Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kovanda (* 1944)

• narozen 5. října 1944 v Gilslandu ve Velké Británii

• otec Oldřich Kovanda byl židovského původu, v Británii působil v československých armádních jednotkách

• matka Ivy, rozená Norman, pocházela z rodiny anglických zemědělských dělníků, byla členkou ATS

• po válce rodiče přesídlili do Československa, byli členy KSČ

• otec v roce 1950 krátce vězněn

• Karel Kovanda v roce 1962 maturoval na gymnáziu v Říčanech

• 1962–1969 studoval Vysokou školu zemědělskou

• dálkově studoval anglistiku a historii na FFUK

• aktivním členem studentského hnutí, předsedou Vysokoškolského obvodního výboru ČSM

• v listopadu 1968 vůdčí osobností studentské stávky

• předsedou Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy, zrušeného v červnu 1969

• v roce 1970 odešel do USA

• 1970–1975 studoval politické vědy na MIT

• 1977–1979 jazykovým poradcem čínského zahraničního rozhlasového vysílání v češtině

• v 80. letech působil v managementu amerických firem

• v roce 1990 se natrvalo vrátil do Československa

• 1991–1993 vedoucím administrace na Ministerstvu zahraničních věcí

• v roce 1994 vedl kampaň za členství ČR coby nestálého člena Rady bezpečnosti OSN

• 1994–1997 velvyslancem ČR při OSN

• 1997–1998 vedl jednání o vstupu ČR do NATO

• 1998–2005 velvyslancem ČR při NATO

• 2005–2009 náměstkem generálního ředitele pro zahraniční vztahy u Evropské komise

• v roce 2023 působil jako nezávislý konzultant a pozorovatel voleb

• byl podruhé ženatý, měl tři děti

Karel Kovanda se v šedesátých letech angažoval ve studentském hnutí. Když se potom v době normalizace rozhodl zůstat ve Spojených státech, říkal si: „Jednoho dne přijde čas, kdy to, co se v Americe naučím, budu moci využít pro Československo.“ To se mu také podařilo: po roce 1989 vstoupil do československé a české diplomacie, pracoval pro ministerstvo zahraničí a jako velvyslanec při OSN a při NATO pomáhal České republice budovat dobré jméno ve světě. 

Rodiče spojila válka a levicové ideály 

Narodil se 5. října 1944 v městečku Gilsland na severu Anglie, kde oba jeho rodiče za druhé světové války působili ve službách britské armády, otec v československých jednotkách, matka jako příslušnice pomocných sborů ATS. 

Otec Oldřich Kovanda (1900–1977) byl židovského původu, své rodné jméno Ulrich Klein si změnil již před válkou, v době Hitlerova nástupu k moci. Jeho předkové pocházeli ze západočeské Stráže u Tachova, on sám vyrostl v Teplicích v německy mluvící rodině lékaře. Přestože nebyl věřící, za první republiky na znamení své loajality k Československu vstoupil do Československé církve husitské. Před válkou pracoval pro společnost Moser a mimo jiné se podílel na založení pražské prodejny Moseru v ulici Na Příkopě. 

O otcově širší rodině Karel Kovanda mnoho neví. Někteří z jeho příbuzných se ještě před válkou stihli vystěhovat do zahraničí, mnozí další se zřejmě stali oběťmi holocaustu. Než potkal budoucí Karlovu matku, byl již třikrát ženatý – dvakrát se rozvedl a jedna z jeho žen zahynula v Osvětimi. Z předchozích svazků měl jednoho syna, který se usadil v USA. 

Matka, o 22 let mladší Britka Ivy Norman, pocházela z velmi chudé rodiny zemědělského dělníka. Silně prožívala společenskou nerovnost a inklinovala k levicovým myšlenkám. Proti nespravedlnosti vystupovala i za války v armádě, kde působila jako operátorka protileteckého radaru. Když například členky ATS dostaly pokyn, že nesmějí na zábavě tančit s černými americkými vojáky, rozhodla se, že bude záměrně tancovat pouze s černými Američany a za trest byla převelena k jiné jednotce. 

Když v roce 1944 Ivy otěhotněla, s Oldřichem se vzali a v říjnu přišel na svět jejich nejstarší syn Karel. V roce 1946 se jim stále ještě v Británii narodila dcera Maria. Další děti, Edna a Edwin, přišly na svět už v Československu. 

Tři ze čtyř důvodů pro uvěznění

Při návratu do vlasti tak Oldřicha Kovandu již doprovázela britská manželka a dvě malé děti. V druhé polovině roku 1946 byl jako člen Komunistické strany Československa (KSČ) vyslán, aby vedl znárodněnou sklárnu v městečku Lednické Rovne v okrese Púchov na Slovensku. 

Oba rodiče bezvýhradně podporovali levicový směr, jímž se ubíralo poválečné Československo, přesto byly pro Ivy Kovandovou začátky velmi těžké. Neuměla česky ani slovensky, na slovenském venkově kolem sebe viděla chudobu, jakou v Anglii nepoznala, jediným zdrojem informací pro ni byla korespondence s rodinou v Anglii. 

Po únoru 1948 rodina přesídlila do Karlových Varů, kde Oldřich Kovanda působil jako manažer odbytu v keramickém závodě, a posléze do Prahy, kde pracoval v nuselském podniku Mír. Ivy Kovandová v té době působila v nakladatelství Orbis. 

