Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Kovařík (* 1926)

• narodil se 14. června 1926 ve Valticích na Břeclavsku

• v roce 1938 se po absolvování měšťanské školy přestěhoval s rodiči do Otrokovic

• za války navštěvoval Baťovu jinojazyčnou školu práce

• v roce 1944 se přidal k partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova, která působila na jižní Moravě

• v prvních třech letech po válce pomáhal v průmyslové brigádě a pracoval ve skladech Baťových závodů

• v roce 1948 narukoval do armády, stal se výsadkářem a později působil v letecké divizi ve Zvoleně a v Čáslavi

• v roce 1966 získal hodnost podplukovníka

• po roce 1968 byl pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území propuštěn z armády, musel se živit jako nádeník

• od roku 1981 je v důchodu

Dětství a mládí na Moravě

Ladislav Kovařík se narodil 14. června 1926 ve Valticích poblíž Břeclavi v dělnické rodině. Okolí Břeclavi patřilo mezi národnostně velmi pestré území a spory o moravsko-dolnorakouskou hranici přetrvaly až do roku 1920. Teprve 31. července 1920 proběhlo převzetí města Valtice a obce Úvaly ze správy Dolních Rakous. Na nově začleněném území ale Češi tvořili menšinu. Rodiče malého Ladislava patřili mezi mnohé osídlence tohoto spíše rakouského prostoru. Zřejmě proto uměl Ladislav Kovařík dříve německy než česky. „Doma se hovořilo jedině česky, ale když jsem si hrál s dětmi, tak jedině německy.“  Obecnou školu navštěvoval Ladislav Kovařík ve Valticích a v roce 1938 začal chodit na měšťanskou školu. Rok 1938 ale znamenal téměř konec české menšiny ve Valticích. Ve 30. letech ve městě a okolí začaly narůstat negativní nacionalistické tendence, podpořené nástupem německých nacionálních socialistů k moci v roce 1933. Po podepsání mnichovské dohody 30. září 1938 se téměř všechny české rodiny musely z Valtic vystěhovat. Ladislav Kovařík, kterému tehdy bylo 12 let, vzpomíná na zábor rodného města: „Museli jsme opustit pohraničí. Bydleli jsme po půdách v Otrokovicích, protože tam bylo nejvíc možností práce. Baťa tam dával zaměstnání mnoha lidem.“

V Otrokovicích dokončil Ladislav Kovařík čtvrtou třídu měšťanky a nastoupil do Baťových závodů a zároveň do tzv. Baťovy školy práce. „Patřil jsem mezi protěžované, bydleli jsme na svobodárně, kde jsme měli veškerý servis. Chodili jsme do tzv. jinojazyčných škol, podle toho na jaké zaměření jsme byli určeni. Já jsem byl určený na nákup bavlny v Tunisu, takže jsem byl zaměřený na francouzštinu. Mohli jsme sportovat, já jsem například začal veslovat.“

U partyzánů

Na podzim roku 1944 začaly na území protektorátu Čechy a Morava proudit partyzánské skupiny, které po porážce Slovenského národního povstání hledaly nové působiště. Největší partyzánskou brigádou na našem území byla brigáda Jana Žižky z Trocnova, které od listopadu 1944 velel Dajan Bajanovič Murzin. Předchozí velitel Ján Ušiak se zastřelil v německém obklíčení na Slovensku 3. listopadu 1944. Jednotlivé oddíly partyzánské brigády Jana Žižky se pohybovaly zejména v oblastech Beskyd, Vizovických a Hostýnských vrchů, kde prováděly sabotáže a přepadávaly menší německé oddíly. Při své činnosti byli partyzáni odkázáni na pomoc místních obyvatel, kteří jim poskytovali jídlo, ošacení a mnohdy také přístřeší a jednoduchou zdravotnickou pomoc. Na přelomu let 1944 a 1945, kdy se na území protektorátu přibližovala fronta, k partyzánům se přidávalo mnoho mužů i žen. Mezi nimi i mladý Ladislav Kovařík, tehdy osmnáctiletý. „Na podzim jsme byli od Bati vybráni ke kopání protitankových zákop ve Valašském Meziříčí. A s kamarádem jsme odtamtud utekli k partyzánům. Velel jim Murzin. A myslíte, že to bylo z přesvědčení? Ne, to bylo z dobrodružství. Každá ta akce byla taková napínačka, hra…“

