Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kouřil (* 1944)

• narozen 10. listopadu 1944 v Těšeticích u Olomouce

• v roce 1949 se s rodiči přestěhoval do Prahy

• během studia střední průmyslové školy se začal zajímat o zahraniční hudbu

• pracoval ve vodohospodářském ústavu a poté jako projektant v podniku Metrostav

• na přelomu 60. a 70. let stál u vzniku Jazzové sekce Svazu hudebníků

• jako činovník sekce se podílel na vydávání knih a tiskovin na hraně legality

• po celou dobu normalizace zaměstnán jako projektant

• v roce 1986 byl spolu s dalšími zakladateli Jazzové sekce zatčen a souzen za údajné nedovolené podnikání

• odsouzen k desetiměsíčnímu nepodmíněnému trestu

• ve vězení těžce onemocněl a má trvalé následky

• po listopadové revoluci v roce 1989 se věnoval hudební publicistice

Psal se rok 1986 - tři roky poté se komunismus v Československu zhroutí jako domeček z karet. Přesto se tehdy Vladimír Kouřil dostal do vězení proto, že ho zajímala zahraniční hudba. Šlo o případ členů spolku s názvem Jazzová sekce, který vzbudil velkou pozornost. Vladimír ve vězení těžce onemocněl a na celý život má trvalé následky.

Vladimír Kouřil se narodil 10. listopadu 1944 v Těšeticích u Olomouce. Jako místo narození má v rodném listu uveden tamní pivovar, ve kterém jeho rodiče bydleli. V roce 1949 se rodina přestěhovala do Prahy, protože tam Vladimírův otec - původně četník, poté pohraničník - dostal práci na velitelství. Zanedlouho však byl v rámci čistek nepohodlných komunistům z armády vyhozen a pracoval jako skladník.

Vladimír začal chodit do školy v padesátých letech, tedy v době, kdy komunisté byli na vrcholu moci. „Rodiče doma o politice nemluvili. Pamatuji se, že se mluvilo o procesech a něco se vysílalo v rozhlase. Naši to vždy ztlumili a něco si šuškali, takže jsem tušil, že jde o něco divného. Později, ve vyšších ročnících školy, jsem objevil, že existuje i jiná hudba, než kterou jsme poslouchali v rozhlase. Postupně jsem cítil, že spousta věcí je jinak, než jak nám říkali ve škole,“ vzpomíná.

Když chodil do osmé třídy základní školy, pořádal se spolužákem vánoční večírek. Vyzdobili třídu a umístili do ní nápis Jazz. „Napsali jsme to, aniž bychom tu muziku znali. Kamarád Venca Klement akorát uměl řvát zkomolenou angličtinou Pochod svatých. Pak byl z toho velký průšvih. Připravovaly se právě posudky, rozhodovalo se, kdo půjde na střední školu. Vyhrožovali nám, že nás na žádnou nevezmou,“ vypráví. Nakonec vše dobře dopadlo a vystudoval střední průmyslovou školu stavební, obor vodohospodářství.

V roce 1963 ho přijali na České vysoké učení technické v Praze. V té době středobod jeho světa představovala hudba. „Totálně jsem propadl bigbítu. Dělal jsem pořadatelskou službu na koncertech Olympicu, založil jsem jeho fanouškovský časopis, jezdil jsem s kapelou na koncerty. Tím pádem jsem nechodil na přednášky,“ říká. Školu nedokončil. S kamarády založil dva pražské hudební kluby, podílel se na jejich provozu a přitom pracoval jako závozník ve stavební firmě.

Strach ze sovětské okupace

V roce 1968 musel narukovat na dvouletou povinnou vojenskou službu. Trávil ji u pražské posádky protiletadlového pluku. Tam prožil 21. srpen 1968, kdy zemi obsadila sovětská armáda. „Já jsem právě ležel na marodce v Ruzyni. Když nad námi létala letadla, někdo přišel s tím, že to jsou Rusáci. A já jsem se vší svou tehdy umělou moudrostí tvrdil, že politice natolik rozumím, abych věděl, že v tomto století nás sem přece Rusáci nepřiletí okupovat. Za čtvrt hodiny poté jsem z rozhlasu slyšel, že to tak je,“ vzpomíná. Říká, že pro něj okupace byla obrovským šokem, protože do té doby vnímal, že se společnost měnila k lepšímu. „Nebyla cenzura, v novinách se psalo o všem možném. My tehdy věřili, že by se něco mohlo změnit. Když nás pak Rusáci obsadili, měl jsem strach. Protože jsem hodně četl o druhé světové válce, myslel jsem si, že to tady bude stejné, jako když zemi okupovali nacisté,“ vysvětluje.

