Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Kovařík (* 1934)

• narozen 3. března 1934 ve Štěpánově

• během kolektivizace venkova rodina perzekvována

• Bohumil Kovařík poskytl informace agentu CIC Lumíru Pavlíkovi

• 5. června 1958 Krajským soudem v Olomouci odsouzen na 8 let vězení

• odsouzen otec, bratr, dva strýci, teta, sestřenice, bratranec

• dva roky ve vězení ve Rtyni v Podkrkonoší

• v dubnu 1969 emigroval do Rakouska

• v roce 2002 návrat na Moravu

• v roce 2016 žil v Olomouci

Bohumila Kovaříka 5. června 1958 odsoudili na 8 let vězení pro spolupráci s agentem CIC Lumírem Pavlíkem. Před pečlivě vybranou veřejností tehdy soud vynesl rozsudek nad čtrnácti lidmi. Mezi nimi i otcem a bratrem pamětníka, dvěma jeho strýci, tetou, sestřenicí a bratrancem.

V úrodné Hané

Narodil se 3. března 1934 jako starší ze dvou synů rodičům Bohumilovi a Miladě ve Štěpánově. Jeho rodná obec je jednou z největších v kraji úrodné Hané. Rodina v ní vlastnila hospodářství, k němuž náleželo 7 hektarů zemědělské půdy a dalších 6,5 hektaru měli v pronájmu. Pamětník vzpomíná, že už od útlého věku se musel zapojit do práce. „Bavilo mě to. Opravdu jsem na hospodářství rád pracoval.“

Období druhé světové války rodinu nijak výrazně nezasáhlo. Několik let ale u nich ve výměnku bydlela rodina strýce Josefa Olšaníka. Jejich pronajaté hospodářství v Moravské Huzové totiž obsadila německá rodina z Rumunska a Olšaníkovi se museli s nejnutnějšími věcmi do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat.

Uvěznili několik hospodářů

V poválečné konjunktuře se rodině dařilo. Kromě několika kusů dobytka vlastnili dva koně, napáječku pro dobytek, žací stroj i menší mlátičku. Situace se ale začala dramaticky měnit, když převzal moc komunistický režim. Zvláště pak po státem řízené kolektivizaci venkova, která ve Štěpánově probíhala obzvláště tvrdě. Většina místních obyvatel se totiž živila zemědělstvím a nechtěli se dobrovolně vzdát svých polností a vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD).

V diplomové práci Moderní dějiny obce Štěpánov po druhé světové válce se tomuto tématu podrobně věnuje Pavla Staroštíková. Dle její práce už v roce 1950 v obci zatkla StB hospodáře Josefa Hrabala, Vladislava Dvorského, Boleslava Bazínka a Alfonse Svobodu a následně výkupčí z jejich statků sebrali všechny stroje. Rodinu Dvorských násilně vystěhovali. V roce 1952 za neplnění přemrštěných dodávek zemědělských komodit soud poslal dalších osm hospodářů ze Štěpánova na několik měsíců do vězení. V roce 1956 k šesti letům a zabavení veškerého majetku odsoudili hospodáře Josefa Kameníčka, který krátce po propuštění zemřel na útrapy prožité ve vězení. V dubnu 1956 lidový soud odsoudil jiného Josefa Kameníčka ze Štěpánova k šesti letům vězení a zabavení poloviny majetku a Jaroslava Kameníčka k pěti a půl rokům vězení a jeho rodinu nechali vystěhovat. V roce 1957 odsoudili Františka Zbořila za neplnění dodávek ke dvěma letům vězení a v lednu 1958 pak znovu Josefa Hrabala za to samé ke dvěma a půl rokům a propadnutí veškerého majetku státu. Mimoto mnozí soukromí zemědělci dostali vysoké pokuty nebo na jejich hospodářství určili národní správu.

V takovéto atmosféře ve Štěpánově probíhala přesvědčovací akce ke vstupu do JZD. Jejími hlavními aktéry byli předseda místního MNV J. Louda, tajemník MNV Alois Mrázek a budoucí předseda JZD Josef Lukeš. Přesto se JZD ve Štěpánově podařilo ustavit až v březnu 1956. Většina větších hospodářů ale stále odmítala vstoupit, a tak jim jejich pozemky vyměnili za horší a vzdálenější. Ve svém odporu nakonec vydržela jen hrstka rodin. Patřili mezi ně i Kovaříkovi.