Po válce

Součástí specifického poválečného vývoje v Československé republice byly tzv. revoluční gardy, které se staly nástrojem nově zaváděného pořádku. Působily zejména v pohraničí a k jejich úloze Ladislav Kovařík říká: „Protože jsem uměl zacházet s pistolí, dostal jsem se v Otrokovicích do revolučních gard, nebo jak se jim také říkalo do rabovacích gard. Pomáhali jsme provádět přesuny německého obyvatelstva. Na hranici okresů jsme si je předávali a oni je posílali dál – buď do Rakouska, nebo do Německa, podle toho, jaký měli Ausweis, průkaz.“  Ladislav Kovařík patřil mezi ty členy revolučních gard, kteří do nich vstupovali s čistými úmysly – zajistit pořádek a bezpečnost v místech, kde mělo dojít k odsunu německého obyvatelstva. Hlavní podíl na nevalné pověsti revolučních gard však měli ti její členové, kteří se přijeli do pohraničí obohatit. Dalším typickým znakem poválečné atmosféry bylo „budovatelské“ úsilí. „Po válce byla taková euforie, že musíme postavit republiku, že musíme pracovat. Tak vznikaly takové zvláštní brigády na pomoc havířům. Tak jsem šel do Karviné do dolu Barbora k brigádě ředitele závodu dr. Ivana Holého. Šest měsíců jsem si tam odpracoval, dostal jsem samozřejmě za to nějaké diplomy a měli jsme radost, že pomáháme republice. Na rozdíl od nynějška.“

Do armády

V roce 1948 narukoval Ladislav Kovařík do armády. Po absolvování základní služby a důstojnické školy (tzv. kadetky) v Košicích se zapojil do budování výsadkového vojska: „Byli tam většinou angličtí instruktoři, kteří se vrátili z Anglie, byli to kolegové Gabčíka a těch, co zabili Heydricha. A vedl to generál Paleček, to byl takový opravdu dobrý, lidový náš přítel.“ Karel Paleček, řečený Táta, byl prvním generálem elitního výsadkového vojska – 71. výsadkového praporu, který vybudoval po roce 1945. V listopadu 1949 byl ale zatčen a uvězněn, podobně jako mnoho jiných tzv. zápaďáků. „Přišla padesátá léta a všichni tito, Paleček, Černota, kteří budovali a chtěli pro republiku vytvořit výsadkové vojsko, byli zavřeni.(…) Čistky jsme považovali za zločin.“

V základní službě dosáhl Ladislav Kovařík hodnosti podporučíka a v roce 1951 byl vyřazen jako poručík. Touha zůstat v armádě ho ale vzápětí přivedla opět do výsadkového vojska. To ale bylo v 50. letech zcela odlišné od toho, které vytvořil v druhé polovině čtyřicátých let gen. Karel Paleček. I sem pronikla inspirace sovětskou armádou a bylo vytvořeno vojsko pro hromadné výsadky podle sovětského typu. V roce 1952 vznikla 22. výsadková brigáda v Prešově, která zahrnovala všechny dosud samostatné útvary výsadkového vojska.