V roce 1950 byl Oldřich Kovanda uvězněn (na jiném místě nahrávky Karel Kovanda uvádí rok uvěznění 1952). Zřejmě šlo již o předzvěst pozdějších antisemitských čistek v komunistické straně. Několik měsíců byl držen ve vazbě a vyšetřován, nakonec byl propuštěn. Přesný důvod jeho uvěznění Karel Kovanda nezná: „Provinil se třemi ze čtyř důvodů, kvůli nimž se komunisté v padesátých letech nejčastěji zavírali. Byl Žid, za války bojoval na západní frontě a pracoval v zahraničním obchodu. Tím čtvrtým důvodem, který se táty netýkal, byla účast ve španělské občanské válce.“ 

Vrátil se s pošramoceným zdravím a vězení ho poznamenalo i psychicky: „Měl pocuchané nervy, což se projevovalo silnou žárlivostí na naši matku.“ Oba rodiče přesto zůstali členy KSČ a jejich víru v komunistické ideály perzekuce nenarušila: „Stále věřili, že komunismus je krásná věc, jenom ho dělají špatní lidé. Oni byli velice poctiví, ale v tomto ohledu strašně naivní,“ poznamenává Karel Kovanda. 

Ve snaze rehabilitovat se v očích strany nastoupil jeho otec na brigádu do dolů, posléze pracoval v lesích a potom jako statistik v TOS Hostivař. 

V roce 1953 se Kovandovi přestěhovali do Říčan; doufali, že v menším městě za Prahou budou méně na očích a zůstanou stranou projevů antisemitismu. Ivy Kovandová si tam zřídila pletařskou dílnu, kde na pletacím stroji dovezeném z Anglie zhotovovala svetry na objednávku. 

Dopisová přátelství z celého světa

V roce 1951 nastoupil Karel Kovanda do základní školy. Jeho největším problémem v té době byla jazyková bariéra, s maminkou totiž mluvil pouze anglicky. I když trochu se česky naučil už ve školce, ve škole rodina narážela i na různé kulturní odlišnosti: „Máti mi například nedávala svačiny, protože to se v Anglii nedělalo. Tak jsem přišel domů s poznámkou v žákovské knížce, že loudím. Nevěděl jsem ani, co to slovo znamená.“ 

V dětství se hodně zajímal o zvířata, spíše ve vědeckém než chovatelském duchu. Později se nadchl pro sbírání známek a to ho přivedlo k učení cizím jazykům a dopisování s dětmi z celého světa. „Naučil jsem se španělsky, abych si mohl dopisovat ve španělštině. Jiné jazyky jsem alespoň nakousl, například maďarštinu, hebrejštinu a holandštinu. Indonésky jsem se naučil natolik, že jsem si mohl dopisovat s Indonésany.“ Adresy pro dopisování nacházel v časopise vydávaném Světovou federací mládeže. Škola jeho zálibu podporovala, na výstavě k založení školy se například objevily jeho dopisy s exotickými známkami z celého světa. 

Jeho snaha navazovat kontakty s celým světem, spojená s rodinnou výchovou v duchu komunistických ideálů, vedla i k tomu, že ve škole navrhl, aby celá třída vstoupila do Svazu československo-sovětského přátelství. „Samozřejmě, třída to schválila a pan učitel byl šťastný. Ale co si o mně rodiče spolužáků v té době mysleli, to si můžu jen domýšlet,“ usmívá se Karel Kovanda. „Moji rodiče byli stále zapálení komunisti, členové všech možných spolků. Takže my jsme museli být v Říčanech jako rodina strašně profláknutí. Ale ve třídě mezi kluky jsem nic z toho necítil.“ 

Na rozdíl od svých spolužáků netrpěl, jak říká, kognitivní disonancí, kdy se na veřejnosti říká něco jiného než doma. V roce 1956 mohl s matkou navštívit její rodinu v Anglii, na jeho smýšlení to ale žádný vliv nemělo. Postupnou proměnu jeho názorů ale nastartoval zážitek, k němuž došlo ve 14 letech při návštěvě Prahy. Na Václavském náměstí uviděl starého muže, který tam pokoutně prodával tužky. „Přemýšlel jsem nad tím a postupně mi došlo, že on žebrá. To byl takový moment prozření, že s tím komunismem to tak dobré asi nebude. To bylo ,Heuréka!’, to byl výbuch v mysli, který ve mně vzbudil základní pochybnost. Ta později rostla a projevovala se nejrůznějšími způsoby.“ 

Vysoká škola a přátelé z židovské mládeže

Po základní škole Karel Kovanda pokračoval na gymnáziu v Říčanech, kde v roce 1962 odmaturoval. Rád by studoval žurnalistiku nebo cizí jazyky, rodiče mu to ale rozmluvili, protože se domnívali, že znalost jazyků nebo žurnalistika mají být pouze doplněním nějaké další odbornosti. Zajímala ho také chemie, studium na VŠCHT ho ale odrazovalo přílišným důrazem na technologie. Nakonec se proto přihlásil na Vysokou školu zemědělskou (VŠZ). Lákala ho mimo jiné proto, že studenti VŠZ posléze v rámci vojenské průpravy automaticky dostávali řidičský průkaz. 

