Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Justina Koutníková (* 1935)

• narodila se 5. srpna 1935 v české rodině v Ivanově Sele

• vesnici založili okolo roku 1825 čeští přistěhovalci a dodnes jsou tam téměř všechny rodiny české

• navštěvovala chorvatskou i českou školu

• vystudovala pětiletý učitelský ústav v Pakraci

• v roce 1957 začala učit v české škole v Ivanově Sele (v roce 1992 odtud odešla do důchodu)

• vedla folklorní taneční skupinu, s žáky nacvičovala divadelní představení

• v Ivanově Sele učil i její manžel Rudolf, měli dceru a syna

• za války v devadesátých letech při útocích na vesnici mnoho lidí zemřelo, děti byly odvezeny do Československa

Dětství a rodina

Justina Koutníková, rozená Švarcová, se narodila 5. srpna 1935 ve vesnici Ivanovo Selo v dnešním Chorvatsku. Její rodiče byli potomci českých přistěhovalců, kteří do této oblasti přicházeli od dvacátých let 19. století. Říká, že vzpomínka na to, odkud přišli její předci, se nedochovala, snad prý pocházeli odněkud z jižních Čech. Ve vesnici Ivanovo Selo žily téměř výhradně české rodiny, které udržovaly jazyk a kulturu svých předků, a mnozí ani chorvatsky neuměli. I v rodině Švarcových se mluvilo vždycky česky. Otec pamětnice František pocházel z Ivanova Sela. Jeho rodiče brzy zemřeli, proto vyrůstal u starší sestry a v devatenácti letech se oženil s Terezií Sobotovou ze sousední vesnice Rastovac. V Rastovaci žilo kromě Čechů také hodně chorvatských a srbských rodin, ale všichni spolu prý vycházeli dobře. Paní Terezie znala spoustu českých písní, které učila své tři dcery, Justina z nich byla prostřední.

Justina Koutníková má spoustu vzpomínek na to, jak dříve vypadala její rodná vesnice, kde prožila celý život. „Vesnice byla plná, plničká lidí. Baráky byly plný, mladých i starých. Staří žili i mladí byli. A jak nebyly ještě televizory, tak ti mladí se pořád večer procházeli po vesnici a zpívali. Chlapi zpívali krásně. Český písničky, samé české, oni jinak ani neuměli. Ze začátku. Pak když už bylo rádio, tak se naučili ty chorvatské písně.“

V září roku 1942 začala chodit ve vesnici do školy. Byla to tehdy ještě chorvatská škola a češtinu se neučili. Vzpomíná si na první školní den – přišla pozdě („zapozdila“), protože dopoledne byla ještě s rodiči a sestrami pracovat na poli. Do školy začala chodit za druhé světové války, ta se ale vesnice příliš nedotkla. Někteří muži odešli bojovat a v lesích okolo byli partyzáni. Vzpomíná si také, že když uslyšeli letadla, běželi se rychle někam schovat, a že na konci války přišli tzv. čerkézi, ruští vojáci, kteří se přidali k Němcům, a vyjedli, vypili a vzali vše, na co přišli. V roce 1943 také vyhořela škola, vesničané ji zapálili, protože ji chtěli zabrat Němci. Děti pak rok do školy nechodily a potom se učily po domácnostech. Začaly se učit česky, učili je bývalí partyzáni Ivan Maroko a Slávek Kroužil. Později jim ve vyhořelé budově opravili třídu, kde byla zřízena oficiálně v roce 1945 česká škola. Žáci tenkrát dostali staré slabikáře z Československa. „A to už tady byl učitel Zámostný, nebožtík. A ten mluvil česky a ten se nám zvlášť líbil, protože to jsme pořád zpívali, každý den se zpívalo. A české písničky jenom. On uměl i na něco hrát, tak organizoval nějaké muzikanty na ty tambury, tak to bylo, i na housle hrál. Říkám, to se nám moc líbilo, i jsme neradi šli domů ze školy.“

