Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kovář (* 1942)

• narozen 18. července 1942 v Písku

• otec byl coby kovář za války totálně nasazen v Žatci v Sudetech

• s rodinou v Žatci prožili konec války

• po smrti otce se rodina v roce 1947 vrátila do jižních Čech

• dětství prožil v období kolektivizace

• vychováván k antipatii vůči komunistům

• vojenskou službu absolvoval u Technických praporů

• 21. srpna 1968 zažil v Praze střety u budovy Československého rozhlasu

• v srpnu 1969 se účastnil demonstrací proti okupaci v ulicích Prahy

• v roce 1970 se vrátil do Putimi

• oženil se, má dvě dcery

Vladimír Kovář se narodil 18. července 1942 v Písku. Otec František byl kovářem nejen jménem, ale i profesí a matka Anna byla v domácnosti. V době jeho narození už měli jednu dceru a na konci války se jim narodil další syn. Rodina se v roce 1944 na příkaz protektorátních úřadů musela přestěhovat do západních Čech k Žatci, do tehdejších Sudet. Vladimírův otec měl nahradit chybějícího německého kováře. Bydleli společně v jednom domě s německou rodinou, s paní a jejími dvěma malými dětmi. Většina německých mužů byla na frontě, včetně jejího manžela. Vladimír vzpomíná, že soužití s nimi bylo naprosto bezproblémové. Děti si hrály společně a přitom se vzájemně učily jazyk toho druhého. Z končící války Vladimírovi utkvěly v paměti obrazy, jak kolem jejich domu procházejí zástupy německých žen a dětí. Nosily na zádech rance nebo táhly vozy s věcmi. Přišly o své domovy a opouštěly rozbombardované Německo. Často je doprovázeli čeští muži, kteří se k nim nechovali dobře, bili je. Také vzpomíná na vojáky, kteří měli v Žatci posádku. Dospělí jim říkali ‚svobodovci‘ a většina z nich mluvila rusky. Až později se dozvěděl, že to byli Češi, kteří přišli z Volyně a někteří už původní mateřský jazyk neznali.

Vladimírův otec zemřel v roce 1947 na následky zranění a ovdovělá matka se s třemi malými dětmi vrátila do jižních Čech, do Putimi u Písku. Nejprve bydleli u jejího bratra a jediným zdrojem příjmů byl pro ně sirotčí důchod. Mladé vdovy si všiml tehdejší putimský starosta. Jmenoval se Jan Kolařík, byl o generaci starší a v té době prožíval svou osobní tragédii. Během krátké doby mu zemřela manželka a dvě dcery, všechny na tuberkulózu a krátce nato, v květnu 1945, i jediný vnuk. Pětiletý chlapec zemřel tragicky, když vběhl pod kola amerického obrněného vozu. Chtěl chytit čokoládu, kterou mu z něj vojáci podávali. Jan Kolařík tak přišel o posledního člena své rodiny, o vnuka, ke kterému se po smrti obou dcer a manželky velmi upnul. Možná mu Anna Kovářová připomínala dceru nebo její chlapci zemřelého vnuka, možná si jen uvědomil, že potřebují pomoc, nejspíš ale obojí. On díky nim získal nový smysl života. Zpočátku nerovný vztah nakonec přerostl v dlouholeté a plnohodnotné partnerství. Jan Kolařík jim poskytl nejen zázemí, ale dětem nahradil otce. Výrazně je ovlivnil svým pohledem na svět a po volbách v roce 1948 také svým negativním postojem vůči komunistům. 

 

Mezi lidmi zavládl strach, nevěděli, co se bude dít

Padesátá léta strávil Vladimír na obecné škole a očima dítěte a později dospívajícího vnímal události, které s sebou změna režimu přinášela. Na venkově byla padesátá léta především ve znamení kolektivizace, která změnila nejen způsob hospodaření, ale i vztahy mezi lidmi. I v Putimi se zakládalo společné zemědělské družstvo. Kdo do něj vstoupit nechtěl, dostal od státu nesplnitelné dávky, které musel ze svého soukromého hospodaření odvádět státu. Za neplnění hrozily tvrdé postihy a veřejné zostouzení. Třeba v okresních novinách, což se rodině také stalo. Tlak ale neustále sílil a nakonec mu odolal málokdo, přestože družstvo hospodařilo nevalně, neuměli to. 

„Mezi lidmi zavládl takový strach, protože nevěděli, co se bude dít. Tady na vesnici, a možná že i jinde, byli komunisti původně ti nejspodnější na sociálním žebříčku. A jejich charaktery také tomu odpovídaly,“ komentuje pamětník.

