Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamila Kouřilová (* 1936)

• narozena 19. února 1936 v obci Mrsklesy

• Mrsklesy za druhé světové války součástí Říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland)

• německé úřady rodině zabraly hostinec

• otec Josef Mádr pašoval maso přes protektorátní hranice

• dodával maso partyzánům

• po válce zadržen pro podezření ze spolupráce s nacisty, ale krátce poté opět propuštěn

• rodina odmítla vstup do Jednotného zemědělského družstva (JZD)

• otec v letech 1950–1952 u PTP

• pamětnice měla potíže s přijetím na studia

• 42 let pracovala jako soustružnice v Moravii v Moravském Údolí

• v roce 2018 bydlela v Mariánském Údolí

Kamila Kouřilová, rodným příjmením Mádrová, bydlela do svých devatenácti let v malé obci Mrsklesy nedaleko Olomouce. Její rodina tam zůstala i v období druhé světové války, kdy se stala součástí Říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland) a naprostá většina Čechů obec opustila. Otec Josef Mádr, povoláním řezník, přes blízké protektorátní hranice pašoval maso, které dodával také partyzánům. Přesto byl po válce zadržen pro podezření ze spolupráce s nacisty, ale krátce poté byl opět propuštěn. Později otec odmítl vstoupit do nově vzniklého Jednotného zemědělského družstva (JZD), a proto ho v pětapadesáti letech na dva roky poslali k Pomocným technickým praporům (PTP). Rodině také hrozili vystěhováním, a tak se otec pod nátlakem nakonec stal členem družstva.

 

U Kocourovce a Svésedlic

 

Pamětnice přišla na svět 19. února 1936 jako třetí ze čtyř dětí rodičům Josefovi a Marii. Otec, veterán z první světové války, v Mrsklesích vyženil hostinec a hospodářství. Po smrti první ženy se znovu oženil s o několik let mladší Marií. Manželé se starali o chod hostince, několik hektarů polností a otec se také živil jako řezník.

Mrsklesy stojí hned vedle Velké Bystřice, a i když stejně jako okolní obce Kocourovec, Daskabát, Svésedlice nebo Doloplazy nesou krásný český název, na rozdíl od jmenovaných v nich tehdy žili vesměs obyvatelé německé národnosti (85 procent). Většina tamních Čechů obec opustila v roce 1938, krátce po mnichovské dohodě, kdy se Mrsklesy staly součástí nacistického Německa. Na okraji obce vznikla hranice s Protektorátem Čechy a Morava. Táhla se podél říčky Vrtůvka, a obec se tak stala jakýmsi klínkem vloženým do protektorátu.

 

Vozil maso pro partyzány

 

Rodina Mádrových sice zůstala, ale kvůli české národnosti musela odolávat nacionálnímu útlaku. Z rozhodnutí úřadů zavřeli hostinec a děti poslali do německé školy. Kamila Kouřilová ale nevzpomíná, že by jí spolužáci nějakým způsobem vyčítali jinou národnost. „Lidé se tam znali víc než sto let, takže i když byli Němci, tak se všichni snášeli,“ dodává.

Sál hostince pak německé úřady využívaly jako noclehárnu. Pamětnice říká, že tam spávali francouzští zajatci, ale také nuceně nasazení z Polska a Ukrajiny, kteří buď pracovali v továrně Moravia v Mariánském Údolí (Marienthal), nebo v zemědělství. Ukrajinec Vasil z obce Lulinec a Ukrajinka Emilie Arcabluk z oblasti kolem Kamence Podolského sloužili jako pracovní síla na rodinném hospodářství.

Otec mohl dál provozovat řeznictví, ale měl nedostatek jatečných zvířat, protože přednost dostávali němečtí řezníci. Tajně proto pašoval maso přes hranice z protektorátu, když jezdil do Velké Bystřice mlít obilí. „Dělal to tak, že pod obilím měl půlku prasete. Ukrajinec seděl na voze a otec šel na celnici a řekl mu, že jak voják zvedne závoru, tak ať práskne do koní a jede. Že on vyběhne a začne nadávat, že je hloupý, že nerozumí. Řekl mu, že může jet dost rychle, že ho dožene,“ vypráví Kamila Kouřilová.

Přes strýce pamětnice Václava Zedníka pak otec dodával maso partyzánům z Velké Bystřice. Velice tím riskoval, protože gestapo po nich intenzivně pátralo. V únoru 1945 došlo k přestřelce, v níž partyzáni zastřelili velitele olomouckého gestapa Schlesingera. Následně se rozjelo rozsáhlé zatýkání a do Droždína si přijeli i pro Václava Zedníka. Podařilo se mu sice uprchnout, ale místo něho odvezli jeho manželku Annu. Věznili ji pak v Olomouci a v Kounicových kolejích v Brně, kde se i díky obrovskému štěstí dočkala konce války. Mnozí ze zatčených ale tehdy skončili na popravišti.