V Ivanově Sele byl jen první stupeň školy, na druhý šli žáci do Hrubečného Pole (Grubišno Polje). Nebylo to ale pěšky právě blízko, a pokud to šlo, jezdili na kolech a pak vlakem, který byl zaveden koncem čtyřicátých let. V Hrubečném Poli byla chorvatská škola a česky se tam neučilo. „Brzy jsem se rozhodla, že půjdu na učitelskou školu. To byly vesnické děti, ty chtěly být buď trhovci, nebo učitelé. Mě to jako drželo, dost brzy to začalo, ještě jsem byla dítě. Pak táta měl možnosti, aby mě dal do té učitelské školy, bylo to po válce a nebylo to tak lehké, víte. Tam se muselo platit v Pakraci, ten byt, a to nebylo lehký. Ale mí rodiče se nějak rozhodli mě dát do školy, tak si odříkali třeba sami někdy něčeho, aby mohli mě tam dát.“ Po základní škole studovala Justina Koutníková pětiletou pedagogickou střední školu v Pakraci. Čeští studenti tam měli také výuku češtiny. „Měli jsme profesora Řeháka, který nás tu češtinu učil. Ale doma jsme mluvili jen česky. I když trošku falešnou češtinou. Přeci jen se to už trošku adaptovalo, ti lidi už trošku přijali ta chorvatská slova. A taky používají dost německých slov. (...) V Pakraci jsme měli češtinu mimo řádnou výuku, odpoledne, jednou týdně dvě hodiny. Bylo to město, bylo tam kino, kam jsme chodili. (...) Dřív jsem mluvila lepší, jednak jsme se v té škole učili češtinu, aby to byla ta spisovná čeština, a kromě toho na konci roku jsme jako učitelé jezdili do Československa, tehdy to bylo Československo. Tam jsme se zdokonalovali.“

V roce 1957 začala pamětnice učit ve škole v Ivanově Sele. Seznámila se se svým mužem Rudolfem Koutníkem (Čechem z Daruvarského Brestova, jehož předci přišli do Chorvatska z okolí Kutné Hory), který tam začal učit o něco dříve. Brzy se vzali a narodil se jim syn a dcera. Jejich syn studoval v osmdesátých letech na Karlově univerzitě v Praze medicínu, nyní pracuje v nemocnici v Pakraci a jeho děti žijí v Česku. Justina Koutníková ale říká, že za ní docela často jezdí.

Ivanovo Selo

„Vesnice je teď napůl prázdná. Samí staří lidi. Moc málo mladých a to je škoda velká. Moc málo dětí.“ Do celé školy chodí každý rok okolo dvanácti dětí, Justina Koutníková vzpomíná, že když šla ona do školy, bylo jich dohromady přes padesát. Vesnice se rychle vylidňuje, mladí odcházejí za prací do měst nebo do zahraničí. V padesátých letech měla vesnice více než 800 obyvatel, ještě v sedmdesátých letech se prý hodně stavělo, v osmdesátých letech v ní žilo přes 500 lidí, ale nyní již méně než 300. Stále ale mnoho lidí přijíždí alespoň na svátky.

Justina Koutníková vzpomíná, jaké to bylo v její rodné vesnici kdysi: Ivanovo Selo bylo oproti okolním vesnicím, kde byli kromě Čechů také Chorvati a Srbové, nějakým způsobem lepší. Všechny národnosti si ale dobře rozuměly – „skládaly se“. Z Ivanova Sela chodilo hodně lidí studovat, a dokud mohli najít práci v okolí, vesnici neopouštěli. Bylo tam všechno potřebné: obecní úřad, obchody, hospoda, mlékárna, pošta, škola, česká beseda a kostel si vesničané sami vystavěli po druhé světové válce.

„My jsme měli často muziky, tance, každou neděli. Teď nemáte půl roku nic. A když jednou nastalo jaro, léto, tak byly venku zábavy, před školou, to vždycky ohradili a tam se tančilo. Hodně byly muziky. A jak jsem už řekla, tak chlapi vzrostlí, dospělí, ti chodili po vesnici a zpívali, to bylo takové veselé. Jak se setmělo, tak už jsem věděla, aha, za chvíli už budeme slyšet, za chvíli už budou zpívat. A hoši se pak chytili a po jedné ulici a po druhé ulici a po třetí, všade zazpívali.“

Udržovaly se také různé české zvyky, Justina Koutníková říká, že i když jsou bohoslužby v místním kostele chorvatsky, na Vánoce se dodnes zpívá jedna česká píseň – Pásli ovce pastýři. Neví se ale, odkud se ta píseň vzala. „To se hodně oslavovalo, Vánoce i Velikonoce. A byly různé hry. Já si pamatuju na nějakou smrtičku, když se holky ustrojily a ustrojily si smrtičku, pak šly v průvodu a nesly ji za vesnici a zpívaly. A nesly ji za vesnici a tam ji spálily, tu smrtičku. To bylo před Velikonocemi. A tak. Vím, že v tom adventu, to nebyly veselky, to se netančilo, a to se všechno drželo. Hodně lidí drželo na ty svátky. I Vánoce, i Velikonoce.“ Česká beseda připravovala pro děti program na Mikuláše a další akce, děti ze školy naopak vystupovaly s divadlem, tanci nebo písničkami na akcích besedy i jiných, nejen českých spolků z okolí. Beseda organizovala občas i zájezdy do Československa, většinou na místa, kde žili reemigranti – Češi z Chorvatska, kteří po druhé světové válce využili nabídky československé vlády a přesídlili sem. Pamětnice jezdila do Československa i jako učitelka na každoroční zájezdy – semináře – společně s dalšími krajanskými učiteli. Poznávali památky, ale navštěvovali také školy, aby viděli, jak vypadá výuka v Československu.