Ladislav Kovařík působil na přelomu let 1951 a 1952 ve výsadkovém učilišti ve Stráži pod Ralskem jako instruktor tělesné výchovy a boje zblízka. V roce 1951 se Ladislav Kovařík oženil a dostal ve Stráži pod Ralskem byt. Vzápětí ale následovalo přeložení k již zmíněné nově vytvořené 22. výsadkové brigádě v Prešově. Pan Kovařík shrnul ve svém vyprávění putování po československých vojenských posádkách a postupnou orientaci na Sovětský svaz: „Dělal jsem zástupce velitele výsadkového praporu. Nelíbil se nám vliv Rusů. Nakonec po určité době a po určitých střetech s ruskými přidělenci jsem byl přemístěn od výsadkového vojska k letectvu do Bratislavy – k druhému stíhacímu pluku. Tam jsem cvičil piloty, jak mají v kritické situaci opouštět letadlo, jak mají používat záchranný prostředek, tzn. padák. Dosahoval jsem tam dobrých úspěchů. Protože piloti neradi opouštějí letadlo, ale nakonec jsem je přesvědčil, že je lepší si ten kejhák zachránit a skočit s tím padákem. Moji piloti se dobře vycvičili a všichni tam ty dva seskoky za rok provedli. No a protože jsem měl ty úspěchy, tak řekli, že musím jít výš, a přeložili mě na divizi do Zvolena.“  V roce 1957 došlo po stagnaci v první polovině 50. let k nové reorganizaci. Bylo vytvořeno šest stíhacích divizí se sídlem v Českých Budějovicích, ve Zvolenu, v Líních, v Žatci, v Čáslavi a v Chrudimi. Ve Zvolenu, kam byl Ladislav Kovařík už v listopadu 1956 přeložen z Bratislavy, sídlila 2. stíhací letecká divize.

Ačkoliv byla tendence k tomu, aby Češi sloužili na Slovensku a Slováci v Čechách, došlo v případě Ladislava Kovaříka opět ke změně působiště – vyměnil si místo se svým slovenským protějškem Leopoldem Ozábalem, který v roce 1955 získal titul Mistr sportu. „Polda Ozábal chtěl na Slovensko, a protože byl zasloužilý Mistr sportu, tak mu to povolili a přemístili jsme se. Takže další posádka. Dovedete si představit, co to znamenalo pro ty rodiny, to stěhování... Zkrátka vojenský život. V roce 1966 jsem šel na vojenskou leteckou akademii, abych si doplnil vzdělání. Dokončil jsem ji v roce 1967.“ Ještě v Čáslavi, v roce 1966, získal Ladislav Kovařík hodnost podplukovníka. Pražské jaro 1968, respektive invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku ale slibně se rozvíjející vojenskou kariéru přerušily.

Rok 1968

Jak vojáci československé armády vnímali vstup pěti socialistických zemí na naše území, můžeme se dozvědět z vyprávění někdejšího podplukovníka letecké divize Ladislava Kovaříka: „Bylo to velmi nepříjemné. My s tím okupujícím útvarem měli družbu a tito nás přišli okupovat! Byli jsme z toho celí přepadlí.“

Jak ale vojáci brzy zjistili, nebyli překvapení jen oni: „Velitel toho pluku nám vyčítal, říkal: ‚Já jsem musel řídit přistání svých pilotů z letadla! Vy jste vypnuli bližnou, dálnou, všechny přístroje. To bylo nebezpečné, vždyť tam šlo o krky těch pilotů!‘ A my říkáme: ‚Proč? Vždyť vy jste okupanti.‘ Byl z toho celý vedle, říkal: ‚Ne ne, my jsme přišli na cvičení.‘ Zjistili, že jsou opravdu okupanti a že jim ti jejich představení lhali. A my jsme jim ani vodu nedali, ani jídlo nedali, ani ubytování nedali, nic, absolutně nic. Bylo to opravdu velice zlé a už se pochopitelně začaly formovat takové skupiny, naše, české skupiny, že to je správné atd. Nicméně ten velitel pluku, když to řekl pilotům, že jsou okupanti, no ti z toho byli taky přepadlí a chtěli, aby přijeli jejich představení z Moskvy. Ti přijeli, ale ve velmi krátké době byl celý tento útvar odsunutý do Ruska a přišel nový útvar. Tamti už byli nespolehliví. Kde skončili, jestli na gulagu, anebo kde, těžko říct.“

