Jarmila Kovařovicová

„Moje dcera – já už jsem se urazila, protože kdykoli jsme se sešly, tak se mě na to [agentství] ptala, jak to že jsem na tom... Já jsem říkala: ‚Jarunko, proboha, víš, jak to bylo, jak nás hlídali. Já jsem musela podepisovat kdeco.‘ Já jsem v životě na žádného Čecha nikdy [nedonášela]. Kdyby prohledali všechno, co chtějí, tak nenajdou jediné slovo, že já bych někdy o nějakém Čechovi [něco říkala]. Mě se vždycky ptali jenom na Angličany. A vždyť ti Angličané si vozili, když se opravoval Thunovský palác [britské velvyslanectví], i písek ze západního Německa, protože nevěřili našim, že tam nedají odposlouchávací zařízení. A jednu uklízečku tam [Britové] našli, jak tam cosi hrabala, tak tu vyhodili... na hodinu letěla.“

„Stála jsem na přívozském peroně jako přikovaná, ani jsem se napětím nemohla pohnout, když vlak přijel. Z vagonu přesně přede mnou vystupuje tatínek ve svém svrchníčku, ve kterém ho gestapo odváželo z domova. Rozběhla jsem se k němu a chtěla jsem mu pomoci ze schůdků. Chytla jsem ho za rukáv a tu mne zamrazilo – držela jsem v rukávu vlastně jen kost obalenou kůží. Tatínek vypadal hrozně. Hubený, slabý... A ty oči... Přes potlačovanou úzkost a strach z prožitého se na mě usmívaly. Ihned jsem začala vybalovat buchty, a když je tatínek uviděl, rozplakal se, ale krabici vzal a utíkal zpět k vlaku a do okýnka podával všechny naše buchty dalším vězňům, kteří jeli dál do Čech. Když jsme přicházeli k našemu domu, vykládala jsem tatínkovi svůj sen, před naším domem kvetly oba šeříky a svou vůní nás přivítaly. Sotva se rozneslo, že je tatínek doma... dveře se netrhly... Já nemůžu pokračovat...“

„Podívejte se, oni na mě takhle žalovali, ale já jsem přesvědčená, že i kdyby tam [ve spisech StB] bylo 600 stránek, tak že já jsem tam o nikom z [britského] velvyslanectví nemluvila. Tedy o Češích.“ – „Tohle je vaše zpráva: ‚Pramen, tedy vy, dodává, že Schallerová je velká obdivovatelka Švýcarska. Poměr k československému státnímu zřízení nebude u Schallerové dobrý, používá často výraz ‚v tom vašem Československu‘.“ – „To byla hnusná baba. Hnusná, hnusná...“ – „Pak je tu spousta hlášení na britské zaměstnance...“ – „No to mi řekněte, co já jsem o nich mohla tak [říct]... Byla to hrozná doba, to vám řeknu. Už bych to nechtěla zažít znova. Pořád takový stísněný pocit, strach, abyste nepřišel o to zaměstnání...“

„S učitelkami jsme za totality projely celý svět. Byly jsme v Norsku, Jugoslávii, Německu (NDR), ve Švýcarsku, ve Francii... všude možně. Vždycky, když jsme někam jely, tak k nám strčili nějakou osobu z ministerstva [vnitra], která nás hlídala. Když jsme jely do NDR, tak přišla baba, vešla do autobusu a řekla: ‚Já s vámi pojedu na ty vaše koncerty, ale jelikož vážnou hudbu nenávidím, tak se nedivte, já vaše koncerty navštěvovat nebudu.‘ Když jsme tam přijely, byla jako zástupce ministerstva přivítána tamními potentáty a musela s nimi zasednout do první řady ‚chťa nechťa‘. Zazpívaly jsme, následoval obrovský potlesk. Měly jsme takový aplaus, že jsme musely přidat. Přidávaly jsme, a nakonec že budeme zpívat Foersterovu písničku. Ta písnička je tak krásná... A představte si, že ta baba se zvedla a odešla. My jsme se na sebe jenom podívaly a otočily jsme oči v sloup. Odzpívaly jsme tu písničku a přišly jsme do šatny. Ona tam seděla, brečela a odprošovala nás, že to bylo tak krásné, že to už nemohla vydržet, že musela brečet a že tam nechtěla před nimi brečet, a tak utekla. Tak jsme si řekly: ‚Porazily jsme komunismus!‘ To jsme měly radost.“