Škola v Ivanově Sele

Justina Koutníková začala v Ivanově Sele učit v roce 1957. Škola byla česká a byl zde pouze první stupeň – od první do čtvrté třídy s výjimkou několika let v šedesátých letech. Do páté až osmé třídy (v Chorvatsku má ZŠ osm tříd) žáci chodili do chorvatské školy do Hrubečného Pole, kde měli nepovinně asi dvě hodiny českého jazyka týdně. Pokud se některé z českých dětí nechtělo učit česky, šlo do Hrubečného Pole už na první stupeň, takových případů bylo ale velmi málo. Naopak do české školy chodily i nečeské děti z okolních vesnic Rastovce a Trojehlavy (Trojeglava).

„Bylo mi jako každému mladému učiteli, trochu ze strachu, a pak už dobře. Jinak já jsem měla školu ráda. I děti jsem měla ráda, moc. V celé škole naší mají teď možná takových dvanáct dětí, maximálně, ale já jsem měla takových dvacet a to bylo čisté (jeden ročník) oddělení. Nebo jsem měla přes dvacet, ale to už byla pak kombinace. Byla tu jenom čeština, ale kombinace první a třetí třída, druhá a čtvrtá. Celou dobu jsem tu učila, od roku 1957 do roku 1992.“ Nevzpomíná si, že by byly někdy později ve škole problémy, děti se učily všechno česky, ale měly několik hodin chorvatštiny týdně (ze začátku jen asi dvě, oproti až šesti hodinám češtiny). „Když odešly do střední školy, tak české děti nebyly ani trochu pozadu za chorvatskými.“

Učilo se podle chorvatských osnov, které byly ale adaptované pro české školy. Každoročně chodily do školy kontroly, ale vždy bylo všechno v pořádku. Učitelé, kteří učili česky, dostávali i o něco vyšší plat než jejich chorvatští kolegové, stát prý nikdy proti českým školám nebyl, ale Justina Koutníková dodává, že ani nesměl být, stejně jako dnes. Učitelé si připravovali materiály do výuky většinou sami, překládali si chorvatské učebnice, ale občas dostali i nějaké učebnice nebo knihy z Československa. Scházeli se jednou nebo dvakrát za rok na učitelských seminářích v Daruvaru, kde měli možnost si se svými kolegy, krajanskými učiteli, vyměnit zkušenosti. Později si začali vytvářet svoje české učebnice, pamětnice sestavila čítanku pro druhou třídu, cvičebnici českého jazyka pro čtvrtou třídu a různé pracovní sešity.

V sedmé třídě jezdili žáci na zájezd do Československa, ale to je prý většinou doprovázel manžel pamětnice a ona zůstávala doma se svými dětmi. Nacvičoval s žáky i dospělými ve vesnici divadlo a ona vedla folklorní taneční skupinu, ve které jako malá také tančila. Později prý přijížděl choreograf z Československa, který jim pomáhal sestavovat tance a vybírat vhodné oblečení. Děti při tanci doprovázela místní dechovka. 

Válka v Jugoslávii

Na návsi uprostřed vesnice stojí pomník s hroby několika obyvatel, kteří zde zahynuli v září roku 1991, na začátku „domovinské“ války v Jugoslávii. Dne 21. září 1991 přišel útok („napad“) na Ivanovo Selo, Justina Koutníková vzpomíná, že bylo ráno, lidé chodili do práce, a najednou začala střelba a začaly dopadat granáty. Kdo mohl, rychle se běžel schovat, ale několik lidí přitom zahynulo. Okolo vesnice byla jugoslávská armáda, Srbové, na vesnici útočili lidé, kteří předtím žili v okolí. Po válce prý všichni zůstali v Srbsku. Válka všechny překvapila, protože prý ani na konci osmdesátých let nebyly vztahy mezi národnostmi špatné. Bylo ale prý trochu cítit napětí.

V polovině září 1991 odjela většina dětí z Ivanova Sela (a také z Daruvaru a jiných krajanských obcí v této oblasti) do Československa v rámci pomoci krajanům. Mnozí lidé dodnes s vděčností vzpomínají, že československá vláda tehdy poskytla útočiště jejich dětem. S dětmi jeli místní učitelé, i manžel pamětnice. „(...) tak je odvezli do Jánských Koupelí, tam byly do nového roku a po novém roce se zas vracely zpátky. Zase jsme zavedli normálně školu. (...) Rodiče byli rádi, že budou děti mimo.“ Justina Koutníková brzy poté odešla do důchodu.