Život za normalizace

Po návratu z vojny pracoval ve vodohospodářském ústavu. Veškerý volný čas věnoval hudbě: „My to brali tak, že jsou dvě hudby. Ta, která režimu voní, a ta, která ne, která se líbí nám. Zažil jsem obrovský vývoj rockové hudby. Později mě ale začal zajímat jen jazz.“ Hudba pro Vladimíra představovala možnost útěku ze světa, ve kterém čím dál více vnímal, že komunisté upevňují moc ve všech oblastech života. „Koncerty se konaly pod různými záminkami, například se uvedlo, že jde o soutěž tanečních kapel. Všechno bylo hlídané, zakazované. Tehdy bylo naprosto běžné, že člověk seděl v hospodě a dvakrát za večer ho přišli zkontrolovat policajti. Jezdil jsem čundrovat. To znamenalo, že jsme vylezli na nádraží a už na nás čekali policajti a perlustrovali nás. Když jsme přijeli za město, už tam byla cedule, že je tam zákaz stanování,“ vzpomíná. Řada jeho známých v sedmdesátých letech emigrovala, mnohé kapely měly zakázáno vystupovat.

Vznik Jazzové sekce

Vladimír se stal členem Jazzové sekce. Jednalo se o sdružení přátel jazzové hudby. Ministerstvo vnitra této organizaci povolilo činnost v roce 1971 pod podmínkou, že bude spadat pod oficiální Svaz hudebníků. Za socialismu totiž byly všechny zájmové spolky ostře sledované ministerstvem vnitra a dalšími státními kontrolními orgány, protože komunisté chtěli mít jejich činnost pod kontrolou.

„Smyslem Jazzové sekce bylo, aby vznikl samoobslužný spolek lidí, kteří se zajímají o jazz a potřebují informace. Ty měla jen hrstka lidí, kteří měli v zahraničí někoho, kdo jim posílal desky nebo časopisy. Každý, kdo měl sebemenší možnost získávat informace, byl jednookým králem mezi slepými. Takže my, králové mezi slepými v jednom žánru, jsme se zkusili dát dohromady,“ vysvětluje Vladimír poslání Jazzové sekce, která pořádala festivaly a vydávala tiskoviny.

Často se jednalo o tituly, které s hudbou neměly mnoho společného. Vydali například knihu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, knihy o holocaustu, překládali zahraniční texty, dělali rozhovory s lidmi, kterým komunisté zakázali publikovat a vystupovat. Postup při výběru toho, co bude vydáno, Vladimír popisuje: „Většinou někdo přišel a řekl, že by se to mělo vydat, protože to nikdo vydat nechce.“

Zájem veřejnosti o činnost Jazzové sekce se zvyšoval, na její akce chodilo mnoho lidí, přibývalo jí členů. Komunističtí cenzoři zpozorněli. Na místa koncertů umístili kamery. Na devátém ročníku Jazzových dnů pořádaných Jazzovou sekcí vystoupily kapely, které neměly povolenou činnost. Další ročníky kvůli tomu byly zakázány. „Od toho okamžiku se na nás estébáci zaměřili. Říká se tomu koncový nátlak,“ podotýká Vladimír.

