Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Kovařík (* 1931  †︎ 2019)

• narozen 24. února 1931 v Hradci Králové, od mládí se aktivně účastnil skautského hnutí

• po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal jednou z mnoha obětí likvidace skautingu, zatčen byl 29. září 1950

• strávil půl roku ve vyšetřovací vazbě StB, v březnu 1951 byl ve veřejném procesu spolu s dalšími skauty odsouzen podle paragrafu 231 za údajné spojení s cizí velmocí a pokus o přechod hranic na 11 let

• poslán na Jáchymovsko na těžbu uranu, nejprve byl asi na 5 měsíců umístěn na pověstnou „věž smrti“, v táboře „L“ strávil celkem dva a půl roku, poté byl přemístěn do tábora Nikolaj

• společně s Antonínem Husníkem se mu na Jáchymovsku podařilo vybudovat unikátní poštovní spojení mimo lágry přes manžele Balouškovy, které fungovalo v letech 1951-55

• na svobodu se dostal v září 1955, když mu byl původní trest snížen o šest let

• v civilu si našel místo v Severostavu jako elektrikář, později pracoval v cukrovaru

• po revoluci v listopadu 1989 spoluzaložil pobočku Konfederace politických vězňů v Hradci Králové, jejíž byl předsedou, zastával rovněž funkci místopředsedy celorepublikové Konfederace politických vězňů

• zemřel 6. února 2019

Od mládí skautem

Zdeněk Kovařík se narodil 24. února 1931 v Hradci Králové. Těsně před válkou v roce 1939 vstoupil do skautského hnutí: „Ale to byla jen krátká epizoda, protože v roce 1940 byl skauting Hitlerem zakázán. Tábory byly rozpuštěny.“ Teprve na konci války v roce 1945 se mohl Kovařík opět aktivně setkávat s kamarády ze skautu: „Pomáhali jsme revoluci. Dělali jsme vojenské spojky, nosili zprávy a tak dál.“ Pomáhali tím vojákům, kteří přežili okupaci a snažili se organizovat nové pořádky. I na konci války však bylo v Hradci nebezpečno: „Ještě 30. dubna zastřelili jednoho našeho ‚bratra‘, Karla Šimka, který poškozoval telefonní vedení z Hradce na letiště. Objevila ho německá hlídka wehrmachtu a na místě zastřelila.“

Po válce se hlavní náplní volného času Zdeňka Kovaříka stal skaut. Bylo mu 15 let, a skauting tak měl rozhodující vliv na jeho další směřování: „Každý den jsme chodili do skautu. Již v roce 1945 jsem měl štěstí, když jsme 1. července jeli na skautský tábor, kde jsem byl ve společnosti starších bratrů, kteří se aktivně podíleli na protinacistickém odboji. Byla to nezapomenutelná škola.“ Tábor tehdy vedl Vladimír Peml. Netrvalo však dlouho a skautské hnutí se dostalo do hledáčku vrůstající komunistické moci, které nebyla vhod žádná nezávislá organizace: „Začalo to už v roce 1946, kdy komunisté založili svaz mládeže (SČM). Chtěli, abychom byli jeho součástí.“ Protesty proti zařazení do svazu ale nakonec nepomohly: „Pak to ministr školství Nejedlý podepsal a my tam byli násilně včleněni.“

Zatčení a vyšetřovací vazba

Perzekuce vyvrcholila v roce 1950. V té době už skautský oddíl přišel o své původní klubovny, kam se nastěhovali pionýři a dělníci: „Škaloud se pokusil jít přes hranice, někdy v březnu. Chytili ho a zavřeli. Neprozřetelně řekl, že má v Hradci kamarády, kteří mu pomůžou z kriminálu a že potom společně přejdeme hranice. Dozvěděli se to estébáci a na podkladě tohoto udání nás zavřeli.“ Mezi jinými padlo i jméno Kovařík. Zatčení 29. září 1950 proběhlo velice bezohledně: „Měli jsme setkání, protože jeden z nás šel na vojnu. Byli tam i děti ve věku jedenáct až dvanáct let. Estébáci tam vtrhli a těch všech třicet dětí sebrali a odvezli do věznice, kde je nechali přec noc.“

