Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kovářová (* 1934)

• narozena v roce 1934 v obci Mlázovy

• její otec František Lerach zapojen do Obrany národa

• jako dítě si hrávala s bratry Mašíny

• v roce 1941 otec František Lerach popraven

• její teta Anna Lerachová se za války ukrývala v Zádveřicích u Vizovic

• v současnosti žije v Uničově

Marie KOVÁŘOVÁ

 

Otec byl napojen na Tři krále a zaplatil za to životem

 

Marie Kovářová, za svobodna Lerachová, se narodila v roce 1934 v malé obci Mlázovy v okrese Klatovy. Její vyprávění se týká hlavně druhé světové války. Její otec František Lerach totiž spolupracoval s Obranou národa (ON) a byl dokonce napojen na zpravodajsko-sabotážní skupinu Tři králové, tvořenou pplk. Josefem Balabánem, pplk. Josefem Mašínem a št. kpt. Václavem Morávkem. Za tuto odvážnou činnost byl v říjnu roku 1941 popraven a celá rodina byla po dobu válečného konfliktu perzekvována.

 

Zapojení otce do Obrany národa

 

Paní Marie se narodila rodičům Františkovi a Marii Lerachovým. Oba pocházeli z obcí na Šumavě. Otec tam dělal vedoucího lomu a někdy kolem roku 1938 odešel za prací do Prahy, kde byl na letišti v Ruzyni zaměstnán jako bezpečnostní technik. Pobýval tak často v Praze a za nějaký čas se za ním rodina přestěhovala. Krátce po okupaci v březnu 1939 vznikla protinacistická odbojová organizace Obrana národa, na jejímž založení se podíleli bývalí příslušníci československé armády. Do ní se zapojil také František Lerach, který podle vyprávění pamětnice dělal zpravodajskou spojku a staral se o zásobování. Pamětnice vzpomíná, že jejich byt v Praze často navštěvovali také Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek, kteří byli organizováni ve zpravodajsko-sabotážní skupině, kterou němečtí nacisté označovali krycím názvem Tři králové (Heilige drei Könige). Paní Marie si vzpomíná, že si často hrávala s dětmi Josefa Mašína – Ctiradem, Josefem a Zdeňkou. „Já vím, že to byli přátelé, že k nim chodili, že jsme jim říkali strejdo.“

 

Otce popravili

 

Otec měl ale starost o svou rodinu, a tak ji poslal zpět do Mlázov. „Tak nám táta zachránil život,“ vzpomíná Marie Kovářová, která spolu s maminkou pomáhala v zásobování odboje. Chodili po okolních vesnicích, aby sehnali nějaké jídlo a potravinové lístky, které potom posílali otci do Prahy a ten je předával potřebným lidem. Na své obchůzky chodili pravidelně bez ohledu na počasí. „My jsme po těch dědinách chodili a sháněli jsme potravinové lístky i to uzený. Já jsem měla takovej malej batůžek. V létě se dalo jít polní cestou, ale v zimě tam byly dva metry sněhu. (...) To byly závěje, to byly hory sněhu. Nedalo se jít po polní cestě, to jsme museli jít po silnici, ale tam projížděli němečtí vojáci, gestapáci, esesáci a tak dál.“

 

Již koncem srpna 1939 se do Obrany národa infiltrovalo gestapo. V roce 1940 proběhly dvě vlny zatýkání a odbojová organizace byla prakticky zničena. V dubnu 1941 byl zatčen i jeden ze Tří králů, Josef Balabán. Právě někdy v tomto období si gestapo přijelo také pro Františka Leracha. Byl vězněn v Praze na Pankráci a i přes mučení prý nikoho neprozradil. „Můj otec spolupracovníky v odboji nezradil. Neprozradil nikoho, nezatkli ani jednoho.“ Nakonec byl odsouzen k trestu smrti a na jeho vykonání čekal ve věznici na Pankráci, kam za ním přijela na návštěvu manželka Marie. „Máma dostala rozsudek smrti a měla povolenou návštěvu. Tak strejda s ní jel do Prahy, a bohužel taťku už neviděla. Vezla mu tam nějaký maličkosti a říká: ,Pane, to si vemte.‘ – ,Já Vám můžu jenom říct, že v noci byl odvezen, a bohužel nevím kam.‘ Ale to byl taky gestapák. To bylo na Pankráci.“ Podle záznamů Spolku pro vojenská pietní místa byl František Lerach popraven 10. října 1941 někde v Praze. Pamětnice ale dodnes neví, kde to bylo, a tak nikdy ani nemohla položit květinu na hrob svého otce.

