Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Český národ Palacha nedocenil
narodil se 31. srpna 1930 v Praze na Karlově
1955 promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy
1957 začal pracovat na Klinice dětské chirurgie Fakulty dětského lékařství UK v Praze
1964 specializoval se na dětskou onkologii
1978 primářem samostatného oddělení dětské onkologie ve FN v Motole
1983 jmenován přednostou ustavené Kliniky dětské onkologie
1987 jmenován profesorem
1990–1997 a 2000–2016 děkan 2. lékařské fakulty v Praze
1997–2000 se stal profesorem UK
vysokoškolský profesor, autor řady knih a odborných publikací
„Já jsem se narodil v neděli 31. srpna 1930 za deset minut půlnoc, to jsem se poprvé nadechl pražského vzduchu a od té doby jsem zavilý Pražan. Bez Prahy bych nemohl žít.“ Josef Koutecký se narodil v nemocnici u Apolináře, za jejímž rohem, v ulici Ke Karlovu, tou dobou stála budova dětského nalezince, která patřila ke klinice dětské chirurgie – tam v pozdějších letech začínal životní dráhu průkopníka dětské onkologie.
Ačkoli je křtěný jako Josef, slyší na jméno Peťa, kterým jej oslovují od dětství. „V rodině bylo hodně Josefů, a aby se rozlišovali, tak každýmu se říkalo nějak jinak. Mýmu otci se říkalo Pepa. Já jsem po otci musel bejt Josef, tak to Pepa zaměnili na Peťa.“ Do šesti let bydlel s rodiči v Kralupech nad Vltavou a poté se přestěhovali do pražských Holešovic. Josef Koutecký byl jedináček, maminka totiž prodělala tyfus a další těhotenství by mohlo ohrozit její život. Od dětství měl zájem o vše živé, miloval zvířata, chtěl být nejprve sedlákem, „to mě pak, zaplaťpánbůh, pustilo, protože bych byl kulakem a komunisti by mě zlikvidovali“, pak učitelem a „až v těch šestnácti se to zvrhlo na tu biologii“. Pitval v pokojíčku nejrůznější živočichy, od žížal až po myši a slepice. „Já měl doma dvacet potkanů, vono ti potkani jsou i trochu cejtit. (...) Otec pochopil, že mám tu biologii rád, a já přišel domů a tam stál mikroskop. To byl zázrak, to je, jako kdyby vám dneska někdo dal letadlo, auto nechci říkat, protože to je dneska běžný.“ Dodnes nechápe, jak se jeho otci podařilo rok po válce, kdy všechno bylo na přídělový systém, mikroskop získat.
Četl knihy o dějinách biologie a medicíny a to ho přivedlo na myšlenku, že „takhle to vypadá zdravé, ale já chci vidět, jak to vypadá nemocné, a tím jsem se dostal k té touze stát se lékařem“. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze se pamětník rozhodl pro studium lékařství. Za štěstí považuje, že je učili ještě profesoři z první republiky. „Profesoři mravní, profesoři, kteří nás neučili jenom tu odbornou část, ale učili nás náhled na život a zacházení s nemocným jedincem. Věděli jsme o nich, že jsou všeobecně kulturně vzdělaní, že znali věci z ostatních oborů a oblastí. Pro nás byli tenkrát bohy.“
Na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v roce 1955 promoval s vyznamenáním. „Byl jsem – nejde to říci lépe – zažrán. Studoval jsem ve dne v noci.“ Tenkrát si však absolventi nemohli vybírat, kde chtějí po promoci pracovat. Pamětníka přidělili do nemocnice v Novém Bydžově, která měla čtyři oddělení: internu, chirurgii, dětské a infekční. „Službu jsem měl nad celou nemocnicí. V rámci toho, že jsem musel pracovat na těch čtyřech odděleních, jsem si musel dělat i rentgeny sám, sám jsem si dělal krevní obrazy, sám jsem vypunktoval mozkomíšní mok, sám jsem ho vyšetřoval pod mikroskopem, pak chemicky. To byla praxe!“ Po půl roce putoval do Janských Lázní do léčebny pro děti postižené dětskou obrnou. V roce 1957 se mu podařilo přestoupit do Prahy na Kliniku dětské chirurgie Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy na Karlově.
