanechat svému osudu. K ničemu se nesměli hlásit, aby nebyli vyvezeni na Sibiř.
Otec Antonín Kozák to nesl těžce, protože do poslední chvíle splácel půjčku na mlýn, a najednou neměl nic. I nadále bydleli v Lucku, rodiče dojížděli pracovat na rodinné hospodářství v Lipinách a Josef Kozák se sestrou Annou nadále chodili do školy v Lucku.
Na Sibiř byla odvezena Anna Maršová z Lipin, když ji pro velký majetek, který zdědila po rodičích, označili za kulaka. Její jmění pak Sověti rozkradli. Jak dopadla a jestli se po válce vrátila zpět, nikdo neví...
V Lipinách Sověti zřídili lidový soud a určili strýce Josefa Kozáka, aby jim pomáhal, protože měl ruskou školu a gymnázium. Strýc měl hospodářství, ale nemohl se mu věnovat, protože musel nastoupit jako zapisovatel. Musel vykonávat, co mu sovětský soudce nařídil, a nesměl ani promluvit nebo se někde zdržet, jinak mu bylo vyhrožováno, že ho odsoudí na nucené práce. Soudily se převážně hospodářské přečiny, především to, když někdo neplnil podmínky kontingentu, tzn. dodávek. Když vypukla válka, soudce uprchl do Sovětského svazu a strýc mohl opět pracovat na svém hospodářství.
„Byl to lidový soud. Politicky se tam nikdo neodvážil, protože to byl teror a násilí, jedině hospodářsky. Jakmile někdo nesplnil podmínky kontingentu, dodávky, už soudili a nebrali na nic zřetel.“
Bylo to v neděli ráno 22. 6. 1941, kdy je probudila rána a zaburácení. Nejdříve si mysleli, že se zřítil železniční most přes řeku Styr. Když ale vyšel otec ven, slyšel letadla, která začala bombardovat město Luck.
„Věděli jsme, že to jsou cizí letadla podle zvuku a podle toho, jak nalétávala na ulici, kde nebyla žádná protiletecká obrana. Němci likvidovali celou ulici až do města.“
Otec poslal Josefa k babičce do Lipin, ať zapřáhnou koně, aby mohli naložit nejdůležitější věci z bytu a odvézt je na hospodářství. Když se vrátil s koňmi a povozem do Lucku, naložili věci, které byly třeba, a odstěhovali se do Lipin.
I když cítili proti Němcům zášť, protože okupovali Československo, byli nakonec rádi, že válka vypukla, protože byli již na seznamu k vyvezení na Sibiř.
„My jsme to těžko snášeli, že nám v roce 1939 Němci sebrali vlast. Když si to připomenu, vidím to, jako by to bylo včera. Ještě dnes si to všechno přesně pamatuji.“
Asi o pět dní později přijeli němečtí vojáci i do Lipin, kde se usadili mezi stromy na zahradě Kozákových. Provedli očistu a zakrátko se z Lipin stáhli, byl tedy klid. Když ale přelétávala letadla, raději se vesničané schovávali, aby po nich nestřílela.
Další den přišli Němci znovu, dělali průzkum, jestli tam nejsou Sověti. Když byl klid a zjistili, že tam nikdo není, odešli k sousedům Štěpánkovým. Tam také nic zvláštního neobjevili, a tak pokračovali dál k Mlejnkům. Na pěšině mezi jejich obydlím a Košťálovými na ně ale Sověti vystřelili.
„Němci přišli do žita a Rusové po nich vystřelili. V tu chvíli ale po cestě k Mlejnkům jelo pancéřové auto Němcům naproti. Němci naskočili do toho auta, vystřelili tři červené rakety a spustila se mela.“
Sovětští vojáci vyšli z lesů, šli přes pole s obilím a útočili na Němce. Prý jim velitelé řekli, že „útočí na Berlín“, a oni ani nevěděli, kde jsou. Začala střelba a před hospodářství Kozákových přijela německá pancéřová auta a tank.
Téměř celá rodina stačila jen tak tak utéct do sklepa, otec se strýcem se tam ale nedostali, a tak skočili do jiného sklepa – pod dům. Začala střelba. Všechno shořelo, dobytek, chlívy, stodola, jen dům zůstal stát. Když na chvíli střelba utichla, mysleli, že je po všem, a radovali se, že mají alespoň střechu nad hlavou. Jenže Němci vystřelili z tanku a zapálili i dům. Když boj skončil, začali obydlí hasit, ale zachránili jen spodní patro.
„Řekli jsme si: ‚Tady nemáme co pohledávat, všechno shořelo a nemáme kde bydlet. Sebereme pár věcí a půjdeme na noc do Lucku, protože v Lipinách to je už obsazené Němci.‘“
Po cestě je stavěly německé hlídky. Ráno, když byl všude klid, se vrátili odklízet zničené stavení. U sousedů Štěpánků tehdy zastřelili raněného sovětského vojáka, když se šel ke studni napít. Po bojích chodil Josef Kozák, protože byl zvědavý, se strýcem po vsi. Viděl plno padlých a zabitých vojáků, plno pušek, granátů a střeliva. Asi týden nato nahnali Němci na bojiště Židy z Lucku, aby vykopali jámy a odklidili padlé vojáky do hromadných hrobů. Tehdy poprvé viděl Josef Kozák takovou zkázu, zabité a postřílené.