Studium ho zprvu bavilo, předměty jako chemie, matematika a statistika zvládal bez problémů, když ale v druhém ročníku dostal dvojku z anatomie a fyziologie hospodářských zvířat, cítil se poněkud demotivovaný a studium ho bavilo méně. Ve škole navíc neměl žádné blízké kamarády – studovali zde především mladí lidé z venkova. 

O to větší potěšení mu přineslo nově objevené přátelství se skupinou židovské mládeže z různých fakult, která ho oslovila při obědě v menze. „Bylo to poprvé, co jsem měl vlastní místo v nějakém kolektivu. Naše židovská parta byla od té chvíle nerozlučná,“ říká a vzpomíná na společné večírky, návštěvy koncertů a další akce. Na Židovské obci se účastnili například purimových a chanukových oslav. V roce 1965 také zažili dvě návštěvy básníka Allena Ginsberga, kterého židovská mládež doslova vnesla na ramenou do Staronové synagogy a Karel Kovanda mu později tlumočil během oslav Majálesu. 

Paralelně s Vysokou školou zemědělskou začal dálkově studovat anglistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FFUK). Jak říká, neměl konkrétní představu, čím by chtěl být. Už tehdy by ho lákala diplomatická kariéra, v komunistickém režimu to ovšem nepřipadalo v úvahu: „Za bolševika si člověk nemohl vytyčit životní metu, protože režim ho přesouval z jedné koleje na druhou. Jediné, co člověk mohl dělat, bylo využívat každé příležitosti dostat se někam dál.“ Při studiu si velmi slušně přivydělával jako překladatel a tlumočník. 

Mezi pražskými radikály 

V polovině šedesátých let začalo na pražských vysokých školách ožívat studentské hnutí s lehce opozičním politickým nádechem. Na FFUK působil takzvaný Klikoživ (Klika opozičních živlů), podobné skupinky se objevovaly i na dalších fakultách. 

Karel Kovanda se v té době stal redaktorem Impulsu, časopisu studentů Vysoké školy zemědělské. Přetiskli v něm několik výbušných materiálů, například text Čestmíra Císaře nebo překlad článku z francouzského levicového deníku L’Humanité. V roce 1965 se jako redaktor Impulsu zúčastnil celostátní vysokoškolské konference, kde ho uchvátil projev Jiřího Müllera, později významného studentského aktivisty. „Pronesl větu, kterou si v sobě od té doby nesu: ,Můžeme dělat nejen to, co je povoleno, ale i všechno to, co není zakázáno.’“ 

Od té doby byl Karel Kovanda, jak říká, „pohlcen studentskou opozicí“. 

Téměř všichni vysokoškoláci v té době byli organizováni v Československém svazu mládeže (ČSM), který původně spravovaly výbory jednotlivých pražských obvodů. Ale KSČ se v té době dopustila vážného strategického přešlapu: vysokoškolské organizace ČSM vyčlenila zvlášť a umožnila jim sdružovat se napříč fakultami pod jediným Vysokoškolským obvodním výborem (VOV). Vysokoškoláci tak získali jedinečnou platformu, na níž mohli komunikovat. 

„Nechceme žít ve lži. Chceme říkat věci tak, jak jsou. Nechceme si lhát do kapsy,“ popisuje Karel Kovanda myšlenky, které v té době poháněly studentskou opozici. Zahraniční studentské hnutí, které se neslo převážně v duchu různých levicových ideologií, jim však zůstávalo poměrně cizí, nenacházeli s ním společnou řeč. 

Karel Kovanda byl zvolen do VOV a současně se stal redaktorem jeho bulletinu. Jeho skupina aktivistů rychle získávala renomé coby „pražští radikálové“. Upozorňuje ovšem, že aktivní část studentstva byla velmi malá, k pražským radikálům patřily zhruba tři desítky lidí. „A v tomto počtu jsme se snažili hýbat celou pražskou studentskou obcí.“ 

Přihlásil se také jako kandidát KSČ, veden myšlenkou „diverze zevnitř“, ale nebyl přijat. 

Jak poznamenává, jeho otec s ním v té době asi rok nebo dva vůbec nemluvil, odsuzoval syna za „maloburžoazní oportunismus“. „Minimálně jednou dokonce napsal dopis mému děkanovi, v němž ho žádal, aby mě usměrnil,“ dodává Karel Kovanda. 

Od strahovských událostí k pražskému jaru

Ke zradikalizování studentů významně přispěly takzvané strahovské události na podzim 1967. Na strahovských kolejích v té době často docházelo k výpadkům elektřiny, provázeným zhasínáním světla, takže studenti se nemohli učit. 31. října 1967 došlo ke spontánnímu protestu, kdy se studenti vydali přes Pohořelec a Nerudovu ulici dolů na Malou Stranu. Skandovali přitom hesla jako „Chceme světlo!“. Jejich vystoupení ukončil násilný policejní zásah. 

Vysokoškolský obvodní výbor požadoval, aby se zásah vyšetřil. „Já jsem měl jeden dobrý projev, kde jsem mluvil o tom, že je jen náhoda, že teď nemáme svého Benna Ohnesorga,“ říká Karel Kovanda. (Benno Ohnesorg byl německý student, který se téhož roku při protestech stal obětí policejního násilí v Západním Berlíně.) 

