Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Kovalová (* 1949)

• narodila se 1. července 1949 v Šumperku

• je dcerou sochaře Jiřího Jílka

• většinu života prožila v Sobotíně u Šumperka, kam se rodina přestěhovala po válce

• v letech 1967–1973 vystudovala malířství na Akademii výtvarných umění v Praze

• vzala si výtvarníka Miroslava Kovala

• do roku 1981 spolupracovala se svým otcem na jeho uměleckých realizacích

• v letech 1980–2013 učila výtvarný obor v Lidové škole umění v Šumperku

• politicky se neangažovala

• od 90. let s manželem organizují autorské výstavy v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku

Rodiče toužili po životě daleko od měst

Anežka Kovalová, rozená Jílková, se narodila 1. července 1949 v Šumperku do rodiny sochaře Jiřího Jílka.

Její rodiče se potkali za války na gymnáziu v Českém Brodě, otec však školu nedokončil pro špatný prospěch. Měl být totálně nasazen na práci do Třetí říše, ale na nějakou dobu se mu podařilo nacistickým chapadlům unikat. Měl výtvarný talent a někdo mu doporučil práci v keramické dílně v Kostelci nad Černými lesy.

„Přestože měl hlínu poprvé v ruce, šlo mu to, jako by to už někdy dělal. Ta práce mu seděla, dělal nádherné věci. Měl tam dokonce výstavu svých džbánků, misek a talířů a dodnes se u starousedlíků něco z jeho práce najde,“ vypráví Anežka Kovalová, která o minulosti svých rodičů čerpá informace nejen z jejich vyprávění, ale také z otcových cenných deníků a dopisů, které objevila po jeho smrti.

Jiří Jílek totálnímu nasazení nakonec neunikl a v roce 1944 ho Němci povolali na práci do Hannoveru, kde prožíval velmi těžké chvíle, hlad a bombardování, jak o tom vypovídají jeho sugestivní dopisy rodičům.

Po válce se Jiří Jílek dostal na Akademii výtvarných umění do sochařského ateliéru Jana Laudy a se svou partnerkou Evou plánoval budoucnost mimo město, v přírodě, co nejdále od civilizace. Místo pro nový život hledali spolu s jednou dvojicí přátel v horách na Slovensku, kde v Liptovských holích v salaši trávili mnoho prázdnin. Rádi také pracovali na statcích, bavila je práce na poli a se zvířaty.

Stěhování do sudetského Sobotína

Kolem roku 1947 Jílkovi využili možnosti zakotvit na Šumpersku v Rudolticích u Sobotína. Po válce to byla kompletně vysídlená sudetská obec, kde podle vyprávění pamětnice mezi prázdnými domy zůstali jen dva starousedlíci. „Pamatuji se, co tam po Němcích zůstalo. Byly tam almárky se skleněnými dvířky a v nich broušené sklo. Před válkou ta vesnice byla velmi bohatá. Byly tam první železárny. Baron Klein. Několik bohatých statků a ohromných výstavních domů. Byl tam také bohatý společenský život. Nic z toho ale nezbylo,“ vypráví pamětnice, která v padesátých letech už jen sledovala devastaci, již započal nacistický a dovršil komunistický režim ruku v ruce s jednotným zemědělským družstvem.

„Otec tady zažíval JZD, které vyrůstalo z ničeho. Přišli sem lidé, kteří zemědělství nerozuměli, neuměli to. Nerozuměli krajině, nevěděli, co a jak. Založili JZD, ale šlo to od desíti k pěti. Krávy pořád bučely hlady. Na výplatě nic nebylo a maminka, která dělala v JZD účetní, dostávala tři čtyři stovky za měsíc. My byly tři děti. Když jsme chodily do školy, tak nám máma neměla co namazat na chleba. Jen nějaký hnusný margarín. Táta objevil, jak nějaká sousedovic slepice zanášela na zahradu, a chodil tam na vajíčka. Do školy jsem chodila ve svetru se zalátanými lokty ještě v době, kdy už na sebe holky docela hledí,“ vzpomíná Anežka Kovalová.