„Říkal jsem si: ‚Tyhle sovětské vojáky nahnali na jatka. A všechny jejich rodiny budou vzpomínat, budou čekat, a nikdo z nich se už nevrátí.‘“
Kozákovi se nenechali zlomit a začali opravovat hospodářství, koupili koně a od strýce z Hušče dostali krávu, aby měli mléko. Jezdili do lesů a káceli stromy, aby mohli přikrýt dům. Pro klády jezdil Josef Kozák s koňmi a povozem a tesaři je pak na dvoře opracovávali, aby se mohly použít na zakrytí domu. Použili slaměné došky, protože nic jiného jim nezbývalo.
Sklizeň obilí byla malá, ale byli rádi, že jim alespoň něco zůstalo. Po čase se z této svízelné situace dostali. Banderovské bandy od nich nic nepožadovaly, protože věděly, že už nic nemají. Žili vlastně jen z toho, co dům a zahrada dala. Ani mlýn za Němců otci nevrátili, zůstal státní.
V Lucku žilo asi patnáct tisíc Židů. Němci zřídili ve stávajících budovách za Luckem a na tzv. Krásném ghetta, kam je zahnali, a o vše je obrali.
Josef Kozák s otcem byli svědky toho, když Němci vyváželi na nákladních autech Židy za Luck do osady Hnidava. Tam si sami museli vykopat obrovské hroby, svléknout se donaha, postavit se na okraj jámy. Pak byli všichni bez výjimky postříleni. Muži, ženy i děti.
„Já jsem tam u toho nebyl, ale vyprávěli to občané z Hnidavy. Že ještě na druhý, na třetí den se ta půda, jak to zasypali, že se to celé ještě hýbalo.“
Hroby byly hlídané tzv. schutzmanny (ukrajinskými kolaboranty), aby některým raněným a zaživa zasypaným Židům nemohl nikdo pomoci. Okolo mohli procházet jen ti, kdo tam měli pole.
Když se rodina trochu vzpamatovala, koupil otec Josefa Kozáka krávu, o kterou ale později přišli, protože jim ji Němci sebrali. I když měli všeho málo, museli odevzdávat tzv. kontingenty neboli povinné dodávky. Neměli žádné úlevy, ale ani tak to nebylo tak hrozné jako za Sovětů. Toho, kdo se snažil hospodařit, Němci chválili a mohl si koupit i hospodářské stroje. Kdo ale neplnil nebo lenošil, mohl se dočkat i tělesných trestů. Dobré hospodáře Němci podporovali, protože z toho vždy měli na daních a dodávkách prospěch. Strýc dělal v té době starostu, neboť si ho občané zvolili, a když někdo nemohl splnit dodávku, vysvětlil strýc německy, z jakého důvodu tomu tak je, a vše dobře dopadlo.
„Kontingenty jsme museli odevzdávat, žádné úlevy nebyly. Němci ale nerabovali tak jako Sověti. Kdo byl dobrý hospodář, tak ho chválili, špatní dostávali tělesné tresty.“
V roce 1943 byla mezi Poláky a Ukrajinci taková nenávist, že ukrajinské bandy likvidovaly všechny Poláky, kteří bydleli dál od města. Proto Poláci utíkali do Lucku a jen za dne se na hospodářství vraceli. V noci ale museli zpět, protože jinak by je banderovci zavraždili, naházeli do studně, uškrtili nebo upálili. Zabili tehdy nějakého pana Hokše, který jim měl ukázat cestu. Dodnes nikdo pořádně nezná důvod. Němci Poláky chránili a jezdili s nimi sklízet pole, dobře totiž věděli, že i oni z toho budou mít užitek.
Později zavřeli Němci českou školu v Lucku a udělali z ní polní nemocnici. V Lipinách se vyučovalo dál, byl tam nasazen polský učitel, který děti učil polsky a německy. Josef Kozák se sestrou Annou chodil dvakrát týdně soukromě do Teremna k panu učiteli Vokráčkovi.
Později, těsně před příchodem fronty, místo Němců nastoupili do obce maďarští vojáci. Ti začali také rabovat a brali si všechno, co se jim hodilo. Čechy okrádali i ukrajinští pomocníci Němců, schutzmanni. Před druhým příchodem Sovětů to bylo už všechno promíchané, Němci, Maďaři a Ukrajinci. Jeden horší než druhý.
Jednou nařídili schutzmanni otci Josefa Kozáka, aby zapřáhl koně do saní a odvezl je i s nakradenými věcmi. Ten, protože měl strach o svůj život, shodil schutzmanna, co ho doprovázel, ze saní a ujel. Dorazil domů a nařídil ženě a dětem, aby vzali pár věcí a utekli, zůstala jen babička. Tu pak schutzmanni odvedli k pravoslavnému faráři Pařízkovi a začali zpovídat a obviňovat. Pop Pařízek ji ale obhájil, uchlácholil je, že nic neudělala, a oni ji pustili. Antonín Kozák se zatím skrýval s koňmi v lese, zbytek rodiny pak asi ještě týden, než schutzmanni odešli, u strýce.