Konflikt mezi studenty a komunistickou mocí pokračoval i tím, že studentští předáci Jiří Müller a Luboš Holeček byli ještě na konci roku 1967 vyloučeni ze školy, z ČSM a povoláni na základní vojenskou službu. Vzápětí, během nastupujícího pražského jara, byli ovšem rehabilitováni a mohli se vrátit ke studiu. 

V prvních měsících roku 1968 se vysokoškolská organizace ČSM podle slov Karla Kovandy „rozpadla na prach“. „My, pražští radikálové, jsme věděli přesně, co nechceme, ale nikdy jsme se nezabývali tím, co chceme. Takže během pražského jara vybublaly různé náměty, jak a co se studenty,“ uvádí. Jeho samotného ale po dosažení základního cíle aktivistická činnost přestala bavit. Pražské jaro nicméně dodnes považuje za „životní zkušenost, která od té doby určovala snad všechno, co jsem dělal“. 

Neuvažoval o tom, jestli je socialismus reformovatelný, ale reformní proces podporoval a do budoucnosti hleděl s optimismem. „Už z důvodů duševní hygieny jsem nemyslel na to, že Rusové by proti tomu mohli nějak zasáhnout.“ 

V čele studentské stávky

Jednadvacátý srpen 1968 a následující dny prožil v Praze. Rozvážel po městě protiokupační letáky a první dny trávil „v euforii z toho, že žijeme dějiny a je to úžasně zajímavé“. 

Po návratu československých představitelů z Moskvy, kde podepsali tzv. moskevské protokoly, ovšem propadl obavám. Kolovaly fámy, že existují jakési seznamy lidí určených k likvidaci. Odjel tedy do Velké Británie, kde strávil několik týdnů. Ale když zjistil, že v Československu mu nebezpečí nehrozí, odhodlal se k návratu a znovu se zapojil do studentského hnutí. S dalšími „radikály“ vstoupil do nové studentské organizace zvané Svaz vysokoškolských studentů Čech a Moravy. 

Konec pražského jara podle něj nenastal v srpnu 1968, ale až v dubnu následujícího roku s nástupem Husákova vedení. Do té doby podle něj stále probíhal boj mezi progresivními a konzervativními silami. 

Jednou z důležitých událostí tohoto „pokračování pražského jara“ podle něj byla studentská stávka v listopadu 1968. Karel Kovanda byl přímo u zrodu této myšlenky v kavárně Vltava v Revoluční ulici. „Dohodli jsme se na desetibodovém programu, který jsme vyhlásili na aktivu novinářů v Lucerně. Byly tam takové samozřejmosti, jako že chceme svobodu tisku a svobodu shromažďovací, ale i věci z dnešního pohledu méně samozřejmé, například že odmítáme kabinetní politiku stranických kuloárů a chceme pokračování ekonomické reformy.“ 

Stávka začala 17. listopadu 1968 obsazením vysokých škol, kde studenti několik dnů bydleli a přespávali. Přicházeli mezi ně umělci, filozofové i pedagogové, s nimiž vedli diskuze. 

Nejzajímavějším prvkem celé stávky však podle něj bylo úsilí studentů navázat styky s nezávislými odborovými organizacemi, které se v té době začínaly tvořit a které byly nejdemokratičtěji zvolenými orgány v republice. „Když se studenti spojili s dělníky podniku Kovo a vydali společné prohlášení, komunistické papaláše z toho jímala hrůza,“ poznamenává. Když ale dělníci navrhli, že by také vstoupili do stávky, Karlu Kovandovi to připadalo jako příliš radikální – výsledkem by mohla být generální stávka proti sovětské okupaci. „V ten moment mi připadalo, že už jde o držku. Mohlo to mít nepředvídatelné důsledky, včetně obětí na životech. I dnes bych v této situaci asi ustoupil.“ 

Na začátku roku 1969 společnost ještě jednou probudilo sebeupálení Jana Palacha. I to byl podle Karla Kovandy jeden z momentů, které oddalovaly soumrak pražského jara. 

Definitivní konec pro něj osobně přišel v červnu 1969, kdy se Svaz vysokoškolského studentstva rozhodl nepřipojit k Národní frontě a tím pádem byl zakázán. 

Karel Kovanda mohl dál pracovat jako tlumočník a překladatel. Oba jeho rodiče, kteří pražské jaro podporovali, v té době opustili KSČ, matka však nadále pracovala v Československé tiskové kanceláři (ČTK). 

Do letadla nastoupil jako Čech, vystoupil jako Brit 

Karel Kovanda měl v té době českou přítelkyni v USA, která ho začátkem roku 1970 vybízela, aby přijel za ní. Zdálo se to téměř nemožné, hranice byly na podzim 1969 neprodyšně uzavřeny. Karel Kovanda však vymyslel krkolomný plán, díky němuž se skutečně dostal na Západ. 