 

Tragédie den před osvobozením

 

Krátce před příchodem fronty do rodinného hostince ubytovali mladé muže, kteří u obce kopali obranné zákopy pro Němce. Dne 5. května 1945 se sovětští vojáci pohybovali již v blízkosti Mrskles. Němečtí vojáci i uprchlíci tehdy ustupovali přes obec. Kamila Kouřilová vzpomíná, že ten den šli za babičkou. Společně se sestrou, Ukrajincem Vasilem a jeho devatenáctiletým bratrancem Vladimírem, který byl také v obci nuceně nasazený na zemědělské práce a k Mádrovým pravidelně docházel na nedělní obědy, jí nesli šrot a seno pro zvířata. Jenže sovětští vojáci ostřelovali ustupující Němce a jedna z bomb zasáhla babiččinu zahradu. „Vasil se svým bratrancem položili koš se senem a lehli si za borovici. Jak bomba vybuchla, tak se střepina odrazila od stromu a tomu bratranci to přerazilo páteř. My jsme to neviděly, protože jsme už byly se sestrou u babičky,“ říká pamětnice s tím, že se po letech setkala s jeho rodinou, která přijela do Mrskles zjistit okolnosti jeho smrti.

Den poté do obce přijeli první sovětští vojáci a válka pro rodinu konečně skončila. Nuceně nasazené Ukrajince odvezli, a přestože se Kamila Kouřilová po letech snažila přes Červený kříž zjistit jejich další osud, nic se nedozvěděla. O něco později do Velké Bystřice odvezli otce. „Prý se paktoval s Němci, a tak ho pro potupu nechali zametat chodníky.“ Kdo ví, jaký by byl jeho další osud, kdyby jeho žena nezajela za svou sestrou Annou Zedníkovou, která napsala potvrzení, že Josef Mádr tajně dodával partyzánům maso. Poté byl poslán zpět domů.

 

V pětapadesáti do PTP

 

Na odsun Němců v Mrsklesích v roce 1946 nevzpomíná Kamila Kouřilová ráda. Obec tehdy musela opustit i spousta jejích kamarádů. Do uprázdněných stavení pak přicházeli noví osadníci, a jak pamětnice vypráví, mnozí z nich domy jen vydrancovali a zase odešli. Skladba obyvatelstva se ale zcela proměnila a v roce 1948 se změnilo i politické zřízení. K neomezené moci se tehdy dostala komunistická strana. V obcích po celé republice se začala zakládat JZD a nejinak tomu bylo i v obci Mrsklesy. Otec ale odmítl vstoupit a veřejně vystupoval proti praktikám nového režimu. Nasadili mu proto vysoké dodávky hospodářských komodit, které musel odevzdávat státu. Kamila Kouřilová vzpomíná, jak se sestrou chodily po obci skupovat vajíčka, aby je pak mohly odevzdat a otci nehrozilo obvinění za maření realizace hospodářského plánu. „Kupovala jsem je za korunu a během odevzdání jsem pak dostala padesát haléřů. A to jsme byli vedeni jako samoživitelé a po válce jsme neměli nárok na potravinové lístky,“ vzpomíná.

Otec ale stále odmítal ustoupit, a tak ho na popud funkcionářů z obce povolali do PTP, kam komunistický režim posílal politicky nespolehlivé muže a sloužil mu k získání levné pracovní síly. „Sestra si našla důstojníka a měla se vdávat. Byla těhotná a na národním výboru řekli, že dokud otec nenastoupí do PTP, ten důstojník nedostane povolení k svatbě. Tehdy to tak bylo,“ dodává Kamila Kouřilová.

Otec narukoval v pětapadesáti letech a pracoval například při výstavbě vojenského letiště Plzeň-Líně. Domů se vrátil až po dvou letech, v roce 1952. Vstoupil pak do JZD mimo jiné také proto, že se dozvěděl, že jinak jeho rodinu z obce vystěhují. V družstvu pracoval až do penze jako zemědělský dělník. Komunistický režim ale rodinu nepřipravil jen o hospodářství, ale zestátnil jí také hostinec, v němž alespoň matka mohla jako zaměstnankyně pracovat.

 

Museli do výroby

 

Politický škraloup zůstal i na dětech a všechny měly potíže s přijetím na studia. Kamile povolili pouze soustružnický učňovský obor. Vlastně již od konce základní školy až po odchod do penze v roce 1991 (dvaačtyřicet let) tak pracovala jako soustružnice v Moravii v Moravském Údolí.

V roce 1955 se vdala a do Mariánského Údolí se přestěhovala. Ještě během normalizace se jí podařilo navštívit své spolužáky v NSR, což prý bylo částečně dáno manželovým členstvím v komunistické straně. Setkání pak ještě několikrát zopakovala, a po pádu totality v Československu v Německu dokonce sedm let bydlela a pracovala.

Zhroucení komunistického režimu v roce 1989 přijala s velkou radostí a účastnila se také několika manifestací v Olomouci. Polnosti i hostinec pak rodině v restitucích vrátili, ale museli zaplatit veškerý inventář, přestože jim ten původní bez jakékoli náhrady sebrali. Ze současného vývoje (rok 2018) a hlavně podle jejích slov z morálního úpadku lidí je však Kamila Kouřilová hluboce zklamaná.

 

DUDA, P., Obraz vesnic Olomoucka za druhé světové války. Bakalářská diplomová práce, UP Olomouc 2010 – https://theses.cz/id/enia5a/72347-771982315.pdf