Po ukončení školní docházky a strojního učiliště pracoval Vladimír Kovář rok brigádně v dolech. Říká, že to byla hloupost, ale taky dobrá životní zkušenost. K povinné vojenské službě narukoval v roce 1962 k Technickým praporům. To se jim stále ještě říkalo PéTéPáci, i když oficiálně se tak už nejmenovali. Do styku s běžnou armádou však přijít nesměli, aby jim nekazili morálku, a jako levná pracovní síla byli využíváni pořád. Vladimír ale nelitoval, první rok se vzdělával a pak je posílali na stavby různých vojenských objektů. Naučil se mnoho ze stavitelství, což se mu pak hodilo po celý další život.

 

Hučela tam letadla, jak nalétávala na Ruzyň

V době vrcholícího pražského jara se Vladimír Kovář stěhoval do Prahy. Intenzivně se zajímal o politiku a v Praze se ocitl přímo v centru dění. Pravidelně chodil na ulici Na Příkopech, na pražský „Hyde Park“, kde tehdy probíhaly veřejné politické diskuze. Vladimír se účastnil všeho, kde se mohl dovídat nové informace, tříbit si názory a kde se „něco dělo“. Poté se vydával průvod lidí Václavským náměstím směrem na Vinohrady, k budově Československého rozhlasu. Názory a chování demonstrujících se postupem času čím dál víc radikalizovaly a i množství lidí zajímajících se o probíhající politické změny se zvyšovalo. V druhé polovině srpna to už byly tisíce. A zatím v Čierne pri Čope, na hranicích tehdejšího Sovětského Svazu a Československa, jednali zástupci vlád obou států. A situace začala rychle gradovat. V noci 20. srpna 1968 bylo sovětskými vojáky obsazeno ruzyňské letiště a přistávala na něm sovětská vojenská letadla s výzbrojí a vojenskou technikou, včetně tanků.

„Přišli mě v noci vzbudit, že se něco děje. Hučela tam letadla, jak nalétávala na Ruzyň, dunělo to. A poslouchali jsme rádio, ale rozhlas přestal vysílat. Hrála jen vážná hudba a občas se ozval hlasatel, který říkal: ‚Vyčkejte u rozhlasu, budou následovat zprávy.‘ Ale ty pak nenásledovaly. Až ráno jsme se dozvěděli, co se děje.“

Ráno si chtěl Vladimír jako obvykle dojít do obchodu pro snídani, ale obchody, které míjel, byly zasypané stovkami žen nakupujících zásoby potravin. Musel jít pěšky, přestala fungovat veřejná doprava. Ten den nejedl, nejdřív se mu nepodařilo prodrat se do některého z obchodů a pak už situace gradovala natolik, že na jídlo ani nepomyslel. Vydal se na Vinohradskou třídu k budově rozhlasu. Cestou potkal kolonu sovětských vozidel, ale nic víc se zatím nedělo. U rozhlasu se už ale začaly srocovat davy lidí. Na balkon budovy vycházel jeden z tehdejších rozhlasových reportérů a přinášel stále nové a nové informace. Poslední byla, že je budova rozhlasu obsazená sovětskými vojáky. Současně už bylo z vnitřku budovy slyšet první výstřely.

 

Jednoho z nich mám pořád před očima

„Ale už jsme slyšeli tanky, které přijížděly z Václavského náměstí - hrozný rachot, znělo to zlověstně. A narychlo se stavěla barikáda. Stál tam vagon tramvaje, pak tam taky byl autobus, ten se přistavěl k té tramvaji. Zůstal tam prostor mezi tramvají a chodníkem, auto by to projelo, ale tank ne. A když přijel první, tak před tím zátarasem zastavil, ale za ním jely další a další. Napětí se stupňovalo a pak na ně začali lidi házet - nejdřív jen okusky z jablek, pak dlažební kostky, pak všechno, co bylo po ruce. A z útrob toho prvního tanku vylezli vojáci, samopaly v ruce. Jednoho z nich mám pořád před očima. Hrál si s náboji, přehraboval je na dlani, dával je do zásobníku, provokoval.“

„Lidi naskákali do toho prázdného vozu tramvaje, mysleli, že když tam budou, tak si ten první tank netroufne jet dál. Pravý opak se stal, naprosto pravý opak. Stál jsem jen několik metrů od té tramvaje. První tank se dostal tak do poloviny toho vagonu, kolem věže připravení vojáci s namířenými samopaly. A jak se tam ten tank tlačil, tramvaj se nakláněla, byla plná lidí, a ti vojáci - z jednoho metru - začali střílet do oken, na lidi uvnitř. Ti, kteří to přežili, tak skákali ven těmi rozstřílenými okny. Pak ten tank vagon odstrčil a jel dál.“