U kamarádky v Rakousku si nechal svůj britský pas. Mezitím si na americké ambasádě zažádal o vízum do USA s tím, že by si ho vyzvedl ve Vídni. Poté si koupil letenku do Budapešti, kam nepotřeboval výjezdní doložku. Jeho kamarádka ve Vídni oslovila muže, který mu byl trochu podobný. Ten zašel v Rakousku na maďarské vyslanectví s jeho britským pasem a obstaral do britského pasu maďarské vízum. Poté mu kamarádka přivezla britský pas do Prahy. 

Do Budapešti tak odcestoval s oběma pasy a při nastupování do letadla ukázal český pas. Na pasové kontrole na letišti v Budapešti však již vystupoval jako Brit. Poté z Budapešti odcestoval vlakem do Vídně a odtamtud odletěl do USA. 

„České úřady nikdy nepřišly na to, jak jsem se dostal ven,“ usmívá se Karel Kovanda. 

Původně měl v plánu strávit v Americe jenom šest týdnů. Po příjezdu ale začal uvažovat o tom, že by tam jeden rok studoval. „Mezitím se v Praze začaly dít špatné věci. Zavírali moje kamarády, hlavně Jiřího Müllera.“ (Jiří Müller byl uvězněn za podvracení republiky v souvislosti s letákovou předvolební akcí z roku 1971.) Nabízela se možnost zůstat v Americe natrvalo. 

„Mám se vracet domů do té šlamastyky, nebo mám v Americe studovat?“ ptal se sám sebe Karel Kovanda a nakonec se rozhodl zůstat s tím, že vše, co se v Americe naučí, později využije ve prospěch Československa. Jeho pobyt v USA se protáhl na téměř 20 let. „Je to takový mezistupeň mezi dvěma skutečně důležitými periodami mého života,“ poznamenává. 

Do USA přijel v době, kdy tu byly v plném proudu protesty proti válce ve Vietnamu. Pokud jde o situaci v Československu, často u Američanů narážel na naprosté neporozumění: „Když jsem se snažil vysvětlovat, o co nám šlo, občas mi někdo odpověděl: ,My víme, jak to bylo. Vy jste byli kontrarevoluční.’“ Jindy se stalo, že v americkém tisku vyšla analýza voleb v Československu roku 1971: „A ten článek ty volby analyzoval, jako by to byly volby v normální demokratické zemi. Já jsem se tak naštval, že jsem musel napsat do redakce.“ 

Překvapily ho také některé kulturní odlišnosti, zejména small talk na koktejlových večírcích: „Naprosto mě zarazilo, že se lidi dokážou tak dlouho bavit o ničem. Je to sice drobnost, ale vypovídá něco o vztazích mezi lidmi, kteří se vídají jenom na té povrchní úrovni a pořád se všichni usmívají.“ 

Na začátku svého pobytu dostal Karel Kovanda nabídky ze dvou univerzit, z Brandeis University v Massachusetts a z Massachusetts Institute of Technology (MIT). Zvolil tu druhou a začal studovat na fakultě politických věd MIT. Žil ze stipendia a současně na fakultě působil jako asistent. Zaměřil se na komunistické země a průnik jazykové a všeobecné politiky. V roce 1975 studium ukončil dizertací o podnikových radách pracujících v Československu roku 1968. Zároveň dokončil anglický překlad knihy filozofa Karla Kosíka Dialektika konkrétního. 

Ve službách čínského rozhlasu

Při hledání dalšího uplatnění odpověděl na inzerát japonsko-amerického střediska manažerských studií na Havaji, kde strávil čtyři měsíce a poté měl odjet na stáž do Japonska. Během pobytu na Havaji ale potkal mladou ženu z Kalifornie, která se stala jeho budoucí první manželkou. Požádal ji o ruku a do Japonska neodcestoval. Místo toho zůstal v Kalifornii, kde se snažil najít práci jako pedagog. Školy mu ovšem nabízely jenom špatně placené částečné úvazky. 

Pracovní nabídka nakonec přišla ze zcela jiné strany. Karel Kovanda již během studia navázal kontakt s čínskou ambasádou v Kanadě, kde se představil jako součást československé opozice. Nyní mu Číňané nabídli post jazykového poradce v čínském rozhlasovém vysílání do Československa. Karel Kovanda s manželkou a jejími dětmi tak v roce 1977 odcestovali do Číny. 

Čína se po roztržce se Sovětským svazem snažila vyrovnat se mu v počtu jazykových mutací zahraničního vysílání svého rozhlasu. Texty psali a do mikrofonu hovořili Číňané, kteří se naučili česky. Úkolem Karla Kovandy bylo jejich texty opravovat a procvičovat s nimi českou výslovnost (sám se čínsky naučil pouze mluvit, nikoli číst a psát). „To jejich vysílání bylo strašné a neměl jsem možnost ho jakkoli usměrnit. Například oslavovali Julia Fučíka a nedalo se jim vysvětlit, že je to poměrně zprofanovaná osobnost.“ Karel Kovanda přicestoval do Číny krátce po smrti Mao Ce-tunga a poměry v zemi se podle jeho slov rychle měnily, prožívala jedno z liberálnějších období své novodobé historie. 

Když po dvou letech jeho čínské angažmá skončilo, vrátili se s rodinou do Kalifornie a Karel Kovanda znovu musel hledat práci. Tentokrát našel uplatnění v managementu amerických firem, v němž působil až do roku 1990, a při práci vystudoval na titul MBA. 