Brzy nastaly výslechy: „Byl jsem půl roku na samotce ve vyšetřovací vazbě. Vazba byla místnost asi tři krát dva metry. Ráno v pět třicet zazvonil budíček, musel jsem se rychle umejt a celej den chodit. Když jsem tam přišel, byla v cele krásná čistá červená xylolitová podlaha, a když jsem po půl roce odcházel, byly pod oknem a u dveří vydřený půlmetrový kolečka až na beton, jak jsem se otáčel. Nesměl jsem si sednout, lehnout – chodit, chodit, chodit.“

Kovařík se dostal i do korekce, když do vedlejší cely naschvál umístili kamaráda ze skautu Zbyňka Škalouda: „Předpokládali, že mu ještě něco řeknu. Domlouvali jsme se pomocí morseovky. Při tom nás chytili. Dali mě do temnice. Jak jsem tam byl dlouho, nevím. Nebyl tam rozdíl mezi dnem a nocí, asi deset až dvanáct dní. Bez deky, bez spaní, nic. Když jsem si sednul do dřepu a usnul, hned zabouchali na dveře a musel jsem vstát a chodit. Aby se člověk nemohl opřít o zeď, byla nahozená hrubou omítkou. Když jste se opřel a náhodou se vám smekla ruka, rozedřel jste si kůži až do krve. Jak jsem tam spal, nevím. Připadá mi to neskutečný.“

K samotné vazbě pochopitelně patřily i výslechy: „Od začátku byly ostrý. Nejprve nás vozili na tehdejší ředitelství Státní bezpečnosti. Pak vyčlenili kanceláře přímo v kriminále. Výslechy se konaly většinou v noci. Najednou ve dvacet tři hodin zarachotily klíče a šel jsem k výslechu. Když vám někdo rozbije nos, vyrazí zuby, to nemá cenu popisovat. První výslech mě měl šokovat. Postavili mě do rohu, tam jsem musel do dřepu, předpažit ruce a na ty mi dali pravítko. Když jsem se podíval pod sebe, uviděl jsem kaluže krve. Snažili se o psychický nátlak. Moje cela se nacházela asi čtyři cely od vyšetřovací místnosti, takže jsem slyšel, když si tam estébáci v noci někoho vodili k výslechu. S některýma zacházeli nelidsky, bili je a týrali. Když ve tři hodiny ráno slyšíte sténání, je to psychicky náročné.“

Soud

Vyšetřovatelé se ze skautů snažili dostat přiznání, že mají spojení na zahraničí, především na Velena Fanderlíka, tehdejšího starostu Junáka, a že se snažili utéct na Západ: „Čili už jsme měli spojení s cizí velmocí a pokus o přechod hranic, to znamená špionáž a velezradu. To byly dva momenty, který opakovali celou dobu výslechu.“ Dále skautům ještě přidali vydávání letáků a narušování jednoty mládeže.

Obžalobu Kovařík viděl teprve den před soudem: „Byli jsme odsouzeni podle paragrafu 321. Šlo o veřejný proces, kam byli vyloženě nahnáni zástupci svazu mládeže, učňové z továren, studenti – asi sto lidí v soudní síni. Byl to veřejný proces na diskreditaci a odsouzení skautského hnutí v Hradci Králové. Před soudem nás stálo devět: Škaloud dostal 14 let, Škaloud (bratr) 12 let, Kovařík 11, Andrejs 10 let, Brož 9 let, Marek 7 let, Pašta 7 let, Havránek 4 roky a Pilmanová 1 rok. V den soudu jí bylo 18 let, jinak by ten rok nedostala.“ Všichni byli navíc odsouzeni ke ztrátě majetku, občanských práv a zákazu studia: „Nakonec jsem z toho mohl těžit, protože když jsem se v roce 1955 vrátil z kriminálu, nemusel jsem jít třikrát nebo čtyřikrát k volbám. Toho jsem s radostí využíval.“

