Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Kovalčuk (* 1924)

• narodil se v roce 1924

• pochází od Lucku na Volyni

• v dětství chodil do české školy, byl v Sokole

• kvůli válce nestihl dostudovat maturitní ročník

• v únoru 1944 narukoval do čs. armády v SSSR

• byl přidělen ke spojařům, pracoval většinou na štábu

• první boje zažil u Dukly

• prošel celé Slovensko

• po válce odmaturoval (v květnu 1946) a demobilizoval

• v roce 1950 ukončil VŠ lesního a zemědělského inženýrství

• pracoval u Čs. státních lesů v Horšovském Týně

• od roku 1983 je v důchodu

• má hodnost podplukovníka v. v.

Pan Bohuslav Kovalčuk pochází z polské části Volyně. Narodil se 7. února 1924 v obci Kopče. Jeho rodina tam obhospodařovala deset hektarů půdy. „Kopče byla obec čistě česká. Měla jen asi 50 čísel – ale měli jsme českou školu, českého Sokola, české hasiče a českou knihovnu,“ říká. „Ve škole se ale vyučovalo polsky, čeština tam byl jenom jeden předmět.“ Pak Bohuslav Kovalčuk studoval dva roky na polském gymnáziu. Když potom přišli v roce 1939 Rusové, začal chodit do desetiletky. „Rok mi zbýval do maturity, ale šel jsem do naší armády. Školu a maturitu jsem si dodělal až v roce 1946 v Praze.“

Válka na Volyni

Pan Kovalčuk se po obsazení Volyně Rudou armádou setkal se sovětským terorem. „NKVD prostě zavírala. Já jsem chodil do desetiletky, jednou jsme přišli a 15 chlapců sedmnáctiletých nebo šestnáctiletých bylo pryč. NKVD je do rána sebrala a už se nikdy nevrátili. Nebo v noci vyvezla NKVD celou vesnici na Sibiř. Měli jsme z nich hroznej strach.“ Sovětskou vládu však v roce 1941 nahradili Němci. „Tenkrát Němci vypalovali vesnice, honili partyzány, stříleli na potkání lidi. Hlídali jsme naši obec, protože jsme se báli, že Němci přijdou a vypálí ji. Zbraně jsme však neměli.“

Do čs. zahraniční armády

„Druhého února 1944 přišli Rusové. Hned v březnu přijel štáb generála Svobody a začal nábor do armády. Nastoupil jsem a moji tři bratři také. Všichni jsme se vrátili domů, jen jeden přišel o pravou ruku. Jednou jsem byl na štábu a slyším bratr Vláďa, ten byl u ženistů. Říkal mi, že nese někam oběd vojákům. Za chvíli zase slyším, jak někdo volá mé jméno. Byl to Vláďa a bez ruky. Mina mu ji utrhla. Říkám, hlavní je, že žiješ. Člověk tam otrnul a nic, ani mrtvola kamaráda z vesnice, s ním už nepohnula. Druhý můj bratr, Josef, byl v dílnách u tankistů a třetí, Vašek, u dělostřelců.“

Za trest v prasečím chlívku bez deky

„Všichni jsme šli do naší armády s radostí – šli jsme domů: do Československa. Ještě dlouho jsme neměli vojenské oblečení, každý jsme měl na sobě to, v čem přišel. Narukovali jsme v Rovně a pak jsme byli asi dva měsíce v Lucku a až potom jsme jeli do výcvikového tábora. Já jsem se chtěl ještě podívat domů, jeden voják mi půjčil uniformu a flintu, abych se doma mohl ukázat ve vojenském. Pak to na mě prasklo a za svévolné opuštění praporu jsem dostal pět nocí v prasečím chlívku bez deky. Po třech nocích mi trest zrušili. Přesouvali jsme se do výcvikového tábora v okolí Černovic v Rumunsku.“

Na frontě

Výcvik trval do konce července. Pak byl dán rozkaz k přesunu směr Krakov. Mezitím vypuklo SNP a trasa byla změněna na Duklu. Osmého září 1944 byl Bohuslav Kovalčuk poprvé nasazen na frontě.

„Bylo to strašné. Nebylo to připravené, šli jsme tam naslepo, šturmem, jak to Sověti uměli. Vzpomínám si, jak se tam první den 3. brigáda k frontě blížila ve trojstupech. Byla mlha, pak vysvitlo sluníčko a oni tam byli jako na dlani.

Byli jsme úplně demoralizovaní. První den jsme byli připraveni, že budeme ustupovat. Jeden důstojník mi dal kanystr a poslal mě pro benzin do auta. První, co jsem cestou viděl, byl zabitý vozka, koně taky pobitý, pak jsem šel kolem nějakého statku - tam spoustu vojáků, měl jsem horečku a do toho Němci zase začali házet granáty – byl jsem z toho úplně vyřízený.

Vzpomínám si na Svobodu, jak chodil ten první den mezi pěšáky a povzbuzoval je: ,Dopředu, neustupujte.‘ Tři týdny trvalo, než jsme se dostali k československé hranici. Tam byla taková improvizovaná brána a na ní československý prapor. Vojáci ho dojetím líbali, když procházeli kolem.

První vesnice, co já jsem byl, byl Nižnij Komárnik, pak Vyšnij, až tam se to trochu ustálilo.“

Bohuslav Kovalčuk byl telefonista u spojovacího praporu 1. brigády. Tahal linky mezi štábem a praporem.

„Stalo se také, že jednou nás v noci zavolali, že není spojení, tak jsme šli po drátě, až jsme našli místo poruchy. Těch linek tam ale bylo tolik, že to nešlo spravit. Tak jsme se museli vrátit, vzít buben a natáhnout to znova. Dostali jsme pak za to pochvalu.“

Nedal jsem mu machorku a to mě zachránilo

„Jednou, bylo to u Vyšného Komárniku, jsem v noci seděl v naší zemljance u vysílačky, když tu přišel telegram. Rozšifroval jsem ho a nesl do ,skříňovky‘ našim sovětským styčným důstojníkům. Ve štábu stála stráž. Já jsem ho znal, byl to jeden učitel z Ukrajiny. Když jsem se vracel, tak mě zastavil a ptal se, jestli nemám machorku. Měl jsem, ale řekl jsem, že nemám. Odešel jsem asi 30 kroků, vlezl jsem do zemljanky, když vtom padla mina přímo do místa, kde stál. Ráno jsme ho ani nenašli, byl úplně rozmašírovaný. Kdybych mu ten tabák dal a o chvilku se s ním zdržel déle, tak bylo po mně také.“

V Československu

Po skončení války se Bohuslav Kovalčuk začal připravovat na maturitu ve speciální škole pro válečné veterány na Vinohradech. V květnu 1946 maturoval a v červnu demobilizoval. Pak se zapsal na Vysokou školu lesního inženýrství. Absolvoval v roce 1950 a odešel do Horšovského Týna, kde byl zaměstnán u Československých státních lesů. V Horšovském Týně žije dodnes. Od roku 1983 je v penzi.