Během jeho pobytu ve Spojených státech zemřel jeho otec (1977). S matkou se několikrát setkal ve Velké Británii. V roce 1987 také již jako americký občan přijel na návštěvu do Prahy, kde se po letech setkal s přáteli z židovské mládeže a ze studentského hnutí. 

Zpátky v Československu

„Díval jsem se na to statisticky,“ zamýšlí se Karel Kovanda nad otázkou, zda předvídal pád komunistických režimů ve východní Evropě. „Můj otec během svého života zažil asi šest nebo sedm různých režimů. Takže jsem si říkal: ‚Z hlediska statistiky je pravděpodobné, že se toho osmého režimu dožiju, i když nevím, kdy přijde a jaký bude.‘“ 

Události po 17. listopadu 1989 sledoval z Kalifornie. „Seděl jsem na pláži v Santa Cruz, v jednom z nejkrásnějších konců světa, které jsem kdy navštívil, a brečel jsem, že nejsem v Praze,“ vzpomíná. Během volna kolem amerického svátku Dne díkůvzdání se vydal na krátkou návštěvu do vlasti. Při pasové kontrole na letišti ho nechtěli vpustit do země, údajně proto, že nepřilétá z pracovních důvodů. „Otočil jsem se na japonského novináře, se kterým jsem shodou okolností seděl v letadle, a řekl jsem mu, že mu budu tlumočit, jestli chce. On souhlasil. Obrátil jsem se zpátky na pasového úředníka a řekl mu: ,Tak už tu práci mám.’“ 

Do USA se po několika dnech vracel s vědomím, že brzy se do Československa chce odstěhovat natrvalo. S první ženou se zrovna rozváděli, z manželství neměli žádné děti, takže mu v tom nic nebránilo. 

Do Čech se vrátil natrvalo v srpnu 1990, přestože zde neměl zajištěné bydlení ani zaměstnání. „Bylo to jedno z řady rizik, která jsem v životě podnikl. Nevěděl jsem, z čeho budu žít, ale věřil jsem, že se to vyvrbí a nadejde chvíle, kdy skončím u toho, co mě bude bavit.“ 

Sekretářem ministerstva zahraničí

Protože celý dosavadní život věřil, že by se mohl uplatnit v diplomacii, ale komunistické Československo k tomu nedávalo příležitost, prostřednictvím svých známých oslovil ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. „Nezaujalo ho to, že jsem projezdil půl světa, že umím půltucet jazyků ani že jsem studoval politologii. Zaujalo ho ale to, že jsem měl manažerské zkušenosti z amerického průmyslu. Potřeboval, aby chod ministerstva někdo řídil a napadlo ho, že to budu já.“ 

Na ministerstvo zahraničí nastoupil Karel Kovanda 1. dubna 1991. Jiří Dienstbier, který byl podle něj důrazný ve své práci vůči zahraničí, ale slabší, pokud jde o řízení vlastního ministerstva, mu přidělil titul generálního sekretáře. Nejvíce se měl věnovat personalistice, říká k tomu: „Měl jsem velkou odpovědnost, ale malé pravomoci. Byl tam nesoulad mezi úkoly, které přede mnou stály, a nástroji, které jsem k tomu měl.“ 

Jiří Dienstbier hned na začátku svého působení dal výpověď všem zaměstnancům, kteří byli napojeni na komunistické tajné služby a pobírali od nich druhý plat. Karel Kovanda pak při své personální práci často stál před dilematem, co s lidmi, kteří vystudovali diplomatickou školu v Moskvě, ale ve své práci byli velmi schopní. „Většina z nich odešla z vlastního rozhodnutí. Často mi to bylo líto, ale taková byla logika doby.“ Otázka samozřejmě zněla, kým je nahrazovat. „Jiří Dienstbier například nabíral lidi na vysokých školách. Někdy to dopadlo katastrofálně, ale často to vyšlo.“ 

V tomto prvním období bylo hlavním úkolem ministerstva navazování kontaktů s dalšími evropskými zeměmi a vstupování do mezinárodních organizací. „Jejich pohled na Československo se dá vyjádřit jedním slovem: Vítejte! Setkávali jsme se se všeobecnou otevřeností a podporou. Řadu diplomatů jsem mohl poslat studovat do zahraničí.“ 

Mezi Karlem Kovandou a Jiřím Dienstbierem však postupně narůstalo napětí a Karel Kovanda neměl pocit, že mu ministr plně důvěřuje. Rozhodl se proto, že kdyby měl Jiří Dienstbier zůstat ministrem i po volbách roku 1992, z ministerstva odejde. Namísto něj se však ministrem stal Josef Moravčík, který Karla Kovandu pověřil novými úkoly. Především měl přebudovat síť zahraničních diplomatických misí tak, aby byla připravena na nadcházející rozdělení Československa, tedy že všude na světě bude zastoupen český i slovenský diplomat. 