Jáchymov: věž smrti

Po krátkém pobytu v transportní cele v Praze na Pankráci se Kovařík ocitl na Jáchymovsku: „Už 30. března jsme byli nasazeni na tábor ‚L‘ a dělali jako otroci komunistickýho režimu.“ Na táboře „L“ se upravovala uranová ruda: „Tábor tehdy sestával ze dvou baráků. Jeden byl administrativní a druhej jako ubytovna. Tam nás spalo okolo sto padesáti lidí. Hned vedle za plotem bylo pracoviště, úpravna rudy, kam vozili veškerou rudu z uranovejch dolů v republice. Šlo o onu pověstnou ‚věž smrti‘. Ruda se třídila podle kvality a ta nejkvalitnější se drtila na granulát zhruba 5 milimetrů. Pak se nakládala do barelů, což byla velice namáhavá práce, protože každej barel musel mít minimální váhu 60 kilogramů.“ Každá přivezená ruda ovšem nebyla tak kvalitní, a celkově proto vážila méně: „To se potom muselo dobíjet kladivama, což byla opravdu otrocká práce. Tam jsem taky dělal asi čtyři až pět měsíců.“

Radioaktivnímu prachu byli muklové vydáni zcela napospas: „Neměli jsme žádné respirátory, žádný brejle, takže každou chvíli měl někdo zánět spojivek. Jakákoliv rána, když se někdo třeba škrábnul, hnisala. Já sám jsem měl rozdrásanou ruku. To jsem měl úplný vředy.“ Úpravna rudy představovala skutečně jedno z nejhorších pracovišť: „Když bylo v zimě venku 15 stupňů pod nulou, uvnitř stálo deset metrů ode dveří šest kluků do půl těla. Bušit kladivama do barelů byla ukrutně namáhavá práce, takže když jsme si nechali košili, během pěti minut byla propocená. Bejt v ní nešlo, protože v průvanu na nás prakticky mrzla.“ K tomu patřily i celkově špatné hygienické podmínky: „ V oblečení, ve kterém jsme chodili do práce, jsme se pohybovali na táboře, a ve spodním prádle, který jsme měli na pracovišti, v tom jsme museli spát. Proto jsme si také sundávali košile a mrzli bez nich, protože spát propocený a dvojnásob špinavý nešlo. V celým táboře navíc nebyla ani jedna sprcha, jen žlaby na mytí. Tak jednou za měsíc, pokud to někomu vyšlo, jsme se mohli osprchovat na pracovišti víceméně za odměnou, když někoho navrhl šéf party.“

Spojení na svobodu

Společně s tehdejším poručíkem Antonínem Husníkem se Kovaříkovi na Jáchymovsku podařilo vybudovat i poměrně unikátní spojení mimo lágr. Husník totiž dokázal navázat kontakt se štábním kapitánem Balouškem: „Jeho paní nám pak zprostředkovala černý styk s našimi rodinami. Zpočátku to dělala pro Husníka a pro mě, ale pak jsme vše zprostředkovávali pro další kamarády. Spojení se datuje asi od dubna 1951 a trvalo až do 29. září 1955, kdy jsem šel z kriminálu. Pokud si vzpomínám, bylo nás napojeno asi tak 45–47 lidí. Poštu vozili tři civilové, kteří se po týdnech střídali. Dopisy šly na Štěpánku Balouškovou a od ní je pak dostávali kurýři, kteří je vozili na místo určení.“ I přes velké množství lidí spojení za celou dobu jako zázrakem nebylo odhaleno. Hlavní zásada, kterou se snažili Kovařík s Husníkem všem vštípit, zněla: „Nesmíš nic nosit na lágr!“, aby se při pravidelném šacování během přesunů spojení neprozradilo.