Bylo asi jen shodou náhod, že vyřazení z armády oznamoval Ladislavu Kovaříkovi jeho pozdější příbuzný, velitel čáslavské divize Jaroslav Úlehla: „Shodou okolností byl v tom roce 1968 mým velitelem brigády v Čáslavi otec budoucí manželky mého syna – generálmajor Jaroslav Úlehla. Ten mi také oznamoval mé propuštění.“

Normalizační čistky

Ladislav Kovařík byl pro svoje chování během srpnové invaze vzat v listopadu 1969 do kádrové dispozice a v srpnu 1971 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání. K  čistkám uvnitř armády pan Kovařík říká: „Já jsem byl dost aktivní, byl jsem třeba zvolený jako delegát k Dubčekovi, s předáním darů a k jeho podpoře, když se vrátili z Moskvy. Tak jsme tam jeli, ale to všechno bylo červenou tužkou podtržené pro další jednání s námi. Vyloučení z partaje samozřejmě, a kdo je vyloučený z partaje, musí jít z armády. A to se týkalo i nás. Bylo divné, že mnozí přátelé, kteří byli přátelé v uvozovkách, říkali: ‚Ty musíš, ty musíš, ty jsi dobrý, ty pojedeš za Dubčekem, ty budeš náš takový mluvčí.‘ Tak titíž lidé, když se hlasovalo, kdo je pro to, aby podplukovník Ladislav Kovařík byl vyloučen z komunistické strany, tak všichni tito lidé poctivě zvedli ruce.“

Ladislav Kovařík popisuje i svou slabou chvilku krátce po vyloučení z armády, kdy mu byl povolen poslední let a seskok padákem. „Já jsem si to dal z dvou tisíc metrů, takže času jsem měl dost, když jsem vyskočil, a tak jsem uvažoval, mám to pustit, nemám to otevřít... Pak jsem si ale řekl, vždyť máš syny, rodinu. Tak jsem si padák otevřel a žil jsem dál.“ Podle Ladislava Kovaříka bylo takto uvažujících propuštěných vojáků více. „Bylo nás víc, kteří už z toho byli psychicky unavení a kteří přemýšleli i o té sebevraždě, pustit to do země.“

Následující situace, v které se oběti normalizačních čistek ocitly, byla velmi těžkou životní zkouškou. Nešlo jen o ztrátu zaměstnání, ale i o ztrátu dosavadního postavení a důstojnosti. Tito lidé se často ocitli na nejnižší úrovni společenského žebříčku s nemožností to jakkoliv změnit. Ladislav Kovařík vypráví, jak rok po svém vyřazení do zálohy nemohl najít žádné zaměstnání. „Ztratil jsem veškeré příplatky, žil jsem jen z minimálních prostředků. Byl jsem tak zoufalý, že jsem i brečel. Posílal jsem pořád telegramy s odpovědí na nabídku zaměstnání, ale přicházely jen negativní odpovědi. Jednou jsem četl inzerát, že hledají organizátora  v Doksech pro rekreanty. Tak mi manželka řekla, vezmi si uniformu, sedni na skútr a zajeď tam. Přijel jsem do toho rekreačního střediska Zátiší, tam byl nějaký vedoucí a řekl: ‚Mařenko, postavte na kávu, přijel důstojník.‘ Zeptal se mě, co si přeju. Tak jsem řekl, že jsem přijel na základě jejich inzerátu, a on říká: ‚No to si děláte legraci, ne?‘ A já povídám: ‚Ne. Já jsem propuštěný důstojník letectva a prosil bych práci.‘ A on na to řekl jenom: ‚Mařenko, káva nebude.‘ Pak mi vysvětlil, že nesmí přijímat lidi, kteří by mohli negativně ovlivňovat rekreanty.“