V únoru 1944 začala sovětská vojska z lesů odstřelovat Luck a Němci prchali. Fronta se přesunula za Luck a dál k městu Torčín, kde se odehrávaly těžké boje. Když přišli do Lipin Sověti od Torčína, sebrali Kozákovým koně a zřídili si u sousedů štáb. U Kozáků bydlel sovětský generál, který odtud řídil boje. Hrál také s otcem karty a vyprávěl o všem možném.
Josef Kozák chtěl pokračovat ve studiu na gymnáziu, ale na jaře 1945 dostal obsílku z okresu, že se má dostavit k odvodu a že bude přidělen ke stíhacímu útvaru proti banderovcům. On ale nechtěl, protože plno chlapců v jeho věku u těchto stíhacích útvarů přišlo o život. Tak odjel do Rovna k českému vojenskému štábu a dobrovolně se u nadporučíka Stránského přihlásil do armády.
„Nadporučík Stránský se ptal, co chci. Já na to, že se hlásím dobrovolně do armády. On ale, že mě nemůže vzít, že teď skončila válka. Řekl jsem, že mi ale hrozí nástup k stíhacímu útvaru proti banderovcům, ať s tím něco udělá.“
Nakonec ho přijali jako pomocníka, dostal anglickou uniformu, a když nebyla žádná práce, dostával dovolenku, proviant a jezdíval domů.
Otce do armády nevzali, protože měl otevřené rány, a tak ho z okresu povolali, ať alespoň dělá vedoucího dělníkům.
V listopadu roku 1945 byl vypraven transport do Československa, s nímž odjel také Josef Kozák. Cestovali ve špíně a nepořádku ve vagonech od uhlí a několikrát přestupovali. Až v Bohumíně přesedli do vytopeného osobního vlaku. Na den studentstva, 17. listopadu 1945, dorazili do Prahy na hlavní nádraží. Když posléze dojeli do Žatce, naložili je na auta a odvezli do kasáren, kde byli asi týden. Na vojenském velitelství se nadporučík Veselý zeptal pana Kozáka, zda chce vstoupit dobrovolně do armády, do vojenské školy, anebo půjde do civilu.
„Tak se rozhodni a přijdeš mi do tří dnů říct, jestli půjdeš do školy. Já tě pošlu do Hranic nebo do Lipníku. To si musíš rozmyslet, protože když budeš voják, budou s tebou házet po celé republice.“
Rozhodl se, že odejde do civilu, a dostal propouštěcí doklad. Se švagrem se domluvil, že pojedou osidlovat na Moravu. K osidlovací komisi s ním odjel četař Baloun. Tam se začali vymlouvat, že mají už jen jednu, navíc vyrabovanou usedlost. I když se Josefu Kozákovi nelíbila, v Jistebníku zůstal. Později se uvolnila lepší usedlost, kterou pak s obtížemi – musel zajet do Prahy na ministerstvo zemědělství – dostal přidělenou s dekretem. Byl se také podívat na usedlosti na Šumavě, tam se mu ale nelíbilo, protože vesnice i města jako Domažlice a Horšovský Týn byla od sebe hodně vzdálená a odtržená od světa. Odjel proto zpět na Moravu.
Rodiče se za Josefem odstěhovali v roce 1947. Pěstovali obilí a chovali dobytek. V roce 1956 se Josef Kozák oženil s Emílií, roz. Zajíčkovou, s níž měl dcery Danu a Hanu. V roce 1991 se s ní ale rozvedl. V Jistebníku žil společně s rodiči do roku 1959, kdy jim komunisté usedlost sebrali. Do roku 1958 studoval Josef Kozák rolnickou školu a po ukončení musel nastoupit do JZD.
Když přišli o usedlost a zjistili, že tam nemají dobré vyhlídky do budoucna, otec rozhodl, že si koupí v Litoměřicích domek a odstěhují se. Josef ale musel v Jistebníku ještě zůstat jako agronom, do Litoměřic odešel po sloučení družstev, když vznikly Státní statky. Nastoupil do potravin jako vedoucí skladu, potom přešel do Fruty v Terezíně, kde pracoval jako vedoucí nákupu, odbytu a MTZ. Protože už ale nechtěl cestovat, kamarád mu nabídl, ať jde pracovat do Státního statku v Ploskovicích, měl dělat vedoucího pomocné výroby, kde byl hlavní sklad osiv, krmiv a postřiků. Odtud pak odešel Josef Kozák do důchodu.
Jeho velkým koníčkem je hudba, hraje na housle, klavír, bicí a heligón. Dnes žije s družkou v Žitenicích.
„Největším koníčkem pro mě byla hudba, která mi pomáhala jak ve společenském životě, tak v kamarádství... Bylo to pro mě sice dosti náročné, toho hraní byla spousta, možná tisíce, ale vzpomíná se na to krásně...“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lukáš Krákora)