Prakticky vše fungovalo následovně: „Někdo napsal dopis. Musel ho napsat tak, aby ho nikdo neviděl, což byl první problém. Dopis musel být na cigaretových papírkách a podobně., aby nebyl objemný. To musel dát nám, my jsme to zcenzurovali, aby v dopise nebyly uvedený jména, případně bydliště. Cenzura byla oboustranná a týkala se i dopisů, který přicházely. Třeba jsem dostal dopis od X. Písmeno nemělo žádný vztah ke jménu příjemce. Měl úplně jiné písmeno, než kterékoliv ve svém jméně. Nejhorší to bylo na táboře ‚L‘, kde prakticky neexistovala možnost soukromí. Soukromí měl člověk chvilku na záchodě, kde šlo napsat kousek zprávy na koleně a pak nám to dát. Na šachtě to bylo něco jiného. Člověk sfáral a už byl vydán napospas akorát lampě.“

Útěky a jejich příprava

Kovařík s Husníkem se však do lágrů nesnažili pašovat pouze poštu: „Už dole na ‚elku‘ jsme připravovali útěky. Dali jsme dohromady skupinu lidí, o kterých jsme věděli, že chtějí utéct a jsou natolik spolehliví, že o tom nebudou mluvit. Přes Štěpánku Balouškovou jsme připravovali balíček první záchrany, aby ten, kdo se pokusí o útěk, měl možnost orientace – to znamená buzolu a mapu alespoň Jáchymovska, a aby měl alespoň na první den základní potraviny – sušenky, čokoládu a podobně.“ Celkem měli připraveno asi šest balíčků.

Jedním z uprchlíků se nakonec stal Jaroslav Urbánek: „Utekl skovanej pod nákladní tatrou. … Největší nebezpečí představovalo balíčky někde ukrýt tak, aby byly přístupný a zároveň ukrytý před spoluvězni a bachaři. Jedna byla přilepená v kadibudce pod prkýnkem a myslim, že právě tu použil Jarda Urbánků.“ Urbánek se tehdy dostal až na hranice, ale tam ho asi po 14 dnech chytili. V Leopoldově pak vyprávěl, že mu balíček v prvních třech dnech útěku hodně pomohl.

O další útěk se pokusili kamarádi Jaroslav Lukeš a Karel Morkus: „Na začátku prosince byla velká mlha. Vystoupili z nástupu, přešli nástupní prostor a drze prošli vstupní brankou, která byla naštěstí otevřená. Teprve když branka cvakla, bachaři na vrátnici si řekli, že někdo asi utekl. Jakmile vyšli ven, dali se na útěk.“ Bachaři bohužel dali ihned hlášku do nedalekých kasáren, odkud jim vyrazili naproti: „Pro Lukeše to skončilo dost tragicky, neboť ho postřelili, konkrétně Vlačiha.“ Druhý útěkář se pak asi po 14 dnech vzdal. U Žatce se přihlásil na policii.

Svědkem dalšího útěku, tentokrát Vladimíra Valenty, byl Kovařík při pravidelném přesunu muklů z šachty Eduard na tábora Nikolaj: „Chodili jsme svázaní v laně. Museli jsme se postavit do pětek a kolem nás omotali ocelový lano. To jsme museli držet a vzadu lano zamkli visacím zámkem. Když jsme vypochodovali z šachty, za její branou byl vstup do hlídacího prostoru. Tam byla otevřená branka. Zvedli jsme lano a Milan utekl.“ I když se mu podařilo překonat ochranné pásmo, opět ho jako ostatní po 14 dnech chytili.

Sám Kovařík se dostal na svobodu v září roku 1955. V roce 1954 mu totiž původní trest snížili o šest let. Těsně před propuštěním se mu ještě pokoušeli nabídnout rychlejší propuštění za podpis spolupráce s StB, ale to Kovařík odmítl. Po propuštění se stavil u Baloušků pro poslední poštu z lágru a druhý den vyrazil do Prahy. U Národního muzea už na něj čekala snoubenka: „30. září jsme se po pěti letech setkali a v červnu následujícího roku jsem se ženil. Dnes jsem ženatý přes padesát roků.“