Dětství

Její rodiče, jak říká, pocházeli z nižší střední vrstvy a měli sociální cítění. Věřili v ideje spravedlivější společnosti, a tak jako mnoho mladých lidí po válce spontánně vstoupili do KSČ. „Byly to takové čisté duše. Otce si dokonce vybrali a udělali z něj předsedu partaje v Sobotíně. Lidi si tam rozebrali domy, nejdříve samozřejmě ty pěkné. Táta ze své funkce předsedy nehodlal v žádném případě těžit, takže si s mámou vybrali ten nejmenší domeček v celé vesnici, o dvou místnostech, a tam jsme řadu let bydleli. Záchod byl dřevěný, venku,“ vypráví pamětnice. Vzpomíná, jak v padesátých letech pociťovali majetkové rozdíly mezi lidmi. „Jezeďáci se měli asi o něco lépe. Táta v deníku popisuje absurdní situace. Třeba když seděl někde na schodech a měl hrozný hlad. Vedle se jezeďáci krmili špekem a táta za nimi posílal našeho psa, kterému špek házeli. On sám ale neměl do čeho kousnout. Měli opravdu hlad. A to byl předseda partaje.“

Sochař Jiří Jílek

Nejtěžší roky prožívala rodina v době, kdy otec narukoval na vojnu a Eva Jílková zůstala v těžkých podmínkách s dětmi sama. Drsná vojna za generála Alexeje Čepičky se podepsala na otcově zdravotním stavu – po návratu se u něj projevila Bechtěrevova nemoc, chronické zánětlivé onemocnění páteřních obratlů, která ho pak sužovala po zbytek života. Měl jít pracovat do fabriky na výrobu jízdních kol, ale chtěl se věnovat kumštu. Kreslil, maloval a dělal drobné věci ze dřeva. Rodina finančně strádala.

„Táta vyznával křesťanské hodnoty a měl stoický postoj k životu. Celý život tvrdil, že je ateista, ale přitom nebyl. Je to vidět na jeho tvorbě. Jeho sochami křesťanství prostupuje. V deníku popisuje situaci, kdy jde za nějaké bouře kolem litinového křížku a říká: ‚Bože, jestli existuješ, dej mi to nějak najevo...‘“ vypráví pamětnice a popisuje obraz svého otce, jak ho má ve svých raných vzpomínkách:

„Bydleli jsme v těch dvou místnostech, táta měl na rychtě svůj ateliér, kde byla strašná zima. Nebylo tam čím topit. Dělal tam svou první větší dřevěnou sochu, a to byla jeho maminka. Socha ji ukazovala v situaci, kdy se táta vrátil z reichu. Maminka se o něj strašně bála. Bála se, jak tam přežije. Když odtamtud utekl a vrátil se domů, otevřel dveře a v nich stála jeho maminka, která byla poloviční věchýtek. Taková vyhublá, strašně dojatá a v té radosti tak ochablá, že tam stála, měla svěšené ruce a velké oči. Tu vzpomínku vtělil do té sochy. Takže si pamatuji, jak tam táta dělal tu sochu. Jak tam stál zamyšleně v beranici venku na zápraží.“

Jiří Jílek později učil v Lidové škole umění v Šumperku, kde v roce 1964 založil výtvarný obor, a věnoval se zakázkám i volné tvorbě. S KSČ se rozešel po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Dětství

Anežka Kovalová vzpomíná, že v Rudolticích u Sobotína žilo hodně dětí, které všechen čas trávily společně venku. Pozornost budila kamarádka, jejíž rodina měla jako první doma televizi, kterou společně všichni občas sledovali. Spřátelila se také s nově přistěhovanou dívkou z věřící rodiny, která dostala byt na faře. Její otec prošel komunistickým vězením. „Byla to vzdělaná rodina a byla velká událost, když od otce koupili nádherný obraz. Vybrali si opravdu ten nejlepší. Přesně poznali, co je dobré. Cítila jsem ale od rodičů kamarádky vůči mně určitou odměřenost, opatrnost, která mě trochu mrzela, a nerozuměla jsem jí. Až později mi došlo, že byla pochopitelná. Můj otec byl sice umělec, ale zároveň předseda místní partaje, on politický vězeň...“

Pamětnici od dětství bavilo kreslit, malovat a hodně četla. Jiří Jílek však nebyl nakloněn, aby jeho dcera šla v jeho stopách. Sám věděl, jak obtížné je uživit se kumštem. Anežka Kovalová zvažovala i zdravotnickou školu, ale nakonec v roce 1967 absolvovala všeobecnou tříletou školu s maturitou.

AVU

Na otcovo varování nedala a začala se připravovat na Akademii výtvarných umění. Vzpomíná, že ač měla doma otce-sochaře, na přijímací zkoušky ji s nepříliš velkým nadšením připravoval na poslední chvíli.

