„Napřed jsem dělala jen reliéfy, protože jsem to měla odkoukaný od tatínka. Nedělal prostorové věci, ale drobné reliéfky vyřezávané v ruce. Takže jsem měla lipové destičky ze starých skříní, tak z toho jsem udělala několik reliéfů. Potom jsem sehnala nějaké lipové dřevo. To jsem ještě neuměla s pilou, tak mně to naporcovali nějací lesní pracovníci na nějaké fošny nebo podle potřeby, tak jak jsem to chtěla. Potom mně tam jednou pracovníci silnic přivezli dva duté kmeny. A to jedno dřevo bylo tak krásně vyhnilé a mělo to tvar stojící gotické madony. Tak jsem si říkala, že z toho udělám madonu. A tak jsem taky udělala. To byla moje první prostorová věc. A to ještě František, když tam viděl tu trouchnivinu na dvoře na špalku, tak měl sto chutí to jít pořezat, ale já jsem odkudsi přišla a v posledním okamžiku jsem si to zachránila.“
„To byla původně česká škola při velvyslanectví, ale tu zavřeli. V plánu ji bylo znova otevřít. Takže děti školou povinné musely chodit do ruských škol. Nejstarší syn měl deset let, takže musel do ruské školy, mladší ještě nebyl školou povinný a dcera měla ještě o dva roky míň. Bylo tam čtrnáct ruských škol s provozem dopoledním a odpoledním. Syn vyfasoval ruskou školní uniformu a mělo to výhodu takovou… Obchody tam zase byly rozdělené pro domorodce, potom pro cizince, pro armádu. Nejlíp zásobený byl armádní obchod. Jenomže to musel mít člověk propustku a tu my jsme nedostali, nebo musel mít v rodině nějakého vojáka. My jsme to dělali tak, že syn si vzal školní uniformu, baťoh na záda, já jsem sepsala věci, které má nakoupit, myslím, že si vzal ještě pionýrský šátek, a jel do toho vojintorgu nakoupit. Nikdo ho neprohlížel, nekontroloval. Viděli ruskou uniformu a dobrý. Uniforma jako uniforma. Přivezl domů žádané.“
„Měli jsme státnice napřed dělat na bohemistice. Než nás pustili k státnicím, tak nás pozvali na nějaké prověrky. Byla tam komise asi o patnácti lidech. Byli tam představitelé katedry, fakulty, univerzity, spřátelených vojsk, nějaký náměstek města Olomouce. Kladli takové různé otázky. Napřed nám vypracovali posudek, ten jsme si měli přečíst a potom podepsat. Já jsem tam měla něco ve smyslu, že jsem socialisticky uvědomělá. Přečetla jsem to a to mě tak naprudilo, a potom když jsem to měla podepsat, tak jsem říkala, že mně tam vadí některé formulace. A oni: ‚Které například?‘ Tak jsem četla tady to, to a to. Teď jsem koutkem oka viděla, jak se ti členové komise nadzvedávají, jak se jim to nelíbilo. Úplně se z toho dusili. Potom představitel filozofické fakulty se mně pokusil domluvit. Říkal: ‚No, necháme to tam. Bůhví, kam přijedete, a bůhví, co po vás kdo bude chtít. A třeba zrovna bude hledat tady takové formulace.‘ Všichni, co tam chodili, tak byli na otočku venku, a já jsem tam tvrdla nejmíň půl hodiny. Potom jak byly státnice z češtiny, tak jsem je nemohla udělat. Dělala jsem to natřikrát. Teď nevím, jestli to bylo jen mou blbostí, nebo se tam podepsalo něco jiného...“
Dagmar Koverdynská se narodila 22. června 1947 rodičům Bořivoji a Emilii Novákovým v Jeseníku. Dětství prožila v Domašově, který je dnes osadou obce Bělá pod Pradědem. V roce 1958 se rodina přestěhovala do Šumperka. Po ukončení tamního gymnázia vystudovala pamětnice Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci v oboru výtvarná výchova a čeština, kde byla také svědkyní událostí Pražského jara, okupace i počátků normalizace. Po studiích vyučovala na gymnáziu v Šumperku. Tehdy se také seznámila se svým budoucím manželem, geologem Bohdanem Koverdynským. Jeho otec pocházel z Ukrajiny a do Československa utekl před bolševickou revolucí. V roce 1977 se manžel dostal do geologické expedice na Kubě, kam za ním přicestovala i Dagmar Koverdynská s dětmi. Na Kubě strávila s přestávkou celkem dva roky. V druhé polovině osmdesátých let manžela zařadili do další geologické expedice, tentokrát v Mongolsku. Dagmar Koverdynská s dětmi v Mongolsku žila dva roky. Mimo jiné učila v české škole v Ulánbátaru. Cestu zpět absolvovala sama s dětmi po Transsibiřské magistrále. Po pádu komunismu byla ve svobodném povolání, věnovala se sochařství. Tvořila osobité polychromované řezby z lipového dřeva různých přírodních motivů, lidských figur, ale také madon a jiných sakrálních námětů. Měla na šestatřicet autorských výstav a kolem sedmdesáti společných, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí. Od roku 1971 bydlela v Novém Malíně. Dagmar Koverdynská zemřela 30. září 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