Mezi lékaři tam byl nejmladší, obor chirurgie se v té době specializoval, kolegové si našli svá zaměření a Josef Koutecký byl stále jen takovým mládencem pro všechno. Během studia už tři roky na klinice dětské chirurgie pracoval, „protože si mě tam vyžádali, my jsme byli rodina politicky pro režim naprosto nepřijatelná“. Pracoval kromě toho tři roky v Ústavu patologické anatomie na Albertově, kde pitval desítky mrtvých pacientů, mezi nimiž byli i pacienti s nádory. Profesor Šikl, přednosta kliniky, měl nádory jako jednu ze zálib, „takže tam jsem už načichl těmi nádory“.
V zahraniční literatuře se dočetl, že na Západě vznikají malá centra dětské onkologie, u nás se onkologicky nemocné děti neshromažďovaly na jednom centrálním místě a žádná léčba kromě ozařování nebyla. Šel za svým nadřízeným s tím, že by se rád dětské onkologii cíleně věnoval. „On s tím souhlasil, protože to byl šéf jasnozřivý.“ Rok 1964 můžeme tedy považovat za počátek dětské onkologie v Československu.
Počátky to byly ovšem krušné. Lékaři se potýkali s nedostatkem prostor a lůžek pro malé pacienty. „Děti neměly nic než chodbu, když nemusely ležet. Hrály si na chodbě, jedly na chodbě, návštěvy na chodbě, ležely po dvou v postýlce, kojence jsme například nechali v nemocnici v kočárku.“ Chyběly léky, které byly tenkrát na Západě už běžně k dostání. Lékaři prosili rodiče nemocných dětí, aby zkusili léky-cytostatika do Československa propašovat. „Když jsme [oficiálně] žádali o mimořádný dovoz, tak to trvalo dva, tři, čtyři měsíce a u dítěte se už mezitím metastáze objevily. Takže jsme často dostali lék, a dítě už bylo mrtvé.“
Další komplikací byl nedostatek materiálu. „Byly situace, kdy jsme neměli operační rukavice. Když se ta operační rukavice roztrhla, tak už nebylo možný s ní operovat. Nicméně se schovávaly ty protržené rukavice, vystřihly se z nich čtverečky, a když byla na jiné rukavici malá díra, tak se to zalepilo. Pak se to vysterilizovalo a operovali jsme v záplatovanejch gumovejch rukavicích!“ Svízelné poměry změnil až rok 1989.
„Já jsem těm nádorům propadl. Nedovolili mi vycestovat, takže jsem byl samouk.“ Až v roce 1968 přijel do Prahy německý lékař, který pamětníkovi nabídl pomoc při získání stipendia na malé klinice dětské onkologie v Mohuči. V lednu 1970 tam odjel na půlroční stipendium. „Přijel jsem a bylo mi čtyřicet let. V té době byli moji němečtí kolegové profesory, já byl sekundářem. Teď se na mě dívali jako na nějakýho neúspěšnýho ze socialistické země.“ Brzy se mu to ale podařilo překonat, protože mnohdy prokázal, že má pravdu. „A oni mě mezi sebe přijali báječně – to stipendium mi otevřelo svět, protože mě načerno přijali do Světové organizace dětské onkologie jako prvního a jediného Čecha, nemusel jsem platit příspěvky.“ Pak ovšem, jak se říká, spadla klec a vycestovat směl už jen na lékařské sjezdy do zemí socialistického bloku. „Po Listopadu se to rozjelo, pak už jsem začal vidět ten svět daleko šíře.“
„Láska k tomu oboru byla veliká, já jsem tomu věnoval všechnu energii. Ale to víte, bylo to svízelný. Žít mezi umírajícími dětmi a těmi nešťastnými rodiči, to nebyla legrace.“ Neexistovalo, že by zavřel dveře a zapomněl na to, co se děje v nemocnici. S tím vším se musel vyrovnávat, včetně absolutního nedostatku ve všech oblastech, který to provázel. Ale přesto se výsledky lepšily. „Zpočátku nade mnou každý mával rukou, říkal: ,On je blázen, co to dělá, vždyť stejně všechny ty děti umřou, je to zbytečné!‘“ Josef Koutecký však postupně dokazoval, že to zbytečné není, protože procento přežívajících dětí neustále stoupalo. V současné době jich přežije třiaosmdesát procent. Předtím to byla pouhá tři procenta, což je osmdesátiprocentní rozdíl! „Takže myslím, že to úsilí, ta námaha, překážky, které bylo nutno překonávat, že to všechno stálo za to a že ten pracovní život stál za to.“