Jako první pojmenoval rwandskou genocidu

Nově vzniklá Česká republika se roku 1993 stala kandidátskou zemí na nestálého člena Rady bezpečnosti OSN na roky 1994–1995. O členství se ve stejném období ucházelo také Bělorusko, bylo tedy potřeba vést kampaň, aby připadlo právě České republice. Karel Kovanda oslovil nového ministra zahraničí Josefa Zieleniece: „Pošli mě do New Yorku, já ti to členství v Radě bezpečnosti vyhraju.“

Na jaře 1993 tak byl skutečně vyslán do New Yorku, aby vedl kampaň. Volby do Rady bezpečnosti se konaly v říjnu a k získání nestálého členství bylo potřeba získat dvě třetiny hlasů. „V prvním kole jsme sice nezískali dvě třetiny, ale získali jsme podstatně víc hlasů než Bělorusko. V následujícím kole se pak většina hlasů přiklonila k České republice.“ 

Další úkol tak před Karlem Kovandou vyvstal hned vzápětí. Již v lednu 1994 měla totiž Česká republika Radě bezpečnosti předsedat. „A z toho měli všichni strach, nikdo s tím neměl zkušenosti, nikomu se do toho nechtělo.“ Ministr Zieleniec tedy pověřil rolí českého vyslance při OSN právě Karla Kovandu, který se předtím osvědčil v kampani. Potřebné zkušenosti sice také neměl, ale vyžádal si, aby již během prosince mohl docházet na zasedání Rady bezpečnosti OSN a dělat si poznámky. 

Shodou okolností právě na jaře 1994, když Česká republika byla členem Rady bezpečnosti OSN, vypukla genocida ve Rwandě. Narůstající napětí mezi kmeny Hutu a Tutsi již v roce 1990 propuklo v občanskou válku mezi tutsijskou Rwandskou vlasteneckou frontou a vládním vojskem Hutuů. Podnět k začátku masového vraždění dalo sestřelení letadla rwandského prezidenta. Hutuové byli k vraždění vybízeni prostřednictvím rozhlasu i místních předáků. „Vybíjeli Tutsie, které našli v kostelích, v nemocnicích a tak dále,“ říká Karel Kovanda. 

„Rada bezpečnosti na tuto zoufalou tragédii jen zírala. Byla jako bezhlavé kuře,“ pokračuje Karel Kovanda. Ve Rwandě sice měla mírovou misi, která však nebyla vyzbrojená a neměla instrukce, co má vlastně dělat. Rada bezpečnosti se tak soustřeďovala pouze na to, aby ochránila životy vlastních vojáků. Děsivé zprávy, které ze Rwandy podával například kanadský generál Roméo Dallaire, vedení OSN ignorovalo. „Nejhorší byl postoj Francie, která jednoznačně podporovala hutuské vedení. Problematické bylo stanovisko USA, které půl roku předtím utrpěly tragické ztráty v Somálsku a vytvořily velmi přísnou kvalifikaci toho, které mírové operace budou Spojené státy podporovat. Takže Američané se velmi bránili použití slova genocida,“ vysvětluje Karel Kovanda. 

Byl to právě on, kdo poprvé přišel s tímto pojmenováním událostí ve Rwandě. „Bylo mi čím dál jasnější, že to není žádná humanitární katastrofa, žádná obyčejná tragédie, ale genocida. Chtít, aby Tutsi a Hutu dospěli k příměří, by Hutuům jenom pomohlo, aby vraždili dál. Bylo to jako chtít po Židech, aby uzavřeli příměří s Hitlerem. Trvalo měsíc, než jsem při jednom veřejném zasedání řekl, že podle našeho soudu tady nejde o nic menšího než o genocidu, a to bylo poprvé, co to slovo padlo veřejně na půdě Rady bezpečnosti OSN.“ K tomuto vystoupení ho vedla mimo jiné vzpomínka na alibistický přístup Velké Británie k německému záboru Sudet roku 1938. Premiér Chamberlain tehdy německou invazi popsal jako „šarvátku ve vzdálené zemi mezi lidmi, o kterých nic nevíme“. Karel Kovanda vnímal, že ke Rwandě se světové mocnosti stavějí podobně. 

Jeho úsilí přispělo k tomu, že později Rada bezpečnosti vytvořila Mezinárodní tribunál pro Rwandu, který byl prvním krokem k vytvoření všeobecného Mezinárodního trestního tribunálu. 

Karel Kovanda, který byl později vyznamenán rwandským prezidentem, popisuje, jak ho toto dění ovlivnilo: „Pochopil jsem, že i nadále se musím spolehnout na svůj vnitřní kompas, na svoje pojetí toho, co je a co není správné.“ 

Jak přivést Česko do NATO

V roce 1997 ministr Zieleniec Karla Kovandu z OSN odvolal, protože jej potřeboval v Praze jako svého náměstka. Jeho úkolem bylo dokončit jednání o přistoupení Česka do NATO. 

