Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Kovářová (* 1936)

• narozena 30. ledna 1936 v Prostějově

• otec František Neher roku 1940 zatčen za poslech cizího rozhlasu, vězněn, poslán na nucené práce

• zažila osvobozování Držovic Rumuny a Rudou armádou

• vyučila se strojní zámečnicí

• pracovala jako strojní zámečnice v Prostějově a později jako technicko-hospodářská pracovnice v Lutíně

• v roce 1955 se provdala za soustružníka Vladimíra Kováře, který předčasně zemřel

• z manželství se narodili dva synové

• roku 1982 druhý sňatek s Josefem Jedličkou

• v roce 2023 žila v domově pro seniory v Náměšti na Hané

Mezi první vzpomínky Naděždy Kovářové patří chvíle, kdy si otec pořídil malé rádio. Tehdy to byla událost, roku 1939 ale na přijímačích přibyly cedulky se strohým sdělením: ‚Pamatuj! Že poslouchání cizího rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí, nebo i smrtí!‘ Otec doma pouštěl rozhlas bez obav v domnění, že sousedé jsou stejného smýšlení. Někdo z nich ho však udal a roku 1940 před domem zastavilo auto gestapa. „Volala jsem: ‚Neberte mi ho!‘ Jeden z nich mě odstrčil. Tatínek byl pak ve vězení v Olomouci, říkalo se tomu ‚na garňáku‘. Zůstaly jsme s maminkou samy dvě. Tatínka jsme viděly až po válce. Byl pak nasazený na nucené práce až na polských hranicích, kde se šily uniformy pro gestapo.“

Do konce války jsme nevěděli, co je s tatínkem

Naděžda Kovářová se narodila 30. ledna 1936 v Prostějově jako první ze dvou dcer manželům Vlastě a Františku Neherovým. Otec, krejčí, šil doma pro OP Prostějov, matka mu pomáhala. Žili v Držovicích. Roku 1938 došlo k všeobecné mobilizaci. Otec musel narukovat, dle jeho pozdějšího vyprávění byl poslán někam k Vrbnu pod Pradědem. Po podepsání mnichovské dohody došlo k demobilizaci a muži se vraceli domů. V roce 1939 začala druhá světová válka.

Po otcově zatčení v roce 1940 zůstala Naděžda s matkou sama. Zpočátku ještě matka mohla za otcem jet do Olomouce, kde byl vězněn, pak se po něm slehla zem. Rodina nevěděla, kam jej z vězení poslali. Že byl na nucených pracích, se dozvěděli až po jeho návratu. Doma se o jeho nepřítomnosti nemluvilo. Protože matka jezdila do práce v Prostějově, aby je uživila, malá Naďa se o sebe musela přes den postarat. Roku 1942 začala docházet do místní obecné školy. Učili se německy, měla i pár německých spolužáků, jejichž rodiny se nastěhovaly do opuštěných statků v Držovicích. Vzpomíná, že české děti s nimi příliš nekamarádily. Povinnou němčinu také nikdo nevítal. Učili se ji s nechutí a Naděžda Kovářová vzpomíná, že jí v paměti utkvěla pouze věta „Jsi osel,“ kterou jí naučili kluci ve třídě.

Bratranec vyvěsil českou vlajku na komín, dole se ještě střílelo

Z války si vybavuje také hlad, jídla na potravinové lístky bylo málo, rodina za války neměla pole nebo zahradu, kde by si mohla něco vypěstovat, ani hospodářská zvířata. Maminka jezdívala do Vojtěchova k místnímu mlynáři, který byl známý tím, že chudším lidem vždy pomohl. Nejednou jí dal trochu mouky nebo brambory, aby mohla dát dceři najíst.

„Když houkali, že bude poplach a přelétávala letadla, paní učitelka zavedla celou třídu k vyschlému potoku, kde bylo křoví, utíkali jsme se tam schovat. Byli to Američani, zalétávali nízko, tak nás vždycky zavedla do toho křoví,“ vzpomíná Naděžda Kovářová.

Na jaře se nad obcí odehrály letecké bitvy. Poslední dny války trávila rodina u tety v pískovcovém krytu zbudovaném nedaleko místní cihelny. Jednoho dne se dveře krytu otevřely a objevil se v nich nějaký muž. Byl to otec, který z nuceného nasazení na polských hranicích přišel domů pěšky. Naděžda ho téměř nepoznala. „V cihelně byl komín, pálily se tam cihly. Když jsme byli v krytu, bratranec vylezl na komín a dal tam českou vlajku. Teta mu za to vynadala, protože dole se střílelo, říkala: ‚Vždyť tě mohli zastřelit,‘ ale my měli radost, že je konec války,“ vzpomíná Naděžda Kovářová.

K osvobození Držovic došlo 9. května 1945. Když se odvážili z krytu ven, viděli už první přicházející vojáky. „Rumuni šli první, procházeli od Prostějova na Olomouc, za nimi Rudá armáda,“ popisuje. Byli špinaví a žízniví, Naděžda si stoupla k pumpě u cesty a pumpovala jim vodu, aby se mohli napít a umýt. V okamžiku, kdy ji jeden z vojáků vzal do náručí a začal jí říkat, že má doma taky takovou dceru, tatínek zavelel, ať se jde raději hned schovat do domu.