„Většina uchazečů byla ze středních pražských výtvarných škol. I z té hradišťské střední, která byla tehdy vyhlášená. A já jsem na výtvarné střední nebyla. Neuměla jsem třeba anatomii. Měli jsme tam kreslit starou paní, portrét. Byla velmi výrazná. Asi Židovka. Krásná tvář, taková okatá. Takže já jsem tam vyšvihla několik těch hlav, ale to byly svérázné hlavy. Anatomicky to bylo pod psa, ale měly výraz a bylo si to nějak podobné. Bylo to však jinak, než jak to mělo být. Všechny ty holky tam kreslily jak Švabinský. Vystínovávaly a já na nich mohla oči nechat. Říkala jsem si rezignovaně, to je v pytli, ale to je jedno, já už to tady nějak dodělám...“ vzpomíná Anežka Kovalová. Byla si jistá, že ji nepřijmou, že oproti hvězdám z výtvarných škol nemá naději. K jejímu ohromnému překvapení jí ale v březnu 1967 přišel dopis se zprávou, že ji přijali. „Že by táta intervenoval, to nepřipadalo v úvahu. On tam končil před nějakými pětadvaceti lety a opravdu dvakrát nestál o to, abych se tam dostala,“ dodává.

Pamětnici vzali do ateliéru restaurátorství, ale brzy zjistila, že to není to, co by chtěla celý život dělat, a přestoupila na malbu ke Karlu Součkovi. Na studiích v Praze se seznámila se svým budoucím mužem Miroslavem Kovalem, který v té době na téže škole studoval grafiku.

Okupace v roce 1968

Srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy zastihla pamětnici v Sobotíně. „Byla jsem zrovna doma sama. Táta v nemocnici, maminka na návštěvě u sestry, u nás na domě něco opravovali řemeslníci. A starý pan Tůmek povídá: ‚Hele, jsou tady Rusové.‘ Říkala jsem si, co si to vymýšlí. V Praze jsem předtím prožívala obrodu, hádala jsem se s komunisty a vůbec mi nedocházelo, že by se něco mohlo zvrtnout. Ale teď jsem tam opravdu viděla tanky. Pustila jsem si rádio, nemohla jsem tomu uvěřit. Vypravila jsem se za tátou do nemocnice. Vyprázdněné nádraží, lidé skupovali z obchodů, co se dalo. Večer se vrátila vyděšená máma.“

Na podzim pamětnice nastoupila do dalšího semestru. Mluví o štěstí, že byla ještě z ročníku, který stihl v roce 1970 absolvovat školu v relativně svobodném duchu, v němž studenti studia započali. Poměry na škole proměnil duch normalizace až po jejím odchodu, kdy studenti začali dostávat politicky angažovaná výtvarná zadání.

„Ta doba byla ale stejně strašná. Nezapomenu na tu šílenou atmosféru města, které se zastavilo po upálení Jana Palacha. Jak šel dav lidí a všichni mlčeli. Celé město mlčelo. Bylo to šílené. Táta mi psal vyděšené dopisy, ať si dávám bacha v těch pouličních manifestacích, varoval mě, ale zároveň byl nad věcí a nezrazoval mě.“

Normalizace

Po absolvování AVU se Anežka Kovalová vrátila domů do Sobotína a do roku 1981 spolupracovala se svým otcem na jeho realizacích.

Sobotín byl však příliš vzdálený centrům opoziční kultury na to, aby se manželé Kovalovi aktivně zapojovali do undergroundu či disentu. Od kamarádky dostávali samizdatovou literaturu a Miroslav Koval, který byl vůči straně bytostně v opozici celý život, byl připraven podepsat vše, co by vyjadřovalo jeho názor, pokud by někdo s nějakou peticí přišel. Svým způsobem emigrovali do Sobotína a v něm do svého světa.

„Mirek vedl nekonečné hovory, kdy se hádal s režimem. Nenáviděl Husáka. Máme doma kachláky a on vždycky večer otevřel dvířka, protože kouřil do kamen, a všechny ty lamentace šly tím komínem ven. To byla léta a léta, kdy jsem už říkala, že takto nejde žít, že se tady takhle udusíme. Zachraňovali jsme se malováním toho všeho, co vidíme kolem sebe. Ten náš svět byl tak bohatý a nekonečný, že je v něm dodnes stále co nacházet. Jarda Krbů, co vedl Špálovku, říkal, že vlastně taky patříme mezi emigranty. On je často vystavoval, vyhledával a nás zval také na Opatov, když tam dělal výstavy. Bral nás jako takové emigranty.“

Po roce 1989

Devadesátá léta přinesla zásadní změny ve společnosti i v kultuře, v Šumperku Kovalovi založili nekomerční Galerii Jiřího Jílka, kde organizují a dokumentují autorské výstavy. Stálou expozici tvoří díla otce pamětnice, Jiřího Jílka.

„Svět se otevřel, to ano, ale nejezdíme do světa. Pořád nám stačí ta naše zahrada. Poznáváme spoustu úžasných lidí. Ten náš svět zůstal změnou politického systému nedotčený a pořád se otevírá a pořád je v něm co nového objevovat. Nepatříme do světa podnikatelů, byznysu a peněz,“ uzavírá Anežka Kovalová.