Mezitím nad rozhlasem lidé postavili další barikádu, důkladnější. Tu už tanky projet nemohly, točily se stále dokola, nemohly nikudy projet. A pak už to začalo naplno, střelba, zmatek, ranění, mrtví, krev. Vladimír vzpomíná na odvahu skupinky mladíků, kteří jen s obyčejným nářadím šli proti tankům, proděravěli jim nádrže s naftou a tu pak zapálili. Tanky začaly hořet a dál se točily ulicí. Ale také vzpomíná na těžce raněného muže, který se, lezoucí po čtyřech, vydal proti jedoucímu tanku. Lidé se před střelbou ukrývali do výklenků domů, pak byl chvíli klid a pak to začalo nanovo. Začaly přijíždět sanitky pro raněné a hasiči, všude tekla voda. To už se Vladimír začal bát a rozhodl se, že půjde na Hlavní nádraží. Utíkal, kolem něj se střílelo. Když se už neměl kam schovat, nějaký muž ho strhl k sobě a ukryl ho. Nakonec na nádraží došel, ale vlaky nejezdily, tak šel dál, na Smíchovské nádraží. Ale ani tam nepochodil, a tak se vrátil zpět k rozhlasu. A kromě jiného tam zažil ještě jednu pro něj výraznou příhodu. Z postranní ulice směřovala na Vinohradskou třídu skupina ozbrojených sovětských vojáků. Byli velmi mladí a tváří v tvář davu neozbrojených civilistů, velmi nejistí. Lidé je začali obklopovat, oni se zastavili a semkli se. Měli strach. Samopaly obrátili vzhůru a začali střílet do vzduchu.

 

Nejhorší byli ti z pohotovostního pluku

Přesně o rok později, v den prvního výročí okupace, se Vladimír Kovář opět účastnil demonstrací v centru Prahy. Vypráví, že zásahy proti demonstrantům v srpnu 1969 byly velmi brutální, vedle policie zasahovali i příslušníci Lidových milicí. Největší strach šel z pohotovostního pluku. Z opancéřovaného vozu vystřelovali do davu slzné granáty a pak se rozběhli proti demonstrantům se zdviženými obušky. Popisuje, jak se před nimi ukrývali také v kostele sv. Ludmily na náměstí Míru, v domnění, že do kostela nepůjdou. Ale mýlili se. A také jak poté, co demonstranty rozehnali i za pomoci těžké vojenské techniky a ty, co i přesto zůstali, pak procházející hlídky chytaly a po použití slzného plynu dotyčného zbily a zkopaly, včetně žen.

„Nejdřív se se mnou dal do řeči ten v civilu. Zeptal se mě, kde bydlím, abych ukázal tím směrem. Pozdě mi došlo, proč mi tu otázku dává. Čekal, až obrátím hlavu a vyndal bombičku se slzným plynem a stříknul mi do očí. A pak už jsem jen čekal, že mě začnou mlátit a kopat. Ale oni mezitím uviděli někoho dalšího, tak mě jen zatočili, abych ztratil orientaci, nakopl mě a nechal mě být.“

V roce 1970 se Vladimír Kovář vrátil domů a oženil se. Chtěl si postavit dům a potřeboval si na něj vydělat. Nastoupil do panelárny, kde za těžkou práci bylo nejvíc peněz. Vzpomíná na profesora filozofie z budějovické univerzity, který tam pracoval v dělnické profesi. Spřátelili se a pamětník s nadsázkou říká, že u něj vystudoval vysokou školu. Pan profesor musel opustit místo na univerzitě kvůli svým politickým názorům. Normalizace vzala všem naději na možné změny. Vladimír stavěl dům pro rozrůstající se rodinu, intenzivně pracoval a se stejnou intenzitou se věnoval několika druhům sportu. Starosti běžného života utlumily pocity zklamání. Ale politické dění sledoval dál a blížící se změny v roce 1989 očekával.

 

Asi se už nedočkám slušné vlády, která by se zase vrátila k tomu začátku

Změny po listopadu 1989 přivítal s radostí, ale dlouho mu nevydržela. Nynějším politickým vývojem je zklamaný. „Všichni jsme byli docela rádi, nebo většina asi jo, že se to zlomilo. Ale to, co se stalo potom, když se bývalí soudruzi stali členy ODS, založili si svoji vlastní stranu a začalo se krást ve velkém a dodnes to není vyřešené a nejsou odsouzení. Mě to tedy mrzelo a pořád mrzí hodně. Jsem zklamaný ze současného politického vývoje a asi se už nedočkám slušné vlády, která by se zase vrátila k tomu začátku, jak to bylo těsně po převratu.“