„Hlavní bitva se v tomto směru vedla na domácí frontě,“ říká Karel Kovanda. „Pro vstup do aliance u nás nebylo velké nadšení, podpora se kolébala kolem 50 procent.“ O vstupu do NATO se sice nehlasovalo v referendu, ale otázkám na podporu domácího veřejného mínění musel Karel Kovanda čelit pokaždé při setkání s představiteli NATO v Bruselu. „Jedním z našich velkých aktiv pro veřejné mínění byla dobrá pověst českých ozbrojených sil, kterou získaly při osvobozování Kuvajtu. Dříve byla naše armáda doma vnímána jako banda švejků, ta proměna byla opravdu rychlá.“ 

Karel Kovanda se od jara 1998 stal prvním českým velvyslancem při NATO, Česká republika však stále nebyla členskou zemí: „Nastala velmi prekérní situace. I poslední členský stát už ratifikoval naše přijetí, ale my jsme pořád nedostali pozvánku.“ Spojené státy totiž požadovaly, aby ČR přebudovala svou armádu tak, aby byla schopna technicky přijmout pomoc aliančních sil, kdyby jí přišly na pomoc. „Ukázalo se, že Česká republika toho zatím schopna není,“ říká Karel Kovanda. Situaci se ale podařilo napravit v řádu několika týdnů. Již v březnu 1999 tak Česká republika konečně dostala pozvánku do NATO. 

Krátce poté se však Karel Kovanda dostal do sporu s ministerstvem zahraničí. Bylo to v době, kdy začala kosovská krize a alianční síly zasáhly v Srbsku. „Česká republika se k tomu stavěla vlažně, téměř byla proti tomu. To v alianci každého udivovalo. Já jsem tehdy řekl do televize nebo do rozhlasu, že se tomu v NATO všichni diví. Takže jsem málem přišel o místo. Řekl jsem si ale, že nebýt velvyslancem není žádný konec světa a trval jsem na svém názoru.“ Jediným dalším českým představitelem, který zásah aliance plně podporoval, byl prezident Václav Havel. Jemu se také podařilo pošramocenou pověst Česka napravit, když v roce 2002 uspořádal summit NATO v Praze. 

Když v roce 2005 Karel Kovanda post velvyslance při NATO opustil, ministr zahraničí mu nabídl velvyslaneckou misi na Slovensku nebo v Rusku. Karel Kovanda se po poradě s druhou manželkou rozhodl pro Rusko (jako Slovenka nechtěla žít v Bratislavě, kde by byli pod drobnohledem slovenského tisku). Proti tomu se však postavil premiér Václav Klaus. 

Karel Kovanda byl nakonec na základě konkurzu vybrán jako náměstek generálního ředitele pro zahraniční vztahy u Evropské komise: „Z české diplomacie jsem odešel do diplomacie evropské.“ 

Dalšímu pokračování jeho diplomatické dráhy pak zabránil věkový strop: podle nového služebního zákona musejí diplomaté skončit svou misi před sedmdesátými narozeninami. Dnes tak působí jako nezávislý konzultant: „Čas od času se přihlásím a odjedu někam pozorovat volby.“ 

Politika hodnot versus politika pragmatismu

Vpád Ruska na Ukrajinu v únoru 2022 Karel Kovanda podle svých slov neočekával: „Ale podobně jako v roce 1968 u nás mě to příliš nepřekvapilo.“ 

Nebezpečný potenciál Ruska byl podle něj v diplomacii soustavně podceňován: „Naše diplomacie, myslím, před tím podceňováním nevarovala dostatečně silně,“ uvažuje. 

Vladimir Putin podle něj už na mnichovské konferenci o bezpečnostní politice v roce 2007 mluvil o tom, že Ukrajina je v podstatě součástí Ruska: „Už tam si sundával rukavice a my jsme si toho nevšímali.“ Následovalo napadení Gruzie v roce 2008 a první vpád na Ukrajinu roku 2014, na který Západ reagoval – slovy Karla Kovandy – „bezzubými sankcemi“. 

„Myslím, že vždycky panuje určité napětí mezi tím, co je správné a co je možné. Určité napětí mezi politikou, která hájí hodnoty, a politikou, která sice hodnoty hájí, ale když padne kosa na kámen, musí se pragmaticky přizpůsobit každodenní situaci,“ uvažuje Karel Kovanda. 

Současná podpora Ukrajiny ze strany států NATO v podobě dodávek zbraní je podle něj významná, ale nelze očekávat, že by se aliance do konfliktu přímo zapojila: „Aliance je dnes připravena bránit každou píď území států NATO, což je velmi důležité hlavně pro pobaltské státy. Ale že by šla do toho, aby vojensky zasáhla ruské území – to nemůže. To by skutečně znamenalo otevřený konflikt mezi aliancí a Ruskem, na který si dneska nikdo netroufne.“ 

NATO podle něj udělalo chybu v tom, že již před lety přislíbilo Ukrajině a Gruzii členství v alianci, ale bez jakéhokoli časového horizontu: „To byl strašný moment, kdy se ty dveře otevřely, ale v nedohlednu. Kdyby se tehdy neotevřely, budoucnost Ukrajiny by byla jistější, bez bláhových nadějí.“ Nyní je podle něj členství Ukrajiny v NATO reálnější, za předpokladu, že Ukrajina vyhraje válku a v Rusku se změní režim. „Tím bude splněn jeden základní požadavek aliančního členství, že země nebude mít spory se svým sousedem.“ Členství Ukrajiny by podle něj bylo velkým přínosem vzhledem k tomu, že Ukrajina má již nyní velkou a velmi zkušenou armádu. 

Na otázku, zda Vladimir Putin a další pachatelé válečných zločinů na Ukrajině budou jednou postaveni před mezinárodní tribunál, Karel Kovanda odpovídá relativně optimisticky: „Boží mlýny, člověče.“