Zpočátku byl na malé onkologické pacienty pamětník sám, ale později vznikla při klinice dětské chirurgie autonomní stanice dětské onkologie, která se dále rozrůstala. V roce 1978 se přestěhovali z Karlova do Fakultní nemocnice v Motole, kde vzniklo samostatné oddělení dětské onkologie a Josef Koutecký se stal jeho primářem. Z oddělení se v roce 1983 ustavila klinika dětské onkologie, jediná v Československu, a Josefa Kouteckého jmenovali jejím přednostou. V roce 1987 byl jmenován prvním profesorem v oboru onkologie v Československu. Po sametové revoluci působil třináct let jako děkan 2. lékařské fakulty a tři roky jako prorektor pro vnější vztahy Univerzity Karlovy. Za svou práci získal řadu ocenění, mimo jiné cenu Neuron za přínos světové vědě v oboru medicína, hlavní národní cenu projektu Česká hlava nebo medaili Za zásluhy II. stupně od prezidenta Václava Havla. Byl zakládajícím členem Učené společnosti České republiky a členem vědeckých rad fakult a univerzit.
Kromě medicíny jsou jeho velkou láskou zvířata, je o rok starší než pražská zoologická zahrada, kterou v dobách svého dětství často navštěvoval. Když se coby dětský chirurg na klinice dětské chirurgie začal zabývat onkologií, naskytla se mu příležitost, jak se k zoologické zahradě přiblížit. Ta koupila dvě gorilí mláďata z Kamerunu. U jedné gorilky však ošetřovatelé zjistili, že má na zadečku jakýsi útvar, a báli se, že by to mohl být nádor. „A co jiného, byla to gorilka čili tvor podobný člověku, zadruhé mládě čili podobné dítěti a zatřetí podezření na nádor čili kdo jiný než Koutecký.“ Pamětníka zavolali do zoologické zahrady. „Gorilku jsem vyšetřil, domluvil jsem, že ji odoperuju na klinice, mimo provoz, ale se vší parádou, primář anesteziologie ji uspával.“ Už před operací ale věděl, že gorila nemá nádor, že to je zástřel, který vznikl při jejím odchytu. Tímto se dostal do zákulisí zoologické zahrady a znal se postupně se všemi jejími řediteli. Stal se kmotrem pražských slonů a naposledy křtil mládě jménem Rudolf. Výběr jména pamětníka velmi potěšil, protože jeho další láskou je rudolfínská doba.
Jeho dva synové lásku ke zvířatům zdědili. Když byli malí, pamětník vystěhoval kuchyň do rohu předsíně a v místnosti byla malá zoologická zahrada, kde nechyběla terária, akvária, klece, v jednu chvíli měli doma Koutečtí čtyřicet tři hadů, kromě toho vodní i suchozemské ještěry, štíry, pavouky, exotické ptáky nebo „leguána, který tady chodil po bytě jako druhohorní ještěr“.
Stále velmi intenzivně pracoval. I o dovolené a o víkendech se často věnoval psaní, je autorem řady odborných publikací a vědeckých studií. „Už v oktávě mně vyšla první vědecká práce v časopise Vesmír, která se jmenovala Vitální barvení perlooček.“ Profesní biografií, ale i záznamem o historii české dětské onkologie je jeho kniha Život mezi beznadějí a úspěchem. Nakladatelství Akropolis vydalo ediční řadu Krásná setkání, která se snaží představit široké pole jeho aktivit. Napsal dokonce i knihu pro děti Vodníček Buližníček.