Ten samý den se ale Ladislavu Kovaříkovi nakonec „poštěstilo“, neboť při nákupu zeleniny ho oslovila vedoucí prodejny, která bývala její majitelkou před rokem 1948, kdy jí byla živnost znárodněna. Její manžel byl vrtmistrem zemních prací u vodních zdrojů v Bylanech a nabídl Ladislavu Kovaříkovi práci. „Já jsem bral cokoliv. Ředitel těch vodních zdrojů v Bylanech byl totiž nestraník. Oni si ho komunisté chovali. A ten se za mě postavil.“

Ačkoliv měl Ladislav Kovařík konečně práci, čekalo ho těžké sžívání s novou situací a s lidmi, s kterými měl nyní pracovat. „Stal jsem se členem nejhorší osádky. Jestli si někdo myslí, že když přišel důstojník vyhozenej z armády z politických důvodů, že ho místní dělníci přijmou s otevřenou náručí, tak je na omylu. Poklepali si na nárameníky a řekli: ‚Tady jsi měl zlato, chlastal jsi, ženských jsi měl moc... Tak kopej!‘“

Jak vypadalo ubytování, lze vyjádřit jedinou větou: „Já bych denně zvracel, taková špína tam byla.“ Z kopáčské party v Bylanech se Ladislav Kovařík dostal do Ústí nad Orlicí, kde už byly podmínky jiné. Zde se také stal vrtmistrem. „Tvrdě jsem vyžadoval, aby plnili některé podmínky, to se nelíbilo některým našim dělníkům. Když někdo začal protestovat, tak jsem mu řekl, aby se sbalil a šel. Začal jsem si lidi vybírat. Naše vrtná souprava se stala nejlepší. Ministr vodního hospodářství mě odměnil pěti tisícovou odměnou. Akorát jsem nemohl dostat ten řád, co dávali.“ Z Ústí nad Orlicí odešel do Prahy k novým strojům mezinárodní firmy Atlas Copco, která dodnes figuruje jako jeden z největších dodavatelů stavebních a důlních strojů. V druhé polovině sedmdesátých let měl Ladislav Kovařík možnost vyjet do zahraničí: „Naše práce s těmi stroji se líbila Švédům a chtěli o nás natočit instruktážní film. Tak ho natočili a pak nás za to chtěli pozvat do Švédska, ale já neměl pas, dostal jsem ho až na konci totality, takže jsem nikam nemohl.“

V rehabilitační komisi

V roce 1981 odešel Ladislav Kovařík do důchodu. Konec totalitního režimu se stal příležitostí pro nápravu křivd, napáchaných především v padesátých letech. Na základě zákona č. 73 byly zřizovány rehabilitační komise: „Dostal jsem se do rehabilitační komise ministra obrany. Nejprve krajské – měl jsem přístup do všech vojenských archivů. Tehdy jsme se dozvěděli tolik strašných a hnusných věcí, jak ti lidé žili! Oni nás osvobodili a režim je obral o všechno, o důstojnost, zavřel je atd. My jsme je nemohli rehabilitovat tak, jak si zasloužili. A ani jsme tu práci neudělali pořádně.“ Práce krajské rehabilitační komise trvala dva roky. Z těch mnohých, kteří prošli jeho rukama, Ladislav Kovařík jmenoval např. generála Tomáše Sedláčka nebo letce Františka Fajtla. Oba dva se ovšem sami podíleli na rehabilitačních pracích, Tomáš Sedláček pracoval v ústředí rehabilitační komise ministerstva obrany. „Já jsem byl taky rehabilitovaný,“ dodává k této kapitole svého života Ladislav Kovařík.

Dnes žije Ladislav Kovařík v Kutné Hoře.

 Pro Post Bellum v roce 2009 natočila a zpracovala Anna Macourková.