„Soudruzi chodili po dvou a přesvědčovali, jak je výborné společné hospodaření. Otec je domů vůbec nepouštěl. Prostě před vraty venku a hleděl to rychle ukončit. Potom už zůstaly jen čtyři rodiny, tak aby je dostali do kolchozu, tak jim dali ty nejhorší pozemky. Naše pozemky obdělával kolchoz a pak místo pěti minut na pole jsme to měli tři čtvrtě hodiny. Pozemky samozřejmě méně výnosné, ale dodávky stejné. Dodávky byly odstupňované dle velikosti podniku. My jsme byli střední zemědělci do těch třinácti patnácti hektarů, takže jsme je jakžtakž plnili,“ vzpomíná pamětník.

Spolupráce s agentem CIC Lumírem Pavlíkem

V roce 1956 Bohumil Kovařík nastoupil na základní vojenskou službu. Během dovolených jezdil nejen domů, ale také za příbuznými Olšaníkovými do Mladějovic, kteří u nich několik let žili za války. V roce 1956 rodina Olšaníkova poskytla přístřeší agentu CIC Lumíru Pavlíkovi. Lumíra Pavlíka totiž dobře znali. Jako zootechnik Okresního národního výboru Šternberk se před rokem 1950 často vyskytoval v obci. V roce 1950 ale utekl do zahraničí, kde prošel výcvikem americké zpravodajské služby, a pak se tajně vrátil do Československa. Byl však zatčen a odsouzen na dvanáct let. Z vězení se mu podařilo uprchnout a znovu se dostat do zahraničí. V roce 1956 se do Československa opět vrátil, aby navázal kontakty a zjistil zpravodajské informace. Tak se ocitl u Olšaníků v Mladějovicích. Znal ho také Bohumil Kovařík, a tak po svém bratrovi Karlovi písemně poslal bratranci Josefu Olšaníkovi informace o počtu a druhu tryskových letadel, přibližném počtu posádky, jméno svého velitele a čísla vojenských aut na letišti v Přerově, kde zrovna vykonával základní vojenskou službu. „Neměl jsem ten režim vůbec rád, proto jsem to udělal,“ dodává své důvody Bohumil Kovařík, který v rodném domě také ukrýval malorážku a dvě pistole s náboji pro případný ozbrojený odboj.

Dne 18. února 1958 StB v Mladějovicích zatkla strýce Josefa Olšaníka, bratrance Josefa a sestřenici Ludmilu. Přesně o měsíc později StB obklíčila dům Kovaříků ve Štěpánově. „Najednou stálo před naším domem asi dvacet aut. Vyskákali v pracovních kombinézách a rozlezli se po celém statku.“ dodává pamětník. Během domovní prohlídky našli ukryté pamětníkovy zbraně a také několik letáků, které otec sebral z pole během takzvané balonkové akce. Ze Západu totiž tehdy za příznivého větru posílali přes hranice balonky s letáky. Bohumila Kovaříka mladšího odvezli přímo z domu do vyšetřovací vazby. StB ale následně zatkla i otce a bratra. Bohumil Kovařík vzpomíná, že ho během výslechů nijak fyzicky netrápili, ale jeho sestřenici a bratranci vyšetřovatelé podali pomeranč napuštěný drogou, aby při výsleších nezapírali.

Dne 5. června 1958 stanul Bohumil Kovařík mladší, jeho bratr, otec, dva strýci, teta, bratranec a sestřenice před Krajským soudem v Olomouci. Soud tehdy před pečlivě vybranou veřejností vynesl rozsudek nad čtrnácti obviněnými. Přitom většina z nich o přítomnosti Lumíra Pavlíka pouze věděla. Největší trest v trvání jedenácti let odnětí svobody dostal osmnáctiletý bratranec pamětníka Josef Olšaník. Bohumil Kovařík mladší dostal za vyzvědačství a nedovolené ozbrojování 8 let vězení, jeho bratr za pomoc k vyzvědačství 5 let a otec za neoznámení trestného činu a pobuřování proti republice 5 let vězení a propadnutí majetku státu. Tím se JZD Štěpánov definitivně zbavilo jednoho z posledních odpůrců. Lumíru Pavlíkovi se podařilo uprchnout přes hranice a žil někde ve Spolkové republice Německo. Doma ve Štěpánově zůstala jen matka. V místním JZD ji odmítli zaměstnat, a tak dojížděla poklízet a dojit krávy do vedlejších Březců.

Bratři Kovaříkovi proti rozsudku podali odvolání, ale Nejvyšší soud v Praze ho zamítl. Karel Kovařík prošel nápravně pracovním táborem u uranových dolů Bytíz a pak věznicí v Minkovicích, sedmapadesátiletý otec nápravně pracovním táborem u uranových dolů Vojna. Bohumila Kovaříka mladšího uvěznili ve Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval v hnědouhelném dole zvaném Tmavý důl. Všechny podmínečně propustili na amnestii v roce 1960.