Jeho široký záběr je obdivuhodný. Aby Josef Koutecký všechno stíhal, dlouhá léta spal jen čtyři hodiny denně. „Pomáhá mi, že kouřím doutníky, to mě tak jako petrifikuje, jako když řezbář petrifikuje barokní sochu proti červotočům.“
Celý život ho provází hudba. Od sedmi let hrál na housle a na klavír. Když začal hrát na housle, jeho hodný, ale pedantský otec, který na housle hrát uměl, stál u něj a přísně ho sledoval. „No to víte, malej kluk. Smyčec se má tahat rovnoměrně s kobylkou, no a já tahal do oblouku. Táta mě smyčcem bouchal přes ten loket. Jak mi nikdy nedal vejprask, tak to ho rozčilovalo a vždycky, když jsem strčil ruku přes sebe, tak jsem přes ni dostal.“ Na klavír otec hrát neuměl. „A tam jsem si mohl hrát podle sebe, do toho ten táta nemohl mluvit.“ Když Josef Koutecký překonal těžké začátky, u hudby zůstal a zamiloval se do ní. Dodnes, když se ve společnosti zpívá, rád doprovází hrou na klavír.
Se ženou chodili často a rádi na koncerty vážné hudby. „Byli jsme tam jako doma. Protože mě pak slyšeli často mluvit, tak mě začali zvát mezi sebe, abych mluvil, i muzikanti a výtvarníci. Takže jsem zahajoval desítky výstav a uspořádal jsem sám desítky koncertů Kociánova kvarteta.“ S manželkou pořádali za minulého režimu domácí koncerty. „Pozvali jsme dvacet přátel, o kterejch jsme věděli, že před nima můžeme mluvit. I to nám pomáhalo překonávat ta těžká období.“
Josef Koutecký je také velkým milovníkem a sběratelem umění a jeho byt připomíná galerii. Dlouhá léta byl členem rady Národního divadla, nadace Národní galerie v Praze, nadace Českého svazu výtvarných umělců a grafiků Hollar.
Přestože mu režim znemožňoval práci a kladl mu nejrůznější překážky, na emigraci pamětník nikdy nepomýšlel. „Já jsem to, co už dnes není v módě a co už se někomu může zdát archaické, nebo dokonce směšné. Já jsem vlastenec! Já jsem Čech jako poleno. A bez Prahy bych nemohl žít. Já když jsem byl v cizině, třeba v hotelu, pustil jsem si rádio nebo televizi, oni tam začali najednou hrát Dvořáka a já začal plakat.“ V Praze je jeho nejoblíbenějším místem Malá Strana. „Za minulého režimu tady nebyli turisté, v devět večer jsme jeli tramvají na Malostranské náměstí a courali jsme s manželkou do jedenácti dvanácti...“
Volného času Josef Koutecký mnoho neměl, ale pokud ano, veškerý jej věnoval rodině, ženě a jejich třem dětem, když byly malé. „Bez sebe jsme neudělali krok, my jsme pak už později, když už jsme byli staří, tak jsme byli jednou z nejznámějších pražských dvojic, vždycky spolu.“ Když byl na půlroční stáži v Mohuči, po ženě a po dětech se mu nesmírně stýskalo. „Já jsem zhubnul dvacet kilo, já jsem toho půl roku denně psal ženě čtyřstránkový dopis.“
Učitelský sen z dětství se pamětníkovi nakonec také splnil, nejprve učil zdravotní sestry a potom studenty medicíny. Přednáší už půl století. Velmi dbá na svůj projev, a když s přednáškami začínal, pečlivě se připravoval. „Skutečně jsem si dělal v textu poznámky, kdy zesílit, kdy zeslabit, kdy přestávka. Tak jako si je dělá pianista v notách.“ Stále přednáší, má studenty rád a oni mají rádi jeho. „Já skončím přednášku: ,Pane profesore, vyfotografujete se s námi?‘“ Často ho žádají, aby byl jejich promotorem. „Taky jsem jeden z posledních, který říká tu latinu tak, jak se říkat má.“
Večer, pokud Josef Koutecký není na koncertě, poslouchá hudbu. „Hudba je dneska, když jsem ztratil ženu a ještě k tomu i dceru, mojí největší láskou a mojí největší útěchou.“ Při poslechu hudby často přicházejí nápady, a proto má stále po ruce bloček a tužku, aby si je mohl zapisovat. Den zakončuje rituálem. „Vždy si připravím hudbu podle toho, jaký byl den. Připravím si viržínko, naliju si stopku hruškovice, zapálím si a bafám, usrkávám a rozloučím se s tím dnem...“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Helena Pěchoučková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Tereza Slachová Slachová)