Bedřich Koutný

„Tehdy dokonce Státní bezpečnost plánovala ve spolupráci s Československou televizí, že ve Zlíně odhalí protistátní centrum. Budou to všechno natáčet a udělají z toho takový odstrašující případ pro mládež v celé republice. My jsme na to byli pochopitelně připraveni, protože minimálně měsíc předem stáhli sledovací orgány, takzvané sledky, z celé republiky. Ve Zlíně bylo zhruba třicet aktivních disidentů. Lidí, kteří se podíleli na tvorbě samizdatu, politicky angažovaní, do toho spadala i Česko-polská solidarita. My jsme spolupracovali v rámci výměny informací s Polákama, takže spousta lidí se zabývalo tím, že ty naše samizdaty nosili našim polským přátelům a zase přinášeli informace, co se děje u nich. V roce 1985 se chystala tato monstr akce. Na každého z nás na těch zhruba pětadvacet lidí byla nalepená tři vozidla po třech lidech.“

„Takže nás tři estébáci někde posbírali, odvezli nás na radnici, na městský úřad do Zlína. Tam nám to jeden pověřený úředník oficiálně předával, z rozhodnutí pražského městského úřadu je shromáždění zakázáno, tímto nás o rozhodnutí vyrozumívají a upozorňují na důsledky v případě, že ho nebudeme respektovat… My jsme samozřejmě do té Prahy jeli. Tehdy nás pustili. Měli jsme sraz v bytě režiséra Andreje Kroba, který bydlel kousek nad Václavským náměstím. Tam jsme se zformovali, všichni ti aktivisti. Koukali jsme z okna ven a už jsme viděli ty naskládané antony jeden vedle druhého. Na čas, na který jsme byli domluveni, jsme vyrazili, s kyticemi, že je půjdeme položit k svatému Václavovi. Samozřejmě, jak jsme vycházeli, tak nás brali jako ovce jednoho po druhém. Rozváželi po služebnách a já měl štěstí. Zavřeli mě na Vinohradech, bylo nás tam v cele pro dva lidi snad patnáct a byla to tehdy skvělá společnost…“