Pamětník poté nastoupil do JZD ve Štěpánově. Vypráví, že na práci si nemohl stěžovat, a dokonce si slušně vydělal a koupil automobil a dálkově si dodělal střední školu. Oženil se s Boženou Babkovou, s níž měl v krátkém sledu syny Bohumila a Pavla. Jenže asi po třech letech došlo k události, která ho stála další léta života ve vězení. Během pracovní cesty do Olomouce půjčil své auto jednomu brigádníkovi. Ten ale v zatáčce u Chomoutova při předjíždění nákladního vozu dostal smyk a narazil do stromu. Nikomu se nic nestalo a Bohumil Kovařík nehodu nahlásil na Veřejnou bezpečnost. Uvedl, že auto řídil, ale k jeho smůle seděl v nákladním voze civilní pomocník Veřejné bezpečnosti. Ten podal udání, že za volantem seděl již zmíněný brigádník. Bohumila Kovaříka soud za pojišťovací podvod poslal na dva roky do vězení. Byl však stále v podmínce, a tak mu k trestu připočetli ještě dalších šest let. Čtyři a půl roku strávil ve vězeních ve Rtyni v Podkrkonoší a na Bytízu, než ho opět podmínečně propustili.

V emigraci

Po návratu z vězení opět pracoval v JZD ve Štěpánově. V politicky uvolněném roce 1968 ho i přes jeho minulost přijali na dálkové studium vysoké školy zemědělské. Kvůli zaměstnání a studijním povinnostem za manželkou a dětmi dojížděl jen o víkendech a manželství se mu začalo hroutit. V srpnu 1968 do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Bohumil Kovařík se rozhodl emigrovat do Rakouska. O jeho cestě v dubnu 1969 nikdo nevěděl. V zaměstnání ohlásil, že odjíždí do školy, a místo toho s kufříkem a minimem peněz nasedl na autobus směřující do Vídně. „Ještě jsem měl podmínku a říkal si, co kdyby zase. Prostě jsem chtěl mít klid,“ dodává pamětník.

Bohumil Kovařík vzpomíná, že v začátcích mu v Rakousku hodně pomohli čeští emigranti. Jeden mu na několik dní poskytl přístřeší a další sehnal zaměstnání. Po třech měsících dostal politický azyl a po pěti letech rakouské občanství. V Rakousku vystřídal několik zaměstnání. Nejprve pracoval v továrně na výrobu ofsetového plechu, pak jako skladník a později řidič v mlékárně ve Vídni. Dokonce ho přijali na denní studium vysoké zemědělské školy ve Vídni. „Živil jsem se akorát tím, že jsem po večerech roznášel noviny,“ vzpomíná pamětník, který nakonec z finančních důvodů školu ukončil. Pracoval poté znovu v mlékárně a následně jako řidič v drůbežárně. Nakonec začal podnikat a v obci Maria Jeutendorf rozjel vlastní drůbežárnu. Tu po šesti letech prodal a živil se odkupem a rozvozem vajec stálým zákazníkům.

V Československu se s ním mezitím manželka na dálku rozvedla a v nepřítomnosti ho opět odsoudili, tentokrát za svévolné opuštění republiky. S manželkou a dětmi se ale dál stýkal u Balatonu v Maďarsku. Od roku 1988 v Maďarsku probíhaly změny, které nakonec vedly k pádu vládnoucí komunistické strany. V květnu 1989 Maďaři odstranili elektronický signální plot na hranicích s Rakouskem. Do jejich země to přilákalo tisíce východoněmeckých turistů, kteří se chtěli přes Rakousko dostat do západního Německa. A právě v té době Bohumil Kovařík tajně do Rakouska převezl svého syna Pavla. „Koupil jsem si karavan. Měl jsem v něm dvojitou podlahu a v ní jsem ho bez problému převezl.“ To bylo asi dva měsíce před 17. listopadem 1989. Tehdejší brutální zásah proti demonstrantům na Národní třídě v Praze vyvolal události, jež vedly k pádu komunismu také v Československu. Syn Pavel v Rakousku nějaký čas zůstal, než se opět vrátil na Moravu. Dodnes ale do Rakouska dojíždí za prací. V roce 2002 se na Moravu vrátil také Bohumil Kovařík a našel si byt v Olomouci, kde bydlel i v roce 2016.

STAROŠTÍKOVÁ, P., Moderní dějiny obce Štěpánov po 2. světové válce. Olomouc: Palackého univerzita, diplomová práce, 2012.

http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/3634/#cs_3634