Ing. Arch. Igor Kovačević Ph.D.

„Klíčový rozdíl mezi socialismem Jugoslávie a Československa byl podle mě ten, že v Československu všechno patřilo státu, stát vlastnil všechno, že jo, a nemohl jste mít ani řeznictví, to taky byla nějaká struktura a tak dál. Jugoslávie, podobně jako Polsko, zachovala kompletně tu strukturu těch malých podnikatelů, těch živnostníků, který jsou dneska základ ekonomie tady v České republice. A ještě kromě toho, a to se zapomíná, že existovala socialistická samospráva majetku. To znamená, když jste byl zaměstnanec firmy, konkrétně firma, kde pracovala moje maminka, Energo Invest v Tuze, tak oni jako zaměstnanci, tak skrz samosprávu rozhodovali o základních investicích tý firmy, například když Energo Invest chtěl postavit novou kancelářskou budovu. Tak všichni, většina zaměstnanců, a to znamená včetně nejenom vedení firmy, ale včetně, nevím, paní, co pracovala v kuchyni, co pracoval na ostraze, inženýra, co rozvíjel ložiska, a k nějakým managementu, tak všichni rozhodovali demokraticky, jestli firma si vezme úvěr a postaví si novou budovu, která bude jenom kancelář.“

„Vždycky říkám, že moje dětství bylo, že vždycky byly banány v obchodech, pomeranče a tak dál. Občas chyběla nějaká káva, která se musela dovážet z Německa, to si pamatuju jako z dětství, vždycky někdo přišel z Německa, dovezl kafe. Ta Jugoslávie... Pro mě dětství bylo, že jsem vůbec nikdy neuvažoval, že mi něco chybí jako materiálně, duchovně, to je díky té babičce, anebo pohledu nějaký svobody. Ani moje rodina nebyla nějakým způsobem perzekvovaná, nebyla nějakým způsobem trápená tím režimem. Když jsem potom začal zjišťovat, tak počet lidí, který v Jugoslávii byl jakoby trápený režimem, je strašně jako minimální. A pro mě bylo důležitý, že jsem vyrůstal ve světě, který byl velmi dobrý prostředí pro život dítěte, a nevšímal jsem si ničeho, co by nějakým způsobem... Byla jedna jediná věc, jedna jediná věc, to bylo, a to si pamatuju z dětství, že byl zakázán ten nacionalismus.“