Místní narychlo schovávali kola, někteří i dcery, osvoboditele předcházela špatná pověst.

Na silnici jsem psala barvou: Volte č. 1

Po válce se vše pomalu vracelo do starých kolejí. Roku 1946, v prvních svobodných volbách, rodiče volili komunisty. Jako spousta dalších věřili, že se budou mít lépe. Malá Naďa vyfasovala kbelík s barvou a poslali ji ke státní silnici s instrukcí, aby psala na asfalt: ‚Volte č. 1‘. Komunisté ve volbách zvítězili.

Po obecné škole přešla Naděžda na měšťanku do Prostějova. V posledním ročníku do třídy zavítaly náborářky, které žáky lákaly do učení v Agrostroji. Naděžda se přihlásila. Tři roky se pak učila v Prostějově strojní zámečnicí. Bydlela na internátu. Panoval zde přísný režim, většinu volna trávili v tělocvičně nebo na hřišti, občas je pustili na procházku nebo do kina. Roku 1953 se šli se spolužáky projít po náměstí. Naděžda Kovářová popisuje, že když procházeli, viděli, jak z náměstí odstraňují sochu Masaryka. Vrátili se na internát. V následujících dnech si je zavolal ředitel a sdělil, že je vyloučí ze školy, myslel si, že s tím mají něco společného. Údajně měl k dispozici fotky, na kterých byli na náměstí někým zachyceni. Podařilo se jim vysvětlit, že jen procházeli, Naděžda pak ze strachu o celé věci nemluvila ani před rodiči. (Dle dostupných zdrojů však byla socha odstraněna v noci beze svědků, studenti se pravděpodobně na náměstí procházeli až den poté, kdy zde lidé proti odstranění sochy demonstrovali.)

Jeli jsme s dětmi na kolech, za námi vojenská vozidla

Po vyučení nastoupila do Agrostroje. Roku 1955 se provdala za Vladimíra Kováře, soustružníka z nedalekých Smržic. Seznámili se na čajích v Držovicích. Po svatbě žili u Vladimírových rodičů. Zatímco rodiče Naděždy volili komunistickou stranu, rodina manžela byla věřící. První manžel časem vstoupil do strany, ale ideologii příliš neprožíval. Narodili se jim dva synové. Po pár měsíců trvající mateřské dovolené se Naděžda vracela do práce v Agrostroji, děti hlídala manželova maminka. Velkým koníčkem Vladimíra Kováře byl fotbal. Dostal nabídku hrát jako brankář v Lutíně. Nabídli jim dokonce i byt, rodina se rozhodla přestěhovat. Naděžda zde získala místo technicko-hospodářské pracovnice v lisovnách.

V Lutíně zažili i příjezd vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Zprávu slyšela Naděžda Kovářová ráno z rádia. Byla vyděšená, nechápala, co se děje. Děti hlídala babička ve Smržicích. Celé dopoledne byla v práci jako na trní, všiml si toho mistr, a když mu řekla, že děti jsou v jiné vesnici, dovolil jí z práce odejít. Jela je vyzvednout na kole, cestou potkávala vojenská vozidla. Byla ráda, když se dostali v pořádku domů. Mezi lidmi panovalo zděšení, spousta z nich si myslela, že bude válka. V Lutíně se Sověti usadili, šlo ale o mladé vojáky, kteří se chovali dobře a místním se snažili pomáhat. Zbudovali zde svou pekárnu a rozdávali chleba. Naděžda Kovářová si nevybavuje, že by s nimi byly nějaké potíže.

Rodina politiku nikdy příliš neřešila. Nedotkla se jich ani normalizace, která vystřídala uvolněnější šedesátá léta. Manžel, který byl nemocný se srdcem, nečekaně zemřel, Naděžda zůstala sama se dvěma dospívajícími syny. Řešila hlavně, aby jim nic nechybělo. Časem se seznámila s vdovcem bydlícím nedaleko jejího domu. Začali spolu jezdit na kole na výlety, rozuměli si. Roku 1982 se brali v Kopřivnici, kde žila sestřenice Naděždy. Manžel byl přesvědčený straník, Naděžda kvůli němu vstoupila do KSČ. Komunistické ideály jí ale vždy přišly nereálné.

Revoluční události roku 1989 příliš nevítali. Spíše sledovali, co se ze situace vyvine. Nebyli nadšeni ani z Václava Havla, kterého do té doby neznali. Brali ho jako bohéma z bohaté rodiny. Režim ale padl a společnost vítala vytouženou svobodu.

Naděžda Kovářová odcházela do důchodu v 54 letech. Po smrti manžela se časem přestěhovala do domova pro seniory v Náměšti na Hané, kde žila i roku 2023, v době natáčení pro Paměť národa.

 

https://www.atlaso.cz/mista/drzovice-podrobne-informace/