Stíhán za nedovolené podnikání

Vladimír pracoval jako projektant v podniku Metrostav, měl ženu, dva malé syny. Přitom spolu s kolegy dál vydával knížky, tiskoviny, pořádal akce. Materiály tiskli tajně s pomocí známých v různých tiskárnách, které často střídali. Spolek byl neustále terčem různých kontrol, prověrek. V roce 1984 ministerstvo vnitra zrušilo Svaz hudebníků, pod který Jazzová sekce spadala. „Nevěděli, co si počít, tak rovnou zrušili celý spolek,“ podotýká Vladimír. Jazzová sekce však dál vydávala knihy a tiskoviny, což bylo vyhodnoceno jako nedovolené podnikání. Proti Vladimírovi a jeho kolegům bylo zahájeno trestní stíhání.

„Vím, že jsem estébákům připadal divný. Neodpovídal jsem profilu disidenta. Chodil jsem do práce, dělal jsem dvacet let na jednom pracovišti. Byl jsem úspěšný, nebyly na mě stížnosti. Když estébáci obcházeli lidi v baráku, všichni říkali, že jsme bezvadná rodina. Nemohli na mě nic najít,“ vypráví. Nedovedl si představit, že by za údajné nedovolené podnikání s vyčíslenou škodou šedesát tisíc korun mohl skončit ve vězení. Byl rok 1986, kdy ze Sovětského svazu vedeného generálním tajemníkem strany Gorbačovem přicházely signály uvolňování poměrů. 

Státní bezpečnost u Vladimíra provedla další domovní prohlídku. Následoval výslech a večer ho prokurátor poslal do vazby „Pořád jsem se živil nadějí, že z toho budou nějaké podmínky. Trošku jsem se přepočítal. I když byl pozdní rok 1986, justice a estébáci to nechtěli pustit z ruky, když už se rozhodli a měli to stranicky posvěcené,“ vzpomíná. V září 1986 byli kromě Vladimíra zatčeni také jeho spolupracovníci Karel Srp, Joska Skalník, Čestmír Huňát, Tomáš Křivánek, Miloš Drda a Vlastimil Drda.

Vladimír ve vazbě strávil osm měsíců. Poté ho soud odsoudil k deseti měsícům vězení. Jeho kolega z Jazzové sekce Karel Srp dostal šestnáct měsíců. Na perzekuci doplatil také majitel domku, ve kterém spolek sídlil. „Starý pán, kterému se po výslechu udělalo špatně, a protože měl nemocné srdce, krátce poté zemřel na infarkt,“ připomíná Vladimír.

Případ Jazzové sekce přispěl ke změně pohledu mnoha lidí na komunistický režim. Uvěznění mužů, kteří žili takzvaně spořádaný život, chodili do práce a nebyli typickými disidenty, vyvolalo protesty, vlnu solidarity a zájem zahraničních novinářů a aktivistů. Byl to jeden z činů, kterým si představitelé komunistického režimu koncem osmdesátých let sami sobě uškodili.

Zdravotní potíže po propuštění z vězení

Vladimír na vězení doplatil zdravotními komplikacemi. Kvůli špatným podmínkám, ve kterých musel pracovat na stavbě, dostal zánět ledvin. Poté musel chodit na dialýzu a následně podstoupil transplantaci ledviny. „Odnesl jsem si z vězení doživotní zdravotní potíže. Když mě propustili, nemohl jsem najít odborníka z oboru nefrologie, který by se chtěl ujmout bývalého vězně,“ říká.

Po návratu z nemocnice se vrátil k práci projektanta. „Já jsem nečekal, že se režim tak brzy zhroutí. Takový optimista jsem nebyl. Ale hodně lidí říkalo, že to praskne brzy,“ vzpomíná na konec osmdesátých let. O událostech 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze se dozvěděl až následující den.

Změny ve společnosti přivítal, ale říká, že pro něj osobně se nic zásadního nestalo. „Já jsem nežil v asociálních podmínkách, jako někteří lidé z undergroundu. Dál jsem chodil do práce jako dřív. Těšil jsem se, že kulturní scéna začne být skutečně svobodná, že to, co jsme dělali amatérsky, budeme dělat dál na vyšší úrovni,“ říká. Splnilo se mu to, o co celý život usiloval. Mohl začít poslouchat a číst, co sám uznal za vhodné. Mohl začít psát o tom, co ho zajímalo. Lásce k jazzu, která ho přivedla až do vězení, se konečně mohl začít věnovat naplno.