 

Otci byl také zkonfiskován veškerý majetek. Naštěstí ještě stačil přepsat polovinu domu na manželku, a tak rodina nebyla vyhnána. Po jeho zatčení ale v domě proběhla razie gestapa. „To převrátili celej barák. Tam byla zahrada. Prohlíželi zahradu a tenkrát se topilo uhlím a dřevem. To si pamatuju, měli jsme takovou hranici dřeva, to rozházeli, a hotovo. Bylo ale štěstí, že k těm zbraním a k tomu se nedostali. Páč to bylo zakopaný i u nás. Tam měl otec zbraně, granáty a takový. A bylo to právě pod tou hranicí dřeva. Víte, co to dalo mamce práce, když to rozházeli, aby ty polena naskládala tak, jak byly, páč na to pršelo. Oni dělali prohlídku pokaždé, když přijeli. První nás zlynčovali a pak šli dělat prohlídku. Přehrabali nám půdu a prostě všechno.“

 

Zaplatili všichni

 

Maminka zůstala sama s dvěma malými dětmi. Trpěla obrovskou duševní bolestí, ale věděla, že se v prvé řadě musí postarat o svou dceru a syna. „Máma neřekla, že táta byl popraven. To nás pořád nesla v tom, že se po válce tatínek vrátí.“ V jejím těžkém údělu jí hodně pomáhala rodina. „O nás se opravdu ta rodina starala, že bych řekla, že jsme měli bídu, to ne.“ I když, jak tvrdí pamětnice, neměli v domě extrémní bídu, až do konce války je pronásledovalo gestapo. Často z ničeho nic vrazilo do domu, který obrátili vzhůru nohama. Nebrali přitom ohled ani na děti. Pamětnice vzpomíná, že jí při jedné takové razii zlomili ruku a nohu. „To jsem dostala kopanec, že jsem letěla přes celej obývák. My jsme měli i poranění. (…) Šli a řízli Vás. Vždyť to byli chlapiska, a vy jste letěl. Spadla jsem na gauč, spadla jsem na křeslo. Oni nehleděli, kam padnete. Ale co ta facka. Horší bylo, když měli ty důtky. To si nedovedete představit. Jako dítěti... Jedno je fakt. Že by z nás něco vymlátili od dětí, to se musí přiznat. Jenomže tady tu odbojovou činnost dělali naši bez toho, aby my jsme o tom věděli.“ Přepady domu gestapem se opakovaly až do konce války. Popraven byl také otcův bratr, ale podle pamětnice to nebylo kvůli odboji.

 

Jako spojka Tří králů ale fungovala také teta pamětnice Anna Lerachová (Lašková). „Dělala spojku a pod nákladním vlakem byla se zprávami až v Berlíně.“ Při zatýkání se jí společně s milencem Stanislavem Rabochem podařilo uniknout z Prahy. Zatímco Stanislava Rabocha gestapo později zadrželo a byl popraven, Anna Lerachová se ukryla u ochotných lidí v Zádveřicích u Vizovic a díky tomu válku přežila.

 

Po válce

 

Po válce zůstala rodina v Mlázovech. Matka tam za peníze, které dostala za odboj a smrt manžela, koupila v roce 1947 malé pole. O to ale po únoru 1948 přišla, když nezvládala odevzdávat povinné dodávky, a tak jí nezbylo nic jiného než vstoupit do JZD. Nikdy už se nevdala a zůstala sama. „Maminka se nevdala, zůstala tatínkovi věrná.“

 

Pamětnice po válce vystudovala vyšší sociálně zdravotní školu a potom pracovala v nemocnici v Plzni. Tam se seznámila s Jiřím Kovářem, za kterého se později provdala a přestěhovala se za ním do Uničova, kde žije i dnes. Část vyprávění Marie Kovářové se týká roku 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy. Vzpomíná na jedno setkání se sovětskými vojáky na dovolené v rodné obci Mlázovy. „Já jsem tam seděla, najednou jel gazík, to zakvičelo. Ruský plukovník a začal na mě rusky. ,Nerozumím, nerozumím.‘ – ,Jak to že nerozumíte?‘ – ,Já nevím, co chcete.‘ Jak jste šel z Kolince do dědiny, tam bejval mlýn a ten zchátral. Takže to bylo propadlý. Vydržel akorát štít. A tam někdo napsal česky a rusky: ,Lenine, vstávej, Brežněv se zbláznil.‘ Já jsem říkala, že nerozumím. Manžel tam jezdil s kombajnem, když jsme tam byli na dovolené. Tak jim tam pomáhal. Oni vylezli všichni z hospody a teď tam na ně začal řvát. A strejda Vašťářů dělal předsedu JZD a teď tam na ně řval a on říká: ,Já Vám nerozumím.‘ Máma říká: ,Prosím tě, běž tam. Vždyť tam nikdo neumí rusky.‘ Říkám: ,Mámo, vždyť já jsem řekla, že nerozumím.‘ A ona říká: ,Ale máš tam manžela.‘ Poněvadž oni mohli střílet. Rusáci měli ostrý. Tak co mně zbývalo, tak jsem šla. Ten kdyby mě mohl pohledem zabít, tak mě tím pohledem zabil. Tak jsem mu řekla: ,Strejdo, on chce vědět, co je tam napsaný. Kdo to tam psal.‘ On říká: ,Maruško, řekni mu, že máme žně. Že máme jinačí starosti, že se neflákáme. A když jim to vadí, ať si to smažou. Nebo ať si to zbouraj.‘ Tak jsem mu to přeložila. Sedl do toho gazíku a odjel.“

 

Při svém vyprávění velmi často kritizuje nejen současné politické dění, ale také skupinu bratří Mašínů a jejich nekompromisní boj proti komunistickému režimu.

 

Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz